Ach

Takhle dobře už mi dlouho nebylo. Zdá se mi to všechno tak nepravděpodobné a nereálné. Vážně nevím, jestli je to skutečně pravda. Všechno je v pořádku. Nic mě netrápí. Užívám si prázdnin. Přátelské vztahy jsou urovnány. Co víc si přát?

Malý princ

Kouzelné, něžné, dětské, zároveň vážné a pravdivé. Největší a nejdůležitější pravdy života schované v knížce o bytosti z pohádkového světa. Na každé jednotlivé stránce jsem našla nějakou krásnou větu. Něco, co jsem hledala tak dlouho, je tady jednoduše a prostě napsané. Jen tak.

Vážně si myslím, že mě Malý princ nějakým způsobem do budoucna ovlivní. Mám pocit, že na něj budu myslívat.

Po tomhle, vážně toužím, aby si mě nějaká růže ochočila. A naopak si také přeji ochočit si lišku. Vidět srdcem a ne očima. A navíc ty hvězdy...

Ani si nevzpomínám, kdy naposledy jsem takhle slzela. Ani nevím, proč mě ten konec nutil k pláči.

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...

Důkazem, že malý princ skutečně existoval, je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka.

Kluci z party

Včera v noci, když už všichni spali, jsem koukala v televizi na skvělý film Kluci z party od Williama Friedkina. Je to opravdu zvláštní snímek. Je to komedie a zároveň drama.
Celý film zachycuje pouze jednu noc, během které se koná narozeninový večírek. Ze začátku se všichni dobře baví, ale později dojde na velice vyhrocené situace, spousta skutečností vyplyne na povrch a vše vygraduje při jedné hloupé hře s telefonem...
Humor skvělý, zápletka překvapivá, obsazení výborné. Scéna, která se mi líbila ze všeho nejvíce je Michaelovo psychické zhroucení. Obdivuji, že něco takového dokázal zahrát. Ach, ten hysterický pláč...

Michaele...Michaele...Přestaň už brečet a spolkni ten prášek..Michaele...
Jsem unavenej životem, ale bojím se umřít...

Hooligans

Život Peta Dunhama mě naučil, že někdy je třeba pevně stát. Jeho smrt mi ukázala, že jindy je třeba odejít. Nikdy jsem mu nemohl poděkovat, ale mohl jsem podle něj žít."

Tenhle film jsem viděla už kdysi dávno, ale pamatuji si, že na mě silně zapůsobil už předtím. V tom filmu je všechno. Silné emoce, humor, násilí, hudba, charakterní herci, na cokoliv si vzpomenete. Okamžitě se řadí mezi mé oblíbené filmy.
Mám z toho opravdu silný zážitek. Jak moc může váš život ovlivnit fotbal? Dokážete se kvůli němu vzdát rodiny, kariéry, přátel? Může student Harvardu zapadnout do gangu kluků, kteří se mlátí za svůj tým? Obyčejné, banální věci se stávají životně důležitými. Je to jako jiná realita...

Já zas do bublin foukám, bublin spousta kolem mě. Až k oblakům, až do mraků, tam kde mý sny umíraj. Štěstí to se skrývá, nikdo ho neviděl. Tak zas do bublin foukám, bublin spousta kolem mě. United! United!

Zombie

Včera proběhl rozlučák ze základky. Nechce se mi to nijak dlouze rozepisovat, ale jednu věc přece jen zmíním. Okolo půlnoci naše šestičlenná skupinka posedávala na dřevěném kolotoči, mírně stranou od ostatních. Noc opět šílela hvězdami, světlo po ruce žádné nebylo, bylo vidět jen pár metrů před sebe. A pak najednou pustil V. Zombie od Cranberries a všichni se přidali a začali zpívat In your head, in your head, zombie, zombie ei ei. A právě na tomhle okamžiku bylo něco strašně kouzelného.

Jméno růže

Autor: Umberto Eco

Včera jsem dočetla tuhle knihu a zase je tady ten vlezlý pocit, že bude patřit k těm nejlepším, co jsem kdy četla. Je to detektivka a zároveň historický román. Kniha je psána v první osobě, mladým mnichem Adsonem a v druhé hlavní roli se objevuje jeho učitel Vilém. Adso vypráví, jak s Vilémem vyšetřovali záhadná úmrtí několika mnichů. Do tohoto hlavního tématu je zapleteno spousta menších, například tajemná knihovna, apokalypsa, život mnichů obecně. Všechna tato témata se na konci spojí do propleteného celku, ze kterého vyjde najevo, že všechno souvisí se vším. Výjimka, která potvrzuje pravidlo, ale na druhou stranu dokazuje, že se mohou přihodit i náhody.
Objevilo se také téma homosexuality, což mě překvapilo a potěšilo zároveň. (A stejně jsem Berengarovi a Adelmovi fandila.)

