Přijíždím do Olo bez jídla, se špinavým prádlem a spánkovým deficitem. (Nejdřív jsem napsala ,se špinavým spánkem‘, což je vlastně taky pravda.) Tohle jsem moc nezvládla.
Byteček bez Kryštofa je jenom poloviční domov.
Ujela mi tramvaj, tak z rozhořčení čtu Effyin rok a mám najednou hroznou chuť psát úplně o všem najednou.
Patnáctiminutové zdřímnutí na pohodlném gauči v knihovně mi zachraňuje život. Vždycky přijde doba, kdy ve studovně zůstanou jenom sinologové a japonštináři.
Přešlapuju na tramvajové zastávce a šeptám si: ‚domů, domů, konečně domů‘.
Od potoků krve k motýlím křídlům. Vědí všichni, že doteky motýlích křídel jsou pro motýly smrtící? Setře se jim z křídel pel a pak nemůžou lítat.
Skrz dramata získaný zápočet z korejštiny. Pak běžím pro absurdní nákup. Kupuju si čokoládu na uklidnění, stavuju se ještě pro kafe a vzápětí už se cpu houstičkami na gauči v knihovně. V. říká, že je to náš domeček / byteček, což je vlastně hluboká pravda, protože by se tam klidně dalo žít.
Širu nám dovezla お土産 z Belfastu. Shot Glasses. A diář s Yodou k Vánocům. Tolik lásky. Pláču. Objímání ve Zmijozelu. Zase jsme všichni doma.
pátek 8. ledna 2016
čtvrtek 7. ledna 2016
Přelomy
S V. a Borůvkovou nejdřív posloucháme Žannu Bičevskou z vinylu a pijeme k tomu víno s knírem. Potom hrajeme Z pohádky do pohádky - naši tradiční domácí deskovku - pak dopíjíme gin s tonikem a připíjíme si na princezny a na draky.
1. 1. 2016 jsem se dvěma nejlepšími slečnami, máme dečky a alkohol a koukáme na vynikající filmy. (The Danish Girl, Relatos salvajes a The Revenant) Nádhernosti. 大丈夫 / イチゴ
Náhlá vzpomínka na gymplácký ples před několika lety. TW - naprosto otravná, protivná holka, se kterou není žádná rozumná řeč, stojí v rohu místnosti, jedním ramenem se opírá o stěnu, má černé upnuté šaty, kouří cigaretu ze špičky, vyfukuje kouř, který ji zpomaleně omotává a vypadá k smrti svůdně.
Borůvková mi míchá gin s tonikem nahoře bez do fancy skleničky, tak nevím, co bych si tak mohla ještě na světě víc přát.
T. mě tak mile utěšuje před zkouškou.
Jakeův hlas: "Don't worry, mate. It'll be alright. And then we'll have some pancakes to celebrate. But before that we will have some pancakes to prepare for it. Pancakes are good."
Borůvková má svůj domov a já k ní kdykoliv můžu, do jejího domova, k ní, k ní domů. Kdykoliv.
Nejněžnější polibky. Nejšťastnější já.
Má malá Borůvková s průzračnýma očima.
Ať chceš nebo ne, stejně ti květy obrůstají žebra v hrudním koši.
Borůvky jsou všechno, stejně tak jako je všechno Borůvková. Nemůžu se dočkat, až budu mít na předloktí ty Kátiny. Všichni se mě budou ptát proč a já to stejně detailně vysvětlím jen V.
Když jsem ukládala svůj batoh do zavazadlového prostoru v autobuse, všimla jsem si, že je k jedné tyči připoutaný malý poník. どうして。
Zavazovadlového - slovo, které jsem stvořila ve čtvrtek v 1:12.
