変になってしまったもの。 -> to jsme my.

天使 mi poslala animaci, jak někdo hladí ježka na bříšku. A to neví, že mám ráda ježky. A že mám ještě radši to, jak je lidi hladí na bříškách.

Objevila jsem v počítači dokument s názvem Cesta do Německa, ve kterém mi V. popisuje, co všechno si s sebou mám přinést a co všechno můžeme podniknout. Pod tím mám dopsáno: občanka, vyměnit peníze, gin. Tři nejdůležitější věci.

V naší společné konverzaci diskutujeme o tom, jestli ゆ先生 schvaluje nebo ne, že kočky v Japonsku nesmějí jezdit na kole.

明日死ぬかもしれない。 -> to jsme my.

わ先生: 「知らないと泣くよ、私。」

To, že máme od začátku tohoto školního roku na bytě rýžovar je Pravé Požehnání. Zmenšuje to dobu přípravy oběda na minimum. Rýže se nemusí vůbec hlídat a uvaří se perfektně do akorátna. Jednou jsem před あ様 řekla, že jsem měla během odpoledne čas jenom na jednu nezbytnou činnost - sprchu nebo přípravu oběda. (Tehdy jsem vyhodnotila oběd jako důležitější). Od té doby se řídím její radou - nejdřív dát vařit oběd a během toho, než se dodělá, se osprchovat.

Den před koncem jsme s Š. doluštily celou knižní šifru. Malé radosti.

Tramvaj se v zatáčce prohýbá jako housenka.

V: „Já se radši naučím šít a otevřu si šírnu, jestli do třiceti nebudu umět kvalitně japonsky.“
K: „Šírnu? To je u vás legit slovo?
V: „Není. To je legit slovo v mojem mozku po napsání poloviny bakalářky.“

Napsaných stran bp: zhruba 22; napsaných stran bp schválených vedoucí: 0.

Ranní běhání s Širu a V.

Zpívaly jsme si s V. Totální nasazení. / Potkaly jsme velkou bandu spících kachen. / A vymyslely nový plán do budoucna. / O tom, že budu kapitán, už sním dlouho. Š. mi bude napínat plachty, protože má šplhání po stěžni nacvičené z pole dance. A vždycky když doplujeme na pevninu, budeme obchodovat s Kupcem.

Uvnitř brečím, když mi sestry posílají fotky, jak chodí na procházky s našimi psy. Máme teď doma už smečku. Hrozně vtipnou. Dvojčlennou. Nejdřív jsme měli jorkšíra (štěňátko, necelý rok) a teď k němu přibyl větší o dost starší pejsek. Mají se rádi, pořád si hrajou a ten menší všechno opakuje po tom větším.

Přese všechno / nikdo ti nemůže vzít svoucnost.

Slané smutky a k nim jako background music Krista Papista.

Moje poznámky ve skriptech: 中性 = prostřední gender? (Opravdu je tomu tak: 中性 = sexlessness; androgyny; androgyne; zajímalo by mě, co nám k tomu tehdy わ先生 říkal.)

Š: K. znechucena baristickými skilly kněze.

Zdálo se mi, že jsme byly s V. na svatbě a krmily jsme se navzájem rozpustnou kávou (tím práškem).

B. se učí v mojí posteli na zkoušky v práci. / Já sedím u postele na koberečku, učím se na zkoušku z japonštiny a občas se k ní natáhnu, abych ji chytla za ruku. / Borůvka pláče štěstím.

Posílám Borůvce mámu veverku s veverčími dětmi.
V: Nejmenší veverčátko.
B: Sama jsi. (Jak jej drží co?)
V: Jako oříšek.
B: Jo jako nejkřehčí oříšek.

This heart don't count on the wicked

These hands don't fight at all / These eyes don't cry at all / Don't cry at all / This anger turns to hope / Billy talent / 漢字 / 日本語

Když se ráno vzbudím s bolestí hlavy od únavy, jediný lék na to je prostě začít pracovat a čekat, až to odezní. Jinými slovy: lék není.

Je mi klidně, peru a věším prádlo, otevírám okno, zavírám se v pokoji a píšu. Snažím se s nikým nemluvit, i když je to těžké odmítat blízké.
Ale uvnitř je mi tiše, tolik tiše. Už ani nebrečím. Hodně píšu. Diplomku i všechno ostatní.

