Pro mnoho lidí představuje pojem Monty Python něco legendárního a důvěrně známého. Právě s přívlastkem legendární jsou Monty Python často spojováni. Já jsem je, k mé velké lítosti, objevila teprve nedávno. Ale abych začala popořádku:
Monty Python je britská skupinka komiků, která byla založena už v roce 1969. Jejími členy jsou: John Cleese, Terry Jones, Graham Chapman, Eric Idle, Michael Palin, Terry Gilliam
V Británii byl vysílán seriál složený z jejich skečů, který se nazýval Monty Pythonův Létající cirkus. Tohle byl jejich první počin. Později natočili ještě několik dějových (částečně) filmů. Absurdní, nesmyslný humor plný nepředvídatelností. Ani ve snu by vás na začátku skeče nenapadlo, jak se bude dál vyvíjet a už vůbec ne, jak dopadne.
První skeč, který jsem od nich viděla, se jmenuje se The Ministry of Silly Walks / Ministerstvo hloupé chůze. Celé se to odehrává právě tam. Vlastně by nikdo z nich nemusel ani mluvit, stačilo by pár záběrů na tu jejich švihlou chůzi - spolehlivý zvedač nálady. Cleese se svou nejpraštěnější chůzi na světě. "Omluvte mě, že jsem vás nechal čekat, ale nedávno se mi chůze poněkud zešvihlila a cesta do práce mi teď trvá déle." A za několik málo sekund příjde naprosto absurdní:
Paní Dvoucukrová, dvě kávy prosím.
Jistě, pane Smlékemne.
Právě tak jako nesmyslnost je pro Monty Python typická věta: And now for something completly different. (A teď něco úplně jiného). Shodou okolností právě dneska večer dávají na STV 2 ve 22:20 film s tímto názvem. Měla jsem nekonečnou radost, když jsem se to dozvěděla! Tohle byl jejich úplně první film natočený pro Ameriku, protože tam se jejich Létající cirkus nevysílal. On to není ani tak film, jsou to pouze dohromady poskládané, nejlepší (a samozřejmě nejzábavnější) skeče. Už se nemůžu dočkat!
sobota 16. května 2009
pátek 8. května 2009
The Hives
Nechápu jak jsem bez jejich hudby mohla až doposud existovat.
Jsou to Švédové a podle mého je přízvuk trochu znát. Naprosto zbožňuju Pelleho hlas. Občas zpívá tak zatraceně vysoko, až mě to nutí zavřít oči a nevnímat nic jiného. Miluju jak mu hlas ve výškách přeskakuje, jak křičí, jak hláskuje, jak si hraje se slovy, s výškou a zabarvením hlasu.
Řekla bych, že moc přeskakuju. Takže po pořádku.
Členové:
Howlin' Pelle Amqvist (krásně švédské jméno) - zpěv
Nicholaus Arson (ve skutečnosti Niklas Almqvist) - kytara
Vigilante Carlstroem (ve skutečnosti je to Mikael Karlsson Astrom) - kytara
Dr Matt Destruction (pravé jméno zní Mattias Bernvall) - basa
Chris Dangerous (ve skutečnosti Christian Grahn) - bubny
Všechna jejich yeahs a ooohhs jsou naprosto dokonalá. A taky Pelleho skoky při živém hraní, to jak mluví nesmyslným jazykem a jak koulí očima.
Jsou to Švédové a podle mého je přízvuk trochu znát. Naprosto zbožňuju Pelleho hlas. Občas zpívá tak zatraceně vysoko, až mě to nutí zavřít oči a nevnímat nic jiného. Miluju jak mu hlas ve výškách přeskakuje, jak křičí, jak hláskuje, jak si hraje se slovy, s výškou a zabarvením hlasu.
Řekla bych, že moc přeskakuju. Takže po pořádku.
Členové:
Howlin' Pelle Amqvist (krásně švédské jméno) - zpěv
Nicholaus Arson (ve skutečnosti Niklas Almqvist) - kytara
Vigilante Carlstroem (ve skutečnosti je to Mikael Karlsson Astrom) - kytara
Dr Matt Destruction (pravé jméno zní Mattias Bernvall) - basa
Chris Dangerous (ve skutečnosti Christian Grahn) - bubny
Všechna jejich yeahs a ooohhs jsou naprosto dokonalá. A taky Pelleho skoky při živém hraní, to jak mluví nesmyslným jazykem a jak koulí očima.
sobota 2. května 2009
Mísa pomerančů
Rozepsala jsem Bowl of oranges od Bright eyes:
Tu noc pršelo. Dešťové kapky klepaly na okno v pravidelném rytmu a zněly jako ukolébavka. Unaveně jsem se obrátil na druhý bok a přitáhl si výš přikrývku.