1. 1. 2016 jsem se dvěma nejlepšími slečnami, máme dečky a alkohol a koukáme na vynikající filmy. (The Danish Girl, Relatos salvajes a The Revenant) Nádhernosti. 大丈夫 / イチゴ
Náhlá vzpomínka na gymplácký ples před několika lety. TW - naprosto otravná, protivná holka, se kterou není žádná rozumná řeč, stojí v rohu místnosti, jedním ramenem se opírá o stěnu, má černé upnuté šaty, kouří cigaretu ze špičky, vyfukuje kouř, který ji zpomaleně omotává a vypadá k smrti svůdně.
Borůvková mi míchá gin s tonikem nahoře bez do fancy skleničky, tak nevím, co bych si tak mohla ještě na světě víc přát.
T. mě tak mile utěšuje před zkouškou.
Jakeův hlas: "Don't worry, mate. It'll be alright. And then we'll have some pancakes to celebrate. But before that we will have some pancakes to prepare for it. Pancakes are good."
Borůvková má svůj domov a já k ní kdykoliv můžu, do jejího domova, k ní, k ní domů. Kdykoliv.
Nejněžnější polibky. Nejšťastnější já.
Má malá Borůvková s průzračnýma očima.
Ať chceš nebo ne, stejně ti květy obrůstají žebra v hrudním koši.
Borůvky jsou všechno, stejně tak jako je všechno Borůvková. Nemůžu se dočkat, až budu mít na předloktí ty Kátiny. Všichni se mě budou ptát proč a já to stejně detailně vysvětlím jen V.
Když jsem ukládala svůj batoh do zavazadlového prostoru v autobuse, všimla jsem si, že je k jedné tyči připoutaný malý poník. どうして。
Zavazovadlového - slovo, které jsem stvořila ve čtvrtek v 1:12.
středa 6. ledna 2016
Když přijde na Japonsko
nebo japonské démony, tak co je bílé, to je svaté.
Pouštím si k procházení nekonečných japonských skript nejdříve The Boat That Rocked, pak Hair a nakonec Runaways.
Jsem ráda, že V. není nepříjemně z bláznivé mně.
Nevím, jestli jsem se už někdy podělila s tím, že jednou z mých velkých životních lásek je vedle Freddieho Mercuryho a Harrisona Forda taky třeba Joan Jett.
K japonštině Mononoke hime / cpu se střídavě zeleninou a čokoládou. Ono se to vzájemně vyrovná a vyruší.
Už jsem řekla Borůvkové spoustu zásadních niterných věcí. Třeba, že se bojím, že moje smutky a úzkosti jsou daleko za hranicemi normálností.
Mimo jiné zbožňuju tvoje malé dlaně.
Když se Borůvková vrátila z práce, lehoučce jsme spolu tancovaly na koberečku na hudbu přeplněnou emocemi, která zrovna hrála.
Sedíme spolu na koberečku v dečce, Borůvková píše bakalářku a já se snažím číst nějaké lingvistické spisy týkající se japonštiny. O pauze se cpeme cukrovím. Malé radosti.
Ráno za mnou přišla ze sprchy do postele a usnula mi na hrudníku.
Jeden z prvních rozhovorů V. a Borůvkové:
‚A co dělá tvůj brácha v Anglii?‘
‚Žije.‘
‚Šije?‘
,Jo šije, už tři roky.‘
‚Je to švadlen.‘
Pouštím si k procházení nekonečných japonských skript nejdříve The Boat That Rocked, pak Hair a nakonec Runaways.
Jsem ráda, že V. není nepříjemně z bláznivé mně.
Nevím, jestli jsem se už někdy podělila s tím, že jednou z mých velkých životních lásek je vedle Freddieho Mercuryho a Harrisona Forda taky třeba Joan Jett.
K japonštině Mononoke hime / cpu se střídavě zeleninou a čokoládou. Ono se to vzájemně vyrovná a vyruší.
Už jsem řekla Borůvkové spoustu zásadních niterných věcí. Třeba, že se bojím, že moje smutky a úzkosti jsou daleko za hranicemi normálností.
