Just sayin'

Takový ten pocit, když se náhodou ocitnete ve skupině asi sta lidí, kteří mají očividně výborný vkus pro poezii a hudbu a zároveň jsou všichni ochotni loknout si z jedné flašky piva.

LP

Jsem šíleně zamilovaná, tak jako už dlouho ne, do nekonečně vzdálené osoby. Cítím fyzickou potřebu slyšet tu slečnu zpívat živě. Pokud by k tomu nikdy nemělo dojít, tak bych to neunesla. Muselo by mě to zevnitř roztrhnout napůl.
Byla to láska na první poslech. A vzápětí i pohled. Protože se LP po prvním zhlédnutí jejího klipu zapsala na můj imaginární "list of people I would potentially fuck", který jsem si vytvořila v hlavě před nějakou dobou, když mě k tomu inspirovala Jenna Marbles...

Jen chci říct, že teď nějakou dobu budu žít z toho, že někde v Americe žije a dýchá LP se svým úžasný hlasem a svými nádhernými texty a svými vlasy...a se svým vším. A to je všechno, co potřebuju vědět. Z toho dokážu žít. Z toho a z každodenního poslechu jejího hlasu.

Vážně Levitator aspiruje na jedno z nejkrásnějších vyjádření lásky, jaké jsem kdy slyšela. A pak k mým nejoblíbenějším patří ještě Tokyo sunrise. Jednak proto, že mám ráda, jak LP vyslovuje Tokio, a jednak proto, že je to o tom, jak se jednou znovu setkáme se svými drahými, které momentálně nevídáme. Což jak doufám, se jednou opravdu stane. Protože vím jaké to je po té, co se po dlouhých šesti letech mí dosavadní nejbližší rozprchli do všech koutů republiky na různé vysoké školy. A já jsem najednou byla bez nich v cizím městě. A díky nepatrným maličkostem, které mi některé z nich připomínají, na ně často myslím. A někdy...někdy na mě z ničeho nic padne takový smutek z toho, jak mi chybí v životě, že se nemůžu soustředit na nic jiného. A mám ten smutek i v medu a v mlíku. Ale nejvíc v kávě, tam toho smutku je v takových chvílích nejvíc. A pak ji polykám horkou a sladkou a společně s ní spolknu i ty myšlenky..a snažím se spolknout i ten smutek, ale to vždycky nejde. Někdy se mi zasekne v krku. A dráždí mě tam do té doby, než mi začnou vlhnout oči a než mi steče po tváři první slza.
Tak taky proto mám ráda Tokyo sunrise. Protože jednou uvidíme stejný východ slunce...i kdybyste byli třeba hodně daleko...třeba až v Tokiu.

A nelíbí se mi, jak jsem to všecko napsala. Protože s největší pravděpodobností ani nedávám smysl.

Prostě LP moje nová láska TEČKA

Bit by bit

Musím se přiznat, že plně propadám Doktorovi a fascinuje mě každá jednotlivá epizoda, navzdory tomu kolik předsudků jsem vůči tomu předtím měla. A během zkouškového, když jsem se zrovna neučila a nelila do sebe kávu hltavými doušky, tak jsem plakala u Doktora, protože ta dojemnost byla vystupňována unaveností a nevyspaností a psychickou vyčerpaností. A teď jsem ráda, že jsem toho součástí. Že patřím k tomu obrovskému kultu Doktora Who.
A nevím, jestli BBC ví, že v lednu je zkouškové, tak nás chce zavalit pocity a schválně vydá nového Sherlocka, abychom se nemohli na nic jiného soustředit, nebo co. Ale tahle kombinace všeho dohromady je opravdu zničující!
A i když teď už mám po zkouškách tak nadále pokračuji v maratónu emočního vypětí a po tom, co jsem dočetla první Hru o trůny, tak jsem se pustila do Lovce draků a mezitím rozkoukala Hořící keř. A až si vypláču všechny slzy u všech dalších příběhů, které mě čekají, tak budu připravená čelit dalšímu semestru.
A mezitím samozřejmě navštěvuju antikvariáty. A odcházím napůl s pocitem štěstí nad těmi krásnými knihami, které jsem objevila a napůl s pocitem zadostiučinění, že jsem se ovládla a nekoupila si půl krámu. A tak se mi v mém napůl vystěhovaném pokoji vrší knihy, které nikdy nebudu mít čas přečíst. Snad kdybych ještě víc ukrojila spánku a věnovala tomu noci, pak možná…