Strávila bych dny a noci v Širuiných dečkách. V alkoholovém opojení bloudíme lesem cestou na haldu. A nahoře déšť a světýlka. Posloucháme おはよう東京, こんにちはニューヨーク, こんばんはロンドン. Příčetnost. Potom si pouštíme In the Hall of the Mountain King a popisujeme na tom fáze Zkouškového.
Pak v parku dva kusy vína s Liškami. (Jako by se víno počítalo na kusy.)
Moje fialová víčka plynule přecházejí pod očima do temnějších odstínů. ‚Jsi vyspaná?‘ -> ‚Já to nepoznám, já už nevím, jaký to je pocit.‘ Plyneme nočním městem a já jsem příliš ovíněná na to, abych šla na autorské čtení. (Promiň, Effy.)
‚Já mám blog.‘ ‚Jako v sobě nebo na internetu?‘ ‚Obojí.‘
Moje vnitřní orgány přestávají tolerovat moje rebelství.
Takový ten pocit, když někdo řekne, že jeho duše voní po lipových květech a potom jste s ním a víte, že je to pravda. A teď mám jeho číslo na kartičce proti démonům od V.
„I'm so afraid of what you have to say. Cause I am quiet now and silence gives you space.“
Večer jdeme běhat, já a moje bolavé paty. Už chodím běhat, i když jsem předtím celý den na nohou, protože nic není a na ničem nezáleží a na mých bolavých nohách už vůbec ne.
„Protože mě trápí spousta věcí, nejen prázdný cesty domů a to věčný přemejšlení k tomu.“
Dneska v práci jsem si uvědomila, že přijdu o duševní zdraví raději kvůli japonštině než kvůli lidské vyjebanosti.
Musím si (se) zabalit (do dečky).
Já se jednou zblázním z pohlcujících lidí, přísahám.
středa 29. července 2015
úterý 28. července 2015
嘘だからさよなら
Lhát si do kapsy je tak příhodné slovní spojení. To fakt nechceš, lži v kapse.
Napsala jsem kamarádce bez přemýšlení, že ji miluju, a ona odpověděla, že na to spoléhá, takže pohoda. To jsou ty dlouhodobé, pečlivě vybudované vztahy.
Dobře, asi by se našlo víc lidí, se kterými bych mohla rozebírat krásu Korejek.
Jako zabít ptáčka (mnohohláska): Měla jsem si to přečíst anglicky. Tento způsob překladu anglických jmen zdá se mi poněkud nešťastným. Horká pára a sněhokrásné kamélie. Bavilo by mě to číst i bez těch velkých zvratů v ději. I kdyby zůstaly jen letní dobrodružství Jean Louise a Jema. Slunečním paprskem lze být i v kalhotách. Taky chci poslouchat slabounké vnitřní zvuky lidí. "Kdepak, Jeme, já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi." (Řeklo osmileté dítě.) Jednou večer jsem byla tak unavená, že jsem si nemohla ani dočíst, jak Jean Louise hraje šunku, což mě dost mrzelo.
Vždycky mi pomáhá, když se smířím s nejhorším scénářem, pak mám pocit, že se mi nemůže nic stát.
Často říkám lidem, že je zbožňuju, protože když se řekne: „Miluju tě“, zní to moc pateticky. V podstatě je to ale to samé.
Na žádost: „Řekni něco japonsky!“ teď odpovídám: ワニの形をしたお菓子を食べた。 Díky V.
‚Potřebuji jeho náruč.‘ -> ‚Každý má náruč.‘
Napsala jsem kamarádce bez přemýšlení, že ji miluju, a ona odpověděla, že na to spoléhá, takže pohoda. To jsou ty dlouhodobé, pečlivě vybudované vztahy.
Dobře, asi by se našlo víc lidí, se kterými bych mohla rozebírat krásu Korejek.
Jako zabít ptáčka (mnohohláska): Měla jsem si to přečíst anglicky. Tento způsob překladu anglických jmen zdá se mi poněkud nešťastným. Horká pára a sněhokrásné kamélie. Bavilo by mě to číst i bez těch velkých zvratů v ději. I kdyby zůstaly jen letní dobrodružství Jean Louise a Jema. Slunečním paprskem lze být i v kalhotách. Taky chci poslouchat slabounké vnitřní zvuky lidí. "Kdepak, Jeme, já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi." (Řeklo osmileté dítě.) Jednou večer jsem byla tak unavená, že jsem si nemohla ani dočíst, jak Jean Louise hraje šunku, což mě dost mrzelo.
Vždycky mi pomáhá, když se smířím s nejhorším scénářem, pak mám pocit, že se mi nemůže nic stát.
Často říkám lidem, že je zbožňuju, protože když se řekne: „Miluju tě“, zní to moc pateticky. V podstatě je to ale to samé.
Na žádost: „Řekni něco japonsky!“ teď odpovídám: ワニの形をしたお菓子を食べた。 Díky V.
‚Potřebuji jeho náruč.‘ -> ‚Každý má náruč.‘
pondělí 27. července 2015
空が笑ってる
Lea DeLaria (Boo z Orange is the new black) je jazzová zpěvačka a vydala cd s předělanými písničkami od Bowieho! (House of David) A to jsem si myslela, že už do ní nemůžu být víc zamilovaná.
Koukám na dalšího Dolana. Imaginární lásky tentokrát. TA nádherná verze Bang Bang! TY záběry! Taky chci jít hrát do lesů na schovávanou. „Pořád jsme spolu bydleli a spali, ale to jsou bezvýznamné detaily.“ 賛成 Stejně jako Francis bych se bořila do jeho oblečení a měla bych trapný upřímný proslov. Nikdy bych si ale nedělala čárky za každé „Ne, děkuji.“ Nerada si připomínám nepříjemné věci.