***
Uviděl jsem malé dvířka, měly na výšku i na šířku pouze pár centimetrů, nepředpokládal jsem, že bych se do nich vešel. I přes to jsem se rozešel kupředu, chytil za kliku a hladce se protáhl skrz dveře na druhou stranu. Když jsem se dostal ven, všechno působilo strašně známě a zároveň úplně nově. Ulice, domy, obloha, tráva, dokonce i já sám jsem byl v určitém směru jiný. Bylo to jako ten pocit, když vylezete z vody a neprotřete si oči. Všechno bylo zamlžené, ale zároveň jasné a zářivé. Také jsem stále pociťoval něco jako déja vu: Někdy jsem tady už byl a přece jsem nevěděl kudy se vydat a jen tak jsem bloumal ulicemi. Prošel jsem kolem pár legračních krámků s keramikou a taky kolem cukrárny s výlohou, která přímo lákala k zakousnutí se do všech těch dobrot.
Náhle jsem se zastavil před domem, na kterém byla cedulka se zlatým nápisem Dr. Currier. Nevěděl jsem, proč stojím, nohy mě nechtěly poslouchat a nedaly se přimět k chůzi. Něco mě táhlo dovnitř a bylo to silnější než já, tak jsem vešel. V momentě, kdy jsem otevřel dveře, se ozval jiskřivý hlas malého zvonku, který byl nad nimi zavěšený. Ta spousta bílého světla všude kolem byla tak intenzivní, že mě přímo praštila do očí a donutila mě párkrát zamrkat. Zavřel jsem za sebou a tím jsem znova vyprovokoval zvonek k pohybu. Před sebou jsem viděl doktora v bílém plášti, ve kterém málem splýval s okolními stěnami i podlahou. Vypadal unaveně, ruce měl sklesle položené v klíně. Nevím jak, ale věděl jsem, že není zdravý. Malou chvilku jsem se pozastavil nad tím matoucím paradoxem nemocný lékař, ale po zatřesení hlavou, myšlenka uletěla.
Slova se mi najednou formovala v ústech a tak jsem promluvil: „ Omlouvám se, ale nemohu vám nijak pomoci. Je mi to líto, ale když nemůžete vy, tak ani já.“ Jakoby ta slova nepocházela z mojí hlavy, někdo je prostě vzal, zmačkal a nacpal mi je do pusy. K mému překvapení odpověděl: „Myslím, že bude stačit, když mě jen vezmete za ruce.“ Jakkoli se mi to zdálo podivné, sedl jsem si k němu a chytl ho za ruce. Po chvíli jsem se zeptal, jak se cítí.
„Děkuji, Cizinče, myslím, že jsem vyléčený. Po pravdě řečeno, jsem si tím naprosto jistý. Děkuji vám za váš léčebný úsměv a hojivé ruce.“ Na to jsem reagoval pouze pokýváním hlavou, protože mě nenapadala žádná odpověď.
Po této lekci mě úplně spontánně něco napadlo. Život je mísa pomerančů. Jednotlivé zážitky, dny a roky, nádechy a výdechy jsou pouhé části celku, tedy pomeranče. Jsou to jeho měsíčkovité dílky. V tu chvíli jsem téhle myšlence bezmezně věřil. Věděl jsem, že je to tak. Byla to pro mě tehdy jediná pravda. Naprostá podstata všeho. Jediná pravda, která bohužel při bližším rozboru tak trochu zešílela.
Teď už vím, že je to hloupost. Stejně tak jako snění je i mísa pomerančů pouhou fantazií.
Tu noc pršelo. Dešťové kapky klepaly na okno v pravidelném rytmu a zněly jako ukolébavka. Unaveně jsem se obrátil na druhý bok a přitáhl si výš přikrývku.
***
Uviděl jsem malé dvířka, měly na výšku i na šířku pouze pár centimetrů, nepředpokládal jsem, že bych se do nich vešel. I přes to jsem se rozešel kupředu, chytil za kliku a hladce se protáhl skrz dveře na druhou stranu. Když jsem se dostal ven, všechno působilo strašně známě a zároveň úplně nově. Ulice, domy, obloha, tráva, dokonce i já sám jsem byl v určitém směru jiný. Bylo to jako ten pocit, když vylezete z vody a neprotřete si oči. Všechno bylo zamlžené, ale zároveň jasné a zářivé. Také jsem stále pociťoval něco jako déja vu: Někdy jsem tady už byl a přece jsem nevěděl kudy se vydat a jen tak jsem bloumal ulicemi. Prošel jsem kolem pár legračních krámků s keramikou a taky kolem cukrárny s výlohou, která přímo lákala k zakousnutí se do všech těch dobrot.
Náhle jsem se zastavil před domem, na kterém byla cedulka se zlatým nápisem Dr. Currier. Nevěděl jsem, proč stojím, nohy mě nechtěly poslouchat a nedaly se přimět k chůzi. Něco mě táhlo dovnitř a bylo to silnější než já, tak jsem vešel. V momentě, kdy jsem otevřel dveře, se ozval jiskřivý hlas malého zvonku, který byl nad nimi zavěšený. Ta spousta bílého světla všude kolem byla tak intenzivní, že mě přímo praštila do očí a donutila mě párkrát zamrkat. Zavřel jsem za sebou a tím jsem znova vyprovokoval zvonek k pohybu. Před sebou jsem viděl doktora v bílém plášti, ve kterém málem splýval s okolními stěnami i podlahou. Vypadal unaveně, ruce měl sklesle položené v klíně. Nevím jak, ale věděl jsem, že není zdravý. Malou chvilku jsem se pozastavil nad tím matoucím paradoxem nemocný lékař, ale po zatřesení hlavou, myšlenka uletěla.
