"Everyone leaves, learn how to survive alone."

Slečna procházející se v parku s buclatou skleničkou na víno.

Hledala jsem tě v sobě a nenašla, prázdno, prázdno. Bylo to tak děsivé, že jsem to tehdy nemohla ani napsat. Píšu to teď, protože to je důležité.

Po několika měsících spím celých dvanáct hodin v kuse a cítím, jak se během toho spánku ve mně spousta věcí zahojila. Předtím to nešlo, nešlo.

Koukáme se sestrou na Iron mana. Robertovy magické oči, jaké nemá nikdo druhý. Všechno je příčetné - snad prvně to nemyslím ironicky. Hrajeme Dixit, zábavička s psychedelickými obrázky. Starý pán v klobouku krmí jeřába na zasněně fialovém pozadí.

Končí léto, tak se snažím co nejvíc si užít ten pocit - bez bot v trávě, tancuju po zahradě.

Když jsem čekala na autobus domů, našla jsem skleněnku s modrými vlnkami uvnitř.

Mám radost, že jsem K. půjčila Gellnera a Domov na konci světa. To jsou hezké věci ke sdílení.

Proč mi připadá tak hrozně výborné, že Katherine Moennig chodí rybařit? (A proč její jméno zní jako sténání?)

Prvně slyším o tom, že existuje něco jako Stendhalův syndrom. ('A psychosomatic disorder that causes rapid heartbeat, dizziness, fainting, confusion and even hallucinations when an individual is exposed to an experience of great personal significance, particularly viewing art. The term can also be used to describe a similar reaction when confronted with immense beauty in the natural world.') Nádhernosti. Teprve teď mám opravdu chuť přečíst si něco od Stendhala.

‚I was in a sort of ecstasy, from the idea of being in Florence, close to the great men whose tombs I had seen. Absorbed in the contemplation of sublime beauty... I reached the point where one encounters celestial sensations... Everything spoke so vividly to my soul. Ah, if I could only forget. I had palpitations of the heart, what in Berlin they call 'nerves'. Life was drained from me. I walked with the fear of falling.‘

Soukromý večírek patetičností.

Noční město, cidery v ruce, mám tvoje punčochy. Z prostoru mezi námi nezmizela žádná blízkost. Toho jsem se na začátku léta nejvíc bála.

V parku na lavičce, daleko od lidí. Nejniternější rozhovory vůbec. Svěřujem si šílenosti. Věci, které se neříkají nikomu dalšímu.

Nakonec jsem nebyla vlastně ani moc patetická. Napsala jsem si to na ruku, abych nezapomněla. A později, i když jsi mi ten nápis smazala a vyloženě jsi chtěla, abych vylívala pocity, tak mi to vůbec nešlo, nešlo.

Strašně moc borůvkových cigaret. Objímáme se přes kupu smetí na lavičce mezi námi, to se mi moc líbilo.

Cítím se nekonečně lehce, že mezi sebou máme čisto. Upřímnost je opravdu nejlepší řešení.

Nevím, proč si to pořád formuluju v sobě jako: ‚z toho mračna nezaprší‘. Jsem pitomá a možná taky trochu vtipná, ne?

Já si nikdy nenechám doopravdy zlomit srdce.

‚Já bych chtěla, abys mohla jenom malovat a nic neřešit‘, to jsem ti chtěla říct už moc dlouho.

Díky za p r o s t o r, ve kterém jsem mohla všechno vysvětlit. (A jestli ne všechno, tak rozhodně spoustu věcí). To by mi třeba někdo druhý ani nemusel dát. Na to jak jsou to těžko pochopitelné záležitosti, to byl až moc příčetný večer. Klidno a bez slz. To jsem vůbec nečekala (hlavně od sebe).

A ty sis celou dobu myslela, že tě nemám doopravdy ráda, protože mě rozptyluješ. (Přes všechno hezké, co jsme mezi sebou měly.) Vtípečky.

Ty nedokážeš říct ‚lesba‘ a já nedokážu říct ‚milovat‘. Absurdity.

‚Všichni máme svoje propletence,‘ říkaly Lišky a je to největší pravda.

While you're doing fine, there's some people and I / who have a really tough time getting through this life.

We're broken people, oh.