Připadám si jako loupežník. Takhle se někomu vloupat do srdce, i když nechce.
変になったよ
Nemám ráda, když mi někdo řekne: „Já jsem to tak nemyslel.“ Proč to tak říkáš, když to tak nemyslíš?
Čtu Jako zabít ptáčka zrovna v době, kdy je vydáno pokračování (Harper Lee - Go Set a Watchman), které bylo dopsáno už v padesátých letech. What is this magic?
Prvně cítím, že je někdo stejně patetický jako já (nebo ještě víc?). Když to pozoruju z druhé strany, můžu sledovat veškerou tu T Í H U.
Level únavy: dneska jsem si omylem poslala e-mail. Dvakrát. All work and no play makes V. a stupid girl.
Líbí se mi, že v japonštině existuje víc způsobů, jak vyjádřit ‚já‘. Kluci, kteří říkají ぼく působí hned mileji.
V práci mi pořád zní v hlavě: Noci, jež zní hluše, dne, jež nezní líp. Myslela jsem, že je to Krchovský nebo Gellner a on je to Rimbaud.
Napadlo mě: ‚Kdo se mnou poběží schovat prádlo, až začne pršet, když zůstanu úplně sama? Kdo se mnou poskládá vyprané povlečení?‘
Koukám na dalšího Dolana. Imaginární lásky tentokrát. TA nádherná verze Bang Bang! TY záběry! Taky chci jít hrát do lesů na schovávanou. „Pořád jsme spolu bydleli a spali, ale to jsou bezvýznamné detaily.“ 賛成 Stejně jako Francis bych se bořila do jeho oblečení a měla bych trapný upřímný proslov. Nikdy bych si ale nedělala čárky za každé „Ne, děkuji.“ Nerada si připomínám nepříjemné věci.
Připadám si jako loupežník. Takhle se někomu vloupat do srdce, i když nechce.
変になったよ
Nemám ráda, když mi někdo řekne: „Já jsem to tak nemyslel.“ Proč to tak říkáš, když to tak nemyslíš?
Čtu Jako zabít ptáčka zrovna v době, kdy je vydáno pokračování (Harper Lee - Go Set a Watchman), které bylo dopsáno už v padesátých letech. What is this magic?
Prvně cítím, že je někdo stejně patetický jako já (nebo ještě víc?). Když to pozoruju z druhé strany, můžu sledovat veškerou tu T Í H U.
Level únavy: dneska jsem si omylem poslala e-mail. Dvakrát. All work and no play makes V. a stupid girl.
Líbí se mi, že v japonštině existuje víc způsobů, jak vyjádřit ‚já‘. Kluci, kteří říkají ぼく působí hned mileji.
V práci mi pořád zní v hlavě: Noci, jež zní hluše, dne, jež nezní líp. Myslela jsem, že je to Krchovský nebo Gellner a on je to Rimbaud.
Napadlo mě: ‚Kdo se mnou poběží schovat prádlo, až začne pršet, když zůstanu úplně sama? Kdo se mnou poskládá vyprané povlečení?‘
čtvrtek 23. července 2015
Mám zpátky svoje dívčí vlasy.
A jsem letní klišé v lehounkých modrých šatech na knoflíky (s kapsami!).
Jablka z našich stařičkých jabloní padají předčasně.
Chodím do práce s kamarádkou z dětství. (Taky Markéta, asi jsou mi osudové.) Vzpomínám, jak jsme spolu kdysi ležely v houpací síti u babičky a chytaly luční kobylky do zavařovacích sklenic.
Sestře se zdálo o tom, že umí hrát na saxofon. Asi po tom fakt touží, když už jí to proniklo i do snů.
Kluci u nás říkají svým slečnám: „moja“ - přijde mi to jako nejněžnější pohlazení.
V práci v kapslích spinkají laktobacily.
"I'm taking a break from setting goals." - to je můj cíl.
V takovém vedru jsou dvě možnosti - buď vysublimovat, nebo pořádně zalévat svoje vnitřní orgány. (Mechanik: „Tak se svleč, když je ti horko“ a rozhodil rukama.)
Můj žaludek pevně provázaný s pocity. Veškerá moje vnitřní nerovnováha souvisí s mým stravováním. Moje užší stehna, to jsou moje noci, kdy jsem nemohla spát a třásla jsem se až do rána. Řeknu jí někdy, jak moc jsem z ní šílela, což globálně souviselo úplně se vším?
Rýže je můj denní chléb. Jsem třeskutě vtipná.
Včera se mi zdálo o Ní a dnes o panu -orovi. Znamená to, že mám něco dělat? (Ani si nepřečetla moji lehce patetickou zprávu.) Mám přece jen napsat ještě jeden dopis? Co když se ten první opravdu zatoulal, anebo se ztratila odpověď? (Od tří ráno nemůžu spát a v hlavě ho sepisuju.)
Maceška tulící se ke kaktusu.
Jablka z našich stařičkých jabloní padají předčasně.
Chodím do práce s kamarádkou z dětství. (Taky Markéta, asi jsou mi osudové.) Vzpomínám, jak jsme spolu kdysi ležely v houpací síti u babičky a chytaly luční kobylky do zavařovacích sklenic.
Sestře se zdálo o tom, že umí hrát na saxofon. Asi po tom fakt touží, když už jí to proniklo i do snů.
Kluci u nás říkají svým slečnám: „moja“ - přijde mi to jako nejněžnější pohlazení.
V práci v kapslích spinkají laktobacily.
