Postmodern jukebox v Praze

Včera všem, kteří byli na PMJ v Praze popraskaly měřiče radosti. Nejenže tam byla krásná Cristina Gatti s nepopsatelným hlasem, ale taky jim na saxofon hraje sám Ginsberg, který přicestoval časem, jen aby se toho mohl taky účastnit. A nakonec nám Scott dojatý k slzám zazpíval dream dream dream....teda All I have to do is dream. A už vůbec jenom to, že zpíval. Zatím to na žádných videích nedělal, což nechápu proč, protože má nádherný hlas. Asi nikdy jsem nezažila takový potlesk a hluk a křik, jako vedlejší produkt radosti z hudby. Nejvíc ze všech byl překvapený Scott, který jenom pořád dokola opakoval wow a bylo vidět, že je pro něj těžké dát vůbec dohromady nějakou větu, aby byla schopná vyjádřit, co nejpřesněji jeho pocity. Tak nám jen pověděl, že je to pro něj opravdu splněný sen, protože ještě někdy před půl rokem nahrávali první videa u něj v obýváku a teď jedou svoje první turné po Evropě. A taky jsem nikdy nezažila tak různorodé publikum. A tři přídavky. A ještě k tomu objevení úžasnosti jinak docela nenápadných členů: Mají skvělého basáka, který se pořád snažil zachovat jeden výraz s pozvednutým obočím, ale protože jsme stály s V. asi metr od něj a pořád se na něho smály a mávaly mu, tak to občas nevydržel a musel se smát taky. Dále pán, který zpívá, jako by právě přišel ze zkoušky černošského kostelního sboru a navíc si jede pravý americký kvalitní rap. Další věc, která se povedla, byla ta, že to bylo v Lucerně. Nikdy předtím jsem tam nebyla. Je tam půlkruhové, docela nízké pódium, takže je tam možnost stát vážně kousek od účinkujících. Stáli jsme tak asi půl metru od Scottových červených kláves a metr od Cristiny. A dohromady to všecko....pro Krásu a Lásku div, že mi neexplodovalo srdce...Nejlepší je, že každý z nich je úžasný sám o sobě, takže když se spojí všichni dohromady, vznikne něco naprosto nepopsatelného.
Těším se až se vrátí domů a natočí nová videa. Hlavně doufám, že se Scott začne aktivně podílet na zpěvu. Pořád na to musím myslet, jak zpíval tím svým zastřeným, mírně chraplavým hlasem se slzami v očích...vážně...nádhera.

心

Přišla mi duha

Při prokrastinaci mezi učením na poslední zkoušky jsem úplnou náhodou objevila postcrossing. Jde o to, že posíláte náhodným lidem ve světě pohlednice a píšete jim o náhodných momentech z vašeho života a jiní náhodní lidé vám to potom oplatí. A mně osobně obojí působí hroznou radost. Dvě moje pohlednice jsou už několik dní na cestě do Ameriky a Ruska a jedna už doputovala do Německa, k nějaké milé slečně, která má ráda majáky. Teprve včera jsem se vrátila domů po zkouškách a dneska, před malou chvílí zazvonil zvonek a dostala jsem svůj první pohled. Je z Běloruska a je na něm duha. Upřímně mě to rozesmálo, protože jsem do wish listu napsala, že by mě potěšilo cokoliv, co je nějak spojeno s gay světem, třeba duha. A nějaký miloučký vzdálený Alexandr mi to přání splnil. ^^ Strašně příjemný pocit - být milí na cizince, když jsou oni potom na oplátku milí na vás. Samozřejmě, že jsou. Nikdo, kdo se dobrovolně zapojí do postcrossingu nemůže být špatný člověk.

Něco trošku mimo kontext; toto: 心 je znak, který znamená hlavně srdce, ale taky mysl a obecně duši, nitro a podobně. Občas ho teď používám, když popisuju věci, které mě silně zasahují, i když to nikdo (kromě spolužáků z japonštiny) nechápe. Tak to vysvětlím aspoň tady.

Tak tedy 心

V.

G.

G. je zpátky, kdyby si někdo nevšiml. Nezestárl ani o den a má zase světlé vlasy (a rozkošnou puntíkovanou košili). A je mi krásně, že ho můžu opět slyšet zpívat. Jsem ráda, že zase můžu být součástí něčeho, co je výsledkem jeho kreativity. A vrátil se zpátky zrovna s kočkou, to je mu tak podobné.

Víš, samozřejmě žes nám chyběl, že se vůbec ptáš...Asi nevíš, jak moc jsi nám chyběl, když se ptáš...

To bylo proto, že jsem byla sama.

Už se dávno setmělo. Černou nocí pronikalo jenom světlo z pouličních lamp. Nejdřív jsem si myslela, že je to zábava. Ale potom, když to vybouchlo těsně vedle tebe, jsem věděla, že je něco špatně. Viděla jsem, jak jsi zmatený, nevíš, co se děje a zoufale se snažíš vytřepat si z vlasů ty jedovaté hvězdičky. Padaly na zem jako zlatý déšť. Běžela jsem k tobě, chytla tě do náruče, zběsile a bez dechu ti vyčesávala rukou z vlasů ty malé třpytivé věci, až jsem si popálila prsty. Ztrácel jsi zrak, a já jsem ti říkala, že všechno bude dobré, i když jsem věděla, že ses nadýchal toho jedovatého kouře. Plno jedovatých hvězdiček všude kolem a ty nevidíš a dusíš se. A já křičím a pláču. A tisknu tě k sobě, jako by tě snad pevnější sevření mohlo zachránit.

Všichni jsme slunečnice.

A Ginsberg, jediný skutečný mystik, pod hvězdami všech měst světa a před očima vize všech životů minulých i budoucích s hlavou přeplněnou představami o celém nekonečném vesmíru, po tom, co sežral srdce všech svých milenců a obklopen šílenstvím, skládá básně...