Dopisy nikomu

Napsala jsem vám, drazí, všechny ty věci, které vám chci říct, ale z nejrůznějších důvodů nemůžu. Buďto si nejsme blízcí prostorově, nebo vás vídám každý den, jen vám prostě některé věci nedokážu říct do očí, nevím jak začít a bojím se, jak by takový rozhovor dopadl. Nevadí, že se to nikdy nedozvíte. Takhle je to nejspíš správně, některé věci by totiž mohly nasměrovat budoucnost úplně jiným směrem. Už to mám dlouho rozepsané a dopisuju to v průběhu celého semestru. Dneska jsem se rozhodla to zveřejnit, protože proč ne. Psát tyhle dopisy nikomu je hrozně uklidňující, budu to dělat častěji.

1. Chybíš mi. Strašně moc. A nechápu, proč ti něco tak obyčejného nedokážu říct. A možná taky právě proto už se tolik nevídáme. Protože si nedokážem říct tyhlety věci. Že si chybíme. Že se máme rády. Děsivě mě mrzí, že to takhle s námi dopadlo. Nikdy bych si nemyslela, že zrovna my dvě dopadneme takhle. A stejně ti nenapíšu. Protože mám strašný strach, že už žijeme příliš rozdílné životy, nemáme si co říct a příliš jsme se odcizily. Ale kdybych se tohle dozvěděla, asi bych to neunesla, protože by to tak bylo ještě bolavější.

2. Nedokážu si představit, jaké to bude bez tebe. Až se nebudeme vídat každý den. Neumím si ani představit, jak strašně mi budeš chybět v životě. Ať se děje cokoliv, vždycky když vidím tvůj nadšený výraz, musím se smát, málem proti vlastní vůli. Často na tebe myslím - častěji než bych měla. Představuju si, co děláš, na co myslíš a co bych ti chtěla vyprávět, kam s tebou jít a podobně. Mám tě moc ráda, víš. Doufám, že to víš. Nedokážu definovat, co je vlastně mezi námi. Každopádně je to něco zvláštního a speciálního. Nikdy jsem se kolem nikoho tak necítila. I když si to sama neuvědomuješ, způsobuješ mi nepatrnými věcmi, které děláš, nesmírné návaly pocitů. Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že se z toho snad nevzpamatuju. Mám šílenou spoustu věcí, které ti potřebuju hrozně moc říct a děsivě se bojím, že se mi to nikdy nepovede.

3. Tobě ve skutečnosti říkám všechno, co chci. Řekla jsem ti, že jsem si kvůli tobě uvědomila, že jsem vždycky měla vlastně docela ignorantské kamarády. Že mě překvapilo, jak dokážeš všechno v pohodě vzít. A ať řeknu cokoliv, nemyslíš si, že jsem divná. Protože, přiznejme si to, sama vyvádíš spoustu hloupostí, což mi ve výsledku dává svobodu, říkat nahlas všechno co si myslím. A prostě vůbec jsi skvělá, jak všechno zvládáš. A lidi, co to dávají a nikdy se nevzdávají, jsou super. Nechápu, jak to děláš. A vím, že když M. říkala, že pravé kamarády můžeš najít jenom na střední, že na výšce už to nejde, a my se na sebe podívaly, tak jsme si myslely to samé, a to, že to jde docela v klidu. Protože my jsme se našly na výšce a teď máme propojené duše.

4. Často se mi o vás zdají sny. Taky si představuju, co bychom si řekli, kdybychom se potkali, jak by ten rozhovor probíhal. A jaké by to bylo, kdybychom překonali tu formální bariéru a bavili se na úrovni přátelství. Opakovaně myslím na to, jak bych si s vámi chtěla povídat o všem, co jsem kdy v životě přečetla. Je to opravdu až absurdní jak často na vás myslím, vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se neviděli. Nakonec jsem to nevydržela a napsala vám skutečné psaní, protože takové věci prostě dělám, když mi někdo chybí v životě. Sama jsem zvědavá, jestli se tohle někdy nějak rozmotá.

Tohle střídavě zveřejňuji a skrývám, protože je to i na mě odkrytí obrovského kusu mojí duše, které zvládám jen někdy.