"I'm taking a break from setting goals." - to je můj cíl.
V takovém vedru jsou dvě možnosti - buď vysublimovat, nebo pořádně zalévat svoje vnitřní orgány. (Mechanik: „Tak se svleč, když je ti horko“ a rozhodil rukama.)
Můj žaludek pevně provázaný s pocity. Veškerá moje vnitřní nerovnováha souvisí s mým stravováním. Moje užší stehna, to jsou moje noci, kdy jsem nemohla spát a třásla jsem se až do rána. Řeknu jí někdy, jak moc jsem z ní šílela, což globálně souviselo úplně se vším?
Rýže je můj denní chléb. Jsem třeskutě vtipná.
Včera se mi zdálo o Ní a dnes o panu -orovi. Znamená to, že mám něco dělat? (Ani si nepřečetla moji lehce patetickou zprávu.) Mám přece jen napsat ještě jeden dopis? Co když se ten první opravdu zatoulal, anebo se ztratila odpověď? (Od tří ráno nemůžu spát a v hlavě ho sepisuju.)
Maceška tulící se ke kaktusu.
úterý 21. července 2015
Disenchanted
Nová zkušenost - chce se mi brečet, (protože ztrácím něco, ještě předtím než jsem to vůbec získala) a tak jdu běhat. Je to výborné, protože když popadám dech a rve mi to plíce, necítím, jak mě bolí srdce.
Musím začít běhat i v Olmu. Budu to potřebovat, až budu zase mít pocit, že už nevydržím ani minutu existovat v našem bytě.
Došla jsem k rozhodnutí, že jestli se mě ještě někdo zeptá, proč se učím japonsky nebo jak to mám se vztahy, rozbiju mu hubu.
Tolikrát se tak moc nechci vysvětlovat, a když jednou chci uvést vše na pravou míru, vůbec mě neposlouchá.
„There's always something about you, always something wrong.“
Vždycky si vzpomenu na ten kousek o pannách z toho článku ‚MEAN STEREOTYPES FOR THE SIGNS‘: can’t stop criticizing people, always acting like they’re fucking perfect. To jsem tak moc já až mě to zraňuje a všechny kolem mě určitě taky. S tím, že 90 % kritiky si nechávám pro sebe.
„Cry baby cry, I don't need to know why,
so get out of my sight,
and let me get on with my life.“
V posteli nalepená u zdi mě spolknul klid. Ze dvou lidí musí být vždycky aspoň jeden rozumný.
Musím začít běhat i v Olmu. Budu to potřebovat, až budu zase mít pocit, že už nevydržím ani minutu existovat v našem bytě.
Došla jsem k rozhodnutí, že jestli se mě ještě někdo zeptá, proč se učím japonsky nebo jak to mám se vztahy, rozbiju mu hubu.
Tolikrát se tak moc nechci vysvětlovat, a když jednou chci uvést vše na pravou míru, vůbec mě neposlouchá.
„There's always something about you, always something wrong.“
Vždycky si vzpomenu na ten kousek o pannách z toho článku ‚MEAN STEREOTYPES FOR THE SIGNS‘: can’t stop criticizing people, always acting like they’re fucking perfect. To jsem tak moc já až mě to zraňuje a všechny kolem mě určitě taky. S tím, že 90 % kritiky si nechávám pro sebe.
„Cry baby cry, I don't need to know why,
so get out of my sight,
and let me get on with my life.“
V posteli nalepená u zdi mě spolknul klid. Ze dvou lidí musí být vždycky aspoň jeden rozumný.
pondělí 20. července 2015
„Ona nás už nemiluje.“
„Já vím. Ale občas mívá záchvaty lásky.“
S LB ve FM na našem nejmilejším místě pod splavem, nohy v řece a v ruce cider. Náhodou jsem objevila ve skříni svoje staré tričko s kapsičkami. Asi si takové někam našiju, droboučké, nahoře stažené gumičkou.
Všechny ženské v práci jsou jako moje tetky nebo babičky, říkají mi Veru a Verunko a jsou na mě miloučké.
Žoužel je tak výborné slovo.
„A jak se učíš tu japonštinu? Je v tom nějaká logika, nebo je to jako ten rozsypaný čaj?“
„Jako ten rozsypaný čaj.“
„Opravdu?“
„Ano.“ A nikdo u stolu nevycítil ty hektolitry sarkasmu. (Jako by se sarkasmus dal počítat na litry.)
Běhat v dusnu před bouřkou (která nakonec nepřišla, protože ji lidi na Colours zaplašili silou vůle) nebyl úplně nejlepší nápad poslední doby. Málem jsem se zalkla horkem, ale vyvážila jsem to The Feud ve sluchátcích. Musím si taky udělat běhací mix.
Chci jezdit na koni a střílet z kuše.
Soukromá skupina na fb je japonsky označená jako 秘密のグループ. Zábavička.
Po tom, co jsem si zúžila kraťasy, mi máma ukazovala, jak zacházet s novým šicím strojem. Se smíchem: „Takže už neztloustneš, jo?“ Usmívala jsem se nazpátek, ale v duchu jsem si říkala: „Nejspíš ne, ještě budu nějakou dobu studovat…“
‚Co posloucháš za kapely?‘ je tak hezky nesmyslná vazba.
Myšlenka, že už si nikdy nebudu moct jít natrhat babiččiny třešně, škrtí všechny moje vnitřní orgány.
S LB ve FM na našem nejmilejším místě pod splavem, nohy v řece a v ruce cider. Náhodou jsem objevila ve skříni svoje staré tričko s kapsičkami. Asi si takové někam našiju, droboučké, nahoře stažené gumičkou.