Démoni se pokouší sežrat moje klíční kosti.

Voním po čokoládě a granátových jablkách.

Pořád žiju z krás úterního večera.

Místo mlíka teď máme doma nápoje z ovsa.

A5 je v Japonsku chryzantémový formát (菊判).

V: „Ty jsi sundala ty dveříčky?“
-> M: „Ne, ony odešly.“

Sen: Byly jsme s Širu, Kupcem a あ様 na nějaké fancy večeři. Akorát v té místnosti nebyl žádný nábytek a vlastně ani žádné jídlo, ale určitě to byla fancy večeře. Měly jsme róby. A pak se mi samovznítila taška, když jsem ji držela v ruce. Ta s plameňáky. (V: taška s plameňáky vzplála plamenem? Hoho hohoho)
Měla jsem v ní láhev vína a dva velké plyšáky. Všechno ohořelo. (Myslím, že se mi to zdálo kvůli té historce 天使 o tom, jak jí Lenka unesla a podpálila plyšáka.) A celá ta místnost byla dřevěná, takže ohořela taky. Chtěla jsem jít pryč, aby nikdo nepoznal, že jsme to tam podpálily my. Nikdo by mi nevěřil, že ta taška vzplála sama. Myslím, že je to alegorie na můj život. I když nic nedělám, všechno se samovznítí. / めらめら = Suddenly bursting into flames

Ještě se mi zdálo o milém medvědovi. Chránila jsem ho před lovci, kteří ho chtěli zastřelit.

Ovíněné sny

o nejbizarnější zkoušce z konverzace. Hrálo se tam studentské divadlo, ve kterém říkali: „Kdy z tebe bude čaroděj Harry?“ A byla tam videa orosených květin, na které se promítala japonská slovíčka. A prasátka v piknikovém košíku.

Jedna z mých přezdívek je Seňor Lopéz. Hlavně Širu mě občas oslovuje Seňore a příležitostně na mě mluví španělsky. Hrozně se tím bavím.

M: „Kryštof se nemůže rozhodnout, jestli chce jít za mnou nebo za tebou, protože naši démoni jsou stejně velcí.“
V: „Ale démoni se neměří na velikost.“
M: „A na co? Na temnost? Na antisvětlo?“
V: „Jo.“
Takhle spolu mluvíme o našich démonech.

Something filled up my heart with nothing. / Someone told me not to cry.
But now that I’m older, my heart’s colder, and I can see that it’s a lie.

Teď, když už je všechno ve finálně kritickém bodě, se s 天使 vzájemně podporujeme při psaní bakalářky. Posílá mi bubáčky se srdíčky.

Poměry rýže a vody a ザ先生 neošálíš. (Takhle to vypadá, jako by to byly poměry mezi všemi třemi položkami. ザ先生 je taky položka.)

Co se týče bakalářky, je důležitý finální produkt. Nikoho nezajímá, jak jste postupovali. A tak je to i v životě.

Tehdy v Praze tolik úzkosti. Současná apatie je rozhodně snesitelnější.

Přepisuju Cizí básně, aby moje duše neumřela na nedostatek krásna.

Krásný večer v časové smyčce.

Něco jako loučení se svobodou.

Po japonštině jsme se s V. vydaly hledat Arcidiecézní muzeum. Našly jsme krásný koutek Olomouce, který se skrývá jen kousíček od hlavní třídy. Bylo to tam jako v jiném světě. Zase jsme se s V. ocitly v časové smyčce jako ve Vídni.

S V. v prázdném filmovém sále obehnaném černými závěsy. Z okna je vidět skoro-palác připomínající Bílý dům, mighty budova, která se v Olomouci normálně nenachází.

V sále s námi sedí průřez společnosti, jak by řekla V., - důchodci, hipster people a vážení pánové.

A potom už Pátrání po Sugar Manovi. / Silver magic ships, you carry / jumpers, coke, sweet Mary Jane.

Nejvýbornější příběh, smála jsem se dojatě se slzami v očích celou dobu. Jestli se na ten film chystáte podívat, nesmíte si o něm předem zjistit žádné informace.