Mimo jiné zbožňuju tvoje malé dlaně.
Když se Borůvková vrátila z práce, lehoučce jsme spolu tancovaly na koberečku na hudbu přeplněnou emocemi, která zrovna hrála.
Sedíme spolu na koberečku v dečce, Borůvková píše bakalářku a já se snažím číst nějaké lingvistické spisy týkající se japonštiny. O pauze se cpeme cukrovím. Malé radosti.
Ráno za mnou přišla ze sprchy do postele a usnula mi na hrudníku.
Jeden z prvních rozhovorů V. a Borůvkové:
‚A co dělá tvůj brácha v Anglii?‘
‚Žije.‘
‚Šije?‘
,Jo šije, už tři roky.‘
‚Je to švadlen.‘
Vesmír nás hlídá, ale taky hodně zkouší.
Raduju se, že V. zvládá time management at its finest. Já zatím sedím na heboučkém koberečku v dečce u Borůvkové doma, poslouchám skotskou hudbu a bojuju s BP.
Píšu ,je mi trochu smutno‘ a přitom vzlykám nahlas.
Já třeba zbožňuju některé filmy kvůli jedné jediné větě. Ráda na ně koukám možná jen kvůli tomu, že celou dobu čekám, dokud nezazní ta věta.
‚Mám si vzít mangový nebo ananasový džus?‘ ‚Vem si mango, ananas tě sní zpátky.‘ Takhle spolu v 変なグループ mluvíme o ananasech. (Ale jen někdy.)
‚Já bych zrušila žehlení, to je úplně zbytečné.‘ ‚Já už jsem ho zrušila.‘ *Plácnutí.* Takhle spolu s V. mluvíme o žehlení.
Všem se nám zdají divné sny. V. má noční můry o tom, že musí na zkoušce z konverzace mluvit o Herculovi. Já sním o Lukovi, že spolu běžíme někam lesem a pronásleduje nás spousta zlounů. Měli jsme už skoro namále, dokud Luke nepoužil sílu a neparalyzoval všechny ve vzduchu. Pak se kousek od nás na pěšince objevil nějaký plešatý mnich, který měl vzít Luka do učení. Širu se zase zdá o tom, že dostala zakázku na výstavbu lodi a nezávisle na tom je nucena přeplavat oceán na malém člunu.
Ráno Borůvková pobíhá téměř nahá po pokoji, zároveň snídá a směje se mi, že mhouřím oči.
Snad nikdo nevidí, jak se vzduch v prostoru mezi námi tetelí. Snad to vidím jen já.
Před půlnocí ve vinárně rozechvěle rozepínám pod stolem Borůvkové knoflíky u košilových rukávů. Je to tak absurdní, že se tomu sama musím na druhý den smát, když si na to vzpomenu.
Borůvková má taky svou příčetnou kamarádku V. Loučí se se mnou tolik mile u taxíku, snad se i objímáme, pokud si dobře mlžně pamatuju.
Píšu ,je mi trochu smutno‘ a přitom vzlykám nahlas.
Já třeba zbožňuju některé filmy kvůli jedné jediné větě. Ráda na ně koukám možná jen kvůli tomu, že celou dobu čekám, dokud nezazní ta věta.
‚Mám si vzít mangový nebo ananasový džus?‘ ‚Vem si mango, ananas tě sní zpátky.‘ Takhle spolu v 変なグループ mluvíme o ananasech. (Ale jen někdy.)
‚Já bych zrušila žehlení, to je úplně zbytečné.‘ ‚Já už jsem ho zrušila.‘ *Plácnutí.* Takhle spolu s V. mluvíme o žehlení.