Všechny ženské v práci jsou jako moje tetky nebo babičky, říkají mi Veru a Verunko a jsou na mě miloučké.
Žoužel je tak výborné slovo.
„A jak se učíš tu japonštinu? Je v tom nějaká logika, nebo je to jako ten rozsypaný čaj?“
„Jako ten rozsypaný čaj.“
„Opravdu?“
„Ano.“ A nikdo u stolu nevycítil ty hektolitry sarkasmu. (Jako by se sarkasmus dal počítat na litry.)
Běhat v dusnu před bouřkou (která nakonec nepřišla, protože ji lidi na Colours zaplašili silou vůle) nebyl úplně nejlepší nápad poslední doby. Málem jsem se zalkla horkem, ale vyvážila jsem to The Feud ve sluchátcích. Musím si taky udělat běhací mix.
Chci jezdit na koni a střílet z kuše.
Soukromá skupina na fb je japonsky označená jako 秘密のグループ. Zábavička.
Po tom, co jsem si zúžila kraťasy, mi máma ukazovala, jak zacházet s novým šicím strojem. Se smíchem: „Takže už neztloustneš, jo?“ Usmívala jsem se nazpátek, ale v duchu jsem si říkala: „Nejspíš ne, ještě budu nějakou dobu studovat…“
‚Co posloucháš za kapely?‘ je tak hezky nesmyslná vazba.
Myšlenka, že už si nikdy nebudu moct jít natrhat babiččiny třešně, škrtí všechny moje vnitřní orgány.
sobota 18. července 2015
Chci chovat ježka.
"I’m not searching for my other half because I’m not a half." Tohle potřebují všichni slyšet.
あなたが一番好きなことを見つけ、それをしているあなたを好きな人に出会いましょう。
Ruce rozedřené do krve, ale hlavu prázdnou a v duši klid.
Taky si připadám jako z Růžovýho Chagallova období jako Kerouac. (Dočítám posledních pár Jackových snů.)
Protože nejlepší řešení toho, že máte city pro víc lidí najednou, je seznámit se s někým úplně novým. I'm a fucking genius.
K tomu jak jsem normálně patetická, jsem teď navíc ještě pitomá.
Psát si s tebou je jako skládat básně. Každý, kdo mě trochu zná, musí chápat, že to je pro mě konec.
Doma je pořád hezky, i když je škaredě.
Jackovy přízračný sny plný zlatavýho prachu, kterej se hemží jako můry. Někdy mám pocit, že Kerouac je lepší básník než Ginsberg.
Šeredný, černý čáp v temném lese.
Lidi říkají, že nerozumí umění, jako by smyslem umění bylo rozumět mu.
Nesnáším, když si lidi říkají ‚miláčku‘.
"I used to hate sleeping because it’s just like being unconscious for eight hours but now I love sleep because it’s just like being unconscious for eight hours."
あなたが一番好きなことを見つけ、それをしているあなたを好きな人に出会いましょう。
Ruce rozedřené do krve, ale hlavu prázdnou a v duši klid.
Taky si připadám jako z Růžovýho Chagallova období jako Kerouac. (Dočítám posledních pár Jackových snů.)
Protože nejlepší řešení toho, že máte city pro víc lidí najednou, je seznámit se s někým úplně novým. I'm a fucking genius.
K tomu jak jsem normálně patetická, jsem teď navíc ještě pitomá.
Psát si s tebou je jako skládat básně. Každý, kdo mě trochu zná, musí chápat, že to je pro mě konec.
Doma je pořád hezky, i když je škaredě.
Jackovy přízračný sny plný zlatavýho prachu, kterej se hemží jako můry. Někdy mám pocit, že Kerouac je lepší básník než Ginsberg.
Šeredný, černý čáp v temném lese.
Lidi říkají, že nerozumí umění, jako by smyslem umění bylo rozumět mu.
Nesnáším, když si lidi říkají ‚miláčku‘.
"I used to hate sleeping because it’s just like being unconscious for eight hours but now I love sleep because it’s just like being unconscious for eight hours."
úterý 14. července 2015
“Sorry to be heavy,
but heavy is the cost.”
Viděla jsem první letošní světlušku!
I Killed My Mother - Rozkošný, maličký, kudrnatý Hubert s temnýma očima. Jeho široké, pruhované tričko, které začíná až pod klíčními kostmi. Do šatů z motýlích křídel se zaplétá spadané listí. Krásy francouzštiny.
Pozoruju skupinku plachtících čápů na lovu a poslouchám k tomu 21 pilots jako background music.
Ž: „Já jsem spokojená…jenže to je zas na piču být spokojená. Kam se pak pohnout s tym životem.“
Nejdřív jsem ti chtěla říct, že jdeme na Pride, jenom proto, abych viděla tvoji reakci. Pak jsem dostala strach a bušící srdce, že se potom budu muset vysvětlovat. Nakonec jsem byla moc ráda za to, co jsme si řekly. Z Ž. úst zní poprvé slovo ‚lesba‘ přívětivě.
Já chápu to tvoje nedokončené: „Tak já jsem právě…“
Asi jsem opravdu solární článek. Nefunguju bez slunce.
Já mám, ty vole…srdce okouzleními těžké jak šutr.
Její potetované zápěstí a svalnaté předloktí s vystouplými žílami - nikdy jsem nevěřila, že by mi to mohlo připadat tak svůdné.
Ještě jsem nenašla nikoho, komu bych mohla popisovat, co mi na lidech připadá krásné.
Sen: Jsme na venkovní párty, kde je pití zdarma. A já nemůžu dostat míchaný drink, jen Širu pije mojito, protože jí to zařídil Vesmír.
