Krysař

Autor: Viktor Dyk

Ano, úžasný příběh co dodat, přečetla jsem to jedním dechem.

„A vaše jméno?“
„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“

Slunce a světlo ji lekalo; prchala před ním jako noční pták.

Říkali, že se usmívá a pláče až příštího dne.

„Co zde činíte, krysař? Co chcete vůbec v Hammeln?“
Krysař naklonil se k růžovému keři a utrhl jeho nejkrásnější květ. „Co činím, vidíte. Voním k růži.“

Stál jako socha, jako přízrak. Ale jeho sežehl mráz jedné vteřiny. Nebylo v něm nežli krutá bolest.

Přežitá smrt

Autorka: Olga Scheinpflugová

Příběh se odehrává za války, kdy starý dědeček vypráví v klubu pěti lidem zamotaný příběh. Je o mladém chlapci, který si v sedmnácti letech nechal vyložit osud z ruky od mladé cikánky. Ta mu předpověděla, že se nedožije více než třiceti let…

Co mě zasáhlo:

Nejistota je na lidském životě to nejjistější.

Místo, aby žil, díval se, jak uplývá čas.

V té chvíli nevysvětlitelného pláče byla nejkrásnější.

Pod hrudním košem leželo cosi těžkého, rozdrceného a oteklého, co zásobovalo tělo i duši tlakem a bolestí, asi to bylo srdce.

Šla vedle něho rovně a bez hlesu, cítil, jak ho nenávidí celým svým tichem, i tady teď seděla jako ze skla, nedotýkal se, někdo něco pukne, něco se rozbije na kousíčky, a už to nikdy neslepíš.

Klidné, tiché a zbytečné

Sněhové vločky tiše padají a když se srazí s tabulkou okenního skla, rozpouštějí se. Uvnitř je šero, možná působí trochu ponuře, ale jinak ze všeho okolo vyzařuje příjemně teplá atmosféra. V krbu dohořívá oheň, ale chladno tady není. Po tmavých koutech tancují poslední plamínky ohně. V místnosti není mnoho nábytku, jen ten krb, stůl a pár židlí, několik skříněk a před krbem křeslo. Na krbu unaveně postávají dva staré svícny a pár rodinných fotografií. Je tu takové ticho, že by se zdálo, že v pokoji není živé duše. Ale přece! Před krbem v křesle sedí starý pán. Na spodním rtu má posazenou dýmku ze které se líně vinou obláčky kouře. Pod ústy pánovi až pod krk splývá závoj bílých vousů zářivých jako venkovní sníh. Staré ruce klidně odpočívají na opěradlech křesla. Starý pán tiše sedí, oči má zavřené a nic ho neruší. Možná jen staré hodiny s kyvadlem po babičce nebo snad po babičce babičky , které si broukají to svoje: „tik tak“.Všechno působí tak klidně jakoby se tady na chvíli zastavil čas. „Tik, tak. Tik tak.“ Oheň hoří, hodiny tikají, z dýmky stoupají obláčky kouře a starému pánovi se klidně zvedá hrudník s nádechy a výdechy. „Tik, tak. Tik, tak.“ Oheň dohořel a místo tančících plamínků je v krbu jen tma. Hodiny už netikají, zmrazily tuhle chvíli. Z dýmky už nestoupá kouř. Starému pánovi se hrudník nezvedá ani neklesá...

Jeffree Star

Kouzelně hermafroditní stvoření, které mě kdysi fascinovalo, protože je u něj otázka pohlaví tak neurčitá, že by klidně mohl být holkou, klukem, ničím, obojím, jednorožcem nebo taky mořskou pannou. Kdyby mě nezaujal už tímto, pak je tady ještě ten jeho příjemný, hebký, neuvěřitelně jemný hlas. Zbožňovala jsem způsob, jakým vyslovuje slovo "Plastic".