Jsme bizarní bytová rodina, blízkost, blízkost, každý jinak rozbitý. Uvědomit si, že paradoxně nejnormálnější z nás je P., je docela zábavné. Takže se asi (zatím) nikam nestěhuju nebo co. (‚To by asi…ne, určitě by to bolelo víc, kdyby ses odstěhovala ty, než kdyby to byl P.‘ (říkala bolelo?)) Bylo by milé, kdybychom se spolu všichni mohli dívat na novou sérii Doctora Who jako loni. A pořád ti musím pustit spoustu pohlcující hudby nastřádané za prázdniny.

Vidíš, kolik mezi sebou máme nedorozumění. Obě jsme cítily, že jediný způsob jak být u sebe je bydlet spolu, jinak bychom se už nikdy neviděly, a každá jsme to myslela úplně jinak.

Tvoje děsivé sny cestou domů. Hrůznosti a zábavička.

Spousta ježků. Hobliny a jehličí. Ty jsi jim pořád chtěla sahat na bříška, i když byli v klubíčku.

Stejně máme nejpečlivěji vybudovaný vztah.

Teď zpětně vidím, jak šílené bylo všechno, co jsem udělala.

Aspoň se něco děje, jak říká D.

Já jsem Ginsberg a ty jsi můj Cassady (vlastně to takhle muselo dopadnout, abys opravdu mohla být Nealem) a teď mi chybí ještě můj Orlovsky.

‚Budu tě čekat‘ v minulém čase se řekne: ‚Chtěla jsem, abys přišla‘. Víš, Hrabě.

Let loose your glow / Come settle down, settle down

Srdce mi tluče mi.

Jedno víno je jako nic, dvě jsou tak akorát a skoro by to chtělo třetí.

V: ‚Náš vztah už se může jedině prohloubit.‘ Tak 嬉しい, že to nemůže jít jiný směrem.

Mám je v práci ráda, mám. Že já ke všem tak přilnu, srdce k srdci.

Píšu si na ruku: ‚Nebuď patetická‘, abych nezapomněla, a otvírám Hraběte. Women logic.

Teď to zpětně vidím. Zkoušela jsem se zničit takovým způsobem, aby ze mě nic nezbylo.

Víno v parku s čarokrásnou K. Nic není děsivé, všechno je nadpozemské. Niterné rozhovory. Říká mi nejmilejší věci, že mám žlutý kroužek v očích
jako pampelišku. ‚Můžu tě obejmout?‘ mockrát za večer. Pořád říká ‚to miluju‘ a ‚krása‘ s nekonečně dlouhým á. Pak spí na naší matraci pro hosty, zabalená v dečce. Nepravděpodobnosti. Zbožňuju tě, nejdražší, chci tě mít pořád u sebe, chápající K. Mám ráda tvoje tetování.

Nechtěla jsem být patetická, ale nakonec jsem se na ten nápis na ruce prostě přestala dívat. Asi to opravdu jinak neumím.

‚Ty jsi jako houba, nasáváš všechno.‘ To není pravda. Nasávám jenom nádhernosti.

Existují pohlcující lidé. Umělecky založení s krásnou duší. S démony v sobě. Rozbití. Nádherní. Ztracení. Beznadějní. Plní krás. Neuchopitelní. Najdu někoho takového, a pak se spolu zblázníme d-o-č-i-s-t-a. (Chtěla jsem zdůraznit, jak čisté to potom bude.)

‚Já jsem poslouchala Hensona a viděla jsem ho, jak proplouvá zdmi a podlahou.‘

F, ten dopis jsi měla vzít. To bylo pro mě moc důležité. To ti asi neodpustím.

Vařím si mrkev, brokolici a míchaná vajíčka k tomu. Absurdním obědem zpečeťuju svůj absurdní život.

Toulám se za Olomoucí. Kousek od nás je Příčná ulice. Třeba to někomu přijde trochu vtipné.

Nesnáším svoje post-alkoholové hořící tváře a studené ruce.

Nikdo není každý.

Zvýšil se počet lékařů napadených opilými pacienty. Nejvíc jich je ve Frýdecké nemocnici. (This is where I come from.) A pak nemám být agresivní alkoholik.