Slova se mi najednou formovala v ústech a tak jsem promluvil: „ Omlouvám se, ale nemohu vám nijak pomoci. Je mi to líto, ale když nemůžete vy, tak ani já.“ Jakoby ta slova nepocházela z mojí hlavy, někdo je prostě vzal, zmačkal a nacpal mi je do pusy. K mému překvapení odpověděl: „Myslím, že bude stačit, když mě jen vezmete za ruce.“ Jakkoli se mi to zdálo podivné, sedl jsem si k němu a chytl ho za ruce. Po chvíli jsem se zeptal, jak se cítí.
„Děkuji, Cizinče, myslím, že jsem vyléčený. Po pravdě řečeno, jsem si tím naprosto jistý. Děkuji vám za váš léčebný úsměv a hojivé ruce.“ Na to jsem reagoval pouze pokýváním hlavou, protože mě nenapadala žádná odpověď.
Po této lekci mě úplně spontánně něco napadlo. Život je mísa pomerančů. Jednotlivé zážitky, dny a roky, nádechy a výdechy jsou pouhé části celku, tedy pomeranče. Jsou to jeho měsíčkovité dílky. V tu chvíli jsem téhle myšlence bezmezně věřil. Věděl jsem, že je to tak. Byla to pro mě tehdy jediná pravda. Naprostá podstata všeho. Jediná pravda, která bohužel při bližším rozboru tak trochu zešílela.
Teď už vím, že je to hloupost. Stejně tak jako snění je i mísa pomerančů pouhou fantazií.
sobota 25. dubna 2009
Jiná
Připadám si starší. A myslím, že to není věkem. Spíš bych řekla, že je to tím, že čtu The Dove keeper. Nemůže to nechat nikoho chladným a nezměněným. Je to strašně zvláštní pocit, tohleto psychické ostaršení.
V poslední době jsem taky přečetla tři knihy od Raymonda Moodyho a to Život po životě, Úvahy o životě po životě a Světlo po životě. Jak název napovídá, týká se to posmrtného života. Pravděpodobně to mělo pozitivní vliv na moje pocity kolem smrti. Už jsem se to snažila číst dřív, ale protože mě ty myšlenky vyděsily, nechala jsem toho. Možná tím důležitým bodem bylo právě to, že jsem překonala strach a dokázala to přečíst.
Jednou v noci mě úplně spontánně napadla myšlenka, že duše je jako zápalka a tělo jako krabička. Sirka se zdánlivě zdá na krabičce nezávislá, ale potřebuje ji k tomu, aby o ni mohla škrtnout a zapálit se. Poté, až sirka shoří, neboli přemění se na kouř, pořád existuje, ale pouze v jiném stavu. Až později mi došlo, že moje mysl vyprodukovala napůl geniální myšlenku. Říkám napůl, protože na druhou stranu je to vlastně docela hloupost.
V poslední době jsem taky přečetla tři knihy od Raymonda Moodyho a to Život po životě, Úvahy o životě po životě a Světlo po životě. Jak název napovídá, týká se to posmrtného života. Pravděpodobně to mělo pozitivní vliv na moje pocity kolem smrti. Už jsem se to snažila číst dřív, ale protože mě ty myšlenky vyděsily, nechala jsem toho. Možná tím důležitým bodem bylo právě to, že jsem překonala strach a dokázala to přečíst.
Jednou v noci mě úplně spontánně napadla myšlenka, že duše je jako zápalka a tělo jako krabička. Sirka se zdánlivě zdá na krabičce nezávislá, ale potřebuje ji k tomu, aby o ni mohla škrtnout a zapálit se. Poté, až sirka shoří, neboli přemění se na kouř, pořád existuje, ale pouze v jiném stavu. Až později mi došlo, že moje mysl vyprodukovala napůl geniální myšlenku. Říkám napůl, protože na druhou stranu je to vlastně docela hloupost.
sobota 21. března 2009
Maybe just one thing
Právě čtu jeden vážně dokonalý slash. Všechno beru zpět. Tohle je to nejkrásnější, co jsem, kdy četla. Alespoň co se týče slashe. Má to v sobě tak úžasné myšlenky, propracované emoce, vypjaté situace, scény plné svobody, lásky...Miluju na tom naprosto všechno. Někdy si říkám, že je to momentálně jediná věc, kvůli které vstávám ráno z postele. Nechápu jak jsem se vůbec mohla pokoušet sama psát, oproti tomuhle je to nic. Znát tu dívku co to napsala skládám jí denně poklony, zasypu ji květinami, cokoliv.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
