Vlastně jsem ho jako herce objevila terpv nějak na začátku roku, díky Zkrocené hoře.
Teď jsem jen tak úplně bezmyšlenkovitě projížděla články na netu a najednou koukám na článek: Uplynul rok od smrti Heatha Ledgera. Říkám si, že je mi to jméno nějak povědomé. Když jsem koukla na fotku, bylo mi to jasné. Najednou mi to bylo strašně líto. Vlastně jsem o něm nic nevěděla, znala jsem ho jen jako Ennise, nijak dlouho jsem ho nesledoval, ale stejně...A taky jsem vůbec nevěděla, že je po smrti. A že je to už rok. To prostě není možné.
Potom jsem se na něho podívala trošku víc zblízka, pročetla jeho životopis a filmografii a čekal mě další šok. On hrál v Kletbě bratří Grimů! A k tomu ještě málem hlavní roli, a to Jacoba Grimma. Jak jsem ho mohla nepoznat, když jsem ten film viděla nejmíň stokrát?
Další šok byl, když jsem zjistila, že hrál toho hezounkýho blonďáka v Příběhu rytíře. Říkala jsem si fajn, tak teď už mě nemůže nic překvapit. Ale omyl, opak byl pravdou. Health Ledger hraje Jokera v Temném rytíři. Vědí to asi všichni mimo mě. A to jsem na ten film tak strašně chtěla jít, a nakonec to nevyšlo. A ještě si pamatuji, jak mi soulmate vyprávěla, že tam hraje nějaký herec a že četla něco v souvislosti s jeho smrtí. Ve snu by mě nenapadlo, že to je on!!
Je mi vlažně. A já přesně vím, jaký je to pocit. Víte, vždycky to může být horší, než je to teď. Tak proč ty nesmysly nehodit za hlavu? Vážně si myslím, že existuje víc světů, než tenhle ten, kterému se říká realita. Nebylo by trapně omezující, nemyslet na to? Jeden takový svět, je vlastně taková bublina kolem vás, která vznikne když posloucháte hudbu, čtete knížku nebo koukáte na film. Možná proto tak ráda čtu, je to útěk z reality. Na chvíli si odpočinout a předstírat, že jste vymyšlená písmenková postava. Ovlivňují vás pouze rozmary autora. Když tak nad tím přemýšlím, není až zas tak špatné psát. Napíšete: Svítí slunce. A ono opravdu ve vašem světě bude. Můžete klidně napsat, že je všechno oukej, že starosti a trable neexistují. A ona to bude pravda, jenom proto, že to chcete. A když se potom rozhodnete jinak, můžete to škrtnout, zmačkat papír. Když napíšete něco, co tak vlastně vůbec nemyslíte, stačí to jenom škrtnout. Škoda, že slova, která jste už jednou řekli nejdou chytit, a nacpat zpátky do pusy.
Dneska mám nějakou snílkovskou náladu. Když všechno zklame, zlomí se a zbortí se, snění nám zůstane. A potom ty ostatní světy. Vzpomněla jsem si na Miku...In any other world...
Možná, že ani tenhle svět, časoprostor a doba nejsou skutečné. Kdo ví? Kdo může s naprostou jistotou říct, co je a co není pravda. Co je vymyšlené a co je skutečnost? Jestli černá nebo bílá?
Já to nevím a ani netvrdím, že ano. Ale jo, já chci aby něco takového bylo. A protože moc chci, tak určitě existuje nějaký další svět. Imaginární...
Je to jako s tím, když někdo řekne: Nevěřím na víly. A jedna víla zemře. Když budete tvrdit, že fantazie neexistuje, za chvíli skutečně nebude. A proto křičme, že je fantazie nekonečná. Všichni chtějí být dospělí. Tak se nestyďme za to, že jsme děti a užívejme si to. Omlouvá nás naše dětská nevědomost a taky částečné pubertální bláznovství.
Já jen, že.. Věřme..přejme si a ono se to splní.
Mám vážně zvláštní náladu...
Protože jsem před tím četla Domov na konci světa a Hodiny, tak mi tenhle román připadá trochu slabší. Sám o sobě není špatný, ale ze srovnání s Cunninghamem vyjde jako ten horší. Je tam na mě možná až příliš sprostých slov a pojmenování částí lidského těla.
Taky mi trochu připadá, že je ten děj jaksi vláčný, strhující je až ke konci. První část Milostný akord, by mi možná dokonce připomínal jakousi červenou knihovnu, nebýt toho, že je poněkud ostřejší. Před tím než knihu začnete číst, byste si měli uvědomit, že otevřeně popisuje život (i milostný) homosexuální komunity. Jistou úlohu v knize hraje taky koks, a problematika s tím spojená. To mi připomíná docela nechutnou scénu v koupelně, kdy Wanimu začne krvácet zničená nosní sliznice, s příměsí hlenu, přímo do nahého klína jistého číšníka.