Starší sen: pokoje plné knih, točité schody, jde cítit líh a za okny americká pustina.
Někdy bych chtěla vidět přesně ten moment, když se někomu rozšíří zorničky vzrušením.
V práci nedospaná a omámená výpary z inkoustu a lihu, směju se celé dopoledne. Je mi krásně, fyzicky vyčerpaná večer upadám do bezesného spánku - jako by mě pohltila vodní hladina. Vše je zacelené.
Viděla jsem první letošní světlušku!
I Killed My Mother - Rozkošný, maličký, kudrnatý Hubert s temnýma očima. Jeho široké, pruhované tričko, které začíná až pod klíčními kostmi. Do šatů z motýlích křídel se zaplétá spadané listí. Krásy francouzštiny.
Pozoruju skupinku plachtících čápů na lovu a poslouchám k tomu 21 pilots jako background music.
Ž: „Já jsem spokojená…jenže to je zas na piču být spokojená. Kam se pak pohnout s tym životem.“
Nejdřív jsem ti chtěla říct, že jdeme na Pride, jenom proto, abych viděla tvoji reakci. Pak jsem dostala strach a bušící srdce, že se potom budu muset vysvětlovat. Nakonec jsem byla moc ráda za to, co jsme si řekly. Z Ž. úst zní poprvé slovo ‚lesba‘ přívětivě.
Já chápu to tvoje nedokončené: „Tak já jsem právě…“
Asi jsem opravdu solární článek. Nefunguju bez slunce.
Já mám, ty vole…srdce okouzleními těžké jak šutr.
Její potetované zápěstí a svalnaté předloktí s vystouplými žílami - nikdy jsem nevěřila, že by mi to mohlo připadat tak svůdné.
Ještě jsem nenašla nikoho, komu bych mohla popisovat, co mi na lidech připadá krásné.
Sen: Jsme na venkovní párty, kde je pití zdarma. A já nemůžu dostat míchaný drink, jen Širu pije mojito, protože jí to zařídil Vesmír.
Starší sen: pokoje plné knih, točité schody, jde cítit líh a za okny americká pustina.
Někdy bych chtěla vidět přesně ten moment, když se někomu rozšíří zorničky vzrušením.
V práci nedospaná a omámená výpary z inkoustu a lihu, směju se celé dopoledne. Je mi krásně, fyzicky vyčerpaná večer upadám do bezesného spánku - jako by mě pohltila vodní hladina. Vše je zacelené.
pondělí 13. července 2015
What it all comes down to?
Jednou jsem na oslavě narozenin měla tričko Tim Burton's home for imaginary friends a nikomu jsme neřekli moje jméno, tak mi všichni celý večer / noc říkali imaginární domečku.
Co když už nikdy neuvidím pana -ora? - Patová situace. A co když je to můj poslední týden s Ž. vůbec?
Náhodná vzpomínka na to, jak jsme jako děti vysávali sladko z červeného jetele.
“I think ‘honey’ is the cutest nickname like you are the efforts of hundreds of tiny bees collaborating, you are made of flowers and love and you make everything so much sweeter.”
Na rodinné oslavě jsem si pořád jen dokola opakovala, jak strašně moc nechci domek s muškáty.
Já si to pamatuju. / Ty věci pamatuju. / Ta rána pamatuju.
Přijde mi to vtipňoučké, že Sapfó bude navždycky lesbická básnířka. Taky se neříká J. H. Krchovský - heterosexuální básník nebo Allen Ginsberg - homosexuální básník. Přišlo by mi hezčí, kdyby se místo lesbická láska podle Lesbu, říkalo ‚láska podle Sapfó‘.
Twenty one pilots právě hrají koncerty s One ok rock v Japonsku a já u toho nemůžu být!
Na zahradě bez bot, nořím se do trávy vším, co mám a domácí rybízová šťáva po půllitrech. V klobouku s knížkou na lehátku - skutečné štěstí. Holověty.
Kdyby bylo po mém, nechala bych po celé zahradě rozplevelit lesní jahody.
Včera jsem se dozvěděla, že prý je u nás ve vesnici ‚zelená zóna‘, takže se tady nesmí stavět žádné nové domy - alespoň pro teď. Což znamená, že nám nikdo nezastaví ‚naši‘ louku, takže výhled z okna pořád jenom do zeleně, luční kvíti a vzadu lesík.
Já pořád o louce a zahradě, ale co teprve ‚naše‘ nebe! Je úplně jinačí než ve městě. V noci černo-temné, šílící hvězdami a ve dne obláčkovité a jindy zase nekonečná, téměř průzračná modř.
Chatroom - Japonka skáče z okna / vlající sukně. Jimův s k u t e č n ý pláč. Sledovat lidi, jak slzami vyplavují emoce je esteticky nádherné.
Vždycky když běžím lesem, říkám si, že kdybych potkala nějakého úchyla nebo divou zvěř, budu muset běžet mnohem rychleji než svým obvyklým šnečím tempem. A pod kopcem vnímám jenom vůni lipových květů.
„Já vám couvnu, aby se vám líp vyjíždělo.“ Lidi od pohledu poznají, že jsem neschopný řidič.
Úplně jsem zapomněla, že existuje možnost, že by někdo taky mohl mít city pro mě.
Po pěti minutách jsem si dokázala představit, že bych ti někdy v budoucnu mohla říkat ‚lásko‘. Toxická hladina patosu.
Co když už nikdy neuvidím pana -ora? - Patová situace. A co když je to můj poslední týden s Ž. vůbec?
Náhodná vzpomínka na to, jak jsme jako děti vysávali sladko z červeného jetele.
