Jsem citová masochistka (podobně jako jedna nejmenovaná kráska s načechranými vlasy) a proto se ráda utápím v pocitech úzkosti, beznaděje a smutku. Vždyť už romantici někdy v 19. století tíhli k těmto pocitům a shledávali je přitažlivými a sympatickými. Tenhle rok...tenhle školní rok, byl na tyhle pocity opravdu úrodný. Někdy už toho bylo vážně přespříliš. Bolelo to fyzicky i psychicky. Trochu jako dostat ránu do břicha. Když mě někdo takhle praští, tak se ta rána ozývá hlavně v noci. Ale jak už jsem řekla, jistým divným, zvrhlým způsobem se v tom vlastně docela vyžívám. Kolem dvanácté v noci se zkroutím do postele, jednou rukou pevně sevřu poraněné břicho...vážně pevně, tisknu se k sobě tak prudce, protože mám pocit, že jinak bych se rozbila, druhou rukou si dám do uší sluchátka. Čím více hudba graduje, tím víc se zmocňuji sama sebe.
Když mám možnost výběru, dávám přednost tomu nenávidět sebe. Já to totiž vydržím. Jsem schopná to snést. Jsem dost silná na to, abych slzela do ticha. Mám tu moc se se vším sama vyrovnat. Nenávidět ostatní je těžší...horší. Pocity..tak moc důležitá součást našich životů - nás samých. Našich nocí. Právě v noci jsou nejsilnější, právě v noci je všechno nejsilnější.
Právě z těchto pocitů jsem se potřebovala vypsat. Vznikl z toho článek (pokud se tak tomu vůbec dá říkat), který k mému obrovskému údivu otiskli ve školních novinách. To je ale vedlejší. Důležitější pro mě bylo jej napsat.
Já se sobě totiž vážně někdy ztrácím. Chybí mi...chybí mi to všechno - minulé. Chybí mi to moje jiné já. Mrzí mě mé chyby. Všech nelituji, protože jsem se z nich poučila a naučila se, jak věci dělat správně, nebo alespoň lépe. Mrzí mě mé chyby, ze kterých nic neplyne...
sobota 25. prosince 2010
středa 22. prosince 2010
Po sto letech opět tvůrčí
Možná právě proto, že v poslední době se mé citové vztahy nevyvíjí zrovna nejlíp, měla jsem o víkendu potřebu naplnit se nějak jinak. Hlavně uvnitř tedy. Už jsem několikrát zmiňovala, že tvořím většinou z úzkosti nebo touhy, jak radí Nohavica. A protože jsem si prošla různými zážitky, které vyvolaly právě nadprodukci těchto pocitů, rozhodla jsem se něco dělat. Cokoliv, co bude obsahovat tvůrčí proces. Na celý den jsem se zavřela do pokoje, stříhala, lepila, skládala, ladila a vzešlo z toho několik rádoby koláží, které teď zdobí můj prostor. V průběhu toho, kolem mě, nová hudba mé drahé chemické romance.
Co mám teď nově vystaveno a proč:
Šňupálka. Protože mě Mumínci vrací do dětství. Všichni ti tvorečkové s podivnými vlastnostmi a vzezřením. A Šňupálka mám ze všech nejradši. Vezme si raneček, píšťalku (nebo to byla foukací harmonika?) a jde se toulat do lesů.
Dále je tam Tomáš Klus, mimo jiné proto, že jsme jeho písničky zpívali u táboráku s kytarou. Je symbolem obrovského pozitivna.
Miniatury fotek -> Originály jsou v albu. Takhle stačí jeden pohled a mám na očích všechny své blízké pohromadě.
Pozvánky na jedna z nejlepších divadelních představení, jaká jsem kdy viděla. Studentské pojetí Kytice. (Fiktivní dítě v Polednici, housenka, báječná hudba) a Nebe na zemi od Voskovce a Wericha v podání Těšínského divadla.
Piano party -> Hudba, klavír, Queen, Klárka, dobroty.
Přívěšky od bývalých lásek...abych nezapomněla.
Záložka do knížky se spoustou poznámek. Důležitá jen pro mě, ostatní v tom nic nevidí.
Lístky a náramky z koncertů - kapitola sama o sobě.
Přání od bývalého nejlepšího přítele...abych nezapomněla. I když už žijeme oddělené životy, to co se mezi námi stalo, trvá.
Pravidla moštárny -> Kniha i film – každé na mě jinak zapůsobilo a jiným způsobem rozbrečelo.
Obrázek duhového London eye během Gay Pride.
Andy Warhol -> Mám ho ráda, protože byl zvláštní a protože si do ateliéru zval jiné zvláštní lidi.
Monty Python -> Britský humor. Bezkonkurenční švihlá chůze. Cleese. Náhodou jsem ten článek našla v jednom starém zapadlém Bridgi.
Sweetsenfest -> Bylo léto. Byla jsem zamilovaná. Spousta hudby. Staří známí. Přátelé.
Co mám teď nově vystaveno a proč:
Šňupálka. Protože mě Mumínci vrací do dětství. Všichni ti tvorečkové s podivnými vlastnostmi a vzezřením. A Šňupálka mám ze všech nejradši. Vezme si raneček, píšťalku (nebo to byla foukací harmonika?) a jde se toulat do lesů.
Dále je tam Tomáš Klus, mimo jiné proto, že jsme jeho písničky zpívali u táboráku s kytarou. Je symbolem obrovského pozitivna.
Miniatury fotek -> Originály jsou v albu. Takhle stačí jeden pohled a mám na očích všechny své blízké pohromadě.
Pozvánky na jedna z nejlepších divadelních představení, jaká jsem kdy viděla. Studentské pojetí Kytice. (Fiktivní dítě v Polednici, housenka, báječná hudba) a Nebe na zemi od Voskovce a Wericha v podání Těšínského divadla.
Piano party -> Hudba, klavír, Queen, Klárka, dobroty.
Přívěšky od bývalých lásek...abych nezapomněla.
Záložka do knížky se spoustou poznámek. Důležitá jen pro mě, ostatní v tom nic nevidí.
Lístky a náramky z koncertů - kapitola sama o sobě.
Přání od bývalého nejlepšího přítele...abych nezapomněla. I když už žijeme oddělené životy, to co se mezi námi stalo, trvá.
Pravidla moštárny -> Kniha i film – každé na mě jinak zapůsobilo a jiným způsobem rozbrečelo.
Obrázek duhového London eye během Gay Pride.
Andy Warhol -> Mám ho ráda, protože byl zvláštní a protože si do ateliéru zval jiné zvláštní lidi.
Monty Python -> Britský humor. Bezkonkurenční švihlá chůze. Cleese. Náhodou jsem ten článek našla v jednom starém zapadlém Bridgi.
Sweetsenfest -> Bylo léto. Byla jsem zamilovaná. Spousta hudby. Staří známí. Přátelé.
neděle 3. října 2010
Ráno.
Okolnosti mě donutily tohle napsat. Jen jsem to potřebovala, nic víc.
Zamrkal jsem a pomalu otevřel oči. Malinko jsem naklonil hlavu, aby se mi do zorného pole dostalo okno – venku byla ještě tma. Kolik může být hodin? Napadlo mě. A jak jsem se dostal sem? Počkat…KDE to vlastně jsem? Se zavřením víček se přerušil proud myšlenek. A dost. PMI. Příliš mnoho informací. Chvíli jsem ležel bez pohnutí a v hlavě mi hučelo. Zavrtal jsem se do přikrývky. Světlo, hlasy, hudba, tanec, zima, hvězdy, tma…tma. Vrací se mi vjemy minulého večera, dokud to nezarazím.
