Jen

A když se dlouho nevidíme, zjišťujem, že se vlastně nepotřebujem.

Jedním dechem

A srdce tluče
kofeinu se přepilo
naději na dlouhé žití
zcela zabilo.
A zalilo
slunce tenkým světlým proudem
pihy tvoje
a řasy taky
prudce zakloň hlavu
mraky tam jsou taky.
Vraky
lodí klesnou ke dnu.
Koukej..
vidíš?
Shoď tam ještě jednu.
Blednu
trošku zimou, trošku citem
blednu
nebylo to v březnu ani v lednu.
Blednu.
Světle, světlounce bílá
vykřikla a utopila
SE.

Když člověk dlouho nepíše, tak se v něm nahromadí nějaká nepojmenovatelná energie, kterou pak z nějakého náhlého podnětu vyblije třeba do takové podoby.

Citový masochismus

Jsem citová masochistka (podobně jako jedna nejmenovaná kráska s načechranými vlasy) a proto se ráda utápím v pocitech úzkosti, beznaděje a smutku. Vždyť už romantici někdy v 19. století tíhli k těmto pocitům a shledávali je přitažlivými a sympatickými. Tenhle rok...tenhle školní rok, byl na tyhle pocity opravdu úrodný. Někdy už toho bylo vážně přespříliš. Bolelo to fyzicky i psychicky. Trochu jako dostat ránu do břicha. Když mě někdo takhle praští, tak se ta rána ozývá hlavně v noci. Ale jak už jsem řekla, jistým divným, zvrhlým způsobem se v tom vlastně docela vyžívám. Kolem dvanácté v noci se zkroutím do postele, jednou rukou pevně sevřu poraněné břicho...vážně pevně, tisknu se k sobě tak prudce, protože mám pocit, že jinak bych se rozbila, druhou rukou si dám do uší sluchátka. Čím více hudba graduje, tím víc se zmocňuji sama sebe.

Když mám možnost výběru, dávám přednost tomu nenávidět sebe. Já to totiž vydržím. Jsem schopná to snést. Jsem dost silná na to, abych slzela do ticha. Mám tu moc se se vším sama vyrovnat. Nenávidět ostatní je těžší...horší. Pocity..tak moc důležitá součást našich životů - nás samých. Našich nocí. Právě v noci jsou nejsilnější, právě v noci je všechno nejsilnější.

Právě z těchto pocitů jsem se potřebovala vypsat. Vznikl z toho článek (pokud se tak tomu vůbec dá říkat), který k mému obrovskému údivu otiskli ve školních novinách. To je ale vedlejší. Důležitější pro mě bylo jej napsat.

Já se sobě totiž vážně někdy ztrácím. Chybí mi...chybí mi to všechno - minulé. Chybí mi to moje jiné já. Mrzí mě mé chyby. Všech nelituji, protože jsem se z nich poučila a naučila se, jak věci dělat správně, nebo alespoň lépe. Mrzí mě mé chyby, ze kterých nic neplyne...

Po sto letech opět tvůrčí

Možná právě proto, že v poslední době se mé citové vztahy nevyvíjí zrovna nejlíp, měla jsem o víkendu potřebu naplnit se nějak jinak. Hlavně uvnitř tedy. Už jsem několikrát zmiňovala, že tvořím většinou z úzkosti nebo touhy, jak radí Nohavica. A protože jsem si prošla různými zážitky, které vyvolaly právě nadprodukci těchto pocitů, rozhodla jsem se něco dělat. Cokoliv, co bude obsahovat tvůrčí proces. Na celý den jsem se zavřela do pokoje, stříhala, lepila, skládala, ladila a vzešlo z toho několik rádoby koláží, které teď zdobí můj prostor. V průběhu toho, kolem mě, nová hudba mé drahé chemické romance.
Co mám teď nově vystaveno a proč:
Šňupálka. Protože mě Mumínci vrací do dětství. Všichni ti tvorečkové s podivnými vlastnostmi a vzezřením. A Šňupálka mám ze všech nejradši. Vezme si raneček, píšťalku (nebo to byla foukací harmonika?) a jde se toulat do lesů.
Dále je tam Tomáš Klus, mimo jiné proto, že jsme jeho písničky zpívali u táboráku s kytarou. Je symbolem obrovského pozitivna.
Miniatury fotek -> Originály jsou v albu. Takhle stačí jeden pohled a mám na očích všechny své blízké pohromadě.
Pozvánky na jedna z nejlepších divadelních představení, jaká jsem kdy viděla. Studentské pojetí Kytice. (Fiktivní dítě v Polednici, housenka, báječná hudba) a Nebe na zemi od Voskovce a Wericha v podání Těšínského divadla.
Piano party -> Hudba, klavír, Queen, Klárka, dobroty.
Přívěšky od bývalých lásek...abych nezapomněla.
Záložka do knížky se spoustou poznámek. Důležitá jen pro mě, ostatní v tom nic nevidí.
Lístky a náramky z koncertů - kapitola sama o sobě.
Přání od bývalého nejlepšího přítele...abych nezapomněla. I když už žijeme oddělené životy, to co se mezi námi stalo, trvá.
Pravidla moštárny -> Kniha i film – každé na mě jinak zapůsobilo a jiným způsobem rozbrečelo.
Obrázek duhového London eye během Gay Pride.
Andy Warhol -> Mám ho ráda, protože byl zvláštní a protože si do ateliéru zval jiné zvláštní lidi.
Monty Python -> Britský humor. Bezkonkurenční švihlá chůze. Cleese. Náhodou jsem ten článek našla v jednom starém zapadlém Bridgi.
Sweetsenfest -> Bylo léto. Byla jsem zamilovaná. Spousta hudby. Staří známí. Přátelé.

