Jedině tam.

Přesně vím kam patřím. Tam dolů pod pódium. Stát po kolena v prachu a lapat po vzduchu a křičet z plných plic. Snažit se rukou dotknout ničeho...a co nejvíc to jde...a ještě trochu víc. Stát na té správné straně...na straně evil motherfuckers. Protože se to vždycky dá vydržet, záleží jenom na tom, jak moc to chceš. Nezáleží na tom, jak moc horko je, jak moc slunce pálí ani na tom, kolik potu proleješ.

Pak už na ničem nezáleží. A klidně si můžeš sednout na zem do špíny a prachu.

Protože tam pod pódiem jsem to stejně nejvíc já. Moje nejoblíbenější já ze všech možných.

Silence

Myslím, že podceňujeme hodnotu ticha. Málokdo si uvědomuje, jak moc je cenné. Možná, že je to jen mou labilní osobností, ale cítím, že ticho je něco, co potřebuju v životě v určitých pravidelných dávkách. A propadám panice jen při pomyšlení, že bych své dávky nedostala.
Ticho neodmyslitelně patří k těm letním dnům, kdy sedím na zahradě, čtu Pýchu a předsudek a cpu se cheesecakekem, který jsem upekla. Jen pro představu.