Teď mě Rodriguez fascinuje ještě víc. Předtím to byl pro mě jen člověk, který skládal krásnou hudbu s pohlcujícími texty. Netušila jsem, jaký výborně nepravděpodobný příběh skrývá jeho život.

Tímhle se nikdy nemůžeš stát. / Takhle se můžeš jedině narodit. / Lidé s nejkrásnějším druhem duše.

Poslední dobou mám existenciální nálady. Ptám se sama sebe, kdo jsem. Ptám se Borůvky, kdo je. A teď se ptám i doma M. a Kryštofa, kdo jsou. Hodně jsem přemýšlela nad tím, kdo je vlastně Rodriguez.

Chtěla jsem, aby ten večer ve filmovém sále Arcidiecézního muzea nikdy neskončil.

Pak venku pořád pokračovalo surreálno – Mighty budova katedrály sv. Václava a v pozadí obrovský měsíc za kouřovými, temnými mraky.

Potom se k nám na víno přidaly Širu s Kupcem. V Kaštánku bylo plno, tak jsme vyzkoušely jinou vinárnu s podivnou výzdobou hned naproti.

Dva džbánky vína, největší zábavička a láska. Vzácné okamžiky, kdy Širu ukazuje city. Tentokrát se jako kudlanky vrháme na tyčinky a oříšky. Širu jim shodila obraz ze stojanu. A to obvykle bývá demolition man Kupec.

Až bude po všem,

obřadně spálím svůj sešit, který slouží jako to-do list a nechám si jen ty obrázky lištiček.

M. mi posílá fotku, jak Kryštof doma stráží moje hromádky oblečení.

Čtyři hodiny spánku tentokrát nestačí. Doma tolik útulno, že jsem si vlezla do postele v šatech a punčochách a prospala celou konverzaci.

Útěšný, nekonečný rozhovor s 天使 na praxi. Zábavička a sounáležitost. Zase se někdo rozhodl odejít do hor chovat ovečky. 天使 mě trochu děsí tím, že když je unavená, tak vídává brouky. Třeba se potkáme v nových kruzích pekla na magistru.

Co se týče dárků, preferuju skleničky dobré rýže před šperky.

Chystám si čtení znaků na japonštinu a poslouchám punkové klasiky mládí (ZG, Degradace a Totální nasazení). Pohodička at its finest.

Han 単独. Moje špatné vtípečky, které nikdo nechápe ani neocení.

五月雨 = early-summer rain

Zdálo se mi, že jsem měla v kapse víc kamínků. Jeden byl oranžový.

Napsaných stran bp: zhruba 17; napsaných stran bp schválených vedoucí: 0.

Fallin' down to you sweet ground

Where the flowers they bloom / Well it's there I'll be found

V: Teď se jdu zkusit odloupat (opak od vloupat), držte mi palce, snad dám vědět z kolejí.
-> V: (jak se dostaneš ven?
(ta závorka není ukončená, aby naznačovala to dostání se ven, hoho hohoho)
V: ) Dokončuju závorku, zavřela jsem vrátka a úspěšně jsem se vyloupala z knihovny.
Takhle se bavíme o tom, jak se V. dostává ven z noční studovny.

Nový word má hezčí podtrhávací vlnovky.

Mažu se jejím krémem a voním po borůvkách.

Borůvka nám ze spaní pevně proplítá prsty. Láska.

Nevolnosti z nedostatku spánku. K čemu potřebuje spánek můj žaludek?

Je mi nedobře / nemůžu psát / tak jdeme na procházku kolem řeky / krmíme kachny / svoboda.

V: „Wait. Lenka má kachny / kačeny?“
-> V: „Ne, ty jsou v řece.“

Pořád mě bolí oči, i když si je zalévám falešnými slzami. I Borůvka si všimla, že mám únavou děsivě fialové oči.

Počítám výsledky výzkumu k bp. Divná nostalgie po matematice. Zvědavost kolik je x.

V: „Rozhodovala jsem se mezi pásovcem a kaktusem.“
-> Š: „Sophiina volba.“
Takhle spolu mluvíme o pásovcích a kaktusech.

