Rozepsala jsem Bowl of oranges od Bright eyes:
Tu noc pršelo. Dešťové kapky klepaly na okno v pravidelném rytmu a zněly jako ukolébavka. Unaveně jsem se obrátil na druhý bok a přitáhl si výš přikrývku.
***
Uviděl jsem malé dvířka, měly na výšku i na šířku pouze pár centimetrů, nepředpokládal jsem, že bych se do nich vešel. I přes to jsem se rozešel kupředu, chytil za kliku a hladce se protáhl skrz dveře na druhou stranu. Když jsem se dostal ven, všechno působilo strašně známě a zároveň úplně nově. Ulice, domy, obloha, tráva, dokonce i já sám jsem byl v určitém směru jiný. Bylo to jako ten pocit, když vylezete z vody a neprotřete si oči. Všechno bylo zamlžené, ale zároveň jasné a zářivé. Také jsem stále pociťoval něco jako déja vu: Někdy jsem tady už byl a přece jsem nevěděl kudy se vydat a jen tak jsem bloumal ulicemi. Prošel jsem kolem pár legračních krámků s keramikou a taky kolem cukrárny s výlohou, která přímo lákala k zakousnutí se do všech těch dobrot.
Náhle jsem se zastavil před domem, na kterém byla cedulka se zlatým nápisem Dr. Currier. Nevěděl jsem, proč stojím, nohy mě nechtěly poslouchat a nedaly se přimět k chůzi. Něco mě táhlo dovnitř a bylo to silnější než já, tak jsem vešel. V momentě, kdy jsem otevřel dveře, se ozval jiskřivý hlas malého zvonku, který byl nad nimi zavěšený. Ta spousta bílého světla všude kolem byla tak intenzivní, že mě přímo praštila do očí a donutila mě párkrát zamrkat. Zavřel jsem za sebou a tím jsem znova vyprovokoval zvonek k pohybu. Před sebou jsem viděl doktora v bílém plášti, ve kterém málem splýval s okolními stěnami i podlahou. Vypadal unaveně, ruce měl sklesle položené v klíně. Nevím jak, ale věděl jsem, že není zdravý. Malou chvilku jsem se pozastavil nad tím matoucím paradoxem nemocný lékař, ale po zatřesení hlavou, myšlenka uletěla.
Slova se mi najednou formovala v ústech a tak jsem promluvil: „ Omlouvám se, ale nemohu vám nijak pomoci. Je mi to líto, ale když nemůžete vy, tak ani já.“ Jakoby ta slova nepocházela z mojí hlavy, někdo je prostě vzal, zmačkal a nacpal mi je do pusy. K mému překvapení odpověděl: „Myslím, že bude stačit, když mě jen vezmete za ruce.“ Jakkoli se mi to zdálo podivné, sedl jsem si k němu a chytl ho za ruce. Po chvíli jsem se zeptal, jak se cítí.
„Děkuji, Cizinče, myslím, že jsem vyléčený. Po pravdě řečeno, jsem si tím naprosto jistý. Děkuji vám za váš léčebný úsměv a hojivé ruce.“ Na to jsem reagoval pouze pokýváním hlavou, protože mě nenapadala žádná odpověď.
Po této lekci mě úplně spontánně něco napadlo. Život je mísa pomerančů. Jednotlivé zážitky, dny a roky, nádechy a výdechy jsou pouhé části celku, tedy pomeranče. Jsou to jeho měsíčkovité dílky. V tu chvíli jsem téhle myšlence bezmezně věřil. Věděl jsem, že je to tak. Byla to pro mě tehdy jediná pravda. Naprostá podstata všeho. Jediná pravda, která bohužel při bližším rozboru tak trochu zešílela.
Teď už vím, že je to hloupost. Stejně tak jako snění je i mísa pomerančů pouhou fantazií.