Druhý pokus. Opět otevírám oči a zběsile mrkám. Ze spánků mi vystřeluje bolest do celé hlavy. Červené stěny, na nich plakáty hudebních skupin, v rohu kytara, na koberci se válí oblečení, na stolku u postele stojí vodní dýmka. Tohle je přece Brianův pokoj. Byl jsem tady nesčetněkrát, nechápu jak jsem mohl zapomenout. To mi asi jen jasnou mysl zastínily světle modré chomáčky, které v těle vznikají, když se chlastá. Kouknu vedle sebe a vidím tmavé, rozcuchané vlasy svého nejlepšího kamaráda. Lehce se dotknu jeho ramene. „Hej, brácho…vstávej,“ šeptám. Když nereaguje, trochu s ním zatřesu. Něco mumlá a probírá se. Vytahuje ruce z peřiny a protahuje se.
„Bré ráno, žiješ?“ ozvu se jako první.
„Myslím, že tomu stavu, v jakém jsem, by se tak dalo říkat. Lépe by to ale možná vystihovalo jiné – existovat. Po tom všem, co se stalo včerejší noci, nemám pocit, že bych byl tak úplně naživu…nebo cítil se být přítomen ve svém vlastním životě.“
„Jak to myslíš?“
„Nechápeš? A mě je to právě teď tak dokonale jasné… Zdá se mi, že všechno se děje tak nějak mimo mě. Částečně si uvědomuju, že jsem to já, kdo provádí všechny ty věci. Že dobře znám lidi, kteří mě obklopují, tančí a pijou se mnou. Ale na druhou stranu… Je to jako bych se na to díval svrchu. Seděl někde nahoře v polstrovaném křesle a shlížel na dění, ve kterém se právě ocitám. Už víš?“
„Jako bys koukal na film, ve kterém hraješ hlavní roli?“
„Přesně tak…a někdy ta role není ani hlavní. Záleží na obsazení herců. Liší se to podle toho, s kým mluvíš. Někteří lidé dokážou hrát hlavní roli ve tvém vlastním životě. Zní to divně, že jo?“
„Tak trochu.“
„Někdy o tom napíšu knihu. No, vážně nesměj se. Vsadím se, že to každý z nás někdy zažil. Lidem to bude blízké. Každý někdy byl v situaci, kdy se seběhla spousta věcí a děly se další a další. Strašně rychle za sebou. Nebyl čas uvažovat nad tím, jestli jsou špatné nebo dobré. Prostě se děly, a člověk byl naprosto neschopný s tím cokoliv dělat. Tobě se to niky nestalo?“
„Stalo, jen jsem o tom, takhle nikdy nepřemýšlel.“
Zamrkal jsem a pomalu otevřel oči. Malinko jsem naklonil hlavu, aby se mi do zorného pole dostalo okno – venku byla ještě tma. Kolik může být hodin? Napadlo mě. A jak jsem se dostal sem? Počkat…KDE to vlastně jsem? Se zavřením víček se přerušil proud myšlenek. A dost. PMI. Příliš mnoho informací. Chvíli jsem ležel bez pohnutí a v hlavě mi hučelo. Zavrtal jsem se do přikrývky. Světlo, hlasy, hudba, tanec, zima, hvězdy, tma…tma. Vrací se mi vjemy minulého večera, dokud to nezarazím.
Druhý pokus. Opět otevírám oči a zběsile mrkám. Ze spánků mi vystřeluje bolest do celé hlavy. Červené stěny, na nich plakáty hudebních skupin, v rohu kytara, na koberci se válí oblečení, na stolku u postele stojí vodní dýmka. Tohle je přece Brianův pokoj. Byl jsem tady nesčetněkrát, nechápu jak jsem mohl zapomenout. To mi asi jen jasnou mysl zastínily světle modré chomáčky, které v těle vznikají, když se chlastá. Kouknu vedle sebe a vidím tmavé, rozcuchané vlasy svého nejlepšího kamaráda. Lehce se dotknu jeho ramene. „Hej, brácho…vstávej,“ šeptám. Když nereaguje, trochu s ním zatřesu. Něco mumlá a probírá se. Vytahuje ruce z peřiny a protahuje se.
„Bré ráno, žiješ?“ ozvu se jako první.
„Myslím, že tomu stavu, v jakém jsem, by se tak dalo říkat. Lépe by to ale možná vystihovalo jiné – existovat. Po tom všem, co se stalo včerejší noci, nemám pocit, že bych byl tak úplně naživu…nebo cítil se být přítomen ve svém vlastním životě.“
„Jak to myslíš?“
„Nechápeš? A mě je to právě teď tak dokonale jasné… Zdá se mi, že všechno se děje tak nějak mimo mě. Částečně si uvědomuju, že jsem to já, kdo provádí všechny ty věci. Že dobře znám lidi, kteří mě obklopují, tančí a pijou se mnou. Ale na druhou stranu… Je to jako bych se na to díval svrchu. Seděl někde nahoře v polstrovaném křesle a shlížel na dění, ve kterém se právě ocitám. Už víš?“
„Jako bys koukal na film, ve kterém hraješ hlavní roli?“
„Přesně tak…a někdy ta role není ani hlavní. Záleží na obsazení herců. Liší se to podle toho, s kým mluvíš. Někteří lidé dokážou hrát hlavní roli ve tvém vlastním životě. Zní to divně, že jo?“
„Tak trochu.“
„Někdy o tom napíšu knihu. No, vážně nesměj se. Vsadím se, že to každý z nás někdy zažil. Lidem to bude blízké. Každý někdy byl v situaci, kdy se seběhla spousta věcí a děly se další a další. Strašně rychle za sebou. Nebyl čas uvažovat nad tím, jestli jsou špatné nebo dobré. Prostě se děly, a člověk byl naprosto neschopný s tím cokoliv dělat. Tobě se to niky nestalo?“
„Stalo, jen jsem o tom, takhle nikdy nepřemýšlel.“
sobota 19. června 2010
Poprvé v cizí zemi.
Už pro Memorin, a taky pro to, že je to podle mého názoru to nejlepší, co jsem kdy napsala. A proto, že se to líbí sestrám, češtináři, a Markétce. Tak proto.
Začal školní rok. Protože jsem prožívala už třetí rok studia na gymnáziu, žití rychle sklouzlo do známého, přes prázdniny zapomenutého stereotypu. Čas se líně převaloval ze dne na noc, podobně jako člověk ve spánku z levého na pravý bok. Z pondělků se stávaly úterky a trvalo celou věčnost než se z pátku stala sobota a nastal vymodlený víkend.
Všichni si uvědomovali, že jsme teprve na začátku a už z dálky na nás cení zuby dlouhý, dlouhý, dlouhý školní rok. Vypadá asi jako obrovská černá potvora, celá střapatá a chlupatá, z pusy jí visí zmíněné zahnuté tesáky a v poloprůhledném břiše jí plavou věci, které nás děsí ze všeho nejvíce - písemky, testy, zubař, trapné chvíle ticha, okamžiky, kdy je na vás, abyste smečovali balón na volejbalovém zápase proti holce, která je nejmíň o metr větší než vy. přesně takhle tu potvůrku vidím, na tváři má ironický úšklebek, protože ví, jak se kolem toho všeho cítím. Tipla bych si, že ji mám dokonce i pod postelí, tak jak to většinou strašidla dělávají. Ale možná je ona i se svým pelíškem pod mou postelí jen v mojí hlavě. Opravdu nevím.
