The Dove Keeper

Je konec. Strávila jsem nad tímhle příběhem hodiny a hodiny, mnohdy jsem četla dlouho do noci, někdy i do rána. Prostě jsem musela vědět, co bude dál. Přečíst to celé mi trvalo plus mínus měsíc. Má to 54 kapitol a i s podkapitolami je to asi kolem 70 částí. Ale stálo to za to. Je to prostě perfektní. Je těžké o tom psát. Je těžké popsat něco, o čem jsem předtím vůbec netušila, že je možné.
Tolik obdivuji tu slečnu, která to napsala. Nikdy bych nedokázala dát dohromady nic tak krásného a smysluplného.

The Dove Keeper je o umění, dospívání, dvou lidech, kteří do sebe zapadají, o hledání vášně a v podstatě i smyslu života. Je to o všem. Všechny postavy mají naprosto dopodrobna vykreslený charakter. Máte pocit, že je znáte. Že byste je chtěli znát. Chápete, jak se cítí, jak přemýšlí, proč jednají právě takhle.
Blíže k postavám:
Gerard - 47- letý umělec, který se zdržuje pouze ve svém bytě, kde maluje. Ven vychází jen zřídka. Žije a dýchá uměním. Je arogantní, vtipný, šílený, mluví v metaforách a v jednom kuse recituje své filozofické koncepty a názory na svět a bytí.
Frank - 17-letý kluk, který neví o životě vůbec nic. Nic ho nezajímá, do školy chodí, protože musí. Má pár takzvaných kamarádů a kreativita je mu cizí.

To vše se ale změní jednoho dne, kdy na Franka a jeho takzvané kamarády vylije Gerard z balkónu plechovku modré barvy. Oběma to zasáhne do života neuvěřitelným způsobem. Oba to setkání zásadně změní. Obrátí na ruby, ale také zachrání život. Z Gerarda se stane Frankův učitel, přítel a později také milenec. Frank změní své názory na život a stane se z něj umělec a fotograf. Frank se stane holoubkem, kterého Gerard opatruje. Navzdory všem morálním zásadám, pravidlům a názorům společnosti si budou vším.
Příběh je plný zvratů, metafor a dvojích významů. Dokáže vás rozplakat i rozesmát. V každé jednotlivé kapitole se naučíte něco nového, smysluplného a bezpodmínečně platného. Myslím, že můžu říct, že vás to nějakým způsobem také změní. Nutilo mě to přemýšlet o věcech, které spolu probírali. Také jsem začala více vnímat umění kolem sebe. Začala jsem více hledat krásu ve všem okolo mě.
Další postavou, kterou jsem chtěla zmínit je Jasmine, Frankova nejlepší přítelkyně. Možná mi připadá tak blízká právě proto, že znám jednu osobu, která je jí strašně podobná. Ten úsměv, to jak je v některých chvílích tak příjemně dětská.

Při čtení jsem se dozvěděla mnohé nejen o ústředních postavách, ale i o sobě.

Amélie z Montmartru

Na terase restaurace pár kroků od Moulin de la Galette se vedral vítr jakoby kouzlem pod ubrus a roztančil na něm sklenky aniž by si toho někdo všimnul.

Asi nějak takhle začíná Amélie z Montmartru. Film o dívce, která se radši plete ostatním lidem do života místo toho, aby žila svůj vlastní. Takhle to ale nejde napořád...
Moc se mi líbí tak první třetina filmu, hlavně Améliino dětství. Vyrůstá sama, bez ostatních dětí, proto si vymyslí vlastní svět. Vždycky si radši vysní svůj vlastní svět, než aby se doopravdy setkala s realitou.

V jejím světě se desky vyrábí jako palačinky.

Žije se svými imaginárními přáteli, rybkou se sebevražednými sklony, matkou ve stresu a lidem uzevřenému otci. Těší se z drobných radostí jako je například házení žabek nebo noření ruky do pytle s luštěninami. Její život se naprosto změní jednou večer, když náhodou ve vlastní koupelně objeví starou, rezavou krabičku...
Nechci prozrazovat příliš. Tenhle film se vám nemůže nelíbit, je tak kouzelný.
Audrey Tautou v hlavní roli je naprosto úžasná. Věřili byste jí, že takhle skutečně žije. Že taková je, že právě ji napadly všechny ty bláznivosti, které provádí. Moc se mi taky líbila postava Luciena (Jamel Debbouze). Právě on mě ve filmu nejvíckrát rozesmál. Mám ráda scénu, kde se Lucien naprosto spontánně raduje pouze z toho, že ho jeden starý pán učí nadávat na vlastního šéfa.

