Reality sux.

Já se jen chci svěřit, že jsem za dva dny podtrhla neskutečné množství věcí. Učím se, učím se, občas podrbu kocourky a pak se zas učím. Už ať je to všecko za náma. V.

Bezvýznamný den.

Nevím, co mám dělat dřív a tak nedělám nic. Stal se ze mě odborník na nicnedělání. Většinu času ležím na posteli se sluchátkama v uších, což jsem dělala naposledy ve 14, když jsem ještě měla něco jako volný čas. A taky čtu haldy slashe. A nejen pro ty postavy. Některé z nich jsou vážně dobré a podle mého soukromého názoru mají slušnou uměleckou hodnotu. Nejsem ten typ, co by hltal povídky typu PWP.
A na zítřejší majáles se těším jak na spásu. Na Fixu. Konečně uslyším Detajly na živo. A taky doufám, že mě to aspoň na nějakou dobu donutí nemyslet na nic, co je spojeno s maturou nebo příjmačkama na VŠ. Jen jestli se toho zítřka vůbec dožiju a přežiju předposlední klasický den ve škole.
Jo, a byla jsem nakupovat. Mám nové, své první a jediné sako, světle růžové triko do něj, tyrkysové kraťasy a úžasnou modrou kabelku. A díky tomu saku mám aspoň jeden titěrný důvod těšit se na maturu. Totiž, že ho budu mít na sobě, což je z předchozího jaksi zřejmé, že.
Tak to je pro dnešek radši vše, abych se tady nezačala rozplývat nad tím jak mi čím dál víc klesá sebevědomí a připadám si naprosto neschopná. Bye.
V.

Je to ve mně i když nechci.

Něco ve mě umřelo. A teď to cítím, chápete, tu mrtvou věc v břiše. Takže jsem měla pocit, že potřebuju ničit stopy. Vysypala jsem celý vzpomínkový šuplík a vyházela polovinu věcí. Věci, které mi kdysi připadaly důležité. Mačkání papírů do kuličky bolelo. Vzpomínání bolelo. A taky jsem konečně něco sundala z nástěnky a něco tam přidala. A asi jsem už fakt praštěná, ale uvažovala jsem nad tím, jaké vzpomínky si vezmu s sebou do svého budoucího bytu. Protože jich mám dost. Bojím se, abych na něco nebo někoho nezapoměla a tak pečlivě schraňuju a opatruju všechny vzpomínky. A nejde jen o to album, ve kterém jsou ti...ti..Když nesvítí oni tak ani já. A pak dvě krabice plné lístků z koncertů a jiných akcí, popsaných papírků, přání, drobných předmětů, vizitek...

A u toho všeho jsem poslouchala Frankieho, protože je pro mě poslední nadějí. Poslední nadějí vůbec.
A chtěla jsem to všechno říct sestře. A zjistila jsem, že pro můj stav neexistují slova. Prostě ještě nebyla vymyšlena. Což je smutné, protože tím pádem nikdo nikdy nepochopí, jak se cítím. Protože ani nemůže, to by byl mnou. A když jsem jen lehounce...zdaleka zmínila příčinu, kterou by to čistě teoreticky mohlo být způsobeno. Ona se smála...Je to pochopitelné, když uvážíte výše uvedené příčiny. Takže tak.

Burn Bright

Něco jako povídka. A taky jsem se tím, že jsem to napsala, snažila s něčím vyrovnat. Dát tomu nějakou podobu a uzavřít to. Ale to je nepodstatné. Prostě tohle z toho vzniklo.