Všem se nám zdají divné sny. V. má noční můry o tom, že musí na zkoušce z konverzace mluvit o Herculovi. Já sním o Lukovi, že spolu běžíme někam lesem a pronásleduje nás spousta zlounů. Měli jsme už skoro namále, dokud Luke nepoužil sílu a neparalyzoval všechny ve vzduchu. Pak se kousek od nás na pěšince objevil nějaký plešatý mnich, který měl vzít Luka do učení. Širu se zase zdá o tom, že dostala zakázku na výstavbu lodi a nezávisle na tom je nucena přeplavat oceán na malém člunu.
Ráno Borůvková pobíhá téměř nahá po pokoji, zároveň snídá a směje se mi, že mhouřím oči.
Snad nikdo nevidí, jak se vzduch v prostoru mezi námi tetelí. Snad to vidím jen já.
Před půlnocí ve vinárně rozechvěle rozepínám pod stolem Borůvkové knoflíky u košilových rukávů. Je to tak absurdní, že se tomu sama musím na druhý den smát, když si na to vzpomenu.
Borůvková má taky svou příčetnou kamarádku V. Loučí se se mnou tolik mile u taxíku, snad se i objímáme, pokud si dobře mlžně pamatuju.
pondělí 4. ledna 2016
僕の心、雨に降られて
君の心、未来に消えて
Teď budu nějakou dobu hrozně neaktuální, dokud nevyčerpám starší zápisky.
Kluci z 21p bydleli v obrovském domě, větším než největší paláce světa, který byl celý červený. A dokola všude kvetly rudé květiny. Prorůstaly cihlami. A my stáli na střeše, nohy zabořené v nejhustším trávníku a dívali se dolů na město a jezero jako bychom se dívali z horského vrchu do údolí.
Borůvková je samé navždy, za tři roky a po magistru. A já ani nevím, co si počít s dneškem.
Těším se, až budeme mít se sestrami vyřešené svoje životy a budeme se moct setkávat někde jinde než doma.
‚Nedávno začali stavět a už mají pod střechou.‘ To je tak milé slovní spojení ,mít pod střechou‘. Musí to být krásný pocit zastřešit si domov.
Zdálo se mi, že jsem ztratila kamínek z Barcelony. Snové drtivé smutky.
Doma na mě padá úplně všechno. Všechny staré a zapomenuté bolesti.
Bolí mě srdce. Přemýšlím nad absurdními věcmi. Jestli bych třeba dokázala žít jen z lásky a péče od rodiny a kamarádů. Jestli by mi mohlo jen balení se do deček zajistit pocit bezpečí. Bolí mě srdce.
Doma v obrovském prázdném pokoji můžu mít jediný pravý noční přemýšlecí me-time.
Teď budu nějakou dobu hrozně neaktuální, dokud nevyčerpám starší zápisky.
Kluci z 21p bydleli v obrovském domě, větším než největší paláce světa, který byl celý červený. A dokola všude kvetly rudé květiny. Prorůstaly cihlami. A my stáli na střeše, nohy zabořené v nejhustším trávníku a dívali se dolů na město a jezero jako bychom se dívali z horského vrchu do údolí.
Borůvková je samé navždy, za tři roky a po magistru. A já ani nevím, co si počít s dneškem.
Těším se, až budeme mít se sestrami vyřešené svoje životy a budeme se moct setkávat někde jinde než doma.
‚Nedávno začali stavět a už mají pod střechou.‘ To je tak milé slovní spojení ,mít pod střechou‘. Musí to být krásný pocit zastřešit si domov.
Zdálo se mi, že jsem ztratila kamínek z Barcelony. Snové drtivé smutky.
Doma na mě padá úplně všechno. Všechny staré a zapomenuté bolesti.
Bolí mě srdce. Přemýšlím nad absurdními věcmi. Jestli bych třeba dokázala žít jen z lásky a péče od rodiny a kamarádů. Jestli by mi mohlo jen balení se do deček zajistit pocit bezpečí. Bolí mě srdce.
Doma v obrovském prázdném pokoji můžu mít jediný pravý noční přemýšlecí me-time.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