Collignon - lampion, starej slon...prasklej zvon.

Celý svět kolem Amélie je strašně uklidňující, vtipný, divný a sladký. A i když se to zdá nemožné, působí velice opravdově.

Pravidla moštárny

Už moc dlouho jsem nebyla v kině, nevím jestli je to způsobeno nedostatkem času, nebo čímkoliv jiným. Ale i přesto jsem shlédla hezký film v televizi. Byly to Pravidla moštárny. Je to o sirotkovi, který nějakým způsobem hledá smysl života, když to hodně zestručním. Hlavní roli Homera Wellse hraje Tobey Maguire. Slzy, smích, roztomilosti i dramatičnost. Objevilo se tam i pár nepředvídatelných zvratů, které mi naprosto vyrazily dech.

"Nepotřebuju to, vím jaký je můj stav."
"Je to tvé srdce, měl by sis ho vzít s sebou."

"Někdy musíš porušit pravidla, když chceš něco napravit."

Film byl natočen podle stejnojmenné knihy Johna Irvinga.

Moc se mi líbil jeden popis děje, který jsem našla. Je stručný a výstižný:

"Příběh Homera Wellse, který se po hrůzných zážitcích stane natrvalo součástí sirotčince. Jeho „učitelem“ je Wilbur Larch, lékař, jenž vede své soukromé tažení proti zlu, často v rozporu se zákonem."

Láska, napětí, smutek, přátelství - všechno zahrnuto - včetně samotných pravidel moštárny, které jenom dokazují, že vlastně žádná pravidla nejsou, pokud jde o život.

A vůbec nejkrásnější:

"Dobrou noc, princové z Main, králové Nové Anglie."

Monty Python

Pro mnoho lidí představuje pojem Monty Python něco legendárního a důvěrně známého. Právě s přívlastkem legendární jsou Monty Python často spojováni. Já jsem je, k mé velké lítosti, objevila teprve nedávno. Ale abych začala popořádku:

Monty Python je britská skupinka komiků, která byla založena už v roce 1969. Jejími členy jsou: John Cleese, Terry Jones, Graham Chapman, Eric Idle, Michael Palin, Terry Gilliam

V Británii byl vysílán seriál složený z jejich skečů, který se nazýval Monty Pythonův Létající cirkus. Tohle byl jejich první počin. Později natočili ještě několik dějových (částečně) filmů. Absurdní, nesmyslný humor plný nepředvídatelností. Ani ve snu by vás na začátku skeče nenapadlo, jak se bude dál vyvíjet a už vůbec ne, jak dopadne.

První skeč, který jsem od nich viděla, se jmenuje se The Ministry of Silly Walks / Ministerstvo hloupé chůze. Celé se to odehrává právě tam. Vlastně by nikdo z nich nemusel ani mluvit, stačilo by pár záběrů na tu jejich švihlou chůzi - spolehlivý zvedač nálady. Cleese se svou nejpraštěnější chůzi na světě. "Omluvte mě, že jsem vás nechal čekat, ale nedávno se mi chůze poněkud zešvihlila a cesta do práce mi teď trvá déle." A za několik málo sekund příjde naprosto absurdní:

Paní Dvoucukrová, dvě kávy prosím.
Jistě, pane Smlékemne.

Právě tak jako nesmyslnost je pro Monty Python typická věta: And now for something completly different. (A teď něco úplně jiného). Shodou okolností právě dneska večer dávají na STV 2 ve 22:20 film s tímto názvem. Měla jsem nekonečnou radost, když jsem se to dozvěděla! Tohle byl jejich úplně první film natočený pro Ameriku, protože tam se jejich Létající cirkus nevysílal. On to není ani tak film, jsou to pouze dohromady poskládané, nejlepší (a samozřejmě nejzábavnější) skeče. Už se nemůžu dočkat!