Ale takhle jsem začít vůbec nechtěla. Asi bych měla říct spíš něco co se mi na Linii líbí. A to je samotné pojetí krásy a Nickova estétská povaha. Hledá krásu všude, kde se dá. A potom taky ona Linie krásy. Což je jakýsi skoro až abstraktní pojem, který Nick nachází v křivce Waniho nahých zad, nebo v čerstvě nasypané lajně koksu. Pokud jde o postavy, mám ráda Waniho už pro tu jeho přezdívku. Tak strašně jsem chtěla, aby Nicka miloval, stejně tak jako on jeho. Potom Cath, která trpí maniodepresnivní psychózou a s tím spojenými fóbiemi. (například ze slov, které obsahují ou) Líbí se mi její vysvětlení světa, tak jak ho spatřila v jednom ze svých stavů.
Samotný děj, jak už jsem řekla je tak nějak táhlý. Vygradování přijde až na samotném konci, kdy se zhroutí celý ten jejich dokonalý svět. A taky bych asi měla upozornit, že to neskončí happy endem.
Chci jenom říct, že je to docela dobré. Nic víc, nic míň.
Oblíbený kousek:
"Takže ty by ses zamiloval do kohokoliv, jenom proto, že je, jak ty tomu říkáš, krásnej."
....
Nick vážně, leč slabým hlasem hles:"Pro mě krásný byl."
"Přesně!", řekla Catherine. "Lidi jsou hezký, protože je milujeme. Obráceně to nejde."
I když za Hodiny dostal Cunningham Pulitzerovu cenu, Domov na konci světa se mi zdá mnohem, mnohem lepší. Pro nastínění děje...Tato kniha popisuje část životů dvou přátel, Bobbyho a Jonathana, už od útlého dětství až do věku okolo třiceti let. Je rozdělena do tří částí a musím přiznat, že nejvíce se mi asi líbila hned ta první, která byla o jejich dětství a dospívání. Z počátku jsou Bobby a Jonathan nejlepšími přáteli, později se to zvrtne i v něco jako milostný vztah, ale nakonec se ukáže, že je pojí spíše nějaké neidentifikovatelné, neobyčejné pouto. Moc se mi líbí taky postava Bobbyho bratra Carltona, i když se v knize objevuje pouze na krátkou dobu. V Americe v té době všechna mládež žila stylem sex, drogy a rock and roll, a šestnáctiletý Carlton to svým přístupem k životu jen potvrzoval.
Díky této knize jsem si taky rozšířila své hudební znalosti. Bobby měl moc rád hudbu a dokázal celé dny jen ležet, kouřit trávu a poslouchat gramofonové desky. Taky mě okouzlily jeho taneční schopnosti. V knize "zazněly":
Jimi Hendrix : Foxy lady - Dokážu si živě představit, jak na ni Bobby tancoval. Nemusím zmiňovat úžasné kytarové vyhrávky a Jimiho sametový hlas.
The Beatles : Helter Skelter - Na první poslech jsem vůbec nepoznala, že jde o Beatles.
The Doors : Strange days - Docela pohodová. Hodně mi to připomíná Gorillaz.
Laura Nyro : V knize nebyly uvedeny žádné skladby, ale celkově má hodně příjemný hlas a hezky se u toho usíná.
Jethro Tull : Aqualung - Podle toho názvu jsem čekala něco hodně tvrdého. Ale moje očekávání se nenaplnilo. Líbí se mi, že ta skladba nenudí, i když trvá okolo šesti minut. Feeling like a dead duck. Zajímalo by mě jak se asi cítí mrtvá kachna. Nejradši mám část: Do you still remember december's foggy freeze... a tak dál.
Van Morrison : Musím ocenit Bobbyho vkus. Dá se to poslouchat celý den a noc a pořád to neomrzí. Mám moc ráda skladbu Ain't no sunshine.
The Rolling Stones : Ruby Tuesday - Když jsem to poprvé slyšela, řekla jsem si něco jako: Tohle jsou ti slavní Rolling stones? Dá se to poslouchat, ale taky si myslím, že ten refrén je asi nejslabší.
Elvis Presley : Jailhouse rock - K tomu asi není co dodat, prostě klasika. Typický rock and roll. Opět úžasná energie a nejlíp si to vychtunáte s klipem. Přímo to vybízí k tanci.
Bob Dylan : It's all over you, Baby blue - Docela komické.
Joni Mitchell : Woodstock - Taky jsem čekala něco docela jiného. Ale má to hezký text
Jimi Hendrix : Are you experienced - Úžasný začátek. Asi zase kytara v hlavní roli, co by se od něj taky jiného dalo čekat, že...