Dlouhá noc

I když jsem se ze školního výletu vrátila už včera, připadá mi to všechno strašně čerstvé. Možná i vzhledem k tomu že noc ze čtvrtku na pátek jsem celou probděla v báječné společnosti mimo jiné spousty dobrot a létající ryby. Když jsem to celé sečetla a podtrhla vyšlo mi, že jsme celkem nespali 33 hodin v kuse, to se na nás taky muselo podepsat. V některých chvílích jsme nedokázali tvořit jednoduché věty a většinou jsme se pořád jen smáli. Takový důsledek unavenosti jsem vážně nečekala. Ale za to, že jsme viděli rozbřesk tím úžasně velikým oknem, to stálo. Když jsem se včera vrátila domů vynahradila jsem si to sedmnácti hodinami spánku. Pro změnu.
Tohle všechno zapříčinilo můj momentální stav. Celé tři dny jsem prakticky nezavřela pusu, pořád jsme si povídali a nebo se smáli. teď se cítím tak nějak vynáladovaně. Ten pojem vznikl asi ve čtyři hodiny ráno. Znamená to, že se prostě strašně dlouho skvěle bavíte a potom už na to prostě nemáte náladu. Přesně takhle se teď cítím a vůbec nemám náladu na taneční vystoupení ani na Golden party dneska večer.
Na závěr musím říct, že probdělá noc se zapíše na seznam jedněch z nejúžasnějších zážitků, jaké jsem kdy prožila. Doufám, že si to budu navždycky pamatovat.

The Dove Keeper

Je konec. Strávila jsem nad tímhle příběhem hodiny a hodiny, mnohdy jsem četla dlouho do noci, někdy i do rána. Prostě jsem musela vědět, co bude dál. Přečíst to celé mi trvalo plus mínus měsíc. Má to 54 kapitol a i s podkapitolami je to asi kolem 70 částí. Ale stálo to za to. Je to prostě perfektní. Je těžké o tom psát. Je těžké popsat něco, o čem jsem předtím vůbec netušila, že je možné.
Tolik obdivuji tu slečnu, která to napsala. Nikdy bych nedokázala dát dohromady nic tak krásného a smysluplného.

The Dove Keeper je o umění, dospívání, dvou lidech, kteří do sebe zapadají, o hledání vášně a v podstatě i smyslu života. Je to o všem. Všechny postavy mají naprosto dopodrobna vykreslený charakter. Máte pocit, že je znáte. Že byste je chtěli znát. Chápete, jak se cítí, jak přemýšlí, proč jednají právě takhle.
Blíže k postavám:
Gerard - 47- letý umělec, který se zdržuje pouze ve svém bytě, kde maluje. Ven vychází jen zřídka. Žije a dýchá uměním. Je arogantní, vtipný, šílený, mluví v metaforách a v jednom kuse recituje své filozofické koncepty a názory na svět a bytí.
Frank - 17-letý kluk, který neví o životě vůbec nic. Nic ho nezajímá, do školy chodí, protože musí. Má pár takzvaných kamarádů a kreativita je mu cizí.

To vše se ale změní jednoho dne, kdy na Franka a jeho takzvané kamarády vylije Gerard z balkónu plechovku modré barvy. Oběma to zasáhne do života neuvěřitelným způsobem. Oba to setkání zásadně změní. Obrátí na ruby, ale také zachrání život. Z Gerarda se stane Frankův učitel, přítel a později také milenec. Frank změní své názory na život a stane se z něj umělec a fotograf. Frank se stane holoubkem, kterého Gerard opatruje. Navzdory všem morálním zásadám, pravidlům a názorům společnosti si budou vším.
Příběh je plný zvratů, metafor a dvojích významů. Dokáže vás rozplakat i rozesmát. V každé jednotlivé kapitole se naučíte něco nového, smysluplného a bezpodmínečně platného. Myslím, že můžu říct, že vás to nějakým způsobem také změní. Nutilo mě to přemýšlet o věcech, které spolu probírali. Také jsem začala více vnímat umění kolem sebe. Začala jsem více hledat krásu ve všem okolo mě.
Další postavou, kterou jsem chtěla zmínit je Jasmine, Frankova nejlepší přítelkyně. Možná mi připadá tak blízká právě proto, že znám jednu osobu, která je jí strašně podobná. Ten úsměv, to jak je v některých chvílích tak příjemně dětská.

Při čtení jsem se dozvěděla mnohé nejen o ústředních postavách, ale i o sobě.

Amélie z Montmartru

Na terase restaurace pár kroků od Moulin de la Galette se vedral vítr jakoby kouzlem pod ubrus a roztančil na něm sklenky aniž by si toho někdo všimnul.

Asi nějak takhle začíná Amélie z Montmartru. Film o dívce, která se radši plete ostatním lidem do života místo toho, aby žila svůj vlastní. Takhle to ale nejde napořád...
Moc se mi líbí tak první třetina filmu, hlavně Améliino dětství. Vyrůstá sama, bez ostatních dětí, proto si vymyslí vlastní svět. Vždycky si radši vysní svůj vlastní svět, než aby se doopravdy setkala s realitou.

V jejím světě se desky vyrábí jako palačinky.

Žije se svými imaginárními přáteli, rybkou se sebevražednými sklony, matkou ve stresu a lidem uzevřenému otci. Těší se z drobných radostí jako je například házení žabek nebo noření ruky do pytle s luštěninami. Její život se naprosto změní jednou večer, když náhodou ve vlastní koupelně objeví starou, rezavou krabičku...
Nechci prozrazovat příliš. Tenhle film se vám nemůže nelíbit, je tak kouzelný.
Audrey Tautou v hlavní roli je naprosto úžasná. Věřili byste jí, že takhle skutečně žije. Že taková je, že právě ji napadly všechny ty bláznivosti, které provádí. Moc se mi taky líbila postava Luciena (Jamel Debbouze). Právě on mě ve filmu nejvíckrát rozesmál. Mám ráda scénu, kde se Lucien naprosto spontánně raduje pouze z toho, že ho jeden starý pán učí nadávat na vlastního šéfa.