Úplně klidný rozchod. Nejdramatičtější na tom bylo možná tak, když jsem mu vracela klíče od bytu. (‚Nácvik na rozvod‘ říká máma.) A teď musím být dítě svých rozhodnutí.

‚My se rozcházíme s P. a ještě něco...‘ -> ‚Cože?! Co víc, proboha? Stěhuješ se do Japonska?!‘

Náš 先生 neví, kde je vpravo a kde vlevo, protože mu říkali, že pravá ruka je ta, kterou píše a ve které drží hůlky. A on jedl pravou a psal oběma. Nebo tak nějak.

‚Chtěl jsem ti zavolat a říct, že jsi má milá, jediná na světě, která mi ještě zbyla.
Chtěl jsem ti prostě jenom říci, že jsi láskou mojí. A teď se bojím, normálně bojím.‘

‚Cívka je jako dívka, nejdřív napětí, potom proud.‘ Skoro jediné, co si pamatuju z fyziky.

Zbožňuji Lucčino: Ne, díky, raději knihu.

Nosím placku z Pride ‚Všichni jsme stejně teplí‘ a myslím tím, že každý má ‚půl procenta‘, jak říkala V. anebo jen zatím nepotkal ty správné lidi, jak říkám já.

Můj pan zubař mě umí tak krásně uklidnit. Kdybych tak mohla dostat umrtvující injekci vždycky, když jsem nervózní, točí se mi hlava a buší mi srdce.

Odborné termíny u zubaře: ‚Sestro, podejte mi tu šedou věc a dejte mi toho úplně malilinkaté množství.‘

Máma je jediný člověk, kterému nemusím nic vysvětlovat. Máma prostě ví a přijímá. Vždycky mi říká, že každý problém se dá vyřešit. To je důležité si uvědomit.

Nerada sbírám mrtvá jablka ze země, radši trhám ta živá ze stromů.

‚Veru, ty jsi úplně jinačí, než si tě pamatuju. Ty máš teď tak hezký obličej.‘ -> ‚Takže předtím jsem byla ošklivá, jo,‘ se smíchem protahuju poslední o.

You ain’t a goldfish playing the clarinet.

Mám hrudní koš vyplněný takovým kamenem, že je tam stěží místo na srdce.

V práci chroupu Charitky, dokud mi není kompletně sladce a slunečno.

Jsem moc ráda, že jsem doma a lidi tady říkají: ‚To je zajímavé.‘ místo: ‚Hmm, zajímavý!‘

Tady bychom spolu mohli sedět na rozpáleném betonu a pít víno. Nebo tady pod stromy s nohama v rybníce. A tím ‚spolu‘ myslím sebe a všechny milé lidi, které znám.

Chtěla bych všechny obejmout a vysát z nich jejich smutky. Proč tohle ode mě nikdo nechce? Je to skoro jediné, co dokážu.

Lidé jsou tak příšerní. Provrtají horu, jen aby měli tunel. (Takhle začínám konverzaci.)

‚Tak si to hoď, Bohu.‘
‚Já nemůžu, Katka ještě není zajištěná.‘ Říká s tak výbornou mírou cynismu, že se chceš potrhat smíchy, i když jsou to ve skutečnosti příšerné vtípky.

Vyzní hrozně rozdílně, jestli lidé používají mně nebo mi se 3. pádem.

Jeden den moje vnitřní mračna vypluly na povrch a všichni si toho v práci všimli, tak už se na druhý den zase radši směju.

Ještě chvíli v práci s Ž., vyměňujeme si poslední úsměvy. Je to dobře. Kdybych s ní byla déle, brzy bych zešílela z toho, jak jí pod kůží prosvítají kosti na těch správných místech. Opravdu mám druhou pubertu. (Div se nečervenám, když se jí mám po čase podívat hluboko do očí.)

Naučila jsem Lišky říkat ‚zábavička‘.

Taky jsem začla používat ‚no sth for me‘, jak říká LB. No happy end for me, zrovna teď.

Vím, že to nebude snadné, najít někoho pohlcujícího, teď ale aspoň můžu svobodně hledat.

Pokaždé

"You explode in me here and there, now and always; you are causing a brain seizure in my fucking heart. I’ve been so actively lethargic, I am in goddamn literal pain without you."