Jsem námořník ve velrybě. Senčó (船長) v sakaně (魚). P. říkal, že bych měla být ta rybička a sníst nějakého námořníčka.

Take me to church se rozléhá v prázdném bytě o půl dvanácté v noci.

Po půlnoci třetí kafe z konvičky. Mám ráda ten proces. Je to rituál.

Venku voní jaro,

beru si do školy letní šaty (punčochy a svetr). Svět mi připadá krásně šílený a absurdní. Po dlouhé době se těším na hodinu japonštiny. わ先生 je taky krásně šílený. A má malé ručičky. (Asi mám trochu zvláštní vztah k malým dlaním.)

*Mám přesně deset minut na to, abych se sbalila na víkend do Zlína*
V: „Nepobíhejte tady, teď tady pobíhám já. Nestíhám.“ *Všichni spolubydlící začnou zběsile lítat po bytě ještě víc. *

M: „Nebude ti zima? Vem si podkolenizny.“ Takhle se spolu loučíme.

Directionlessness je výborné slovo

Š: „Trošku to změň, na kraba se vykašli.“ Nejlepší náhodné věty se objevují v naší společné konverzaci. Střípky korpusu.

„Hory a řeky opíjejí srdce.“

„Kusamakura, polštář z trávy, je ustálený básnický přívlastek cesty, putování. Má poetický protiklad ve slově tamakura, polštář z ženských paží, které je symbolem domova.“

Surrealistické policejní uniformy. / B. ráda nosí uniformy a já ráda koukám, jak B. nosí uniformy.

V jednu chvíli mě líbá a tiskne na rám dveří a vzápětí vytahuje z kapes mňaminky a nabízí mi.

Jsem rozněžněná noční návštěvou ještě na druhý den. Nemůžu se soustředit, nejradši bych se jenom mazlila a proležela v posteli celou neděli.

Myšlenka je butterfly a miláček je hned po ruce. / Situace není zoufalá, v každým malým smutku je tralala. / V každým malým smutku je…stereoid.

Aww, but it don't make no difference, baby.

Nadpozemská krása / Chci na párty do Španělska za Janis Joplin.

Vsadila jsem se s Širu o všechno, že v četbě ke státnicím není Černý déšť. Prohrála jsem. Širu má teď nárok na moje všechno.

S Š. a Kupcem na Divadlo japonštinářů, ve kterém každý hrál roli opačného gendru. Čásan je boží, zbožňuju ji. R. byl cool kid dokud jsem nezačala pomáhat v Klubu. 天使 taky byla cool kid a teď spolu sdílíme strasti posledního semestru, protože už nás moc nezbylo. Čásan a Timo jsou poslední, opravdové, nedosažitelné cool kids.

Mám pocit, že někam patřím. Hodina štěstí. Celý náš krásně absurdní, šílený svět Katedry asijských studií v kostce. Bohyně Amaterasu je Aleš, 光る Gendži je Tara a Velká Klára je Jandera. Sherlock se svojí modrou šálou a kabátem se zdviženým límcem. Zpívalo se Highway to hell japonsky a Š. dělala velice nevhodné vtípky.

Kryštof mi rozkousal moje oblíbené špunty do uší, které mi vydržely od Vody.

A. i Z. už přišly na to, že koupelna je jediné místo ve sdíleném bytě, kde se můžeš svobodně hroutit a brečet.

Mezi psaním bp skupinově luštíme Knižní šifru.

Nejsem doma bez špuntů do uší schopná ani pracovat ani spát. Nekonečná únava i po osmi hodinách spánku.

Trošku jsem zoufale brečela, ale jen kratičce. Hned jsem se zase vrátila k práci. Aspoň ty vzpamatovávací intervaly se zkracují.

Olomouc je tak moc domov,

i když mi tady nic nepatří.

Upadám do kómatu na celých 8 hodin. Ráno se budím hrůzou, takže nehrozí, že bych zaspala budík.

Na seminář zase bez snídaně, i když začíná a hodinu a půl později než v minulém semestru.

Prostě jsme všichni přestali odpovídat na otázku, jak se máme.

A: „Ahoj, už jsem tě dlouho neviděla, vypadáš hrozně strhaně, děje se něco?“ Děje se život, jak by řekla V.

