Nostalgie

Teď tak nějak všeobecně prožívám nějaký záchvat nostalgie. Zrovna včera jsem v noci poslouchala písničky z lyžáku.
A když už jsem načla to vzpomínání, tak jsem si pak ještě vytáhla canc a vzpomínala na tábory, výlety a soustředění. A najednou se to všechno vracelo. Je to jako koukat na film, ale ještě trochu víc, procítěněji.
Vždycky, když mě chytne tahle nálada, pročítám canc, koukám na fotky a hlavně vzpomínám.
Možná tak moc přemýšlím, protože je teď ve škole taková pohoda. Spousta profesorů je nemocných, a příští týden je ke všemu lyžák. Takže mám spoustu času na čtení, přátele a taky na naposlouchávání nové hudby. Nejlepší je, když máme na devět. Jdeme s M. do nějaké prázdné třídy, tam se zavřem a prokecáme celou volnou.
A jinak se mi zdá, že poslední dobou míň píšu a víc žiju. A taky je brusláková sezóna a navíc jsem začala tento rok hrát volejbal. Ale pořád si ten blog nechávám v záloze, občas není vůbec špatné se ze všeho vypsat.

Když život bolí

Před několika dny jsem dočetla knížku Martin Eden, autobiografický román Jacka Londona. Bylo to docela jednotvárné, ale líbila se mi pointa na konci. Začala bych právě tímto koncem:

Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje.

Abych to uvedla na pravou míru: kniha končí Martinovou smrtí. Je to tak impulsivní, náhlé rozhodnutí, že se mi to nemůže nelíbit. A když k tomu ještě navíc přidají báseň.

Proč se vlastně všichni tak bojí smrti, když je život to jediné co bolí. Ne smrt, život bolí. A proto, když je vám nejhůř, pořád je tady ještě smrt. Ta báseň je vlastně optimistická, dává naději.

Heath Ledger

Vlastně jsem ho jako herce objevila terpv nějak na začátku roku, díky Zkrocené hoře.
Teď jsem jen tak úplně bezmyšlenkovitě projížděla články na netu a najednou koukám na článek: Uplynul rok od smrti Heatha Ledgera. Říkám si, že je mi to jméno nějak povědomé. Když jsem koukla na fotku, bylo mi to jasné. Najednou mi to bylo strašně líto. Vlastně jsem o něm nic nevěděla, znala jsem ho jen jako Ennise, nijak dlouho jsem ho nesledoval, ale stejně...A taky jsem vůbec nevěděla, že je po smrti. A že je to už rok. To prostě není možné.
Potom jsem se na něho podívala trošku víc zblízka, pročetla jeho životopis a filmografii a čekal mě další šok. On hrál v Kletbě bratří Grimů! A k tomu ještě málem hlavní roli, a to Jacoba Grimma. Jak jsem ho mohla nepoznat, když jsem ten film viděla nejmíň stokrát?
Další šok byl, když jsem zjistila, že hrál toho hezounkýho blonďáka v Příběhu rytíře. Říkala jsem si fajn, tak teď už mě nemůže nic překvapit. Ale omyl, opak byl pravdou. Health Ledger hraje Jokera v Temném rytíři. Vědí to asi všichni mimo mě. A to jsem na ten film tak strašně chtěla jít, a nakonec to nevyšlo. A ještě si pamatuji, jak mi soulmate vyprávěla, že tam hraje nějaký herec a že četla něco v souvislosti s jeho smrtí. Ve snu by mě nenapadlo, že to je on!!