Ernest Hemingway, from a letter to Martha Gellhorn

Prague (and) Pride

Cesta do Prahy. Trnu strachy, že se mi v tom horku rozpustí ciferník u hodinek jako Dalímu.

Čtvrtek večer - spousta vína a ztracený mobil (sbohem patetické zprávy od Lišek). Dojezd ve dvě ráno na ping pongovém stole.

Pátek ráno - nalezený mobil, zjišťujeme, že jsme včera seděly asi dvě hodiny v mraveništi a vůbec nám to nevadilo.

Koukáme na Pride. Příhodné. Nejlepší film poslední doby. Brečím s úplně stejnou intenzitou jako prvně.

Jdeme nakupovat oblečení. Pro nás tolik netypické, dívčí, příčetné trávení volného času.

Ještě, že jsme si šly s V. den předem dát pivo do Pride village a mohla jsem se částečně připravit na to, jak se budu topit v emocích. Všichni tihle milí lidi se sešli, aby byli pozitivní a oslavovali duhu. A navíc tolik krásných lidí, slintám, až z toho zakopávám, div si nevyliju pivo.

A v samotném průvodu duha, duha, radost, pozitivita, láska, krásní, krásní, krásní (nevím, kolikrát bych to musela napsat, aby to dostatečně vyjádřilo, jak krásní byli) lidé. Nikdy jsem nebyla tak opilá z lidské krásy.

Háčkované šaty a pod nimi trenýrky a dívky, co vypadaly jako jednorožci, jsou moje asi nejoblíbenější outfity.

‚Jéé, hele, tam letí unicorn!‘

‚It’s good to be out.‘ (Hoho-hohoho)

Do you like boys or girls? Yes.

V moři lidí jsem náhodou zahlédla čarokrásnou K. Je milé s někým se prvně potkat právě v Průvodu.

Potkávám i Ž. „Dobré jak cyp!“ je vůbec nejhezčí přivítání jaké od ní můžu dostat. (I kdyby to bylo naše poslední setkání, jsem ráda, že bylo právě tam.) (A stejně to bolí, bolí.)

Víno na Letné, bez bot a mravenci. Slečna, která se snaží dokázat, že když si kluci můžou svlíknout tričko, tak ona může taky. (Hezká.) Noříme chodidla do písku a pak už jenom party, party a Simple muffin - rock-dance music s houslemi a francouzskými šansony.

V noci se mi o tobě zdá. Jsme u nás doma na zahradě, sedíme u ohně, vidím, jak se třeseš, tak ti donesu bundu a přehodím ti ji přes ramena. Myslím na to, jak tě už nikdy neuvidím a ty to potvrzuješ tím, co říkáš. Budím se a všechno mě mrazí a v sobě prázdno, prázdno. Sahám po peřině.

Musím se zachovat dospěle, řešit problémy, ubližovat lidem, ubližovat sobě. Budou slzy, slzy.

Díky V., za příčetný pohled. Sama bych pořád odkládala, kdy začnu být rozumná.

Už jsem tě tak dlouho neviděla, že jsi pro mě skoro jen imaginární krásno. Všechna naše pečlivě vybudovaná blízkost bude k ničemu. Už tě nikdy neuvidím. Hrdinové nekecaj a jdou do tmy. A po pláči bude čisto.

Dejte přednost vlajce.

向きにならないで。

Nudný deníkový zápis ->

Čtu Nanu a uvědomila jsem si, že ženy požírají muže, jen když se muži nechají sežrat.

Taky chci kytici bílého šeříku.

Google translator mi ke ‚spread‘ jako první vyhodil 'pomazánka'. Třeba je to aspoň trochu vtipné.

(Zatím nejlepší hudba k běhání - Money and Celebrity od Subways a Dead Silence od Billy Talent - obzvlášť, když zpívá: ‚Stand up and run into my arms‘, tak běžím, běžím k němu do náruče.)

V práci s jednou starší paní hodnotíme novou zaměstnankyni. ‚Ta je šikovná. Jo, jo. A hezká. Jako z pohádky. Princezna.‘

Naivně předpokládám, že až se jednou pořádně vyspím, všechno se vyřeší. A tak spím co nejmíň, abych unikala realitě.

Chtěla bych ti natrhat pomněnky.