Collignon - lampion, starej slon...prasklej zvon.

Celý svět kolem Amélie je strašně uklidňující, vtipný, divný a sladký. A i když se to zdá nemožné, působí velice opravdově.

Pravidla moštárny

Už moc dlouho jsem nebyla v kině, nevím jestli je to způsobeno nedostatkem času, nebo čímkoliv jiným. Ale i přesto jsem shlédla hezký film v televizi. Byly to Pravidla moštárny. Je to o sirotkovi, který nějakým způsobem hledá smysl života, když to hodně zestručním. Hlavní roli Homera Wellse hraje Tobey Maguire. Slzy, smích, roztomilosti i dramatičnost. Objevilo se tam i pár nepředvídatelných zvratů, které mi naprosto vyrazily dech.

"Nepotřebuju to, vím jaký je můj stav."
"Je to tvé srdce, měl by sis ho vzít s sebou."

"Někdy musíš porušit pravidla, když chceš něco napravit."

Film byl natočen podle stejnojmenné knihy Johna Irvinga.

Moc se mi líbil jeden popis děje, který jsem našla. Je stručný a výstižný:

"Příběh Homera Wellse, který se po hrůzných zážitcích stane natrvalo součástí sirotčince. Jeho „učitelem“ je Wilbur Larch, lékař, jenž vede své soukromé tažení proti zlu, často v rozporu se zákonem."

Láska, napětí, smutek, přátelství - všechno zahrnuto - včetně samotných pravidel moštárny, které jenom dokazují, že vlastně žádná pravidla nejsou, pokud jde o život.

A vůbec nejkrásnější:

"Dobrou noc, princové z Main, králové Nové Anglie."

Monty Python

Pro mnoho lidí představuje pojem Monty Python něco legendárního a důvěrně známého. Právě s přívlastkem legendární jsou Monty Python často spojováni. Já jsem je, k mé velké lítosti, objevila teprve nedávno. Ale abych začala popořádku:

Monty Python je britská skupinka komiků, která byla založena už v roce 1969. Jejími členy jsou: John Cleese, Terry Jones, Graham Chapman, Eric Idle, Michael Palin, Terry Gilliam

V Británii byl vysílán seriál složený z jejich skečů, který se nazýval Monty Pythonův Létající cirkus. Tohle byl jejich první počin. Později natočili ještě několik dějových (částečně) filmů. Absurdní, nesmyslný humor plný nepředvídatelností. Ani ve snu by vás na začátku skeče nenapadlo, jak se bude dál vyvíjet a už vůbec ne, jak dopadne.

První skeč, který jsem od nich viděla, se jmenuje se The Ministry of Silly Walks / Ministerstvo hloupé chůze. Celé se to odehrává právě tam. Vlastně by nikdo z nich nemusel ani mluvit, stačilo by pár záběrů na tu jejich švihlou chůzi - spolehlivý zvedač nálady. Cleese se svou nejpraštěnější chůzi na světě. "Omluvte mě, že jsem vás nechal čekat, ale nedávno se mi chůze poněkud zešvihlila a cesta do práce mi teď trvá déle." A za několik málo sekund příjde naprosto absurdní:

Paní Dvoucukrová, dvě kávy prosím.
Jistě, pane Smlékemne.

Právě tak jako nesmyslnost je pro Monty Python typická věta: And now for something completly different. (A teď něco úplně jiného). Shodou okolností právě dneska večer dávají na STV 2 ve 22:20 film s tímto názvem. Měla jsem nekonečnou radost, když jsem se to dozvěděla! Tohle byl jejich úplně první film natočený pro Ameriku, protože tam se jejich Létající cirkus nevysílal. On to není ani tak film, jsou to pouze dohromady poskládané, nejlepší (a samozřejmě nejzábavnější) skeče. Už se nemůžu dočkat!

The Hives

Nechápu jak jsem bez jejich hudby mohla až doposud existovat.
Jsou to Švédové a podle mého je přízvuk trochu znát. Naprosto zbožňuju Pelleho hlas. Občas zpívá tak zatraceně vysoko, až mě to nutí zavřít oči a nevnímat nic jiného. Miluju jak mu hlas ve výškách přeskakuje, jak křičí, jak hláskuje, jak si hraje se slovy, s výškou a zabarvením hlasu.
Řekla bych, že moc přeskakuju. Takže po pořádku.
Členové:
Howlin' Pelle Amqvist (krásně švédské jméno) - zpěv
Nicholaus Arson (ve skutečnosti Niklas Almqvist) - kytara
Vigilante Carlstroem (ve skutečnosti je to Mikael Karlsson Astrom) - kytara
Dr Matt Destruction (pravé jméno zní Mattias Bernvall) - basa
Chris Dangerous (ve skutečnosti Christian Grahn) - bubny

Všechna jejich yeahs a ooohhs jsou naprosto dokonalá. A taky Pelleho skoky při živém hraní, to jak mluví nesmyslným jazykem a jak koulí očima.

