Bit by bit

Musím se přiznat, že plně propadám Doktorovi a fascinuje mě každá jednotlivá epizoda, navzdory tomu kolik předsudků jsem vůči tomu předtím měla. A během zkouškového, když jsem se zrovna neučila a nelila do sebe kávu hltavými doušky, tak jsem plakala u Doktora, protože ta dojemnost byla vystupňována unaveností a nevyspaností a psychickou vyčerpaností. A teď jsem ráda, že jsem toho součástí. Že patřím k tomu obrovskému kultu Doktora Who.
A nevím, jestli BBC ví, že v lednu je zkouškové, tak nás chce zavalit pocity a schválně vydá nového Sherlocka, abychom se nemohli na nic jiného soustředit, nebo co. Ale tahle kombinace všeho dohromady je opravdu zničující!
A i když teď už mám po zkouškách tak nadále pokračuji v maratónu emočního vypětí a po tom, co jsem dočetla první Hru o trůny, tak jsem se pustila do Lovce draků a mezitím rozkoukala Hořící keř. A až si vypláču všechny slzy u všech dalších příběhů, které mě čekají, tak budu připravená čelit dalšímu semestru.
A mezitím samozřejmě navštěvuju antikvariáty. A odcházím napůl s pocitem štěstí nad těmi krásnými knihami, které jsem objevila a napůl s pocitem zadostiučinění, že jsem se ovládla a nekoupila si půl krámu. A tak se mi v mém napůl vystěhovaném pokoji vrší knihy, které nikdy nebudu mít čas přečíst. Snad kdybych ještě víc ukrojila spánku a věnovala tomu noci, pak možná…

Já ten čas vlastně nemám.

Konečně trošička času na čtení. Tak znova prožívat Hru o trůny..Je tam Jon, Nedd, Arya a Daenerys a všichni na začátku svých příběhů a všichni ještě živí a zdraví. A zima je ještě daleko. A zlovlci jsou ještě malá vlčátka...

Zase doma.

Umyla jsem si okno v pokoji, abych lépe viděla na mraky. Poslouchám Kluse po strašně dlouhé době a cítím, jak se mi chvějí víčka. A myslím na to, jak se jí třesou ruce, když si balí cigaretu. Na její prsty. A přemýšlím nad tím, co bych dělala, kdyby byl zítra svět zničen. Vím, že je jediná věc, kterou bych mohla udělat. Utíkala bych co nejdál by to šlo a někde v lukách bych si lehla do trávy pokryté jinovatkou a poslouchala tlukot vlastního srdce.

Maybe I should cry for help.

Dotknout se tak jeho úžasných lícních kostí. Přejíždět po nich lehce bříšky prstů. To by se mi teprve rozbušilo srdce a rozšířily zorničky. Myslím na to a koukám z okna na mraky…strašně dlouho a hraju si s vlasy a v hlavě mi hraje Sail… And I blame it on my ADD, baby…
Baby, cuz I'm crazy for you,
It's not your fault. It's not your fault…
A myslím na to, jak moc voníš kávou, když se k tobě přitisknu. A obejmu tě. A nemůžu…dýchat. Protože se moje duše ocitla v oblasti na pomezí snu a reality. A já se z toho nemůžu vzpamatovat. Nemůžu se nadechnout. Povolíme nohy v kolenou a sesuneme se na zem. Tisknu obličej do tvého svetru. A vnímám tvoje teplo. A nechci odsud odejít a žít. Chci tě jen držet. Protože pak uvnitř mě všecko drží pohromadě. A mám v sobě klid. Takhle se mi to líbí.
This is how I show my love…

Once...

Chtěla bych, abyste věděli, že se jednou jeden neskutečně milý kluk zamiloval do jiného kluka jen proto, že nebe změnilo barvu z šedé na modrou. Prostě jen tak. A když jsem se to dozvěděla, měla jsem intenzivní pocit, že ti dva mají mezi sebou něco mnohem úžasnějšího než my všichni ostatní.