Nevím, jestli jsem v takové konstantní tiché depresi nebo jsem už přešla do klidné a vyrovnané apatie. Anebo je to v podstatě to samé.

V knihovně na nejpohodlnějších polštářcích. Knihovna je vlastně moje safe place. Je tu klid, ticho a útulno. Můžu mít částečný me-time.

Borůvce přijde znak pro temnotu (闇) děsivý a přitom je to jenom zvuk v bráně.

Zaháním smutek tureckým medem. (Chtěla jsem napsat jedem, ten by byl možná účinnější.)

V: „Dneska jsme s わ先生 rozebírali haiku a tanky. Jedna tanka byla o tom, že tři sta koním vlály uši.“ -> M: „Koním nemůžou vlást uši.“

Na bytě jsme se shodli, že Klárčin dopis voní jako prášek do pečiva. (Ve skutečnosti to byla levandule.)

M: „Vypij si svoji šťávičku. To je hopinková šťáva.“

Paradox bytí.

Zajímavá myšlenka - udělat si tetování jako jizvu, ale v dobrém smyslu.

Úplně jsem zapomněla, že existuje večerníček o vydrách. Malé vydřičky / vydrýsci / vydrátka.

Sestry pečou muffiny a náš pejsek si hraje s korkem.

V: „Ty už pečeš? Tak tiše?“ J: „Jo, to se tak má.“

Chtěla bych mít sloupek v novinách jako Carrie Bradshaw. Jen ne o sexu. A ne v newyorských novinách.

Prý máš na každého člověka vyměřené určité množství slz. Mám ale pocit, že poslední dobou brečím pořád hlavně kvůli sobě. Má člověk vyměřený počet slz i na sebe?

Šest dní v mimorealitě. Nebo možná ve skutečné realitě. Těžko říct, jestli je víc skutečný univerzitní svět nebo ten doma.

Hrajeme Pokoje. S J. máme role sabotérů a vítězíme. Zábavička. B. se dobrovolně zavírá do vězení a do mrazáků.

Procházka s mámou, B. a se psy. Mrholení a mlha na blatech. Moje kopce a moje pustina.

Řídím do Zlína. Porušuju pravidla. V: „Bojíš se?“ -> B: „Ne, ale jsem překvapená, čeho všeho jsi schopná.“

B: „Ale teď vážně (dramatická pauza), chceš čokoládu?“ -> V: „A za co?“ -> B: „Že tě mám.“

V Borůvčině rodině o mně mluví jako o Verunce. Milé přívětivosti. Tak mi neříkají ani doma.

Děláme si s B. k večeři krabí salát jako největší mňamku.

Z toho velice nic nebude. -> takhle se to říká v hokeji a odtud to má B.

宇宙の闇だ。

Aspoň už máme doma Kryštůfka. V momentálním období temna je jeho hebkost 必要.

Vždycky, když piju zázvorový čaj na nachlazení, vzpomenu si, jak Š. říká: „zázvor je největší bojovník.“

Kuchyně / měkké pohovky / transsexualita / smrt matky, která byla zároveň i otcem / opuštěnost. Na to, jak mají ty povídky lyrické názvy, je v nich až příliš mnoho smrti. V kontextu všech nepříjemných japonských knih to ale bylo docela osvěžující. Hezky to plynulo. A bez démonů.

Než umřeme, budeme se těšit z jídla v epicentru smrti.

„Kolik mi asi bylo let, když jsem pochopila, že jediné světlo, které mi svítí na cestu tímto smutným a krušným světem, musí být moje vlastní?“

Poslouchám Valeriiny orchestry. Jemnosti.

Mámino nejměkčí objetí. / Mámy jsou opěrný bod Vesmíru.

Quality family time s mámou a sestrami. Koukáme s mámou na filmy a děláme hromady bramborového salátu. „Ženské zvládnou víc než chlapi, když se do něčeho pustí.“ Když to říká máma, tak to musí být pravda.

Jaký je to asi pocit zjistit, že každé rozhodnutí v životě bylo špatné.

Nikdo se asi nemá dobře. Nebudete šťastni.

Quality family time s mámou u snídaně a nad fotkami.

Poslední dobou kolem sebe hodně všude vidím koncept うち a そと.