Mísa pomerančů

Rozepsala jsem Bowl of oranges od Bright eyes:

Tu noc pršelo. Dešťové kapky klepaly na okno v pravidelném rytmu a zněly jako ukolébavka. Unaveně jsem se obrátil na druhý bok a přitáhl si výš přikrývku.

***

Uviděl jsem malé dvířka, měly na výšku i na šířku pouze pár centimetrů, nepředpokládal jsem, že bych se do nich vešel. I přes to jsem se rozešel kupředu, chytil za kliku a hladce se protáhl skrz dveře na druhou stranu. Když jsem se dostal ven, všechno působilo strašně známě a zároveň úplně nově. Ulice, domy, obloha, tráva, dokonce i já sám jsem byl v určitém směru jiný. Bylo to jako ten pocit, když vylezete z vody a neprotřete si oči. Všechno bylo zamlžené, ale zároveň jasné a zářivé. Také jsem stále pociťoval něco jako déja vu: Někdy jsem tady už byl a přece jsem nevěděl kudy se vydat a jen tak jsem bloumal ulicemi. Prošel jsem kolem pár legračních krámků s keramikou a taky kolem cukrárny s výlohou, která přímo lákala k zakousnutí se do všech těch dobrot.

Náhle jsem se zastavil před domem, na kterém byla cedulka se zlatým nápisem Dr. Currier. Nevěděl jsem, proč stojím, nohy mě nechtěly poslouchat a nedaly se přimět k chůzi. Něco mě táhlo dovnitř a bylo to silnější než já, tak jsem vešel. V momentě, kdy jsem otevřel dveře, se ozval jiskřivý hlas malého zvonku, který byl nad nimi zavěšený. Ta spousta bílého světla všude kolem byla tak intenzivní, že mě přímo praštila do očí a donutila mě párkrát zamrkat. Zavřel jsem za sebou a tím jsem znova vyprovokoval zvonek k pohybu. Před sebou jsem viděl doktora v bílém plášti, ve kterém málem splýval s okolními stěnami i podlahou. Vypadal unaveně, ruce měl sklesle položené v klíně. Nevím jak, ale věděl jsem, že není zdravý. Malou chvilku jsem se pozastavil nad tím matoucím paradoxem nemocný lékař, ale po zatřesení hlavou, myšlenka uletěla.

Slova se mi najednou formovala v ústech a tak jsem promluvil: „ Omlouvám se, ale nemohu vám nijak pomoci. Je mi to líto, ale když nemůžete vy, tak ani já.“ Jakoby ta slova nepocházela z mojí hlavy, někdo je prostě vzal, zmačkal a nacpal mi je do pusy. K mému překvapení odpověděl: „Myslím, že bude stačit, když mě jen vezmete za ruce.“ Jakkoli se mi to zdálo podivné, sedl jsem si k němu a chytl ho za ruce. Po chvíli jsem se zeptal, jak se cítí.

„Děkuji, Cizinče, myslím, že jsem vyléčený. Po pravdě řečeno, jsem si tím naprosto jistý. Děkuji vám za váš léčebný úsměv a hojivé ruce.“ Na to jsem reagoval pouze pokýváním hlavou, protože mě nenapadala žádná odpověď.

Po této lekci mě úplně spontánně něco napadlo. Život je mísa pomerančů. Jednotlivé zážitky, dny a roky, nádechy a výdechy jsou pouhé části celku, tedy pomeranče. Jsou to jeho měsíčkovité dílky. V tu chvíli jsem téhle myšlence bezmezně věřil. Věděl jsem, že je to tak. Byla to pro mě tehdy jediná pravda. Naprostá podstata všeho. Jediná pravda, která bohužel při bližším rozboru tak trochu zešílela.

Teď už vím, že je to hloupost. Stejně tak jako snění je i mísa pomerančů pouhou fantazií.

Jiná

Připadám si starší. A myslím, že to není věkem. Spíš bych řekla, že je to tím, že čtu The Dove keeper. Nemůže to nechat nikoho chladným a nezměněným. Je to strašně zvláštní pocit, tohleto psychické ostaršení.

V poslední době jsem taky přečetla tři knihy od Raymonda Moodyho a to Život po životě, Úvahy o životě po životě a Světlo po životě. Jak název napovídá, týká se to posmrtného života. Pravděpodobně to mělo pozitivní vliv na moje pocity kolem smrti. Už jsem se to snažila číst dřív, ale protože mě ty myšlenky vyděsily, nechala jsem toho. Možná tím důležitým bodem bylo právě to, že jsem překonala strach a dokázala to přečíst.

Jednou v noci mě úplně spontánně napadla myšlenka, že duše je jako zápalka a tělo jako krabička. Sirka se zdánlivě zdá na krabičce nezávislá, ale potřebuje ji k tomu, aby o ni mohla škrtnout a zapálit se. Poté, až sirka shoří, neboli přemění se na kouř, pořád existuje, ale pouze v jiném stavu. Až později mi došlo, že moje mysl vyprodukovala napůl geniální myšlenku. Říkám napůl, protože na druhou stranu je to vlastně docela hloupost.

