向きにならないで。

Nudný deníkový zápis ->

Čtu Nanu a uvědomila jsem si, že ženy požírají muže, jen když se muži nechají sežrat.

Taky chci kytici bílého šeříku.

Google translator mi ke ‚spread‘ jako první vyhodil 'pomazánka'. Třeba je to aspoň trochu vtipné.

(Zatím nejlepší hudba k běhání - Money and Celebrity od Subways a Dead Silence od Billy Talent - obzvlášť, když zpívá: ‚Stand up and run into my arms‘, tak běžím, běžím k němu do náruče.)

V práci s jednou starší paní hodnotíme novou zaměstnankyni. ‚Ta je šikovná. Jo, jo. A hezká. Jako z pohádky. Princezna.‘

Naivně předpokládám, že až se jednou pořádně vyspím, všechno se vyřeší. A tak spím co nejmíň, abych unikala realitě.

Chtěla bych ti natrhat pomněnky.

U V. na mě vždycky čekají čisté ručníky a příčetný pohled na skutečnost.

Splývám se dřevem a mám absurdně malé dlaně.

I'm the son of all I've done.

Vysoká hladina patetičnosti ->

Začínám ti důvěřovat. To je to nejhorší, co se mohlo stát.

Alkohol působí na city jako lupa. (To jsem někde slyšela?)

Ve skutečnosti ti píšu hlavně proto, abych ti připomněla, že existuju.

Uvnitř brečím u Kuchyňského dřezu.

Jsem prázdná a přitom všeho tak plná. To je tak přesné, že přesnější už to být nemůže. Stydím se, že jsem na to nepřišla sama a musel mi to někdo říct.

Mohly bychom spolu být šťastné? Mohly bychom spolu být? Zajímalo by mě, jestli by se naši démoni vzájemně násobili nebo vyrušili.

Tohle všechno už nevyběhám. Asi budu muset zase začít brečet.

Náhlá vzpomínka na to, jak jsem se tehdy vrátila z Německa s čistou duší a s přesvědčením, že si od M. budu udržovat co největší odstup. Ospravedlňovala jsem to tím, že do sebe zase nechci pohltit naše bytové démony. (V sobě si opakuju: „Nesmím se nechat objímat.“) Doslova jsem vycouvala z jejího objetí, tvářila se opravdu vyděšeně. Připadalo mi, že poprvé v životě bere vážně něco, co říkám. Vydržela jsem to půl dne. Večer už jsem se k ní zase tulila na naší válecí matraci a přikrývala ji dečkou. Půl dne. Tak dlouho si dokážu namlouvat, že dokážu b ý t bez tebe.

Co když se tyhle city nedají přebít vůbec žádnými jinými city?

"Each time you happen to me all over again."

Leave me alone.

Don't leave me alone.

Kdy d o o p r a v d y dospějeme?

Taky chci, aby na mě někdo namaloval nebe.

Vaše divadlo… -> Říkejte můj bordel!

Náhlá myšlenka udělat si alkoholový víkend v Olomouci. (Máme nové sousedy. Pěstujou na balkóně marihuanu.) Příčetnost a Absurdity, tak v pátek tour de pub. Z Druhého domova nám vynesli židličky na terasu, abychom si mohly dát fialkové víno s výhledem na řeku. Sladké víno a Parov Stelar v Jazz Tibetu. Jenom dobroty a chill. „Takové to bude, až budeš žít s ženskou.“ Poprvé (a snad naposled) jdu v Olmu bosky domů z centra.

Snídáme na balkóně, jako to dělají ve filmech. Povídáme si s L. o tom, jak se jí existuje na druhém konci Evropy. Možná nejabsurdnější bod večera - koukáme na video z naší půlkolony - v z p o m í n á m e. Klasický dojezd do půl čtvrté ráno na balkóně. Štěstí je - mít volný byt (se zásobami alkoholu).

Mám ráda, když LB říká ‚volně existovat v prostoru‘, začala jsem to taky používat.

Někdo z nás nejspíš nechápe význam slova ‚platonický‘ (a já to nejsem).

Já se taky nemůžu věčně o všechny starat a brát ohledy na jejich city. Každý musí najít vlastní vnitřní sílu.

Stejně mi přijde hrozně zábavné, že zrovna teď může být mnou někdo okouzlen, když se nacházím v nejvíc troskoidním stavu za celý svůj život.

Freckles, musical theatre, live performances. Harmonic singing, late night phone calls. Raspy morning voices, vanilla, and running until you're out of breath. Art museums, dancing, dark circles under your eyes. Foreign countries and languages.

Líbí se mi, když někdo říká: „Není tomu tak? Je tomu tak.“ Já jsem tak divná. Líbí se mi v lidech / chci po lidech / zvláštní věci.