U V. na mě vždycky čekají čisté ručníky a příčetný pohled na skutečnost.

Splývám se dřevem a mám absurdně malé dlaně.

I'm the son of all I've done.

Vysoká hladina patetičnosti ->

Začínám ti důvěřovat. To je to nejhorší, co se mohlo stát.

Alkohol působí na city jako lupa. (To jsem někde slyšela?)

Ve skutečnosti ti píšu hlavně proto, abych ti připomněla, že existuju.

Uvnitř brečím u Kuchyňského dřezu.

Jsem prázdná a přitom všeho tak plná. To je tak přesné, že přesnější už to být nemůže. Stydím se, že jsem na to nepřišla sama a musel mi to někdo říct.

Mohly bychom spolu být šťastné? Mohly bychom spolu být? Zajímalo by mě, jestli by se naši démoni vzájemně násobili nebo vyrušili.

Tohle všechno už nevyběhám. Asi budu muset zase začít brečet.

Náhlá vzpomínka na to, jak jsem se tehdy vrátila z Německa s čistou duší a s přesvědčením, že si od M. budu udržovat co největší odstup. Ospravedlňovala jsem to tím, že do sebe zase nechci pohltit naše bytové démony. (V sobě si opakuju: „Nesmím se nechat objímat.“) Doslova jsem vycouvala z jejího objetí, tvářila se opravdu vyděšeně. Připadalo mi, že poprvé v životě bere vážně něco, co říkám. Vydržela jsem to půl dne. Večer už jsem se k ní zase tulila na naší válecí matraci a přikrývala ji dečkou. Půl dne. Tak dlouho si dokážu namlouvat, že dokážu b ý t bez tebe.

Co když se tyhle city nedají přebít vůbec žádnými jinými city?

"Each time you happen to me all over again."

Leave me alone.

Don't leave me alone.

Kdy d o o p r a v d y dospějeme?

Taky chci, aby na mě někdo namaloval nebe.

Vaše divadlo… -> Říkejte můj bordel!

Náhlá myšlenka udělat si alkoholový víkend v Olomouci. (Máme nové sousedy. Pěstujou na balkóně marihuanu.) Příčetnost a Absurdity, tak v pátek tour de pub. Z Druhého domova nám vynesli židličky na terasu, abychom si mohly dát fialkové víno s výhledem na řeku. Sladké víno a Parov Stelar v Jazz Tibetu. Jenom dobroty a chill. „Takové to bude, až budeš žít s ženskou.“ Poprvé (a snad naposled) jdu v Olmu bosky domů z centra.

Snídáme na balkóně, jako to dělají ve filmech. Povídáme si s L. o tom, jak se jí existuje na druhém konci Evropy. Možná nejabsurdnější bod večera - koukáme na video z naší půlkolony - v z p o m í n á m e. Klasický dojezd do půl čtvrté ráno na balkóně. Štěstí je - mít volný byt (se zásobami alkoholu).

Mám ráda, když LB říká ‚volně existovat v prostoru‘, začala jsem to taky používat.

Někdo z nás nejspíš nechápe význam slova ‚platonický‘ (a já to nejsem).

Já se taky nemůžu věčně o všechny starat a brát ohledy na jejich city. Každý musí najít vlastní vnitřní sílu.

Stejně mi přijde hrozně zábavné, že zrovna teď může být mnou někdo okouzlen, když se nacházím v nejvíc troskoidním stavu za celý svůj život.

Freckles, musical theatre, live performances. Harmonic singing, late night phone calls. Raspy morning voices, vanilla, and running until you're out of breath. Art museums, dancing, dark circles under your eyes. Foreign countries and languages.

Líbí se mi, když někdo říká: „Není tomu tak? Je tomu tak.“ Já jsem tak divná. Líbí se mi v lidech / chci po lidech / zvláštní věci.

To už mám za sebou, tenhle blok - už mi nevadí říkat nahlas všechny patetičnosti, které ve mně vyrostly.

No one else is dealing with your demons / Meaning maybe defeating them / Could be the beginning of your meaning, friend.

Mít dvě ruce a bušící srdce (už) nestačí.

my empty arms were open

Taky vůbec nevím, co je ironie, co sarkasmus, co zoufalost a co normální věta.