Jednou jsme si tedy s kamarádkou řekly, že už je na čase onen stereotyp rozbít aneb dát příšeře do zubů (protože položit na lopatky se nám ji asi nepovede. Taky těžko říct, kde vůbec má takové stvoření lopatky. Pokud vůbec nějaké má, třeba ji horní končetiny podpírají listy papíru s otázkami a odpověďmi A,B,D,C, z nichž je více možností správných. Pokud vůbec má nějaké horní končetiny.) Tak jsme si tedy nasadily červené rukavice ´domluvily se, že půjdeme na koncert dlouho zbožňované, báječné skupiny Vypsaná Fixa.
Přípravy probíhaly s nadšením a běžnými komplikacemi spojenými s koupí lístků a dopravou. Když bylo vše domluveno stačilo už se jen těšit.
V den D jsem ráno radostně vyskočila a začal tančit po pokoji, což byl obrovský rozdíl oproti jiným ránům, kdy se malátně, šnečí rychlostí hrabu z postele. Ve škole to bylo k nevydržení. (Vždycky je to k nevydržení, tentokrát myslím abnormálně nesnesitelné.) Nadšení a těšení se v nás pulzovalo jako časovaná bomba, nastavená na 20:00, kdy byl oficiální začátek koncertu. Když jsme přečkaly den, konečně se setmělo a my byly už s hodinovým předstihem na místě. Všechno v sále dýchalo kouzelnou atmosférou a bylo cítit napětí.
Předkapely vzbuzovaly u posluchačů pouze padesátiprocentní zájem. Když se na pódiu mihly blonďaté vlasy Márdiho-zpěváka, dav propukl v nekontrolovatelné veselí. Pak nastoupil zbytek kapely a bylo to. Začala zvuková zkouška (Mimochodem má oblíbená část většiny koncertů. Líbí se mi, když zvučí a mezitím do mikrofonu plácají nesmysly.)
Světla zablikala. Nejdříve absolutní tma a vzápětí totální světlo spojené s prvními kytarovými tóny. Nastalo šílenství. Dav byl jako příliv a odliv zmítající se v chumlu lidských těl k pódiu a zpátky. Jediná šance jak se udržet na nohou bylo skákat - což nikomu na rockovém koncertě problémy nedělá.
Někde uprostřed skoků, lidí a zpěvu mi došlo, že právě tohle je mé poprvé v cizí zemi. Koncert totiž zaručeně je jiná země. Platí tam jiný prostor a čas. Cizinci - lidé, kteří se mezi sebou neznají a přesto je něco spojuje. Sdílí energii společné noci. Možná to nedokážu přesně popsat, ale každý, kdo to někdy zažil pochopí. Ví jaké to je, když necháte bubeníka, aby vám vytřískal pomocí tónu paliček starosti z hlavy. Tak jako všem ostatním. Co je to země nebo stát? To jsou přece hlavně lidé, kteří ji tvoří a které něco spojuje. Tak jako koncert. Možná bych dokonce řekla, že je to má nejoblíbenější cizí země. Tam se cítím nejlíp a jsem tam s těmi, které mám ráda. Tak co víc si přát?
Až se mě někdo zeptá, jak bych definovala koncert, řeknu, že je to jako cizí země, území nikoho, kde všichni tančí, zpívají a mají se báječně.
Začal školní rok. Protože jsem prožívala už třetí rok studia na gymnáziu, žití rychle sklouzlo do známého, přes prázdniny zapomenutého stereotypu. Čas se líně převaloval ze dne na noc, podobně jako člověk ve spánku z levého na pravý bok. Z pondělků se stávaly úterky a trvalo celou věčnost než se z pátku stala sobota a nastal vymodlený víkend.
Všichni si uvědomovali, že jsme teprve na začátku a už z dálky na nás cení zuby dlouhý, dlouhý, dlouhý školní rok. Vypadá asi jako obrovská černá potvora, celá střapatá a chlupatá, z pusy jí visí zmíněné zahnuté tesáky a v poloprůhledném břiše jí plavou věci, které nás děsí ze všeho nejvíce - písemky, testy, zubař, trapné chvíle ticha, okamžiky, kdy je na vás, abyste smečovali balón na volejbalovém zápase proti holce, která je nejmíň o metr větší než vy. přesně takhle tu potvůrku vidím, na tváři má ironický úšklebek, protože ví, jak se kolem toho všeho cítím. Tipla bych si, že ji mám dokonce i pod postelí, tak jak to většinou strašidla dělávají. Ale možná je ona i se svým pelíškem pod mou postelí jen v mojí hlavě. Opravdu nevím.
Jednou jsme si tedy s kamarádkou řekly, že už je na čase onen stereotyp rozbít aneb dát příšeře do zubů (protože položit na lopatky se nám ji asi nepovede. Taky těžko říct, kde vůbec má takové stvoření lopatky. Pokud vůbec nějaké má, třeba ji horní končetiny podpírají listy papíru s otázkami a odpověďmi A,B,D,C, z nichž je více možností správných. Pokud vůbec má nějaké horní končetiny.) Tak jsme si tedy nasadily červené rukavice ´domluvily se, že půjdeme na koncert dlouho zbožňované, báječné skupiny Vypsaná Fixa.
Přípravy probíhaly s nadšením a běžnými komplikacemi spojenými s koupí lístků a dopravou. Když bylo vše domluveno stačilo už se jen těšit.
V den D jsem ráno radostně vyskočila a začal tančit po pokoji, což byl obrovský rozdíl oproti jiným ránům, kdy se malátně, šnečí rychlostí hrabu z postele. Ve škole to bylo k nevydržení. (Vždycky je to k nevydržení, tentokrát myslím abnormálně nesnesitelné.) Nadšení a těšení se v nás pulzovalo jako časovaná bomba, nastavená na 20:00, kdy byl oficiální začátek koncertu. Když jsme přečkaly den, konečně se setmělo a my byly už s hodinovým předstihem na místě. Všechno v sále dýchalo kouzelnou atmosférou a bylo cítit napětí.
Předkapely vzbuzovaly u posluchačů pouze padesátiprocentní zájem. Když se na pódiu mihly blonďaté vlasy Márdiho-zpěváka, dav propukl v nekontrolovatelné veselí. Pak nastoupil zbytek kapely a bylo to. Začala zvuková zkouška (Mimochodem má oblíbená část většiny koncertů. Líbí se mi, když zvučí a mezitím do mikrofonu plácají nesmysly.)
Světla zablikala. Nejdříve absolutní tma a vzápětí totální světlo spojené s prvními kytarovými tóny. Nastalo šílenství. Dav byl jako příliv a odliv zmítající se v chumlu lidských těl k pódiu a zpátky. Jediná šance jak se udržet na nohou bylo skákat - což nikomu na rockovém koncertě problémy nedělá.
Někde uprostřed skoků, lidí a zpěvu mi došlo, že právě tohle je mé poprvé v cizí zemi. Koncert totiž zaručeně je jiná země. Platí tam jiný prostor a čas. Cizinci - lidé, kteří se mezi sebou neznají a přesto je něco spojuje. Sdílí energii společné noci. Možná to nedokážu přesně popsat, ale každý, kdo to někdy zažil pochopí. Ví jaké to je, když necháte bubeníka, aby vám vytřískal pomocí tónu paliček starosti z hlavy. Tak jako všem ostatním. Co je to země nebo stát? To jsou přece hlavně lidé, kteří ji tvoří a které něco spojuje. Tak jako koncert. Možná bych dokonce řekla, že je to má nejoblíbenější cizí země. Tam se cítím nejlíp a jsem tam s těmi, které mám ráda. Tak co víc si přát?
Až se mě někdo zeptá, jak bych definovala koncert, řeknu, že je to jako cizí země, území nikoho, kde všichni tančí, zpívají a mají se báječně.
středa 12. května 2010
2. Takové přátelství
Pelle se svlékl z promočeného oblečení a zachumlal se do teplé mikiny. Přestože doma nikdo nebyl, v krbu hořel oheň. Natáhl se na stůl pro mp3 přehrávač a sluchátka si strčil do uší. Schoulil se na zem ke krbu, zazněly první tóny jeho oblíbené skladby. Objal si rukama kolena a zaposlouchal se.