“I think ‘honey’ is the cutest nickname like you are the efforts of hundreds of tiny bees collaborating, you are made of flowers and love and you make everything so much sweeter.”
Na rodinné oslavě jsem si pořád jen dokola opakovala, jak strašně moc nechci domek s muškáty.
Já si to pamatuju. / Ty věci pamatuju. / Ta rána pamatuju.
Přijde mi to vtipňoučké, že Sapfó bude navždycky lesbická básnířka. Taky se neříká J. H. Krchovský - heterosexuální básník nebo Allen Ginsberg - homosexuální básník. Přišlo by mi hezčí, kdyby se místo lesbická láska podle Lesbu, říkalo ‚láska podle Sapfó‘.
Twenty one pilots právě hrají koncerty s One ok rock v Japonsku a já u toho nemůžu být!
Na zahradě bez bot, nořím se do trávy vším, co mám a domácí rybízová šťáva po půllitrech. V klobouku s knížkou na lehátku - skutečné štěstí. Holověty.
Kdyby bylo po mém, nechala bych po celé zahradě rozplevelit lesní jahody.
Včera jsem se dozvěděla, že prý je u nás ve vesnici ‚zelená zóna‘, takže se tady nesmí stavět žádné nové domy - alespoň pro teď. Což znamená, že nám nikdo nezastaví ‚naši‘ louku, takže výhled z okna pořád jenom do zeleně, luční kvíti a vzadu lesík.
Já pořád o louce a zahradě, ale co teprve ‚naše‘ nebe! Je úplně jinačí než ve městě. V noci černo-temné, šílící hvězdami a ve dne obláčkovité a jindy zase nekonečná, téměř průzračná modř.
Chatroom - Japonka skáče z okna / vlající sukně. Jimův s k u t e č n ý pláč. Sledovat lidi, jak slzami vyplavují emoce je esteticky nádherné.
Vždycky když běžím lesem, říkám si, že kdybych potkala nějakého úchyla nebo divou zvěř, budu muset běžet mnohem rychleji než svým obvyklým šnečím tempem. A pod kopcem vnímám jenom vůni lipových květů.
„Já vám couvnu, aby se vám líp vyjíždělo.“ Lidi od pohledu poznají, že jsem neschopný řidič.
Úplně jsem zapomněla, že existuje možnost, že by někdo taky mohl mít city pro mě.
Po pěti minutách jsem si dokázala představit, že bych ti někdy v budoucnu mohla říkat ‚lásko‘. Toxická hladina patosu.
neděle 12. července 2015
“But I know in my heart I can never go back.”
Začala jsem se vypravovat za drahými a zjistila jsem, že mám na dně tašky rozsypaný cukr a skittles. To o mně asi něco vypovídá.
Mám zpátky fialová víčka z nedospánků a už se ani neumím příčetně obléct, když vyrážím ven, takže si beru mikinu s klokaní kapsou.
Grilování s drahými (sice jen LMka a Lukáš, ale po těch letech už mi nic nepřijde divné). Taky trochu slavíme, že už máme v partě jednoho bakaláře. (Teď se ale musíš cítit dobře, ne? Jak se cítíš? -> Ještě hůř.)
Potkávám tam taky svoje staré já z gymplu, na kilometry vzdálené tomu současnému.
Po letech slyším slovo ‚bagáž‘. Zábavička. (Lidé vůbec nejsou zmatení, když říkám ‚zábavička‘, jenom pokyvují hlavou a usmívají se.)
Jsem ráda, že nebylo nic patetického, i když bylo smutné vidět na něm, že on ví, že my víme.
S LB na schodech s drinkem v ruce.
Vážně jsem se chtěla s LMkama dívat na Tenkrát na západě, ale než skončily přípravy, upadla jsem do kómatu a nevnímala jsem nic, ani hodiny, které odbíjejí každou půl hodinu. (LMka znají tumbleweed!)
(Všichni sdílí písmenka, asi bych taky měla zavést nějaké přezdívky. Všichni začínají na L, M nebo K.)
Vypadá to, že na vodu nakonec skutečně pojedem, takže ちょっと嬉しい a ちょっと怖いです。
Budoucí my s budoucími vzpomínkami.
LB: Ať nejsi zbytečně ve městě. / Ale já jsem ráda zbytečně ve městě. Nemám hodinky, tak je čas oceán, plýtvám jím a předstírám, že nic nemusím.
Nikdy nezapomeneme.
Chybí mi moje Markéty, vůbec nevím, kolik s nimi mám ještě času. S oběma je to složité.
Sním o sněžných pavoucích.
Mám zpátky fialová víčka z nedospánků a už se ani neumím příčetně obléct, když vyrážím ven, takže si beru mikinu s klokaní kapsou.
Grilování s drahými (sice jen LMka a Lukáš, ale po těch letech už mi nic nepřijde divné). Taky trochu slavíme, že už máme v partě jednoho bakaláře. (Teď se ale musíš cítit dobře, ne? Jak se cítíš? -> Ještě hůř.)
Potkávám tam taky svoje staré já z gymplu, na kilometry vzdálené tomu současnému.
Po letech slyším slovo ‚bagáž‘. Zábavička. (Lidé vůbec nejsou zmatení, když říkám ‚zábavička‘, jenom pokyvují hlavou a usmívají se.)
Jsem ráda, že nebylo nic patetického, i když bylo smutné vidět na něm, že on ví, že my víme.
S LB na schodech s drinkem v ruce.
Vážně jsem se chtěla s LMkama dívat na Tenkrát na západě, ale než skončily přípravy, upadla jsem do kómatu a nevnímala jsem nic, ani hodiny, které odbíjejí každou půl hodinu. (LMka znají tumbleweed!)