V práci mi desetkrát za den někdo se smíchem řekne: „Co se směješ?“, během toho, co mi vypráví nejvtipnější historky.

Z čím větší dálky se dívám na naše setkání, tím mi připadá neskutečnější.

Měla jsem tu okouzlující Polku, se kterou jsem chodila na nepovinnou gramatiku a stylistiku pozvat na kávu. To by bylo bývalo dospělé chování.

Logika a logistika by neměla být natolik podobná slova.

A když nic víc, pořád mě čeká minimálně shledávací objetí, což je samo o sobě víc než dost.

Co se týče některých lidí, bude navždycky těžké podívat se jim hluboko do očí. (Japonská skladba věty má něco do sebe.)

Taky se do toho nechci vrhat bezhlavě, ale na druhou stranu nemám představu jak to dělat, stejně jako ten kamarád od V.

Zase ti píšu lehce patetickou zprávu. Dostat odpověď je vlastně ještě horší. Teď se těším na setkání v neurčité budoucnosti, což přebíjí všechno ostatní. あなたのこと以外は考えられない。

Budu muset opět přebít city citama. (Spisovně to tak hezky nevyzní.)

Kdybych si mohla vybrat, některé věci bych vždycky říkala jen určitým jazykem. Třeba 汗まみれ vždycky japonsky, ничего vždycky rusky, protože je to tak hezky všeobsažné s tím druhým pádem (без).

Měla bych to pusto-prázdno v sobě protentokrát zaplnit něčím užitečným - třeba dalšími znaky.

Na Vltavě.

'Rodinná' dovolená s LMkama (1/2 KT) ~ road tripujem, stanujem, splavujem a soulodíme. Pořád se milujem!

Dvě hodiny za volantem, polykám kilometry. Potom v autě strouhám mrkev a všichni ji chroupem.

‚A blíž ke mně už nikdo nesmí. Už ne.‘

Baví mě, že LB vždycky začne o vagínách. (A nejlepší zábavička poslední doby je, když předvádí, jakým způsobem se pohybuje Octodad.)

Rum v mojitu, rum jen tak a připlaval k nám rum s kolou, tak co už nám zbývalo, museli jsme ho vypít taky.

A pak už ti nic nevadí, ani slunce, ani špína, ani nepohodlí, ani vlhkost konstantně nasáklá do vlasů.

‚Takže dneska vstaneme jak zítra.‘

Po pás ve vodě, lodě přiražené ke břehu, hrajeme badminton. (skoro haiku)

Mikinu pod hlavou a pádla ve stanu, nic víc nepotřebuješ.

‚Když nebudeš mluvit, tak nic neřekneš.‘

Jsem ráda, že mám některé lidi v životě snad už napořád. Máme mezi sebou nakumulováno tolik divných situací, že už nám nic nepřipadá zvláštní.

‚Mám něco dělat?‘ -> ‚Stůj a buď rozkošná.‘ Takové úkoly s LB zvládáme.

A Světlušky jsou nejlepší organizátor, hlídají, abychom se bavili, a když zlobíme, tak nás dávají do latě.

S LMkama jsme už dávno byli připravení na ‚rodinnou dovolenou‘.

Posloucháme, jak někdo hraje na bendžo, a pijeme u ohně kyselé víno z plecháčků.

‚Aby stromy do betonu vypustily hodně silný mízy.‘

A poslední den se už jen válím na zádi, poslouchám šplouchání a nechávám se líbat sluncem.

Cestou zpátky už jsme tak unavení, že nás opustily i poslední zábrany a zpíváme Get lucky co nám zbytky sil stačí.

Doma jsem tak překvapená měkkostí postele, že nemůžu usnout. Tlačí na mě moje sebedestruktivní sklony, takže ráno vstávám plynule do práce (ještě předtím ve čtyři ráno sprcha, která není omezená na čtyři minuty, takže 嬉しい.)

Byl to pravý opak detoxu (a předpokládat něco jiného byla nekonečná naivita). S alkoholem jsem počítala, ale neobešlo se to ani bez cukru a kofeinu (a to nemohly vyvážit ani ty dvě kila mrkve, které jsem během toho snědla.)

Ale přesto (a přes jedovatost vos) to nakonec byla nejvíc příjemná a pohodová dovolená.