Š: Pusheen se srdíčkem will do vždycky.

Místo toho, abych s nemocí ležela v posteli a čajíčkovala, snažím se starat o ostatní, uklízím, nakupuju a promrzám venku. Paradoxně už jsem z nejhoršího skoro venku.

KATARZE

Vzpomeň si,

jak je Arya statečná. Polykám smutky za kluka, co měl rád papriku a na Zdi žádnou nedostane.

Píšu Borůvce krásně kruhové věty: „Tak já nevím, jestli máš strach, že nezvládneš se mnou probrat, co mě trápí, tak asi můžeš mít strach.“

Naše knihovna byla původně Zbrojnice. Zůstal jí název. A jestli není jedna z nejhezčích věcí udělat ze zbrojnic knihovny, tak potom nevím, co je krása.

Š: „Než umřeme, budeme se těšit z jídla. To bude naše věta před státnicemi.“

Nové oblíbené slovní spojení: „heboučky hebká“.

Š: „I když spíš než jídlo tam jsou věty jako: my dva jsme pořád v epicentru smrti.“ (Kiččin)

Jak psala 天使: Mornings are hard and nights even harder. Hard to get back on the track, scared of what if I miss the train this time…

Poslouchám pořád dokola Kozmic Blues od Janis Joplin / nadpozemská krása.

Víkendové neuváženosti. Vzpamatuj se, V. už dávno není léto / ještě dlouho nebude léto / na nerozumnosti není čas.

Půjčily jsme si s Borůvkou pejska a šly jsme na procházku do lesů. Vyrovnanost. Nepřijde to hned. Musíš hloub do lesů, aby tě pohltil intenzivní klid.

Na chvíli mám pocit, že mám normální život, jdeme na procházku, pereme, věšíme prádlo, jdeme nakoupit a potom si děláme večeři. Nádherné všednosti.

Zásoby alkoholu doma jsou 必要, ale taky prokletí, takže si po vínu dáváme ještě rum s kolou (můj nápad). Ráno je mi špatně a třesu se u otevřeného okna. B. mi namáčí utěrku a dočítá mi nekonečné a nudné Sanširó.

V neděli si dáváme pár kousků suši jako největší mňaminku a pak si pečeme pizzu k večeři. Mám hroznou chuť péct dobroty.

Najíme se ze snu.

Jazykový babylon a deformace ze školy. Když prohledávám katalogy knihoven, nedokážu rozlišit, jestli jsou názvy knih česky nebo japonsky, protože mi zní obojí stejně.

(V menze: ) V: „Já jsem rozbila skleničku…“ -> „Tak ji složte dohromady.“

H. nám slíbila, že pokud dopíšeme bakalářky, tak si uděláme se seminářem posezení s prskavkama a dětským šáňem.

Poslouchám M. v rádiu a pracuju na výzkumu k BP. Hraje Heartless Bastards (Only For You) jenom pro mě.

Píše mi Mg., že si na mě doma vzpomněla a našla všechny knížky, které mají na bytě japonsky. Malé přívětivosti.

Ráda spávám na koleji v Barčině posteli, ale spát v její posteli ve svém spacáku bylo trochu bizarní.

Začala jsem prostě děkovat jenom německy. A říkat „zajímavé“ jenom španělsky.

V: „Už se nedá nic dělat, musím přeložit Šemíka.“

Jestli uděláme státnice, tak si připravím projev a V. mi sežene publikum. V rámci projevu poděkuju všem, díky kterým jsem přežila 地獄 na KASu. A taky řeknu: „Dneska je svět moje ústřice.“

Vždycky když napíšu sestrám, že je mi smutno, začnou mě uklidňovat a posílat mi obrázky s roztomilostmi.

Jsem zase rozbitá. Od devíti večer nejsem schopná dělat nic užitečného, což je tragédie vzhledem k množství věcí, které bych dělat měla.

A mě pak třeba rozbrečí tři svíčky na dortu.

"Embrace uncertainty.

Some of the most beautiful chapters in our lives won’t have a title until much later."

V podstatě se na praxi v knihovně s 天使 vzájemně děsíme. Každá máme svoje osobité šílenství.