Maybe just one thing

Právě čtu jeden vážně dokonalý slash. Všechno beru zpět. Tohle je to nejkrásnější, co jsem, kdy četla. Alespoň co se týče slashe. Má to v sobě tak úžasné myšlenky, propracované emoce, vypjaté situace, scény plné svobody, lásky...Miluju na tom naprosto všechno. Někdy si říkám, že je to momentálně jediná věc, kvůli které vstávám ráno z postele. Nechápu jak jsem se vůbec mohla pokoušet sama psát, oproti tomuhle je to nic. Znát tu dívku co to napsala skládám jí denně poklony, zasypu ji květinami, cokoliv.

Nostalgie

Teď tak nějak všeobecně prožívám nějaký záchvat nostalgie. Zrovna včera jsem v noci poslouchala písničky z lyžáku.
A když už jsem načla to vzpomínání, tak jsem si pak ještě vytáhla canc a vzpomínala na tábory, výlety a soustředění. A najednou se to všechno vracelo. Je to jako koukat na film, ale ještě trochu víc, procítěněji.
Vždycky, když mě chytne tahle nálada, pročítám canc, koukám na fotky a hlavně vzpomínám.
Možná tak moc přemýšlím, protože je teď ve škole taková pohoda. Spousta profesorů je nemocných, a příští týden je ke všemu lyžák. Takže mám spoustu času na čtení, přátele a taky na naposlouchávání nové hudby. Nejlepší je, když máme na devět. Jdeme s M. do nějaké prázdné třídy, tam se zavřem a prokecáme celou volnou.
A jinak se mi zdá, že poslední dobou míň píšu a víc žiju. A taky je brusláková sezóna a navíc jsem začala tento rok hrát volejbal. Ale pořád si ten blog nechávám v záloze, občas není vůbec špatné se ze všeho vypsat.

Když život bolí

Před několika dny jsem dočetla knížku Martin Eden, autobiografický román Jacka Londona. Bylo to docela jednotvárné, ale líbila se mi pointa na konci. Začala bych právě tímto koncem:

Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje.

Abych to uvedla na pravou míru: kniha končí Martinovou smrtí. Je to tak impulsivní, náhlé rozhodnutí, že se mi to nemůže nelíbit. A když k tomu ještě navíc přidají báseň.

Proč se vlastně všichni tak bojí smrti, když je život to jediné co bolí. Ne smrt, život bolí. A proto, když je vám nejhůř, pořád je tady ještě smrt. Ta báseň je vlastně optimistická, dává naději.

Heath Ledger

Vlastně jsem ho jako herce objevila terpv nějak na začátku roku, díky Zkrocené hoře.
Teď jsem jen tak úplně bezmyšlenkovitě projížděla články na netu a najednou koukám na článek: Uplynul rok od smrti Heatha Ledgera. Říkám si, že je mi to jméno nějak povědomé. Když jsem koukla na fotku, bylo mi to jasné. Najednou mi to bylo strašně líto. Vlastně jsem o něm nic nevěděla, znala jsem ho jen jako Ennise, nijak dlouho jsem ho nesledoval, ale stejně...A taky jsem vůbec nevěděla, že je po smrti. A že je to už rok. To prostě není možné.
Potom jsem se na něho podívala trošku víc zblízka, pročetla jeho životopis a filmografii a čekal mě další šok. On hrál v Kletbě bratří Grimů! A k tomu ještě málem hlavní roli, a to Jacoba Grimma. Jak jsem ho mohla nepoznat, když jsem ten film viděla nejmíň stokrát?
Další šok byl, když jsem zjistila, že hrál toho hezounkýho blonďáka v Příběhu rytíře. Říkala jsem si fajn, tak teď už mě nemůže nic překvapit. Ale omyl, opak byl pravdou. Health Ledger hraje Jokera v Temném rytíři. Vědí to asi všichni mimo mě. A to jsem na ten film tak strašně chtěla jít, a nakonec to nevyšlo. A ještě si pamatuji, jak mi soulmate vyprávěla, že tam hraje nějaký herec a že četla něco v souvislosti s jeho smrtí. Ve snu by mě nenapadlo, že to je on!!

Ty ostatní světy

Je mi vlažně. A já přesně vím, jaký je to pocit. Víte, vždycky to může být horší, než je to teď. Tak proč ty nesmysly nehodit za hlavu? Vážně si myslím, že existuje víc světů, než tenhle ten, kterému se říká realita. Nebylo by trapně omezující, nemyslet na to? Jeden takový svět, je vlastně taková bublina kolem vás, která vznikne když posloucháte hudbu, čtete knížku nebo koukáte na film. Možná proto tak ráda čtu, je to útěk z reality. Na chvíli si odpočinout a předstírat, že jste vymyšlená písmenková postava. Ovlivňují vás pouze rozmary autora. Když tak nad tím přemýšlím, není až zas tak špatné psát. Napíšete: Svítí slunce. A ono opravdu ve vašem světě bude. Můžete klidně napsat, že je všechno oukej, že starosti a trable neexistují. A ona to bude pravda, jenom proto, že to chcete. A když se potom rozhodnete jinak, můžete to škrtnout, zmačkat papír. Když napíšete něco, co tak vlastně vůbec nemyslíte, stačí to jenom škrtnout. Škoda, že slova, která jste už jednou řekli nejdou chytit, a nacpat zpátky do pusy.
Dneska mám nějakou snílkovskou náladu. Když všechno zklame, zlomí se a zbortí se, snění nám zůstane. A potom ty ostatní světy. Vzpomněla jsem si na Miku...In any other world...
Možná, že ani tenhle svět, časoprostor a doba nejsou skutečné. Kdo ví? Kdo může s naprostou jistotou říct, co je a co není pravda. Co je vymyšlené a co je skutečnost? Jestli černá nebo bílá?
Já to nevím a ani netvrdím, že ano. Ale jo, já chci aby něco takového bylo. A protože moc chci, tak určitě existuje nějaký další svět. Imaginární...
Je to jako s tím, když někdo řekne: Nevěřím na víly. A jedna víla zemře. Když budete tvrdit, že fantazie neexistuje, za chvíli skutečně nebude. A proto křičme, že je fantazie nekonečná. Všichni chtějí být dospělí. Tak se nestyďme za to, že jsme děti a užívejme si to. Omlouvá nás naše dětská nevědomost a taky částečné pubertální bláznovství.
Já jen, že.. Věřme..přejme si a ono se to splní.
Mám vážně zvláštní náladu...

