Ráno.

Okolnosti mě donutily tohle napsat. Jen jsem to potřebovala, nic víc.

Zamrkal jsem a pomalu otevřel oči. Malinko jsem naklonil hlavu, aby se mi do zorného pole dostalo okno – venku byla ještě tma. Kolik může být hodin? Napadlo mě. A jak jsem se dostal sem? Počkat…KDE to vlastně jsem? Se zavřením víček se přerušil proud myšlenek. A dost. PMI. Příliš mnoho informací. Chvíli jsem ležel bez pohnutí a v hlavě mi hučelo. Zavrtal jsem se do přikrývky. Světlo, hlasy, hudba, tanec, zima, hvězdy, tma…tma. Vrací se mi vjemy minulého večera, dokud to nezarazím.

Druhý pokus. Opět otevírám oči a zběsile mrkám. Ze spánků mi vystřeluje bolest do celé hlavy. Červené stěny, na nich plakáty hudebních skupin, v rohu kytara, na koberci se válí oblečení, na stolku u postele stojí vodní dýmka. Tohle je přece Brianův pokoj. Byl jsem tady nesčetněkrát, nechápu jak jsem mohl zapomenout. To mi asi jen jasnou mysl zastínily světle modré chomáčky, které v těle vznikají, když se chlastá. Kouknu vedle sebe a vidím tmavé, rozcuchané vlasy svého nejlepšího kamaráda. Lehce se dotknu jeho ramene. „Hej, brácho…vstávej,“ šeptám. Když nereaguje, trochu s ním zatřesu. Něco mumlá a probírá se. Vytahuje ruce z peřiny a protahuje se.

„Bré ráno, žiješ?“ ozvu se jako první.

„Myslím, že tomu stavu, v jakém jsem, by se tak dalo říkat. Lépe by to ale možná vystihovalo jiné – existovat. Po tom všem, co se stalo včerejší noci, nemám pocit, že bych byl tak úplně naživu…nebo cítil se být přítomen ve svém vlastním životě.“

„Jak to myslíš?“

„Nechápeš? A mě je to právě teď tak dokonale jasné… Zdá se mi, že všechno se děje tak nějak mimo mě. Částečně si uvědomuju, že jsem to já, kdo provádí všechny ty věci. Že dobře znám lidi, kteří mě obklopují, tančí a pijou se mnou. Ale na druhou stranu… Je to jako bych se na to díval svrchu. Seděl někde nahoře v polstrovaném křesle a shlížel na dění, ve kterém se právě ocitám. Už víš?“

„Jako bys koukal na film, ve kterém hraješ hlavní roli?“

„Přesně tak…a někdy ta role není ani hlavní. Záleží na obsazení herců. Liší se to podle toho, s kým mluvíš. Někteří lidé dokážou hrát hlavní roli ve tvém vlastním životě. Zní to divně, že jo?“

„Tak trochu.“

„Někdy o tom napíšu knihu. No, vážně nesměj se. Vsadím se, že to každý z nás někdy zažil. Lidem to bude blízké. Každý někdy byl v situaci, kdy se seběhla spousta věcí a děly se další a další. Strašně rychle za sebou. Nebyl čas uvažovat nad tím, jestli jsou špatné nebo dobré. Prostě se děly, a člověk byl naprosto neschopný s tím cokoliv dělat. Tobě se to niky nestalo?“

„Stalo, jen jsem o tom, takhle nikdy nepřemýšlel.“