Najednou se mu vybavilo, jak tady před několika dny, ve stejné pozici seděli s Tobbym. Situace byla úplně stejná, až na to, že tehdy hudba namísto sluchátek vycházela ze starého gramofonu. Vždycky se mu líbilo sledovat, jak jehla klouže po černočerném vinylu. Tobby jeho názor sdílel. Stejně jako spoustu ostatních. Tobby byl jeho spřízněná duše nejen co se týče hudby.
Pelle by mohl Tobbyho nazývat nejlepším přítelem, jenže by to bylo tvrzení lehce nepřesné. Bylo v tom ještě něco víc. Něco malého, co jejich vztahu dodávalo jedinečnost a taky kouzlo. Jenže jak pojmenovat něco, co je víc než přátelství, ale jiné než láska? Možná, že bude stačit, když řekne, že má Tobbyho prostě a jednoduše moc rád.
Zažili toho spolu už hodně. Nespočet dní a ještě víc probdělých nocí. Podle Pelleho názoru se v noci povídá úplně jinak než ve dne. Je to v té atmosféře. Všechno pohltí tma až na malý kousek prostoru, ve kterém světlo vycházející z lampy přebilo všudypřítomnou temnotu. A právě v onom místě poléhavají dvě bytosti, které chtějí co nejdéle zůstat vzhůru a pozdržet ještě chvilku pocit harmonie, který se mezi nimi přes noc vytvořil.
S Tobbym si dokázal povídat celé hodiny. Nejen o hudbě. Stačilo, aby se přes prázdniny neviděli více jak dva týdny a už Pelleho pronásledoval bublající pocit, že je přecpaný informacemi a pokud je co nejrychleji někomu nepoví zaručeně praskne.
jejich přátelství bylo známé i ve škole. Každý věděl o dvojce Pelle-Tobby. Většina lidí si všimlo, že spolu tráví většinu času. Občas na sebe strhávali pozornost hlasitým, pro ostatní nepochopitelným smíchem, který chápali jen oni dva. Byl to je jejich smích. Nezasvěcení po nich vrhali nechápavé pohledy doprovázené pozdviženým obočím. Jim to bylo jedno. Smáli se přece spolu. Ostatní je nezajímali. Nepotřebovali je. Měli jeden druhého.
Najednou se mu vybavilo, jak tady před několika dny, ve stejné pozici seděli s Tobbym. Situace byla úplně stejná, až na to, že tehdy hudba namísto sluchátek vycházela ze starého gramofonu. Vždycky se mu líbilo sledovat, jak jehla klouže po černočerném vinylu. Tobby jeho názor sdílel. Stejně jako spoustu ostatních. Tobby byl jeho spřízněná duše nejen co se týče hudby.
Pelle by mohl Tobbyho nazývat nejlepším přítelem, jenže by to bylo tvrzení lehce nepřesné. Bylo v tom ještě něco víc. Něco malého, co jejich vztahu dodávalo jedinečnost a taky kouzlo. Jenže jak pojmenovat něco, co je víc než přátelství, ale jiné než láska? Možná, že bude stačit, když řekne, že má Tobbyho prostě a jednoduše moc rád.
Zažili toho spolu už hodně. Nespočet dní a ještě víc probdělých nocí. Podle Pelleho názoru se v noci povídá úplně jinak než ve dne. Je to v té atmosféře. Všechno pohltí tma až na malý kousek prostoru, ve kterém světlo vycházející z lampy přebilo všudypřítomnou temnotu. A právě v onom místě poléhavají dvě bytosti, které chtějí co nejdéle zůstat vzhůru a pozdržet ještě chvilku pocit harmonie, který se mezi nimi přes noc vytvořil.
S Tobbym si dokázal povídat celé hodiny. Nejen o hudbě. Stačilo, aby se přes prázdniny neviděli více jak dva týdny a už Pelleho pronásledoval bublající pocit, že je přecpaný informacemi a pokud je co nejrychleji někomu nepoví zaručeně praskne.
jejich přátelství bylo známé i ve škole. Každý věděl o dvojce Pelle-Tobby. Většina lidí si všimlo, že spolu tráví většinu času. Občas na sebe strhávali pozornost hlasitým, pro ostatní nepochopitelným smíchem, který chápali jen oni dva. Byl to je jejich smích. Nezasvěcení po nich vrhali nechápavé pohledy doprovázené pozdviženým obočím. Jim to bylo jedno. Smáli se přece spolu. Ostatní je nezajímali. Nepotřebovali je. Měli jeden druhého.
1. Že voda může dělat dobře i srdci věděl už Malý princ
Pelle se posadil na zem a začal si nazouvat tenisky. Na nic nemyslel. Automaticky, pomaloučku si uzloval černobílé tkaničky.
Přesunul se ke dveřím a vyběhl ven. Úmyslně si nevzal deštník i když věděl, že venku leje. Proběhl brankou, zatímco na něj dopadaly dešťové kapky. Na cestě zastavil, zkřížil nohy v kotnících a dal ruce v bok. Vrhl krátký pohled vpravo i vlevo. Byly to naprosto zbytečné pohyby. Bylo mu jedno kam poběží. Bylo mu dokonce i jedno, že zmokne. V té chvíli na ničem nezáleželo.
Rozběhl se do leva. Běžel. Poslouchal, jak mu podrážky ťukají o asfalt. v podobném rytmu tlouklo i jeho srdce. Cítil, jak se mu kapičky rozprskávají všude po těle. Vlasy už mu vodou ztěžkly stejně jako jeho oblečení. Triko i kraťasy se mu lepily k tělu.
Všude ve vzduchu lítaly cákance vody. Padaly nejen z nebe, ale stříkaly taky z jeho vlasů, bot, rukou... A kolem nikdo nebyl. Sám. Byl úplně sám. Běžel ještě chvíli po cestě a pak zamířil na louku.
Plácl sebou do mokré trávy. Zem byla příjemně rozměklá. Zavřel oči. Představoval si, že společně s vodou, která z něj ztéká ho opouštějí i všechny starosti. Déšť smýval špínu z jeho duše. Úplně ji viděl před sebou. Svou duši.
Bílý obláček podobný kouři motající se kolem malého zářivého jádra. Byla skoro uchopitelná. Možná, že kdyby natáhl ruku...Ale smí se vůbec duše chytat do dlaní? Nevěděl, ale bál se, vypadala tak křehce. Dotkl se jí proto jen myšlenkou a přesvědčoval ji, aby se vrátila zpátky na své místo. Mohla by ještě prochladnout, a co potom s promáčenou duší?
Jemu samotnému se už voda dostala úplně všude. Začínala mu být zima a nevědomky se lehce třásl. Zvedl se a vracel se domů. Šel pomalu. Už neběžel. Nebylo proč. Vlastně všechno, co se odehrálo v předešlých několika minutách nemělo žádný zvláštní důvod.
Prostě se to stalo. Možná proto, že se to mělo stát. A možná taky ne. Komu na tom záleží.
Přesunul se ke dveřím a vyběhl ven. Úmyslně si nevzal deštník i když věděl, že venku leje. Proběhl brankou, zatímco na něj dopadaly dešťové kapky. Na cestě zastavil, zkřížil nohy v kotnících a dal ruce v bok. Vrhl krátký pohled vpravo i vlevo. Byly to naprosto zbytečné pohyby. Bylo mu jedno kam poběží. Bylo mu dokonce i jedno, že zmokne. V té chvíli na ničem nezáleželo.