Linie krásy

Autor: Alan Hollinghurst

Protože jsem před tím četla Domov na konci světa a Hodiny, tak mi tenhle román připadá trochu slabší. Sám o sobě není špatný, ale ze srovnání s Cunninghamem vyjde jako ten horší. Je tam na mě možná až příliš sprostých slov a pojmenování částí lidského těla.
Taky mi trochu připadá, že je ten děj jaksi vláčný, strhující je až ke konci. První část Milostný akord, by mi možná dokonce připomínal jakousi červenou knihovnu, nebýt toho, že je poněkud ostřejší. Před tím než knihu začnete číst, byste si měli uvědomit, že otevřeně popisuje život (i milostný) homosexuální komunity. Jistou úlohu v knize hraje taky koks, a problematika s tím spojená. To mi připomíná docela nechutnou scénu v koupelně, kdy Wanimu začne krvácet zničená nosní sliznice, s příměsí hlenu, přímo do nahého klína jistého číšníka.
Ale takhle jsem začít vůbec nechtěla. Asi bych měla říct spíš něco co se mi na Linii líbí. A to je samotné pojetí krásy a Nickova estétská povaha. Hledá krásu všude, kde se dá. A potom taky ona Linie krásy. Což je jakýsi skoro až abstraktní pojem, který Nick nachází v křivce Waniho nahých zad, nebo v čerstvě nasypané lajně koksu. Pokud jde o postavy, mám ráda Waniho už pro tu jeho přezdívku. Tak strašně jsem chtěla, aby Nicka miloval, stejně tak jako on jeho. Potom Cath, která trpí maniodepresnivní psychózou a s tím spojenými fóbiemi. (například ze slov, které obsahují ou) Líbí se mi její vysvětlení světa, tak jak ho spatřila v jednom ze svých stavů.
Samotný děj, jak už jsem řekla je tak nějak táhlý. Vygradování přijde až na samotném konci, kdy se zhroutí celý ten jejich dokonalý svět. A taky bych asi měla upozornit, že to neskončí happy endem.

Chci jenom říct, že je to docela dobré. Nic víc, nic míň.

Oblíbený kousek:

"Takže ty by ses zamiloval do kohokoliv, jenom proto, že je, jak ty tomu říkáš, krásnej."

....

Nick vážně, leč slabým hlasem hles:"Pro mě krásný byl."
"Přesně!", řekla Catherine. "Lidi jsou hezký, protože je milujeme. Obráceně to nejde."

Domov na konci světa

Autor: Michael Cunningham

I když za Hodiny dostal Cunningham Pulitzerovu cenu, Domov na konci světa se mi zdá mnohem, mnohem lepší. Pro nastínění děje...Tato kniha popisuje část životů dvou přátel, Bobbyho a Jonathana, už od útlého dětství až do věku okolo třiceti let. Je rozdělena do tří částí a musím přiznat, že nejvíce se mi asi líbila hned ta první, která byla o jejich dětství a dospívání. Z počátku jsou Bobby a Jonathan nejlepšími přáteli, později se to zvrtne i v něco jako milostný vztah, ale nakonec se ukáže, že je pojí spíše nějaké neidentifikovatelné, neobyčejné pouto. Moc se mi líbí taky postava Bobbyho bratra Carltona, i když se v knize objevuje pouze na krátkou dobu. V Americe v té době všechna mládež žila stylem sex, drogy a rock and roll, a šestnáctiletý Carlton to svým přístupem k životu jen potvrzoval.
Díky této knize jsem si taky rozšířila své hudební znalosti. Bobby měl moc rád hudbu a dokázal celé dny jen ležet, kouřit trávu a poslouchat gramofonové desky. Taky mě okouzlily jeho taneční schopnosti. V knize "zazněly":

Jimi Hendrix : Foxy lady - Dokážu si živě představit, jak na ni Bobby tancoval. Nemusím zmiňovat úžasné kytarové vyhrávky a Jimiho sametový hlas.

The Beatles : Helter Skelter - Na první poslech jsem vůbec nepoznala, že jde o Beatles.

The Doors : Strange days - Docela pohodová. Hodně mi to připomíná Gorillaz.

Laura Nyro : V knize nebyly uvedeny žádné skladby, ale celkově má hodně příjemný hlas a hezky se u toho usíná.