Postmodern jukebox v Praze

Včera všem, kteří byli na PMJ v Praze popraskaly měřiče radosti. Nejenže tam byla krásná Cristina Gatti s nepopsatelným hlasem, ale taky jim na saxofon hraje sám Ginsberg, který přicestoval časem, jen aby se toho mohl taky účastnit. A nakonec nám Scott dojatý k slzám zazpíval dream dream dream....teda All I have to do is dream. A už vůbec jenom to, že zpíval. Zatím to na žádných videích nedělal, což nechápu proč, protože má nádherný hlas. Asi nikdy jsem nezažila takový potlesk a hluk a křik, jako vedlejší produkt radosti z hudby. Nejvíc ze všech byl překvapený Scott, který jenom pořád dokola opakoval wow a bylo vidět, že je pro něj těžké dát vůbec dohromady nějakou větu, aby byla schopná vyjádřit, co nejpřesněji jeho pocity. Tak nám jen pověděl, že je to pro něj opravdu splněný sen, protože ještě někdy před půl rokem nahrávali první videa u něj v obýváku a teď jedou svoje první turné po Evropě. A taky jsem nikdy nezažila tak různorodé publikum. A tři přídavky. A ještě k tomu objevení úžasnosti jinak docela nenápadných členů: Mají skvělého basáka, který se pořád snažil zachovat jeden výraz s pozvednutým obočím, ale protože jsme stály s V. asi metr od něj a pořád se na něho smály a mávaly mu, tak to občas nevydržel a musel se smát taky. Dále pán, který zpívá, jako by právě přišel ze zkoušky černošského kostelního sboru a navíc si jede pravý americký kvalitní rap. Další věc, která se povedla, byla ta, že to bylo v Lucerně. Nikdy předtím jsem tam nebyla. Je tam půlkruhové, docela nízké pódium, takže je tam možnost stát vážně kousek od účinkujících. Stáli jsme tak asi půl metru od Scottových červených kláves a metr od Cristiny. A dohromady to všecko....pro Krásu a Lásku div, že mi neexplodovalo srdce...Nejlepší je, že každý z nich je úžasný sám o sobě, takže když se spojí všichni dohromady, vznikne něco naprosto nepopsatelného.
Těším se až se vrátí domů a natočí nová videa. Hlavně doufám, že se Scott začne aktivně podílet na zpěvu. Pořád na to musím myslet, jak zpíval tím svým zastřeným, mírně chraplavým hlasem se slzami v očích...vážně...nádhera.

心

Přišla mi duha

Při prokrastinaci mezi učením na poslední zkoušky jsem úplnou náhodou objevila postcrossing. Jde o to, že posíláte náhodným lidem ve světě pohlednice a píšete jim o náhodných momentech z vašeho života a jiní náhodní lidé vám to potom oplatí. A mně osobně obojí působí hroznou radost. Dvě moje pohlednice jsou už několik dní na cestě do Ameriky a Ruska a jedna už doputovala do Německa, k nějaké milé slečně, která má ráda majáky. Teprve včera jsem se vrátila domů po zkouškách a dneska, před malou chvílí zazvonil zvonek a dostala jsem svůj první pohled. Je z Běloruska a je na něm duha. Upřímně mě to rozesmálo, protože jsem do wish listu napsala, že by mě potěšilo cokoliv, co je nějak spojeno s gay světem, třeba duha. A nějaký miloučký vzdálený Alexandr mi to přání splnil. ^^ Strašně příjemný pocit - být milí na cizince, když jsou oni potom na oplátku milí na vás. Samozřejmě, že jsou. Nikdo, kdo se dobrovolně zapojí do postcrossingu nemůže být špatný člověk.

Něco trošku mimo kontext; toto: 心 je znak, který znamená hlavně srdce, ale taky mysl a obecně duši, nitro a podobně. Občas ho teď používám, když popisuju věci, které mě silně zasahují, i když to nikdo (kromě spolužáků z japonštiny) nechápe. Tak to vysvětlím aspoň tady.

Tak tedy 心

V.

G.

G. je zpátky, kdyby si někdo nevšiml. Nezestárl ani o den a má zase světlé vlasy (a rozkošnou puntíkovanou košili). A je mi krásně, že ho můžu opět slyšet zpívat. Jsem ráda, že zase můžu být součástí něčeho, co je výsledkem jeho kreativity. A vrátil se zpátky zrovna s kočkou, to je mu tak podobné.

Víš, samozřejmě žes nám chyběl, že se vůbec ptáš...Asi nevíš, jak moc jsi nám chyběl, když se ptáš...