Rozběhl se do leva. Běžel. Poslouchal, jak mu podrážky ťukají o asfalt. v podobném rytmu tlouklo i jeho srdce. Cítil, jak se mu kapičky rozprskávají všude po těle. Vlasy už mu vodou ztěžkly stejně jako jeho oblečení. Triko i kraťasy se mu lepily k tělu.
Všude ve vzduchu lítaly cákance vody. Padaly nejen z nebe, ale stříkaly taky z jeho vlasů, bot, rukou... A kolem nikdo nebyl. Sám. Byl úplně sám. Běžel ještě chvíli po cestě a pak zamířil na louku.
Plácl sebou do mokré trávy. Zem byla příjemně rozměklá. Zavřel oči. Představoval si, že společně s vodou, která z něj ztéká ho opouštějí i všechny starosti. Déšť smýval špínu z jeho duše. Úplně ji viděl před sebou. Svou duši.
Bílý obláček podobný kouři motající se kolem malého zářivého jádra. Byla skoro uchopitelná. Možná, že kdyby natáhl ruku...Ale smí se vůbec duše chytat do dlaní? Nevěděl, ale bál se, vypadala tak křehce. Dotkl se jí proto jen myšlenkou a přesvědčoval ji, aby se vrátila zpátky na své místo. Mohla by ještě prochladnout, a co potom s promáčenou duší?
Jemu samotnému se už voda dostala úplně všude. Začínala mu být zima a nevědomky se lehce třásl. Zvedl se a vracel se domů. Šel pomalu. Už neběžel. Nebylo proč. Vlastně všechno, co se odehrálo v předešlých několika minutách nemělo žádný zvláštní důvod.
Prostě se to stalo. Možná proto, že se to mělo stát. A možná taky ne. Komu na tom záleží.
neděle 21. února 2010
Fairy Kings and Queens
Kdo si tohle přečte, bude mě znát líp, něž kdokoliv jiný.
• Oscar Wilde -> Ir, spisovatel. Narodil se roku 1854 a zemřel 1900. Oženil se a měl dva syny. V roce 1895 byl na dva roky uvězněn za homosexuální praktiky. Líbí se mi některé jeho názory a taky nadhled a ironie, kterou cpe úplně všude.
• Obraz Doriana Graye / Oscar Wilde -> Více než o děj, jde v té knížce o ty úchvatné rozhovory, úvahy a popisy. A jako zlatý hřeb se objevují i fairy věci, jako opěvování krásy Doriana nejméně přes půl strany. A taky se mi líbil Lord Henry, který byl právě zrcadlem samotného Wilda, takže jak už jsem řekla ironický, cynik apod. Odehrává se to v Londýně 19. století, všeobecně mám tuhle dobu ráda, kočáry a pánské oblečení a vůbec. Prostě je to perfektní, patří k mým oblíbeným knihám.
- I to nejvšednější má hned půvab, jen když se s tím tajíš.
- Rád bych věděl, kdo to definoval člověka jako živočicha rozumového. To je nejukvapenější definice, jaká byla vyslovena. Člověk je všechno možné, jenom ne rozumová bytost.
- Otočil jsem se a uviděl jsem poprvé Doriana Graye. Když se naše pohledy setkaly, cítil jsem, že blednu…
• Sonety / William Shakespear -> Láskyplná opěvování mužského pohlaví (i když třeba jen metaforická). Úryvek ->
- Ó pane – paní mé lásky, máš líce ženy, vlastníma rukama Přírody malované, a něžné srdce žen, jenomže beze změny, beze lží, do vínku těm falešnicím dané….Příroda tvořila tě zprvu jako ženu, leč při té práci se do tebe zadívala a z té lásky dala ti, co pro mne nemá cenu… U těchhle částí jsem se musela fakt smát. Mezi tím rozplýváním, teda.
• Zkrocená hora / Ang Lee (co se týče filmu) Všichni dobře znají, netřeba komentovat.
• Kluci nepláčou / Kimberley Pierce (film) -> Je to o slečně, která se cítí být vězněm ve svém vlastním těle. Mimoto velice působivý film. Měla jsem z toho silný zážitek. Pamatuju si, že když to skončilo, tak jsem chvilku jen tak seděla a bylo mi divně. Viděla jsem to už dávno, takže si nepamatuju všechny detaily.
• Venkovský učitel / Bohdan Sláma (film) -> Taky asi většina zná. Líbilo se mi to jen relativně. A taky dobře, že obsadili Lišku.
• Mrhání hanbou: Záhada Shakespeara a jeho sonetů (dokument/film) Zase něco z těch lepších. Teorie, že William byl zamilovaný do nějakého šlechtice a psal mu ty sonety. Myslím, že se tam spolu koupali nazí a on na něho strašně 'nenápadně' koukal.
• Michael Cunningham (spisovatel) Úžasný, úžasný, úžasný. To by k jeho popisu mohlo stačit.
• Hodiny / Michael Cunningham (knížka) -> Postava Richarda, gaye umírajícího na Aids. Pak se objevuje ještě lesbický pár. Úryvek->
(Richard blouzní, Clarissa, přítelkyně Richarda)
„Jsou tady dneska?,“ zeptá se ho Clarissa.
„Ne,“odpoví ji Richard se zdráhavou upřímností malého děcka. „Teď jsou pryč. Jsou velmi krásní, ale jde z nich strach.“
Skvělá knížka s překvapivým koncem a několika kouzelnými scénami.
(Klárce: Mám ji doma!)
• Domov na konci světa / Michael Cunningham (knížka) Krásná, dokonalá. Patří k silně, silně oblíbeným. Nemohla jsem ji dát z ruky. Popisuje od dětství až po dospělost životy dvou kluků. Johnatan a Bobby. Na tisíce oblíbených momentů. Vyrůstají, zjistí, že se do sebe zamilovali, pak zas hledají něco jiného a tak..Nakonec se dají dohromady ještě s Clare a vytvoří jakousi rodinu. Ve třech. Pořídí si domek, dítě. Hodně zjednodušeně, samozřejmě. A taky tam poslouchají Beatles, Elvise a The Doors, kouří trávu a tancujou. Spousta emočně vypjatých chvilek. Úryvky:
-„Bobby?“ osloví mě Jonathan.
„Ano?“
„Vlastně nic. Chtěl jsem říct něco hloupýho. Něco jako: Já se bojím. Samozřejmě, že mám strach. Všichni máme strach.“
• Linie krásy /Alan Hollinghurst (knížka) Taky fajn, ale ne tolik jako Cunningham. Převažuje tělesná láska nad psychickou. Mírně řečeno. Taky drogy (kokain?) Lajna, páteř milence -> linie krásy. Pamatuju si, že mi konec vyrazil dech. Jinak četba spíše průměrná. Přesto tam mám oblíbené části. Úryvky->
„Takže ty by ses zamiloval do kohokoliv jenom proto, že je, jak ty tomu říkáš, krásnej.“
Nick vážně, leč slabým hlasem hlesl: „Pro mě krásný byl.“
„Přesně!“ řekla Catherine. „Lidi jsou hezký, protože je milujeme. Obráceně to nejde.“
• Freddie Mercury
• Životopis Mercuryho: Bohémská rapsodie jednoho života / Lesley-Ann Jonesová. Vtipné. Fairy.
• Sapfó (básnířka) na ostrově Lesbos se svou družinou žen. Básně oslavující ženskou krásu. A od těch dob se používá označení „lesbická láska“, říkal pan -or.