To už mám za sebou, tenhle blok - už mi nevadí říkat nahlas všechny patetičnosti, které ve mně vyrostly.

No one else is dealing with your demons / Meaning maybe defeating them / Could be the beginning of your meaning, friend.

Mít dvě ruce a bušící srdce (už) nestačí.

my empty arms were open

Taky vůbec nevím, co je ironie, co sarkasmus, co zoufalost a co normální věta.

V práci mi desetkrát za den někdo se smíchem řekne: „Co se směješ?“, během toho, co mi vypráví nejvtipnější historky.

Z čím větší dálky se dívám na naše setkání, tím mi připadá neskutečnější.

Měla jsem tu okouzlující Polku, se kterou jsem chodila na nepovinnou gramatiku a stylistiku pozvat na kávu. To by bylo bývalo dospělé chování.

Logika a logistika by neměla být natolik podobná slova.

A když nic víc, pořád mě čeká minimálně shledávací objetí, což je samo o sobě víc než dost.

Co se týče některých lidí, bude navždycky těžké podívat se jim hluboko do očí. (Japonská skladba věty má něco do sebe.)

Taky se do toho nechci vrhat bezhlavě, ale na druhou stranu nemám představu jak to dělat, stejně jako ten kamarád od V.

Zase ti píšu lehce patetickou zprávu. Dostat odpověď je vlastně ještě horší. Teď se těším na setkání v neurčité budoucnosti, což přebíjí všechno ostatní. あなたのこと以外は考えられない。

Budu muset opět přebít city citama. (Spisovně to tak hezky nevyzní.)

Kdybych si mohla vybrat, některé věci bych vždycky říkala jen určitým jazykem. Třeba 汗まみれ vždycky japonsky, ничего vždycky rusky, protože je to tak hezky všeobsažné s tím druhým pádem (без).

Měla bych to pusto-prázdno v sobě protentokrát zaplnit něčím užitečným - třeba dalšími znaky.

Na Vltavě.

'Rodinná' dovolená s LMkama (1/2 KT) ~ road tripujem, stanujem, splavujem a soulodíme. Pořád se milujem!

Dvě hodiny za volantem, polykám kilometry. Potom v autě strouhám mrkev a všichni ji chroupem.

‚A blíž ke mně už nikdo nesmí. Už ne.‘

Baví mě, že LB vždycky začne o vagínách. (A nejlepší zábavička poslední doby je, když předvádí, jakým způsobem se pohybuje Octodad.)

Rum v mojitu, rum jen tak a připlaval k nám rum s kolou, tak co už nám zbývalo, museli jsme ho vypít taky.

A pak už ti nic nevadí, ani slunce, ani špína, ani nepohodlí, ani vlhkost konstantně nasáklá do vlasů.

‚Takže dneska vstaneme jak zítra.‘

Po pás ve vodě, lodě přiražené ke břehu, hrajeme badminton. (skoro haiku)

Mikinu pod hlavou a pádla ve stanu, nic víc nepotřebuješ.

‚Když nebudeš mluvit, tak nic neřekneš.‘

Jsem ráda, že mám některé lidi v životě snad už napořád. Máme mezi sebou nakumulováno tolik divných situací, že už nám nic nepřipadá zvláštní.

‚Mám něco dělat?‘ -> ‚Stůj a buď rozkošná.‘ Takové úkoly s LB zvládáme.

A Světlušky jsou nejlepší organizátor, hlídají, abychom se bavili, a když zlobíme, tak nás dávají do latě.

S LMkama jsme už dávno byli připravení na ‚rodinnou dovolenou‘.

Posloucháme, jak někdo hraje na bendžo, a pijeme u ohně kyselé víno z plecháčků.

‚Aby stromy do betonu vypustily hodně silný mízy.‘

A poslední den se už jen válím na zádi, poslouchám šplouchání a nechávám se líbat sluncem.

Cestou zpátky už jsme tak unavení, že nás opustily i poslední zábrany a zpíváme Get lucky co nám zbytky sil stačí.

Doma jsem tak překvapená měkkostí postele, že nemůžu usnout. Tlačí na mě moje sebedestruktivní sklony, takže ráno vstávám plynule do práce (ještě předtím ve čtyři ráno sprcha, která není omezená na čtyři minuty, takže 嬉しい.)

Byl to pravý opak detoxu (a předpokládat něco jiného byla nekonečná naivita). S alkoholem jsem počítala, ale neobešlo se to ani bez cukru a kofeinu (a to nemohly vyvážit ani ty dvě kila mrkve, které jsem během toho snědla.)

Ale přesto (a přes jedovatost vos) to nakonec byla nejvíc příjemná a pohodová dovolená.