T: „Moc ráda jsem s tebou dneska mluvila, V. Mám pocit, že v tom nejsem sama.“

Zdálo se jí, že jsme spolu s naší vedoucí BP a dalšími lidmi (nejspíš zbytkem našeho BP semináře) vystřeleni do Vesmíru. Všichni jsme věděli, že to nepřežijeme, ale museli jsme dělat, jakoby se nic nedělo. Výborná alegorie.

T: „Já ji mám hrozně ráda (naši vedoucí BP), ale její existence mě občas drtí.“

T: „Já mám pocit, že to ostatní zvládají líp…psychicky.“ 賛成, ale přesto we've made it this far, kid.

Pasivně agresivní kytka a obrázek Vinnetoua.

Vyprávím jí náhodné věci úplně bez cenzury a bez kontextu. Třeba, že chci hladit sovy. (Večer jsem jí poslala gif, jak to vpadá, když lidi hladí sovy.)

Učím ji hru „snaž se hledat na všem pozitivní stránku“. Večer jí přišel e-mail z Ministerstva školství s celkem velkou chybou, tak mi píše první pozitivum: „vždycky můžeme pracovat na Ministerstvu školství“. Něčím mi hrozně připomíná Klárku.

Moje vedoucí BP prý předtím studovala kvantovou fyziku. Nestačí, že je 言語の天才 a hraje na milion hudebních nástrojů.

Jako by se ve mně něco přeplo. Po tom, co mě konstantně drtila TÍHA, teď už jen klid a apatie.

Zázvorový čaj, štrúdl, co přivezla M. a malinká práce na BP.

Jen co jsem se jakž takž slepila dohromady -> Nemoc / rodinná tragédie / smutek / vyčerpanost / díky Vesmíre

Hroutím se do sebe při myšlence, že až zítra pojedu domů, budu si muset místo svojí obvyklé červené bundy a světlých tenisek vzít černý kabát a tmavé zimní boty.

When we stood on the skyline

There was no turning back

Borůvka má trauma z We Need to Talk About Kevin. Objímám ji, ale odmítám se na ten film dívat potřetí, i když si tím odpírám vychutnávání si hraní Ezry a Tildy. Moje duše by neunesla další nepříjemnosti. Nevím, jestli nepříjemnosti sídlí už jen v duši. Poslední dobou mám pocit, že jsem jimi zahlcená úplně všude. Mám tíhu v lýtkách a v bedrech a v koutcích očí.

Prohlížíme si moje album fotek ze střední a popíjíme u toho kávu z konvičky.

Největší pohoda je být jen tak doma a vařit si kávy a čajíčky.

Borůvka je nadšená z Krchovského a povídek o Sherlockovi. Třeba konečně taky zažiju Heminwayovo: “We would be together and have our books and at night be warm in bed together with the windows open and the stars bright.”

Kdysi jsem na ruce nosila P. barevnou tkaničku do bot. Teď nosím stříbřitý provázek, kterým byl převázaný dárek od B. Nevím, proč mám potřebu dělat takové věci.

Memorin mi poslala vzpomínku na léto. Díky ní se cestou do školy kompletně ztrácím v příjemných myšlenkách. Nepamatuju si, kdy se mi něco takového naposledy stalo.

Nejlepší je dát si trochu vína a napsat do Švédska.

M. mi píše z Alp. Tak ji odpovídám, aby neztratila duši v horách a nenechala se sníst Grokou. Prý s Grokou každý večer popíjí grog a v duši má horské duchy. (hoho-hohoho) Takhle spolu mluvíme o duších.

Sanširó / 三四郎 / víno / オノマトペ a The National.

Mám pocit, že jsem nespala za celou noc ani chviličku. Psychotické sny, děs a hrůza.

V: on the bright side… já jsem si myslela, že teď nás čeká jenom dlouhé utrpení, ale ono to utrpení bude vlastně krátké, protože to musíme stihnout všechno hrozně rychle. (V. je někdy V. a někdy jsem to já.)

Cestou do knihovny ze mě Slunce vysává zlosti.

Upíjím Borůvce nejlepší pivo v Hoblině a u toho si prohlížíme desky. Když jsme přišly na bazén, byl tam zrovna trénink akvabel, takže plavání při epické hudbičce celou hodinu.