• Billy Elliot / Stephen Daldry (film) Hlavní postava je kluk, který se chce stát baleťákem. Billy. Hraje ho úžasný herec Jamie Bell. (Líbil se mi třeba ještě v Generaci X, nejpodivnějšímu filmu vůbec) Ten o koho tu běží, je ovšem Michael, jeho zamilovaný kamarád. TA scéna, kdy se ptá Billyho, jestli nosí balerínku, a pak dodá, že by mu docela sekla. A nebo, když ho Billy navštíví doma a Mikey mu otevře v sestřiných šatech a s namalovanou pusou. „Co to děláš?“ -> „Nic, jen se strojím“. Brečela jsem smíchy i dojetím. Patří k oblíbeným. A soundtrack!
• Frida / Julie Taymor (film) Životopis malířky Fridy. Silný životní příběh. Hlavní roli hraje Salma Hayek.
• Jméno růže / Umberto Eco (knížka) Zase patří k těm lepším. Je to detektivka a zároveň historický román. Odehrává se to v mnišském klášteře. Jeden mnich skočí z věže, protože zhřešil se svým duchovním bratrem a bál se, že skončí v pekle. Bohužel ta knížka není jenom o tom. Byly tam například taky dlouhé výčty mnišských řádů ve století tom a tom, nebo různé teologické úvahy. Úryvky:
Už dlouho si mniši tropili šprýmy z něžných pohledů jež Berengar vrhal po Adelmovi, který byl asi půvabný mládenec.
• Ptačí klec / Mike Nichols (film) Postarší gayové, kteří vlastní transvesti-bar a kvůli svému synovi si musí hrát na heterosexuály. Jednoho z nich hraje Robin Williams. Dobrá komedie, taková oddechovka. Žádný hlubší smysl nebo tak, ale OK.
• Interview s upírem / Neil Jordan (film) Plno černého humoru, tak jak to mám ráda. Hraje tam Brad Pitt, Antonio Banderas a Tom Cruis. Na to, že je všecky tři zrovna nemiluju, ve filmu jsou úžasní a dokonce krásní! Vlastně to ani moc fairy není, až na to, že se chtějí kousat do krku a podobně.
• Kluci z party /William Friedkin (film) Úžasné. Parta gayů pořádá narozeninovou párty. Ze začátku tančí, zpívají, vtipkujou, tlachají. Do té doby, než jim to překazí návštěva nic netušícího heterosexuála. Začíná to jako komedie, ale ke konci se to zvrhne v dokonalé drama a emoce gradují. Jak už jsem říkala, rozplývala jsem se nad hysterickým pláčem na konci. Žasla jsem, že tohle někdo může zahrát. Doporučuji. Chtěla bych to vidět zas.
• Surfaři / Jonah Markowitz (film) Klasika, poznají se, zamilují se, jeden si nechce přiznat, že je gay a happy end. Líbilo se mi to jen relativně. Možná, když se začali líbat, tak z ničeho nic :D
• Jiná země / James Baldwin (knížka) Líbily se mi jen určité pasáže. Mimo homosexuality se řeší i otázka rasismu. Strašně blbě se to četlo, upřímně. Úryvek:
„Jak se tím člověk má probít, Ericu? Jak může žít, když nemůže milovat? A jak může žít, když miluje?“
• Do naha! / Peter Cattaneo (film) Chlapi přijdou o práci, rozhodnou se, že si budou vydělávat striptýzem. Krásou zrovna neoplývají tak musí nabídnout něco jiného, proto slíbí, že striptýz dotáhnou až do konce, tedy do naha. Dva z nich při tom spolu začnou chodit. Komedie, oddechovka.
• Někdo to rád horké / Billy Wilder (film) Klasika, legendární americká komedie s Marilyn Monroe. Dva chlapi hrají v ženské kapele, aby se skryli před mafií. Už to je lehce fairy. A pak ještě ten boháč, co si chce jednoho z nich vzít. To známe. „Ale, ty to nechápeš, já jsem muž.“ -> „Nikdo není dokonalý.“
• Kokain / Ted Demme (film) Tamten!
• Andy Warhol
-> Má léta s Andy Warholem / Ultra Violet (knížka) Malíř, kouzelná osoba. Mimoto se ve svém uměleckém ateliéru (Továrně) stýkal se spoustou zajímavých lidí, včetně třeba transvestitů. Třeba jeden typický teplouš, věčně sjetý Ondine. Nebo nějaký muž, jméno mi vypadlo, který chodil po Továrně nahý, akorát genitálie si nastříkal zlatým sprejem. Občas dělal i roznožky, či co. Popřípadě byly v Továrně pořádány drogové večírky plné úplně všeho, co si jen dokážete (i to co si nedokážete) představit. Myslím, že se neobjevila vyloženě nějaká scéna, která by poukazovala na jeho lásky mužů k mužům. Ultra se zmiňovala pouze o fyzické lásce,…nebo alespoň z velké většiny. Pokud byl Andy něčeho jako lásky vůbec schopný, říkali, že byl jako z umělé hmoty a trochu jako malé dítě.
Další postavou, která se v knize objevila a která mě zaujala a Andyho okouzlila je Edie. -> „Usmívá se, když mluví. Hlas má něžný a líbezný. Každých dvanáct vteřin tančí na rockový beat, který jí zní v hlavě. Je pořád sjetá, vznáší se v sedmém nebi nad zemí.“
Samotná Ultra, která knížku napsala, byla osobností. Stýkala se s různými významnými lidmi té doby. Byla také milenkou Daliho. To už moc s Andym nesouvisí, ale Daliho a jeho obrazy taktéž zbožňuju, takže: -> Ultra a Dali obědvají s muži, kteří dostali Nobelovu cenu za genetiku. (Chemii? Botaniku?) „Dali vytáhne z kapsy humra. Crick a Watson upustí vidličku. Dali vykládá: „Ponořil jsem tohoto humra do zlaté lázně, abych mu propůjčil nesmrtelnost.“
Další úryvky, tentokrát týkající se Andyho:
Chová se jako idiot, když opakovaně prohlašuje: „Já nevím, co mám dělat, všechno je tak těžké.“
„Proč mně nemají rádi?“
„Andy, ty jseš až moc teplej a děláš umění a sbíráš umění.“
-> Warholka/ George Hickenlooper (film) Film o už zmiňované Edie. Slibovala jsem si od toho víc. Andy vypadá hrozně. Připadá mi, že něco strašně překroutili a domysleli. Udělali z Andyho strašného sobce a vyloženě zlého člověka. Ne, že by nebyl, ale mohli dát důraz i na jiné věci. A myslím, že Andy nebyl do Edie zamilovaný, jak to „nejspíš“ interpretují, jen ho okouzlila. Zbožňoval ji, to možná, ale nemiloval. Podle mého. Dylan je mi nesympatický, velice. Ale zase je musím pochválit, že si byli všichni relativně podobní. Andy (i když se mi nelíbil, v reálu je hezčí), Edie, Nico ... Andyho třeba strašně vystihovalo, jak si pořád žmoulal ty prsty.
• The Dove Keeper / Underwater sky (příběh) Napsala to holka, která v té době měla kolem dvaceti let. Četla jsem to v angličtině a do češtiny to zatím nikdo nepřeložil. Myslím. Přeložila bych to. kdybych se nebála, že někde na půli cesty z angličtiny do češtiny ztratím to kouzlo. Pro ten příběh naprosto nenacházím slova. Natolik jiné. Příběh je o vztahu půvabně vyšinutého malíře, kterému je asi kolem čtyřicítky a sedmnáctiletého kluka. Půjdu tak daleko, že řeknu, že mě to možná i v několika věcech ovlivnilo... / změnilo. Rozčilovala jsem se, smála, slzela. Je v tom všechno. Nechápu, jak někdo může něco takového napsat. A nikdy nepochopím. Ještě k tomu tak mladý člověk. Je to celkem dlouhé, myslím, že to má tak osmdesát kapitol. Četla jsem to dlouho. Možná několik měsíců. Někdy třeba do čtyř do rána. Úryvky ->
He was hurting himself before anyone else did. I felt pain, guilt, and most of all respekt, inside of me. I could never do what he was doing. Ever.