Jethro Tull : Aqualung - Podle toho názvu jsem čekala něco hodně tvrdého. Ale moje očekávání se nenaplnilo. Líbí se mi, že ta skladba nenudí, i když trvá okolo šesti minut. Feeling like a dead duck. Zajímalo by mě jak se asi cítí mrtvá kachna. Nejradši mám část: Do you still remember december's foggy freeze... a tak dál.

Van Morrison : Musím ocenit Bobbyho vkus. Dá se to poslouchat celý den a noc a pořád to neomrzí. Mám moc ráda skladbu Ain't no sunshine.

The Rolling Stones : Ruby Tuesday - Když jsem to poprvé slyšela, řekla jsem si něco jako: Tohle jsou ti slavní Rolling stones? Dá se to poslouchat, ale taky si myslím, že ten refrén je asi nejslabší.

Elvis Presley : Jailhouse rock - K tomu asi není co dodat, prostě klasika. Typický rock and roll. Opět úžasná energie a nejlíp si to vychtunáte s klipem. Přímo to vybízí k tanci.

Bob Dylan : It's all over you, Baby blue - Docela komické.

Joni Mitchell : Woodstock - Taky jsem čekala něco docela jiného. Ale má to hezký text

Jimi Hendrix : Are you experienced - Úžasný začátek. Asi zase kytara v hlavní roli, co by se od něj taky jiného dalo čekat, že...

Chtěla jsem toho napsat spoustu. Je tak strašně složité popsat celou tu atmosféru, která v tom vládne. Děj je nečekaný, plný zvratů. A musím přiznat, že i když nejsem moc velký fanoušek happy endů, takhle to končit nemuselo.
Asi nejvíce se mi líbily části a rozhovory, kde byli pouze Jonathan a Bobby. Například scéna v lomu, nebo ta v New Yorku na střeše s kostičkami ledu.
Možná, že by se to dalo shrnout jako příběh jedné netradiční trojčlenné (později čtyřčlenné) rodiny. V níž figurovala heterosexuální Clare, bisexuální Bobby a homosexuální Jonathan. Je to příběh plný lásky, nevinnosti a taky bohužel smrti. Je to o hledání sama sebe a taky smyslu života. Nutí vás to přemýšlet nad sebou.

Miluji tuhle knihu.

Únik se nezdařil

Slohová práce do češtiny ovlivněná Hodinami.
Tak tedy...

