Barvy v nás

Nevím, jestli jste někdy přemýšleli nad tím, že každý vnímá barvy trochu jinak. Projeví se to například tím, když se zamyslíte jakou barvu mají podle vás písmena nebo čísla.
Tak třeba moje písmeno K má barvu červenou, moje číslo 7 tmavě modrou. Je zajímavé to srovnávat s ostatními lidmi. Zkoušela jsem to s několika lidmi a ukázalo se, že když mají naše písmena podobnou barvu máme k sobě blíž, víc si rozumíme.

Harry Potter a Já

Právě jsem dočetla Relikvii smrti! Trvalo mi to pět dnů, můj osobní rekord. Byla to nejuplakanější knížka, kterou jsem četla. Právě kvůli potterovským knihám jsem začala číst. Bylo to krásné čekat na každou novou knížku a film. Pamatuju se, jak jsem v den svých jedenáctých narozenin čekala sovu z Bradavic. Společně se sestřenkou a bratránkem jsme vymýšleli vlastní šílené teorie o kouzelnickém světě.
Každou knížku jsem četla nejméně desetkrát. A pokaždé jsem znova slzela, když někdo zemřel.

K samotné Relikvii:
Jak už jsem řekla, docela často jsem plakala. Když zemřela Hedvika, Moody, Lupin, Tonksová, Dobby, Fred nebo když Harry šel do Zapovězeného lesa, v ruce Kámen vzkříšení a všichni se tam začali objevovat. Takhle jsem snad nikdy neplakala, slzy se mi koulely po nose jedna za druhou a ta smutná slaná voda rozmazala i pár písmenek v knížce. Taky tam bylo spoustu šoků, to ale určitě nemusím vysvětlovat. Například samotný kousek duše v Harrym, nebo to, že měl Snape Harryho rád a Lily miloval. Zarazil mě taky Kráturův obrat a Brumbálova minulost. Je dokonalé jak i nejmenší maličkosti do sebe zapadají už od prvního dílu. Jak dokázala vymyslet tak propletený příběh, promyšlený už od první chvíle? Taky to bylo jako vždy napínavé a zábavné. Když bylo pět minut před půlnocí, nebo když sochy a brnění začaly seskakovat z podstavců, dech se mi zrychlil a srdce mi tlouklo, že jsem se musela párkrát zhluboka nadechnout. Dále rozvinutí vztahu mezi Ronem a Hermionou, který se rozrůstal tuším tak od 3. knihy. Jak to prostě mohla všechno tak dokonale promyslet? Zůstávám fascinovaně stát s otevřenou pusou a popadá mě nostalgie při pohledu na těch sedm knížek seřazených v poličce.

Teď bych se chtěla ještě rozloučit s některými postavami.

Harry: Nesmím ho obcházet. Samozřejmě, že ho mám ráda, ono to snad ani jinak nejde. Vždycky jsem měla pocit, že ho znám a že s ním nejsem tak sama. I když občas už mi vadilo to jeho "čisté srdce" a hrdinská dokonalost.

Sirius: Má nejoblíbenější postava. To bylo slz, když propadl závěsem! Fascinuje mě celý jeho život. Líbí se mi jeho chování a přístup k životu. (A závidím mu Klofana.)

Remus: Jsem ráda, že se s Tonksovou dali dohromady. Ti si nezasloužili zemřít. Když jsem se dozvěděla, že je vlkodlak, přemýšlela jsem jaké to asi je. Ta touha po úplňku. Ubližovat nevědomky svým přátelům.

Brumbál: Pamatuji si, jak jsem si ho představovala ještě před filmem. Vždycky se mi vybaví půlměsícové brýle, bílé vlasy a křivý nos. Tak moudrý a přitom tak hloupý. Genius a přitom blázen. To by byl ředitel! Když už jsme u toho, náš pan ředitel ve volném čase dělá kouzelníka.

Lenka (Střelenka) Láskorádová: Taky ji mám moc ráda. Představovala jsem si ji jinak než ve filmu. Aspoň, že neopomenuli oranžové ředkvičky místo náušnic. Muchlorozí chropotalové určitě existují!

Snape: Vždycky se mi líbilo, jak za ním vlál ten černý plášť. Fredův (nebo Georgův?) vtípek, že se "toho bojí jak Snape šampónu".

Nakonec Protivova slova:

Radujme se, veselme se, Potřík jim dal nářez.
Starouš Voldy už má utrum, tuhej jako pařez.