Třetí semestr japonštiny

a všichni už se cítíme více než 困りました。Máme mnohem víc stromečků v ohrádkách.

Jedna z věcí, které mě drží při životě a pomáhá mi zachovávat optimismus je skutečnost, že už v lednu, Ach, Kráso a Lásko, uslyším živě všechny Gerardovy nové písně, ve kterých je něco, z čeho mě bolí srdce, že se to málem nedá snést. Bude to večer jako stvořený pro citovou masochistku ve mně. Budu plakat a křičet, vyplavím ze sebe všechny emoce nashromážděné za ta léta, co sleduji jeho tvorbu a bude to nejkrásnější duševní očista. Jsem natolik odhodlaná tam jet, že jsem dokonce ochotna obětovat jeden termín nějaké zkoušky, kdyby bylo nejhůř.

どうして prostě どうして, to vystihuje všechno, co se kolem mě momentálně děje.

Chtěla bych napsat -vi o tom, co zrovna čtu. O tom, jak se poslední dobou většina mých literárních dobrodružství odehrává v Japonsku. Jak se toulám s nejstaršími básníky v japonských horách a do vlasů mi prší sakurové lístky.
Chci napsat o tom, jak mě napadlo, že chci existovat ve stejných chvílích jako oni. (Nejen proto, že miluji Japonsko tak, jak se dají milovat jen jisté temné věci, potají, někde mezi stínem a duší.)
A o tom, jak se postupně propadám do Murakamiho říše divůů..
A taky o tom, jak často myslím na to, že už by někdo měl konečně vymyslet slovo, které by vystihovalo pocit z poezie.

Ale nenapíšu, aspoň v nejbližší době ne. Protože nemám čas ani energii. Protože jsem měla už dvě kávy a po třetí by mi nejdříve bylo hrozně dobře a potom strašně špatně.

Mám v hlavě víc jak 600 čínských znaků a každý týden se snažím naučit nové. A někdy se mi z toho točí hlava. A někdy si připadám, že padám a na mě se sypou stovky a stovky znaků a pokrývají každinký kousek mě, až mě úplně přikryjí.

Dobrou noc, odpočiňte si.

unavená tak,

že je těžké přiřazovat k běžným slovům správné významy. Tělo se brání hektolitrům kávy, které se do sebe snažím dostat, abych udržela myšlenky v pohybu.
Zjistila jsem, že jedna z mých největších chyb je, že nedělám chyby.

Ten pavouk,

to je daň za to, že se tady můžeš koukat na knihy v krabicích.

山のような洗濯物を持って帰りました。Doma si vždycky vzpomenu na to, že jsem nejradši s lidmi, před kterými můžu dělat trapné vtipy.

Jednoho dne chci být senseiem, aby mi lidi říkali sensei, protože to ve mně bude vyvolávat stejně silné a svou povahou podobné pocity, jako když mě lidi oslovují captain, což jsem odjakživa chtěla, jen jsem o tom dlouho nevěděla a zjistila jsem to, až když jsme se s V. dívaly na Společenství mrtvých básníků. Ano, úmyslně je ta věta právě takto dlouhá.

「おお船長！私の船長よ！」

Občas dělám nebo říkám neskutečně nepochopitelné hlouposti a připadám si jako idiot a myslím na to, jak si o mně lidé kolem mě musí myslet, že jsem blázen. A v takové chvíli mi proběhne hlavou: 冗談だけです。Jako že jsem stvořená ze samých vtipů. (I když je to tímto způsobem zakázáno říkat.)

Náhodná vzpomínka: Po tom, co jsme s V. úspěšně absolvovaly Soubornou Jazykovou Zkoušku, jsme šly rovnou domů, lehly jsme si na matraci, jedly jahody a dívaly se na Now is good. Proč zrovna na tohle? Proč zrovna na film, který lidem vylamuje srdce z těl? Co je s námi špatně?

A nakonec: koupila jsem si Frankensteina v originále, protože už si ho chci dlouho přečíst a náhodou jsem ho objevila na knižním trhu. A navíc mám k tomu příběhu speciální city, od té doby, co jsem viděla Benedicta hrát Monster.

Chci být odkvetlou pampeliškou

Několik dní jsem sbírala hrušky v sadu. Když mi promokly tenisky, sundala jsem si je a běhala bosá. Prsty se mi bořily do hustého, měkkého trávníku a tříštily kapky rosy zachycené na listech. Běhala jsem v sadu, slunce svítilo a já jsem si připadala jako rusalka.
Tolik svobody jako tehdy jsem necítila už dlouho.

A další důležitá informace: naše auto je nejlepší, protože vypadá jako žralok a má tlačítko MAX DEF, což je zkratka pro maximal defence a chrání nás proti mi-mo-zem-šťa-nům.

Bylo v tom něco neskutečně kouzelného.

Když jsme tam seděly, jen samy dvě, kolem spousta opuštěných laviček, choulících se zimou. Stmívalo se. Až nás obklopovala jediná koule světla a jinak ticho a tma a zářící žluté zábradlí. A večerní město, mosty přes řeku. Natáhnu se k tobě přes stůl a posadím si cigaretu na dolní ret. Plamínek ve tvé dlani a já do sebe vtahuji modrý, borůvkový kouř. Hluboce ho do sebe vdechuji a hltavě ho polykám, jako bych už nemohla nikdy dýchat nic jiného. A potom vydechnu a je všude kolem mě, objímá mě a vpíjí se mi do vlasů. Myslím na to, že se musím ostříhat, protože moje vlasy už nedávají žádný smysl. A myslím na to, jak moc je pohodlné být tady s tebou. Existovat ve stejné chvíli jako ty.