Once...

Chtěla bych, abyste věděli, že se jednou jeden neskutečně milý kluk zamiloval do jiného kluka jen proto, že nebe změnilo barvu z šedé na modrou. Prostě jen tak. A když jsem se to dozvěděla, měla jsem intenzivní pocit, že ti dva mají mezi sebou něco mnohem úžasnějšího než my všichni ostatní.

Norman.

Protože někdo už sám o sobě tak úžasný jako je Norman Reedus je ještě tisíckrát úžasnější tím, že má tlustou černou kočku.

Jedině tam.

Přesně vím kam patřím. Tam dolů pod pódium. Stát po kolena v prachu a lapat po vzduchu a křičet z plných plic. Snažit se rukou dotknout ničeho...a co nejvíc to jde...a ještě trochu víc. Stát na té správné straně...na straně evil motherfuckers. Protože se to vždycky dá vydržet, záleží jenom na tom, jak moc to chceš. Nezáleží na tom, jak moc horko je, jak moc slunce pálí ani na tom, kolik potu proleješ.

Pak už na ničem nezáleží. A klidně si můžeš sednout na zem do špíny a prachu.

Protože tam pod pódiem jsem to stejně nejvíc já. Moje nejoblíbenější já ze všech možných.

Silence

Myslím, že podceňujeme hodnotu ticha. Málokdo si uvědomuje, jak moc je cenné. Možná, že je to jen mou labilní osobností, ale cítím, že ticho je něco, co potřebuju v životě v určitých pravidelných dávkách. A propadám panice jen při pomyšlení, že bych své dávky nedostala.
Ticho neodmyslitelně patří k těm letním dnům, kdy sedím na zahradě, čtu Pýchu a předsudek a cpu se cheesecakekem, který jsem upekla. Jen pro představu.

Chci se svěřit jako už tolikrát.

Tak je to za námi. A ani nějak necítím pocit nostalgie. Spíš takové nedefinovatelné prázdno. Mockrát jsem snila o tom, jaké to bude. Hlavně před spaním. A stejně to bylo všecko úplně naopak. Proto je lepší nikdy nic neočekávat, pak se aspoň nemusím vyrovnávat se zklamáním.
Ve zprávách ukazovali záběry vší té hučící vody a znělo to jako lidský křik. Asi jenom v mojí hlavě. Jsem divná a tak se mi dějí divné věci. Možná taky proto se mi líbí kraťounké povídky Jasunariho Kawabaty, které teď zrovna čtu. Dohromady se v nich nic nestane, ale způsob jakým to podá a to, jak vybírá ty nenápadné drobnosti, které zachytí - právě v tom je ta síla. Chci taky takhle psát.
Zjistila jsem, že ze všeho nejvíc potřebuji v životě jistotu a bezpečí.