Pláč ze zoufalství a únavy dokud mi nedojdou slzy. Následuje prázdno, apatie a klid. Asi se opravdu potřebuju jednou za čas kompletně zhroutit, abych potom mohla zase normálně fungovat. Stejně jsou určitě slzy původně určené hlavně k opláchnutí duše.

"If you’ve ever doubted yourself, walk deep into any forest. Notice how the trees still stand even though they are given no recognition. Walk along any stream. The water still flows, though no one stops to praise it. Watch the stars late at night; they shine without acknowledgment. Humans are just the same. We are made out of the same elements as these beautiful wonders. Always remember your beauty and self worth."

Někdo je lucerna

a někdo jenom papírový lampion. (Sanširó)

V: Já nevím, co přináším do vaší komuny. Já tady jenom jsem. -> V: Přinesla jsi sprchu, pepř a lásku.

Moje třetí Queer beer v DD. / LGBT scéna v 90. letech pohledem cizinky (Američanky)

První studentské gay sdružení v Olo sídlilo v 90. roce tam, kde je teď naše katedra. Ještě jsem nebyla ani na světě a u nás na fakultě už se formovala studentská gay komunita.

Další setkání později organizoval nějaký Američan, který si myslel, že Češi jsou nudní, ale gay Češi by třeba mohli být zábavnější.

Někdy v devadesátých letech v rámci setkání Ostravských lesbiček uvařili kotel vajec. To byly veškeré informace, které jsme se o té akci dozvěděli.

V jednom lesbickém časopise z té doby, který jsme dostali k prohlédnutí, byly básně od Ono no Komači a Izumi Šikibu + obrázky Japonek v kimonech. Taky tam byly úryvky z textů od Gertrudy Stein.

Mám deformaci z práce s japonskými knihami. Všechny časopisy jsem automaticky otevírala zprava. Slečna sedící ve vedlejším křesílku na mě koukala jako na blázna.

Zajímavé je, že jedno ze setkání lesbiček se konalo taky na faře. Byl tam nějaký milý farář, který říkal něco jako: „Nečekejte, že se římskokatolická církev změní ze dne na den, ale více víc lidí sympatizuje s vámi.“ Moc se mi tahle formulace líbila.

Paní přednášející (Jessica) se se mnou na odchodu loučí podáním ruky.

Uvnitř brečím cestou domů a prší mi do duše.

Konzultace s vedoucí BP.

Last night I fell apart / Broke from my swollen heart
Last night I fell apart / Choked on my drunken heart

V. napsala do testu z japonštiny špatně znaky pro Japonsko jako já tehdy na večírku (po spoustě vína a vodky). Tehdy se mi konečně (neplánovaně) podařilo moje dávné předsevzetí opít se natolik, abych nerozeznala žádné znaky. Dostala za celou větu nula bodů. Je to tragicky zábavné. (Nezlob se V. / 苦笑)

V: „Já mám spíš takový pesimistický pohled…na svět všeobecně.“
-> H: „No, ten mám taky, ale…to nemusí nijak souviset s vaší prací. Vy píšete hezky. Ani ty první texty, co jste poslala, nebyly nijak špatné. Já si pamatuju, že jsem měla radost.“

V: „Jsem pomalá, hrozně se v tom patlám.“
-> H: „Ale to je úplně běžné.“

V: „Ty práce jsou asi stejně ve švédštině…“
-> H: „To nevadí, švédština se překládá dobře, ne? Já jsem četla něco dánsky a umím trochu islandsky, já vám s tím když tak pomůžu.“
Koukám, usmívám se a snažím se rozluštit, jestli to opravdu myslí vážně nebo je to sarkasmus at its finest.

„Mám pocit, že k tomu přistupujete dobře, tak hlavu vzhůru!“

Klid v duši. Nejsem neschopná.

Musela jsem si to všechno napsat, abych si to mohla přečíst, až mi zase bude úzko.

H. big sis a life coach.

Americano a panna cotta za odměnu za vytrpěná dramata, která jsem si v podstatě způsobila úplně sama.

Myslela jsem, že potřebuju přesvědčit vedoucí BP, že to zvládnu a přitom potřebuju přesvědčit jen sama sebe.