Snažil jsem se už po páté strčit klíče do dveří a nadělat při tom co nejmenší rámus...Marně. Klíčovou dírku jsem viděl 2x a navíc do ní klíč evidentně najednou nepasoval. Upnul jsem veškerou snahu na koordinaci svých pohybů a klíč konečně zapadl do dveří. Odemkl jsem a po špičkách vešel do předsíně. Při zouvání bot jsem se musel přidržet stěny, abych neztratil rovnováhu a neupadl. Hodil jsem kabát a šálu na věšák a plížil se do svého pokoje. Padl jsem oblečený na postel a zakryl se až po hlavu peřinou. Myšlenky mi vířily v hlavě, ale já jsem nebyl schopný poskládat jednotlivé útržky dohromady. Když jsem zavřel oči, cítil jsem, že se se mnou točí celý pokoj kolem mojí postele. Snažil jsem se ten pocit nevnímat a v hlavě mi probleskl obrázek velkých zelených očí. Pak už jsem do rána o sobě nevěděl.
-
Ráno mě probudilo mňoukání - byl to Koláč, můj kocour, dožadoval se snídaně. Vstal jsem trochu vrávoravě a nalil mu do misky mléko. Shodil jsem ze sebe oblečení ze včerejšího večera, které bylo nepříjemně načichlé cigaretovým kouřem. Oblékl jsem si jiné džíny a přes hlavu přetáhl tmavě modré tričko s krátkým rukávem.
Zoufale jsem potřeboval černou kávu. Pořádně jsem si hltnul, až jsem si spálil horní ret, a cítil jak se mi v těle rozlívá příjemné teplo. Horká káva je jako tekutá dávka života. Ještě pořád mě bolela hlava, ale už jsem se cítil líp.
Koláč se mi otřel o nohu a pak mi vyskočil na klín. Hladil jsem ho na jeho tlustém břiše, zatímco jsem se snažil vybavit si včerejší noc. Hodně jsme toho vypili. Šel jsem na autobusovou zastávku a nade mnou se vznášely rozteklé žluté fleky pouličních světel. Když jsem se do nich snažil dívat, žlutá barva se z nich valila všemi směry a roztékala se na pozadí temného nebe. Na zastávce jsem se svalil na dřevěnou lavičku a koutkem oka sledoval tmavou postavu, která stála kousek ode mě. Byl to kluk s hnědými vlasy - ani ne moc krátkými a ani né tak dlouhými, aby je mohl stáhnout do gumičky. Byl zachumlaný do kabátu a červeno-šedé šály. Zadíval jsem se mu do tváře. Byl mi povědomý. Po chvíli jsme si uvědomil, že jsme se letmo znali na základní škole. Tím myslím, že jsme věděli, že ten druhý existuje, a když jsme měli náladu, tak jsme se ze zdvořilosti pozdravili. Neviděl jsem ho 4 roky, změnil se, ale pořád jsem mohl s určitostí říct, že je to on.
Z myšlenek mě vytrhl přijíždějící autobus. Nastoupilo pár lidí. Stoupl jsem si za ně. Jako poslední se přišoural onen neznámý-známý. Protože byla moje dobrá nálada značně podpořená pivem a protože jsem měl strašnou chuť si s někým povídat, otočil jsem se na něj, roztáhl koutky do zářivého úsměvu a pozdravil ho. Překvapeně zamrkal a pozdrav nesměle opětoval. Ihned jsem se na podpatku otočil zpět. I ve své rozverné náladě jsem si uvědomil podivnost svého chování a najednou se cítil jako idiot. Honem jsem řidiči sdělil cílovou zastávku, zaplatil, proběhl uličkou a zabořil se do jednoho ze sedadel.
Snažil jsem se, aby to vypadalo, že se zaujatě koukám z okna. Začínalo pršet a na sklo dopadaly drobné dešťové kapky. Koutkem oka jsem viděl, jak se ten kluk blíží k mému místu.
Stočil jsem k němu pohled, na panikaření ani na stud mi nezbyl čas. Slabě se usmál. "Můžu si přisednout?" zeptal se tiše. Přikývl jsem a náznak úsměvu opětoval.
"Málem bych tě nepoznal," přiznal. Řekl jsem si, že budu ignorovat fakt, že se sotva známe a doufal jsem, že bude jednat stejně.
"Odkud jedeš?" zeptal jsem se a viděl na něm, že taky není úplně střízlivý.
"Jdu z Shamrocku, toho baru, vrátil jsem se na víkend domů, tak jsem chtěl vidět kámoše z města."
"Ty už nebydlíš u rodičů?"
"Ne, před rokem a půl jsem se odstěhoval."
Fungovalo to, bavili jsme se jako staří známí. Mluvili jsme o sklenicích piva a čínštině, ale souvislosti si nepamatuju. Asi v polovině cesty, když jsme se společně smáli a plácali nesmysly, mi blesklo hlavou, že nechci, aby to skončilo. Venku pořád pršelo a mě napadlo, jak mi je s ním tady příjemně, a že ještě nechci vystoupit.
Všiml jsem si, že upřeně hledí na skupinku vystupujících lidí a oni se na něj pobaveně dívají. "Nezírej na ně tak, je to divné," prohodil jsem se smíchem.
"Dobře, tak se teda budu dívat na tebe." Nevěděl jsem, jestli je to nějaký druh flirtu nebo vtipu, nebo jestli se tak chová ke všem. Vybavuji si jen jeho velké zelené oči blízko u mého obličeje. Oba jsme byli opilí a na okamžik jsme si zírali do očí v pološeru autobusového světla. Nevěděl jsem, jestli mě chce políbit, ale bylo mi jasné, že kdyby to udělal, tak bych se nebránil.
Blížila se moje zastávka. Skousl jsem si ret, když jsem si uvědomil, že nemám deštník. Příliš ostře si nevybavuji, jak jsme se rozloučili ani jak jsem se dostal domů.
Moje nejjasnější vzpomínka se týkala těch jeho zářících očí.