Ty ostatní světy

Je mi vlažně. A já přesně vím, jaký je to pocit. Víte, vždycky to může být horší, než je to teď. Tak proč ty nesmysly nehodit za hlavu? Vážně si myslím, že existuje víc světů, než tenhle ten, kterému se říká realita. Nebylo by trapně omezující, nemyslet na to? Jeden takový svět, je vlastně taková bublina kolem vás, která vznikne když posloucháte hudbu, čtete knížku nebo koukáte na film. Možná proto tak ráda čtu, je to útěk z reality. Na chvíli si odpočinout a předstírat, že jste vymyšlená písmenková postava. Ovlivňují vás pouze rozmary autora. Když tak nad tím přemýšlím, není až zas tak špatné psát. Napíšete: Svítí slunce. A ono opravdu ve vašem světě bude. Můžete klidně napsat, že je všechno oukej, že starosti a trable neexistují. A ona to bude pravda, jenom proto, že to chcete. A když se potom rozhodnete jinak, můžete to škrtnout, zmačkat papír. Když napíšete něco, co tak vlastně vůbec nemyslíte, stačí to jenom škrtnout. Škoda, že slova, která jste už jednou řekli nejdou chytit, a nacpat zpátky do pusy.
Dneska mám nějakou snílkovskou náladu. Když všechno zklame, zlomí se a zbortí se, snění nám zůstane. A potom ty ostatní světy. Vzpomněla jsem si na Miku...In any other world...
Možná, že ani tenhle svět, časoprostor a doba nejsou skutečné. Kdo ví? Kdo může s naprostou jistotou říct, co je a co není pravda. Co je vymyšlené a co je skutečnost? Jestli černá nebo bílá?
Já to nevím a ani netvrdím, že ano. Ale jo, já chci aby něco takového bylo. A protože moc chci, tak určitě existuje nějaký další svět. Imaginární...
Je to jako s tím, když někdo řekne: Nevěřím na víly. A jedna víla zemře. Když budete tvrdit, že fantazie neexistuje, za chvíli skutečně nebude. A proto křičme, že je fantazie nekonečná. Všichni chtějí být dospělí. Tak se nestyďme za to, že jsme děti a užívejme si to. Omlouvá nás naše dětská nevědomost a taky částečné pubertální bláznovství.
Já jen, že.. Věřme..přejme si a ono se to splní.
Mám vážně zvláštní náladu...

Linie krásy

Autor: Alan Hollinghurst

Protože jsem před tím četla Domov na konci světa a Hodiny, tak mi tenhle román připadá trochu slabší. Sám o sobě není špatný, ale ze srovnání s Cunninghamem vyjde jako ten horší. Je tam na mě možná až příliš sprostých slov a pojmenování částí lidského těla.
Taky mi trochu připadá, že je ten děj jaksi vláčný, strhující je až ke konci. První část Milostný akord, by mi možná dokonce připomínal jakousi červenou knihovnu, nebýt toho, že je poněkud ostřejší. Před tím než knihu začnete číst, byste si měli uvědomit, že otevřeně popisuje život (i milostný) homosexuální komunity. Jistou úlohu v knize hraje taky koks, a problematika s tím spojená. To mi připomíná docela nechutnou scénu v koupelně, kdy Wanimu začne krvácet zničená nosní sliznice, s příměsí hlenu, přímo do nahého klína jistého číšníka.
Ale takhle jsem začít vůbec nechtěla. Asi bych měla říct spíš něco co se mi na Linii líbí. A to je samotné pojetí krásy a Nickova estétská povaha. Hledá krásu všude, kde se dá. A potom taky ona Linie krásy. Což je jakýsi skoro až abstraktní pojem, který Nick nachází v křivce Waniho nahých zad, nebo v čerstvě nasypané lajně koksu. Pokud jde o postavy, mám ráda Waniho už pro tu jeho přezdívku. Tak strašně jsem chtěla, aby Nicka miloval, stejně tak jako on jeho. Potom Cath, která trpí maniodepresnivní psychózou a s tím spojenými fóbiemi. (například ze slov, které obsahují ou) Líbí se mi její vysvětlení světa, tak jak ho spatřila v jednom ze svých stavů.
Samotný děj, jak už jsem řekla je tak nějak táhlý. Vygradování přijde až na samotném konci, kdy se zhroutí celý ten jejich dokonalý svět. A taky bych asi měla upozornit, že to neskončí happy endem.

Chci jenom říct, že je to docela dobré. Nic víc, nic míň.

Oblíbený kousek:

"Takže ty by ses zamiloval do kohokoliv, jenom proto, že je, jak ty tomu říkáš, krásnej."

....

Nick vážně, leč slabým hlasem hles:"Pro mě krásný byl."
"Přesně!", řekla Catherine. "Lidi jsou hezký, protože je milujeme. Obráceně to nejde."