(Všichni sdílí písmenka, asi bych taky měla zavést nějaké přezdívky. Všichni začínají na L, M nebo K.)
Vypadá to, že na vodu nakonec skutečně pojedem, takže ちょっと嬉しい a ちょっと怖いです。
Budoucí my s budoucími vzpomínkami.
LB: Ať nejsi zbytečně ve městě. / Ale já jsem ráda zbytečně ve městě. Nemám hodinky, tak je čas oceán, plýtvám jím a předstírám, že nic nemusím.
Nikdy nezapomeneme.
Chybí mi moje Markéty, vůbec nevím, kolik s nimi mám ještě času. S oběma je to složité.
Sním o sněžných pavoucích.
sobota 11. července 2015
"I think it’s important to realize you can miss something,
but not want it back."
Piknik s Ef, zmrzlé růžové víno a rozteklé čokoládové mňamky v pekelném vedru. Prvně o mně někdo mluví jako o Pixie. Přezdívka, kterou jsem přijala za vlastní před mnoha lety v době, kdy jsem si myslela, že Hey od Pixies je vůbec nejlépe napsaná, všeobsahující písnička vůbec. Část mě si to pořád myslí. A taky pro skřítčí prach z Headfirst for halos od mcr (And as the fragments of my skull begin to fall / Fall on your tongue like pixie dust, just think happy thoughts.) A vůbec pro skřítky a víly.
Pak na autorské čtení Ajvaze. Mávám na El. a Jo. jakoby to bylo včera, co jsme se viděly naposled a přitom to jsou už dva roky. El. vypráví, že se trošku učila japonsky. お元気ですか。はい、元気です。 a チョコレート. Je to miloučké, slyšet to z jejích úst.
Musím se rychle přesytit knihami, jinak nikdy neudělám nic do školy.
Obklopena zajímavými lidmi, mám pocit, že nemám, co nabídnout. Prázdno. Prázdno. Prázdno. Hroutím se z nepatrností.
Uvažuju nad tím, jestli mi Ng chtěla něco naznačit výběrem barev náramku, který mi dala. Přece nemůže vidět až na dno mojí duše. A navíc se zas až tak často nevídáme.
Když někomu vzplanou vlasy od svíčky, je to dostatečná záminka pro polibek na dobrou noc?
Asi jsem náchylná k závislostem a omamnostem. Večer zase nervózně čekám, až bude běhatelno. Taky je to součást mojí přípravy na apokalypsu. Díky studiu japonštiny už vydržím delší dobu bez jídla a spánku, teď musím ještě nabrat kondici. (Z poloviny vážně, z poloviny vtípek - ne moc povedený.)
V práci celý den samy s Ž. (s jejíma drobnýma rukama s dlouhými prsty a nekonečnými řasami). Jsem ve fázi okouzlení, kdy mi na ní připadá všechno perfektní. Nikdo nevypadá tak dobře, když stojí opřený jedním ramenem o zeď s rukama v kapsách, jako ona. Její rukávy, které sahají až do poloviny dlaní. Vyměňujeme si poťouchlé úsměvy, tak jako to dělají lidé, kteří se znají od dětství. (A její dětský smích, když vyvádím hlouposti.)
“You can build a whole world around the tiniest of touches.” (Carol Rifka Brunt)
Ž: „Já mám po matuře, tak jsem týden těžce uvažovala, co se životem.“
Asi nezáleží na tom, kde jsem. Všude si najdu někoho, koho bych mohla tajně zbožňovat a snít o tom, jak ho nebudu moct nikdy mít jen pro sebe.
Piknik s Ef, zmrzlé růžové víno a rozteklé čokoládové mňamky v pekelném vedru. Prvně o mně někdo mluví jako o Pixie. Přezdívka, kterou jsem přijala za vlastní před mnoha lety v době, kdy jsem si myslela, že Hey od Pixies je vůbec nejlépe napsaná, všeobsahující písnička vůbec. Část mě si to pořád myslí. A taky pro skřítčí prach z Headfirst for halos od mcr (And as the fragments of my skull begin to fall / Fall on your tongue like pixie dust, just think happy thoughts.) A vůbec pro skřítky a víly.
Pak na autorské čtení Ajvaze. Mávám na El. a Jo. jakoby to bylo včera, co jsme se viděly naposled a přitom to jsou už dva roky. El. vypráví, že se trošku učila japonsky. お元気ですか。はい、元気です。 a チョコレート. Je to miloučké, slyšet to z jejích úst.
Musím se rychle přesytit knihami, jinak nikdy neudělám nic do školy.
Obklopena zajímavými lidmi, mám pocit, že nemám, co nabídnout. Prázdno. Prázdno. Prázdno. Hroutím se z nepatrností.
Uvažuju nad tím, jestli mi Ng chtěla něco naznačit výběrem barev náramku, který mi dala. Přece nemůže vidět až na dno mojí duše. A navíc se zas až tak často nevídáme.
Když někomu vzplanou vlasy od svíčky, je to dostatečná záminka pro polibek na dobrou noc?
Asi jsem náchylná k závislostem a omamnostem. Večer zase nervózně čekám, až bude běhatelno. Taky je to součást mojí přípravy na apokalypsu. Díky studiu japonštiny už vydržím delší dobu bez jídla a spánku, teď musím ještě nabrat kondici. (Z poloviny vážně, z poloviny vtípek - ne moc povedený.)