V.

Jak shrnout dnešní den?

Přečetla jsem si zsv, usoudila, že Schopenhauer je zakomplexovaný kretén a šla se dívat na Sex ve městě.

Cause the hardest part of this is leaving you -> MCR ♥

Je mi fakt smutno z toho, že Moje chemická romance je mrtvá. Pozoruju na sobě opravdu zvláštní vliv této události. Začala jsem se v jistém smyslu chovat jako čtrnáctiletá. Totiž vrátila jsem se do doby, kdy jsem je začala poslouchat. Přečetla jsem některé staré slashe, které jsem v té době četla a měla jsem je ráda. Některé jsem četla už víckrát. Taky ponocuju u počítače, což jsem taky nedělala od dob puberty. Zajímalo by mě, jestli je mám tolik ráda i proto, že jsem je znala jako postavy z těch povídek. Určitě částečně ano. A taky proto, že byli úplně první. První skupina, kterou jsem začala milovat celou duší, zajímala se o život členů, snila o nich před spaním. Díky nim jsem si uvědomila, že fandom bude jedna z věcí, které musím už napořád uvolnit kousek místa v srdci. Musím o tom napsat, protože o tom nemám komu říct. Nikoho z mého okolí to příliš nezajímá. I když sestry byly trochu smutné.
(Další důvod, který se sem nehodí je ten, že chci něco napsat podle sebe, dřív než ze mě příprava na maturitu společně s cermatem vytluče poslední zbytky kreativity, které mi zbyly. Už teď písu jak idiot. Stupidní krátké, bezmyšlenkové texty.)
Rozbrečela bych se kdyby to šlo ale nejde to. Musím se přiznat, že jsem celkem slušný detektiv. Propátrala jsem twittry Gerarda a Franka až k prvnímu tweetu, abych se dozvěděla z co nejpůvodnějšího zdroje, co se vlastně stalo. Gerardův dopis na rozloučenou jsem četla taky. Jako asi každý, pro koho MCR něco aspoň trošku znamenali. Nejdřív jsem si myslela, že G. chápu. Znám ten pocit, kdy se probudíte a máte chuť se vším zkoncovat. Ale ještě nikdy to u mě nedošlo do takových důsledků. Ale čím víc o tom přemýšlím, a čím víc poslouchám CW, začínám být na něj naštvaná. Něco vzadu v hlavě mi říká, že Frank by něco takového nikdy neudělal, že žil pro skupinu víc. Na druhou stranu musím chápat, že už to nejsou pošahaní mladí kluci, ale dospělí chlapi, kteří mají svoje životy, šťastné ženy a (někteří) kupu dětí. (Mimochodem, teprve teď jsem zjistila, že Frank má i syna. Stydím se.) Je pro mě tak těžké udržet myšlenku, bojuju s tím celý život. Prostě nevím, jestli v tomhle článku bude nějaké hlubší poselství, ale potřebuju se z toho vypsat..a vyspat. Chybí mi, moc mi chybí. A taky se bojím, že to bude jedna ze skupin, které už nikdy neuvidím živě. A jen co na to pomyslím, cítím svoje srdce, jak se bolestivě svírá. Nikdo nemůže pochopit jaký vztah jsem k nim měla. Dovoluji si říct, že k nim nikdo neměl přesně takový vztah jako já.
Doufám, že se taky tak strašlivě nezměním až mi bude 36. Vždycky jsem si tajně pro sebe říkala, že od té doby, co si začal Gerard barvit hlavu na jinou barvu než černou to s nima šlo stejně z kopce. I když si myslím, že všechno co vydali je dobré. Poslouchám je od 14 a teď je mi..skoro 20. O ničem to nesvědčí. Snad jen..že měli na mě obrovský vliv a že přece nemůžou být tak špatní, když vytvořili něco takového. Jak se vyjádřil sám G. není to skupina, je to myšlenka. Sama sobě se divím, že mi bylo jenom 14, když si vzpomenu, jak jsem se kolem toho všeho cítila. Už začínám plácat nesmysly. Stejně jsem je měla asi nejradši v době Bullet a Revenge, protože s Black Parade přišla velká popularita (o Danger days nemluvě) a já nemám ráda věci, co má ráda většinová společnost. Chápejte, jsem duší věrný fanoušek a nemám ráda ty povrchní.