Every word that came out of Gerards mouth touched me in a way his hands never did.
She was a dove, she was free and she meant the World to him.
„There is no need for apologizing for what you’re feeling.“
+od K. ->
Třeba Alexander Veliký - v tom filmu alespoň byl fairy. Tak trochu.
Možná by stálo za to tady zmínit samotnou písničku Good Old Fashioned Lover Boy.
A ještě hlášky ze hry (divadelní) -> Jeden syn feťák, druhý buzerant a ona se stará jenom o tu zasranou bábovku! nebo -> Josef: Chápeš to? Katce je třináct a spala s více chlapy než já…úžo a psal to fairy člověk.
• Oscar Wilde -> Ir, spisovatel. Narodil se roku 1854 a zemřel 1900. Oženil se a měl dva syny. V roce 1895 byl na dva roky uvězněn za homosexuální praktiky. Líbí se mi některé jeho názory a taky nadhled a ironie, kterou cpe úplně všude.
• Obraz Doriana Graye / Oscar Wilde -> Více než o děj, jde v té knížce o ty úchvatné rozhovory, úvahy a popisy. A jako zlatý hřeb se objevují i fairy věci, jako opěvování krásy Doriana nejméně přes půl strany. A taky se mi líbil Lord Henry, který byl právě zrcadlem samotného Wilda, takže jak už jsem řekla ironický, cynik apod. Odehrává se to v Londýně 19. století, všeobecně mám tuhle dobu ráda, kočáry a pánské oblečení a vůbec. Prostě je to perfektní, patří k mým oblíbeným knihám.
- I to nejvšednější má hned půvab, jen když se s tím tajíš.
- Rád bych věděl, kdo to definoval člověka jako živočicha rozumového. To je nejukvapenější definice, jaká byla vyslovena. Člověk je všechno možné, jenom ne rozumová bytost.
- Otočil jsem se a uviděl jsem poprvé Doriana Graye. Když se naše pohledy setkaly, cítil jsem, že blednu…
• Sonety / William Shakespear -> Láskyplná opěvování mužského pohlaví (i když třeba jen metaforická). Úryvek ->
- Ó pane – paní mé lásky, máš líce ženy, vlastníma rukama Přírody malované, a něžné srdce žen, jenomže beze změny, beze lží, do vínku těm falešnicím dané….Příroda tvořila tě zprvu jako ženu, leč při té práci se do tebe zadívala a z té lásky dala ti, co pro mne nemá cenu… U těchhle částí jsem se musela fakt smát. Mezi tím rozplýváním, teda.
• Zkrocená hora / Ang Lee (co se týče filmu) Všichni dobře znají, netřeba komentovat.
• Kluci nepláčou / Kimberley Pierce (film) -> Je to o slečně, která se cítí být vězněm ve svém vlastním těle. Mimoto velice působivý film. Měla jsem z toho silný zážitek. Pamatuju si, že když to skončilo, tak jsem chvilku jen tak seděla a bylo mi divně. Viděla jsem to už dávno, takže si nepamatuju všechny detaily.
• Venkovský učitel / Bohdan Sláma (film) -> Taky asi většina zná. Líbilo se mi to jen relativně. A taky dobře, že obsadili Lišku.
• Mrhání hanbou: Záhada Shakespeara a jeho sonetů (dokument/film) Zase něco z těch lepších. Teorie, že William byl zamilovaný do nějakého šlechtice a psal mu ty sonety. Myslím, že se tam spolu koupali nazí a on na něho strašně 'nenápadně' koukal.
• Michael Cunningham (spisovatel) Úžasný, úžasný, úžasný. To by k jeho popisu mohlo stačit.
• Hodiny / Michael Cunningham (knížka) -> Postava Richarda, gaye umírajícího na Aids. Pak se objevuje ještě lesbický pár. Úryvek->
(Richard blouzní, Clarissa, přítelkyně Richarda)
„Jsou tady dneska?,“ zeptá se ho Clarissa.
„Ne,“odpoví ji Richard se zdráhavou upřímností malého děcka. „Teď jsou pryč. Jsou velmi krásní, ale jde z nich strach.“
Skvělá knížka s překvapivým koncem a několika kouzelnými scénami.
(Klárce: Mám ji doma!)
• Domov na konci světa / Michael Cunningham (knížka) Krásná, dokonalá. Patří k silně, silně oblíbeným. Nemohla jsem ji dát z ruky. Popisuje od dětství až po dospělost životy dvou kluků. Johnatan a Bobby. Na tisíce oblíbených momentů. Vyrůstají, zjistí, že se do sebe zamilovali, pak zas hledají něco jiného a tak..Nakonec se dají dohromady ještě s Clare a vytvoří jakousi rodinu. Ve třech. Pořídí si domek, dítě. Hodně zjednodušeně, samozřejmě. A taky tam poslouchají Beatles, Elvise a The Doors, kouří trávu a tancujou. Spousta emočně vypjatých chvilek. Úryvky:
-„Bobby?“ osloví mě Jonathan.
„Ano?“
„Vlastně nic. Chtěl jsem říct něco hloupýho. Něco jako: Já se bojím. Samozřejmě, že mám strach. Všichni máme strach.“
• Linie krásy /Alan Hollinghurst (knížka) Taky fajn, ale ne tolik jako Cunningham. Převažuje tělesná láska nad psychickou. Mírně řečeno. Taky drogy (kokain?) Lajna, páteř milence -> linie krásy. Pamatuju si, že mi konec vyrazil dech. Jinak četba spíše průměrná. Přesto tam mám oblíbené části. Úryvky->
„Takže ty by ses zamiloval do kohokoliv jenom proto, že je, jak ty tomu říkáš, krásnej.“
Nick vážně, leč slabým hlasem hlesl: „Pro mě krásný byl.“
„Přesně!“ řekla Catherine. „Lidi jsou hezký, protože je milujeme. Obráceně to nejde.“
• Freddie Mercury
• Životopis Mercuryho: Bohémská rapsodie jednoho života / Lesley-Ann Jonesová. Vtipné. Fairy.
• Sapfó (básnířka) na ostrově Lesbos se svou družinou žen. Básně oslavující ženskou krásu. A od těch dob se používá označení „lesbická láska“, říkal pan -or.
• Billy Elliot / Stephen Daldry (film) Hlavní postava je kluk, který se chce stát baleťákem. Billy. Hraje ho úžasný herec Jamie Bell. (Líbil se mi třeba ještě v Generaci X, nejpodivnějšímu filmu vůbec) Ten o koho tu běží, je ovšem Michael, jeho zamilovaný kamarád. TA scéna, kdy se ptá Billyho, jestli nosí balerínku, a pak dodá, že by mu docela sekla. A nebo, když ho Billy navštíví doma a Mikey mu otevře v sestřiných šatech a s namalovanou pusou. „Co to děláš?“ -> „Nic, jen se strojím“. Brečela jsem smíchy i dojetím. Patří k oblíbeným. A soundtrack!
• Frida / Julie Taymor (film) Životopis malířky Fridy. Silný životní příběh. Hlavní roli hraje Salma Hayek.