V práci celý den samy s Ž. (s jejíma drobnýma rukama s dlouhými prsty a nekonečnými řasami). Jsem ve fázi okouzlení, kdy mi na ní připadá všechno perfektní. Nikdo nevypadá tak dobře, když stojí opřený jedním ramenem o zeď s rukama v kapsách, jako ona. Její rukávy, které sahají až do poloviny dlaní. Vyměňujeme si poťouchlé úsměvy, tak jako to dělají lidé, kteří se znají od dětství. (A její dětský smích, když vyvádím hlouposti.)
“You can build a whole world around the tiniest of touches.” (Carol Rifka Brunt)
Ž: „Já mám po matuře, tak jsem týden těžce uvažovala, co se životem.“
Asi nezáleží na tom, kde jsem. Všude si najdu někoho, koho bych mohla tajně zbožňovat a snít o tom, jak ho nebudu moct nikdy mít jen pro sebe.
sobota 4. července 2015
“I was the girl who never understood who she was to people.”
Večer jdeme zase běhat, můj velký zadek a já. Cítím se výborně, sama v lesích, 汗まみれ.
Jsem nervózní, když řídím a neslyším motor, tak slaďuji do perfektní rovnováhy vedro v závislosti na stažených okýncích, slyšitelnost motoru a hudbu v rádiu.
Čekám na L. a poslouchám staršího pána, jak prodává med: „ Víte, jak daleko letí včela do lesa? To vám řeknu úplně přesně. Do poloviny. Potom už letí z lesa.“
S L. na snídani a na ledové kávě se zmrzlinou. FM je opravdu jeden z mých domovů. Mám ráda, jak si L. může dělat legraci naprosto z čehokoliv (i s niterných věcí), vůbec to nepůsobí nepříjemně a můžeme se tomu společně zasmát.
Stavujeme se do obchodu a kupujeme si lak na nehty s třpytkami, jako by nám bylo zase 12.
Ve FM zavřeli knihkupectví na náměstí. Toliko k tamějšímu kulturnímu životu. Zato v antikvariátu Moře a jed a staré pohlednice. Vylepšuju si karmu a radím klukovi s berlemi a culíkem, kde najít Paní Bovaryovou.
Rodiče si pořídili štěňátko, hraje si se všemi nejméně pravděpodobnými věcmi, které najde a je asi 3x menší než náš bytový kocour. Házím mu balónek, cpu se malinami a válím se v trávě na zahradě.
Vždycky jsem si říkala, jak jsou lidé schopni udržet si čisté boty. A ono je to mnou. Mojí nešikovností, kvůli které pořád o něco zakopávám a nechtěně šlapu do bláta a do louží.
Myslím, že někteří lidé jsou prostě globálně krásní a nikdo to nemůže popírat. (Už jsem to napsala, nebo na to jen často myslím?)
Ž. je ještě krásnější než dřív. Její laní oči a ostré lícní kosti.
Nová estetika - voňaví chlapi v bílých tričkách a pracovních kalhotách.
O přestávce si se sestrou zpíváme Nirvanu a cestou domů v autě Hives. Odpoledne na ‚firemní akci‘ - hrajeme pseudo-volejbal v písku a pak se jdem koupat.
Naprosté fyzické vyčerpání vystřídalo psychickou únavu, což si náramně užívám.
Nejčastější odpovědí na to, že se učím japonsky, bývá: „Můj příbuzný se učí činsky.“
Moje deníkové zápisky jsou ještě méně zajímavé než dřív.
Jsem nervózní, když řídím a neslyším motor, tak slaďuji do perfektní rovnováhy vedro v závislosti na stažených okýncích, slyšitelnost motoru a hudbu v rádiu.
Čekám na L. a poslouchám staršího pána, jak prodává med: „ Víte, jak daleko letí včela do lesa? To vám řeknu úplně přesně. Do poloviny. Potom už letí z lesa.“
S L. na snídani a na ledové kávě se zmrzlinou. FM je opravdu jeden z mých domovů. Mám ráda, jak si L. může dělat legraci naprosto z čehokoliv (i s niterných věcí), vůbec to nepůsobí nepříjemně a můžeme se tomu společně zasmát.
Stavujeme se do obchodu a kupujeme si lak na nehty s třpytkami, jako by nám bylo zase 12.
Ve FM zavřeli knihkupectví na náměstí. Toliko k tamějšímu kulturnímu životu. Zato v antikvariátu Moře a jed a staré pohlednice. Vylepšuju si karmu a radím klukovi s berlemi a culíkem, kde najít Paní Bovaryovou.
Rodiče si pořídili štěňátko, hraje si se všemi nejméně pravděpodobnými věcmi, které najde a je asi 3x menší než náš bytový kocour. Házím mu balónek, cpu se malinami a válím se v trávě na zahradě.
Vždycky jsem si říkala, jak jsou lidé schopni udržet si čisté boty. A ono je to mnou. Mojí nešikovností, kvůli které pořád o něco zakopávám a nechtěně šlapu do bláta a do louží.
Myslím, že někteří lidé jsou prostě globálně krásní a nikdo to nemůže popírat. (Už jsem to napsala, nebo na to jen často myslím?)
Ž. je ještě krásnější než dřív. Její laní oči a ostré lícní kosti.
Nová estetika - voňaví chlapi v bílých tričkách a pracovních kalhotách.
O přestávce si se sestrou zpíváme Nirvanu a cestou domů v autě Hives. Odpoledne na ‚firemní akci‘ - hrajeme pseudo-volejbal v písku a pak se jdem koupat.
Naprosté fyzické vyčerpání vystřídalo psychickou únavu, což si náramně užívám.
Nejčastější odpovědí na to, že se učím japonsky, bývá: „Můj příbuzný se učí činsky.“
Moje deníkové zápisky jsou ještě méně zajímavé než dřív.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