Uklidňuje mě, že mám možná ještě šanci vidět někde Frankieho, protože ten jak se zdá u hudby zůstane. A stále je členem několika skupin (vím o 2).
Všechny jejich CD poslouchám od té doby, co jsem se to dozvěděla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Budu se muset prohrabat ještě spoustou videí a vzpomínek, abych se z toho nějak vyhrabala.
Navíc, jak znovu čtu ty slashe, mám obrovskou chuť něco napsat. Jsem opravdu zvědavá jestli ze sebe dokážu někdy dostat něco pořádného. Kromě téhle celé věci, která mě tak strašně trápí a kterou taky nikdo tak strašně nechápe, mě štvou další věci.
Jak jsem tak podrážděná, kolem té celé přípravy na maturitu, začínají mi lézt na nervy bezvýznamné věci. Například, když někdo říká něco zřejmého, tak cítím, jak se mi v břiše vzdouvá vztek. O tom, jaké psychické stavy mi způsobují poslední dny na gymlu bych mohla psát hodiny. Ale nechce se mi.
Další věcí je, že The Gazette jedou poprvé world tour, ale staví se jenom do Paříže, Mnichova a Helsinek (pokud si to správně pamatuju), takže nemám nejmenší šanci je vidět. Navíc je mi mizerně a nejspíš na mě leze angína. Jedna z mála věcí, kterou bych teď chtěla dělat, je zajít si s L. na víno a probírat s ní její zvrhlé představy a touhy. Které může říct jen mě, protože už to prostě tak vyplynulo, že jen spolu se bavíme o zakázaných věcech. A teď si musím zacpat pusu, dřív než budu moc osobní.
Slibuji si předem, že po maturitě něco napíšu a nejsem si ani z 50% jistá, že to dodržím. Všecko totiž odkládám na "po maturitě".
Že už tak skáču od jednoho k druhému, mám vlastní malou teorii o tom, proč mimo jiné skončili. Protože Gerardovi už je 36, Bandit roste a třeba nechtěl, aby ho viděla na podiu, jak vzdychá (ano Destroy - if you know what I mean), válí se po pódiu, líbá Franka a dělá s ním další nezveřejnitelné věci. Ale to celé myslím jenom napůl vážně. Napadlo mě to, když jsem šla předevčírem ze školy, v uších mi hrála Gun, měla jsem ruce zabořené do kapes a hlavu obmotanou svojí oblíbenou fialovozelenou šálou.
Taky jsem nevěděla, že se Frankův pes jmenuje Hrášek. Proč taky ne, když se kočka může jmenovat Pomeranč. Inspirativní. A u Franka na twitteru jsem našle ještě další inspirativní věc. Kterou se aspoň pro dnešek chci řídit a to: 'Go fuck yourself things that are hard to do.'
A to je ode mě pro dnešek asi vše. Jednak proto, že mě bolí v krku, neumím nic na zítra a chce se mi spát, a jednak proto, že se musím uklidnit, než napíšu něco nového a než si taky vůbec přečtu po sobě to, co jsem tady z rozhořčení vytvořila. A to rozhořčení by mohlo sežrat celý svět. Jo a taky se chystám podívat na nějaké živáky Mychem. O tom bych konec konců mohla napsat pár řádek. A už vážně poslední věc, kterou musím napsat, protože jinak se mi bude pořád vybavovat v hlavě, jako dotčená, nevyřčená, i když trochu hloupá myšlenka. Ani ne tak myšlenka jako spíš pocit. Při prvním poslechu jsem se do CW zamilovala. Ale postupně jsem začala nemít ráda Ambulance, když jsem zjistila, že byla kompletně napsaná pro fanoušky. A bolí mě ta část: "You don't know a thing about this life..." Protože to chápu jako výčitku. A cítím a slyším ji tam. A tak se mi trochu CW znechutilo, protože mám pocit, že se tam objevují náznaky toho, že už jim sláva opravdu lezla na nervy. Hlavně G. V kytarových akordech se to totiž tolik nepozná. Takže tak. Uvidím, co s tím udělá čas. Se vším. Bye. V.