• Jméno růže / Umberto Eco (knížka) Zase patří k těm lepším. Je to detektivka a zároveň historický román. Odehrává se to v mnišském klášteře. Jeden mnich skočí z věže, protože zhřešil se svým duchovním bratrem a bál se, že skončí v pekle. Bohužel ta knížka není jenom o tom. Byly tam například taky dlouhé výčty mnišských řádů ve století tom a tom, nebo různé teologické úvahy. Úryvky:
Už dlouho si mniši tropili šprýmy z něžných pohledů jež Berengar vrhal po Adelmovi, který byl asi půvabný mládenec.
• Ptačí klec / Mike Nichols (film) Postarší gayové, kteří vlastní transvesti-bar a kvůli svému synovi si musí hrát na heterosexuály. Jednoho z nich hraje Robin Williams. Dobrá komedie, taková oddechovka. Žádný hlubší smysl nebo tak, ale OK.
• Interview s upírem / Neil Jordan (film) Plno černého humoru, tak jak to mám ráda. Hraje tam Brad Pitt, Antonio Banderas a Tom Cruis. Na to, že je všecky tři zrovna nemiluju, ve filmu jsou úžasní a dokonce krásní! Vlastně to ani moc fairy není, až na to, že se chtějí kousat do krku a podobně.
• Kluci z party /William Friedkin (film) Úžasné. Parta gayů pořádá narozeninovou párty. Ze začátku tančí, zpívají, vtipkujou, tlachají. Do té doby, než jim to překazí návštěva nic netušícího heterosexuála. Začíná to jako komedie, ale ke konci se to zvrhne v dokonalé drama a emoce gradují. Jak už jsem říkala, rozplývala jsem se nad hysterickým pláčem na konci. Žasla jsem, že tohle někdo může zahrát. Doporučuji. Chtěla bych to vidět zas.
• Surfaři / Jonah Markowitz (film) Klasika, poznají se, zamilují se, jeden si nechce přiznat, že je gay a happy end. Líbilo se mi to jen relativně. Možná, když se začali líbat, tak z ničeho nic :D
• Jiná země / James Baldwin (knížka) Líbily se mi jen určité pasáže. Mimo homosexuality se řeší i otázka rasismu. Strašně blbě se to četlo, upřímně. Úryvek:
„Jak se tím člověk má probít, Ericu? Jak může žít, když nemůže milovat? A jak může žít, když miluje?“
• Do naha! / Peter Cattaneo (film) Chlapi přijdou o práci, rozhodnou se, že si budou vydělávat striptýzem. Krásou zrovna neoplývají tak musí nabídnout něco jiného, proto slíbí, že striptýz dotáhnou až do konce, tedy do naha. Dva z nich při tom spolu začnou chodit. Komedie, oddechovka.
• Někdo to rád horké / Billy Wilder (film) Klasika, legendární americká komedie s Marilyn Monroe. Dva chlapi hrají v ženské kapele, aby se skryli před mafií. Už to je lehce fairy. A pak ještě ten boháč, co si chce jednoho z nich vzít. To známe. „Ale, ty to nechápeš, já jsem muž.“ -> „Nikdo není dokonalý.“
• Kokain / Ted Demme (film) Tamten!
• Andy Warhol
-> Má léta s Andy Warholem / Ultra Violet (knížka) Malíř, kouzelná osoba. Mimoto se ve svém uměleckém ateliéru (Továrně) stýkal se spoustou zajímavých lidí, včetně třeba transvestitů. Třeba jeden typický teplouš, věčně sjetý Ondine. Nebo nějaký muž, jméno mi vypadlo, který chodil po Továrně nahý, akorát genitálie si nastříkal zlatým sprejem. Občas dělal i roznožky, či co. Popřípadě byly v Továrně pořádány drogové večírky plné úplně všeho, co si jen dokážete (i to co si nedokážete) představit. Myslím, že se neobjevila vyloženě nějaká scéna, která by poukazovala na jeho lásky mužů k mužům. Ultra se zmiňovala pouze o fyzické lásce,…nebo alespoň z velké většiny. Pokud byl Andy něčeho jako lásky vůbec schopný, říkali, že byl jako z umělé hmoty a trochu jako malé dítě.
Další postavou, která se v knize objevila a která mě zaujala a Andyho okouzlila je Edie. -> „Usmívá se, když mluví. Hlas má něžný a líbezný. Každých dvanáct vteřin tančí na rockový beat, který jí zní v hlavě. Je pořád sjetá, vznáší se v sedmém nebi nad zemí.“
Samotná Ultra, která knížku napsala, byla osobností. Stýkala se s různými významnými lidmi té doby. Byla také milenkou Daliho. To už moc s Andym nesouvisí, ale Daliho a jeho obrazy taktéž zbožňuju, takže: -> Ultra a Dali obědvají s muži, kteří dostali Nobelovu cenu za genetiku. (Chemii? Botaniku?) „Dali vytáhne z kapsy humra. Crick a Watson upustí vidličku. Dali vykládá: „Ponořil jsem tohoto humra do zlaté lázně, abych mu propůjčil nesmrtelnost.“
Další úryvky, tentokrát týkající se Andyho:
Chová se jako idiot, když opakovaně prohlašuje: „Já nevím, co mám dělat, všechno je tak těžké.“
„Proč mně nemají rádi?“
„Andy, ty jseš až moc teplej a děláš umění a sbíráš umění.“
-> Warholka/ George Hickenlooper (film) Film o už zmiňované Edie. Slibovala jsem si od toho víc. Andy vypadá hrozně. Připadá mi, že něco strašně překroutili a domysleli. Udělali z Andyho strašného sobce a vyloženě zlého člověka. Ne, že by nebyl, ale mohli dát důraz i na jiné věci. A myslím, že Andy nebyl do Edie zamilovaný, jak to „nejspíš“ interpretují, jen ho okouzlila. Zbožňoval ji, to možná, ale nemiloval. Podle mého. Dylan je mi nesympatický, velice. Ale zase je musím pochválit, že si byli všichni relativně podobní. Andy (i když se mi nelíbil, v reálu je hezčí), Edie, Nico ... Andyho třeba strašně vystihovalo, jak si pořád žmoulal ty prsty.
• The Dove Keeper / Underwater sky (příběh) Napsala to holka, která v té době měla kolem dvaceti let. Četla jsem to v angličtině a do češtiny to zatím nikdo nepřeložil. Myslím. Přeložila bych to. kdybych se nebála, že někde na půli cesty z angličtiny do češtiny ztratím to kouzlo. Pro ten příběh naprosto nenacházím slova. Natolik jiné. Příběh je o vztahu půvabně vyšinutého malíře, kterému je asi kolem čtyřicítky a sedmnáctiletého kluka. Půjdu tak daleko, že řeknu, že mě to možná i v několika věcech ovlivnilo... / změnilo. Rozčilovala jsem se, smála, slzela. Je v tom všechno. Nechápu, jak někdo může něco takového napsat. A nikdy nepochopím. Ještě k tomu tak mladý člověk. Je to celkem dlouhé, myslím, že to má tak osmdesát kapitol. Četla jsem to dlouho. Možná několik měsíců. Někdy třeba do čtyř do rána. Úryvky ->
He was hurting himself before anyone else did. I felt pain, guilt, and most of all respekt, inside of me. I could never do what he was doing. Ever.
Every word that came out of Gerards mouth touched me in a way his hands never did.
She was a dove, she was free and she meant the World to him.
„There is no need for apologizing for what you’re feeling.“
+od K. ->
Třeba Alexander Veliký - v tom filmu alespoň byl fairy. Tak trochu.
Možná by stálo za to tady zmínit samotnou písničku Good Old Fashioned Lover Boy.
A ještě hlášky ze hry (divadelní) -> Jeden syn feťák, druhý buzerant a ona se stará jenom o tu zasranou bábovku! nebo -> Josef: Chápeš to? Katce je třináct a spala s více chlapy než já…úžo a psal to fairy člověk.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