Ráno.

Okolnosti mě donutily tohle napsat. Jen jsem to potřebovala, nic víc.

Zamrkal jsem a pomalu otevřel oči. Malinko jsem naklonil hlavu, aby se mi do zorného pole dostalo okno – venku byla ještě tma. Kolik může být hodin? Napadlo mě. A jak jsem se dostal sem? Počkat…KDE to vlastně jsem? Se zavřením víček se přerušil proud myšlenek. A dost. PMI. Příliš mnoho informací. Chvíli jsem ležel bez pohnutí a v hlavě mi hučelo. Zavrtal jsem se do přikrývky. Světlo, hlasy, hudba, tanec, zima, hvězdy, tma…tma. Vrací se mi vjemy minulého večera, dokud to nezarazím.

Druhý pokus. Opět otevírám oči a zběsile mrkám. Ze spánků mi vystřeluje bolest do celé hlavy. Červené stěny, na nich plakáty hudebních skupin, v rohu kytara, na koberci se válí oblečení, na stolku u postele stojí vodní dýmka. Tohle je přece Brianův pokoj. Byl jsem tady nesčetněkrát, nechápu jak jsem mohl zapomenout. To mi asi jen jasnou mysl zastínily světle modré chomáčky, které v těle vznikají, když se chlastá. Kouknu vedle sebe a vidím tmavé, rozcuchané vlasy svého nejlepšího kamaráda. Lehce se dotknu jeho ramene. „Hej, brácho…vstávej,“ šeptám. Když nereaguje, trochu s ním zatřesu. Něco mumlá a probírá se. Vytahuje ruce z peřiny a protahuje se.

„Bré ráno, žiješ?“ ozvu se jako první.

„Myslím, že tomu stavu, v jakém jsem, by se tak dalo říkat. Lépe by to ale možná vystihovalo jiné – existovat. Po tom všem, co se stalo včerejší noci, nemám pocit, že bych byl tak úplně naživu…nebo cítil se být přítomen ve svém vlastním životě.“

„Jak to myslíš?“

„Nechápeš? A mě je to právě teď tak dokonale jasné… Zdá se mi, že všechno se děje tak nějak mimo mě. Částečně si uvědomuju, že jsem to já, kdo provádí všechny ty věci. Že dobře znám lidi, kteří mě obklopují, tančí a pijou se mnou. Ale na druhou stranu… Je to jako bych se na to díval svrchu. Seděl někde nahoře v polstrovaném křesle a shlížel na dění, ve kterém se právě ocitám. Už víš?“

„Jako bys koukal na film, ve kterém hraješ hlavní roli?“

„Přesně tak…a někdy ta role není ani hlavní. Záleží na obsazení herců. Liší se to podle toho, s kým mluvíš. Někteří lidé dokážou hrát hlavní roli ve tvém vlastním životě. Zní to divně, že jo?“

„Tak trochu.“

„Někdy o tom napíšu knihu. No, vážně nesměj se. Vsadím se, že to každý z nás někdy zažil. Lidem to bude blízké. Každý někdy byl v situaci, kdy se seběhla spousta věcí a děly se další a další. Strašně rychle za sebou. Nebyl čas uvažovat nad tím, jestli jsou špatné nebo dobré. Prostě se děly, a člověk byl naprosto neschopný s tím cokoliv dělat. Tobě se to niky nestalo?“

„Stalo, jen jsem o tom, takhle nikdy nepřemýšlel.“