Byla teplá letní noc. Ve vzduchu byla cítit nasládlá vůně třešní a čerstvě usušeného sena. Všude kolem se rozprostíralo tmavé ticho, které dokázalo přehlušit i luční kobylky ozývající se v trávě. Pomalu jsem nořila nohy do hebké trávy a z neznámých důvodů jsem se ji snažila příliš nepoválet. Vzduch byl vlhký jako po dešti a vznášelo se v něm něco neidentifikovatelného, co jsem sama nedokázala rozluštit. Byl to jakýsi pocit, nějaká předzvěst blízké budoucnosti. Foukal mírný vánek, který mi cuchal vlasy a vrhal mi do obličeje neposlušné pramínky. A já jsem šla odhodlaně vpřed.
…
Měla jsem docela obyčejný život, který se nedal nazvat ani zajímavým nebo výstředním. Byl to obyčejný život s manželem, dvěma dětmi, s domkem se zahrádkou a pár přátely v sousedství. Dokonce jsem měla vlastní, docela prosperující podnik, ve kterém jsem prodávala dřevěný nábytek. Vlastně ani nevím, kdy se to všechno zvrtlo. Nevybavuji si přesně tu chvíli. Možná to ani nebyl nějaký náhlý převrat, spíš něco pozvolného.
Pravděpodobně byly na počátku ty bolesti hlavy. Myslela jsem, že je to normální a občas to potká každého. Jenomže jsem možná neměla tak docela pravdu. Nebyly to jen bolesti, někdy se mi zdálo, jakoby se mi zatmělo před očima. Nebo jsem naopak vídávala spoustu barev všude kolem. Takovéto stavy často doprovázely jakési křeče. Nemohla jsem se hnout. Připadalo mi, že jsem něco jako loutka a potřebuji někoho, kdo by pohnul provázky a tím by rozhýbal i mě. Jindy se mi zase zdálo, že někde kolem poletuje ještě jedno moje já. Nějaké netělesné, průhledné já. A když se schovávalo za záclonou, tak ke mně i mluvilo. Moc jsem mu nerozuměla, protože strašně mumlalo. Znělo to, jako když někdo přejede dlaní po stěně, takové suché šustění, které se zakousávalo do rukou a pronikalo až kamsi dovnitř a tam se rozpínalo. Ale určitě vím, že mluvilo ke mně, snažilo se mě přemluvit. Občas jsem otevřela okno a snažila se ho dostat pryč. Ale nechtělo se odlepit od záclony a já se bála, že se na mě bude zlobit, tak jsem toho raději nechala.
Manžel mi často říkal, abych navštívila lékaře, tolik se nepřepínala a více odpočívala. Říkával, že jsem bledá a pořád dokolečka se ptal, jestli mi je dobře. V duchu jsem se sama sebe ptala, jak mi vlastně je. Ale ve skutečnosti jsem mu odpovídala, že to nic není, jen bolest hlavy. Sama jsem tomu nevěřila a on brzy přestal taky. Když mě jednou nachytal, jak stojím na parapetu otevřeného okna a vyháním své druhé já, byl stoprocentně přesvědčený, že něco není v pořádku.
Po tomto incidentu mě donutil navštívit odborníka. Dokonce jsem jich navštívila několik. Žádný z nich, ale neobjevil žádnou poruchu v chodu všech těch koleček, které se nepřetržitě točí uvnitř nás a způsobují to, že můžeme žít a dýchat.
Cítila jsem se strašně unavená a znuděná. Opět jsem to nepokládala za nic důležitého a jen jsem si namlouvala, že to zase jen zveličuji jako své bolesti hlavy.
Postupně se to pořád zhoršovalo. Navenek jsem se snažila chovat přirozeně, už kvůli dětem. Ale uvnitř jsem chátrala, hroutila jsem se do sebe jako umírající hvězda. Časem se ode mě odvrátili i bývalí přátelé. Ukazovali si na mě na ulici a většinou jsem zaslechla i něco jako ‚duševně chorá‘ a ‚pomatená‘, z útržku jejich rozhovorů. Chtěla jsem tomu zabránit, ale když se ke mně na procházce přidalo mé netělesné druhé já, obyvatelé našeho městečka světélkovali a vysílali do prostoru kolem sebe barevné záblesky.
…
A teď jsem tady, procházím se bosýma nohama po louce a přemýšlím nad tím, jaký měl můj život vlastně smysl. Možná to ani nebyl život, jenom sen a já se jednou probudím na druhé straně. Myslím, že k tomu dojde už dnes v noci.
Blížila jsem se k řece. Ještě pár kroků a stála jsem na břehu. Ze země jsem sebrala oválný těžký kámen a dala jsem si ho do kapsy kalhot. Už dnes bude po všem a já se probudím na druhé straně. Ne, tohle nebyl sen, spíš noční můra, ze které se v noci budíte zpocení a vyděšení.
Malými krůčky jsem se posunula až na samý okraj řeky. Odvážila jsem se do ní vnořit jednu nohu až po kotník. Příjemně to chladilo. Napadlo mě, jestli je to vždycky takhle snadné, umírat. Vykročila jsem i druhou nohou. Ani jsem se nenadála a už jsem měla vodu nad kolena. Nebylo to o nic těžší než rozhrnout ráno závěsy a nastavit tvář slunečním paprskům. Opravdu to bylo tak jednoduché.
Když jsem se znovu posunula, ucítila jsem, jak mě voda objímá kolem pasu. Kalhoty se mi přilepily na tělo a mírně znepříjemňovaly pohyb. Blížila jsem se doprostřed koryta. Tam byl nejprudší proud a dno tak hluboko, že jsem nedosáhla na zem. Ještě chvíli jsem postávala a rozvažovala se udělat další krok. Nevím, co mě právě teď víc táhlo ke dnu, jestli to byl kámen v kapse, nebo pouhý pocit tíživé prázdnoty. Teď bych asi měla říct některou z těch otřepaných frází, jako je třeba ta: ‚Sbohem krutý světe‘ nebo ‚Už nemůžu dál‘. Ale neřekla jsem nic, jen jsem udělala krok kupředu. Pak už se všechno dělo strašně rychle. Proud mě strhl pod hladinu a já jsem narazila hlavou na dno. Nebe bylo najednou strašně, nedosažitelně vysoko. Zavřela jsem oči. Vnímala jsem pouze vodní rostlinstvo, jak se mi otírá o nohy a v hlavě mi hrála nějaká melodie. Byla důvěrně známá, přesto jsem ji nedokázala pojmenovat. Čekala jsem, až se probudím do nějakého lepšího zítřku. Voda se mi nejspíš už dostávala do plic. Ne, že bych to cítila, spíš jsem předpokládala, že se to stane. Představovala jsem si, že se stávám součástí svého průhledného, bezmocného já. A potom už jsem nevěděla vůbec nic, ani jsem nic necítila. Řekla bych, že takhle nějak se člověk cítí ve vakuu.
…
Bolí mě hlava. Už zase? Tentokrát to ale bylo z jiné příčiny než obvykle. To jsem zjistila až později, když jsem si sáhla na temeno hlavy a objevila měkké záhyby obvazů. Otevřela jsem oči, ale kvůli příliš velkého množství světla a bílé, jsem je zase rychle zavřela. Na druhý pokus jsem na to silné světlo už byla připravená a vydržela jsem jeho vysávající jas. Vedle mě seděl na posteli manžel a držel mě za ruku. Něco mi mumlal do ucha. Vyprávěl, že mě nějaký malý klouček uviděl, jak mě unáší proud. Pomyslel si, že jsem uklouzla a spadla do řeky a zburcoval půlku naší malé vesničky. Někdo velice odvážný se pro mě vrhl do vln a vytáhl mě na břeh. Stal se z něj místní hrdina. Potom někdo zavolal sanitku a ta mě odvezla do nemocnice. Dech jsem měla plytký a puls slabý, ale jim se podařilo mě oživit. Zaplavil mě pocit zklamání.
Dnes se mi tedy nepodařilo probudit se. Můj únik z tohoto světa se nezdařil. Ale já žiji v naději a zkusím to znova.