The Hives

Nechápu jak jsem bez jejich hudby mohla až doposud existovat.
Jsou to Švédové a podle mého je přízvuk trochu znát. Naprosto zbožňuju Pelleho hlas. Občas zpívá tak zatraceně vysoko, až mě to nutí zavřít oči a nevnímat nic jiného. Miluju jak mu hlas ve výškách přeskakuje, jak křičí, jak hláskuje, jak si hraje se slovy, s výškou a zabarvením hlasu.
Řekla bych, že moc přeskakuju. Takže po pořádku.
Členové:
Howlin' Pelle Amqvist (krásně švédské jméno) - zpěv
Nicholaus Arson (ve skutečnosti Niklas Almqvist) - kytara
Vigilante Carlstroem (ve skutečnosti je to Mikael Karlsson Astrom) - kytara
Dr Matt Destruction (pravé jméno zní Mattias Bernvall) - basa
Chris Dangerous (ve skutečnosti Christian Grahn) - bubny

Všechna jejich yeahs a ooohhs jsou naprosto dokonalá. A taky Pelleho skoky při živém hraní, to jak mluví nesmyslným jazykem a jak koulí očima.

Mísa pomerančů

Rozepsala jsem Bowl of oranges od Bright eyes:

Tu noc pršelo. Dešťové kapky klepaly na okno v pravidelném rytmu a zněly jako ukolébavka. Unaveně jsem se obrátil na druhý bok a přitáhl si výš přikrývku.

***

Uviděl jsem malé dvířka, měly na výšku i na šířku pouze pár centimetrů, nepředpokládal jsem, že bych se do nich vešel. I přes to jsem se rozešel kupředu, chytil za kliku a hladce se protáhl skrz dveře na druhou stranu. Když jsem se dostal ven, všechno působilo strašně známě a zároveň úplně nově. Ulice, domy, obloha, tráva, dokonce i já sám jsem byl v určitém směru jiný. Bylo to jako ten pocit, když vylezete z vody a neprotřete si oči. Všechno bylo zamlžené, ale zároveň jasné a zářivé. Také jsem stále pociťoval něco jako déja vu: Někdy jsem tady už byl a přece jsem nevěděl kudy se vydat a jen tak jsem bloumal ulicemi. Prošel jsem kolem pár legračních krámků s keramikou a taky kolem cukrárny s výlohou, která přímo lákala k zakousnutí se do všech těch dobrot.

Náhle jsem se zastavil před domem, na kterém byla cedulka se zlatým nápisem Dr. Currier. Nevěděl jsem, proč stojím, nohy mě nechtěly poslouchat a nedaly se přimět k chůzi. Něco mě táhlo dovnitř a bylo to silnější než já, tak jsem vešel. V momentě, kdy jsem otevřel dveře, se ozval jiskřivý hlas malého zvonku, který byl nad nimi zavěšený. Ta spousta bílého světla všude kolem byla tak intenzivní, že mě přímo praštila do očí a donutila mě párkrát zamrkat. Zavřel jsem za sebou a tím jsem znova vyprovokoval zvonek k pohybu. Před sebou jsem viděl doktora v bílém plášti, ve kterém málem splýval s okolními stěnami i podlahou. Vypadal unaveně, ruce měl sklesle položené v klíně. Nevím jak, ale věděl jsem, že není zdravý. Malou chvilku jsem se pozastavil nad tím matoucím paradoxem nemocný lékař, ale po zatřesení hlavou, myšlenka uletěla.

Slova se mi najednou formovala v ústech a tak jsem promluvil: „ Omlouvám se, ale nemohu vám nijak pomoci. Je mi to líto, ale když nemůžete vy, tak ani já.“ Jakoby ta slova nepocházela z mojí hlavy, někdo je prostě vzal, zmačkal a nacpal mi je do pusy. K mému překvapení odpověděl: „Myslím, že bude stačit, když mě jen vezmete za ruce.“ Jakkoli se mi to zdálo podivné, sedl jsem si k němu a chytl ho za ruce. Po chvíli jsem se zeptal, jak se cítí.

„Děkuji, Cizinče, myslím, že jsem vyléčený. Po pravdě řečeno, jsem si tím naprosto jistý. Děkuji vám za váš léčebný úsměv a hojivé ruce.“ Na to jsem reagoval pouze pokýváním hlavou, protože mě nenapadala žádná odpověď.

Po této lekci mě úplně spontánně něco napadlo. Život je mísa pomerančů. Jednotlivé zážitky, dny a roky, nádechy a výdechy jsou pouhé části celku, tedy pomeranče. Jsou to jeho měsíčkovité dílky. V tu chvíli jsem téhle myšlence bezmezně věřil. Věděl jsem, že je to tak. Byla to pro mě tehdy jediná pravda. Naprostá podstata všeho. Jediná pravda, která bohužel při bližším rozboru tak trochu zešílela.

Teď už vím, že je to hloupost. Stejně tak jako snění je i mísa pomerančů pouhou fantazií.