Chtěla jsem toho napsat spoustu. Je tak strašně složité popsat celou tu atmosféru, která v tom vládne. Děj je nečekaný, plný zvratů. A musím přiznat, že i když nejsem moc velký fanoušek happy endů, takhle to končit nemuselo.
Asi nejvíce se mi líbily části a rozhovory, kde byli pouze Jonathan a Bobby. Například scéna v lomu, nebo ta v New Yorku na střeše s kostičkami ledu.
Možná, že by se to dalo shrnout jako příběh jedné netradiční trojčlenné (později čtyřčlenné) rodiny. V níž figurovala heterosexuální Clare, bisexuální Bobby a homosexuální Jonathan. Je to příběh plný lásky, nevinnosti a taky bohužel smrti. Je to o hledání sama sebe a taky smyslu života. Nutí vás to přemýšlet nad sebou.
Slohová práce do češtiny ovlivněná Hodinami.
Tak tedy...
Byla teplá letní noc. Ve vzduchu byla cítit nasládlá vůně třešní a čerstvě usušeného sena. Všude kolem se rozprostíralo tmavé ticho, které dokázalo přehlušit i luční kobylky ozývající se v trávě. Pomalu jsem nořila nohy do hebké trávy a z neznámých důvodů jsem se ji snažila příliš nepoválet. Vzduch byl vlhký jako po dešti a vznášelo se v něm něco neidentifikovatelného, co jsem sama nedokázala rozluštit. Byl to jakýsi pocit, nějaká předzvěst blízké budoucnosti. Foukal mírný vánek, který mi cuchal vlasy a vrhal mi do obličeje neposlušné pramínky. A já jsem šla odhodlaně vpřed.
…
Měla jsem docela obyčejný život, který se nedal nazvat ani zajímavým nebo výstředním. Byl to obyčejný život s manželem, dvěma dětmi, s domkem se zahrádkou a pár přátely v sousedství. Dokonce jsem měla vlastní, docela prosperující podnik, ve kterém jsem prodávala dřevěný nábytek. Vlastně ani nevím, kdy se to všechno zvrtlo. Nevybavuji si přesně tu chvíli. Možná to ani nebyl nějaký náhlý převrat, spíš něco pozvolného.
Pravděpodobně byly na počátku ty bolesti hlavy. Myslela jsem, že je to normální a občas to potká každého. Jenomže jsem možná neměla tak docela pravdu. Nebyly to jen bolesti, někdy se mi zdálo, jakoby se mi zatmělo před očima. Nebo jsem naopak vídávala spoustu barev všude kolem. Takovéto stavy často doprovázely jakési křeče. Nemohla jsem se hnout. Připadalo mi, že jsem něco jako loutka a potřebuji někoho, kdo by pohnul provázky a tím by rozhýbal i mě. Jindy se mi zase zdálo, že někde kolem poletuje ještě jedno moje já. Nějaké netělesné, průhledné já. A když se schovávalo za záclonou, tak ke mně i mluvilo. Moc jsem mu nerozuměla, protože strašně mumlalo. Znělo to, jako když někdo přejede dlaní po stěně, takové suché šustění, které se zakousávalo do rukou a pronikalo až kamsi dovnitř a tam se rozpínalo. Ale určitě vím, že mluvilo ke mně, snažilo se mě přemluvit. Občas jsem otevřela okno a snažila se ho dostat pryč. Ale nechtělo se odlepit od záclony a já se bála, že se na mě bude zlobit, tak jsem toho raději nechala.
Manžel mi často říkal, abych navštívila lékaře, tolik se nepřepínala a více odpočívala. Říkával, že jsem bledá a pořád dokolečka se ptal, jestli mi je dobře. V duchu jsem se sama sebe ptala, jak mi vlastně je. Ale ve skutečnosti jsem mu odpovídala, že to nic není, jen bolest hlavy. Sama jsem tomu nevěřila a on brzy přestal taky. Když mě jednou nachytal, jak stojím na parapetu otevřeného okna a vyháním své druhé já, byl stoprocentně přesvědčený, že něco není v pořádku.
Po tomto incidentu mě donutil navštívit odborníka. Dokonce jsem jich navštívila několik. Žádný z nich, ale neobjevil žádnou poruchu v chodu všech těch koleček, které se nepřetržitě točí uvnitř nás a způsobují to, že můžeme žít a dýchat.
Cítila jsem se strašně unavená a znuděná. Opět jsem to nepokládala za nic důležitého a jen jsem si namlouvala, že to zase jen zveličuji jako své bolesti hlavy.
Postupně se to pořád zhoršovalo. Navenek jsem se snažila chovat přirozeně, už kvůli dětem. Ale uvnitř jsem chátrala, hroutila jsem se do sebe jako umírající hvězda. Časem se ode mě odvrátili i bývalí přátelé. Ukazovali si na mě na ulici a většinou jsem zaslechla i něco jako ‚duševně chorá‘ a ‚pomatená‘, z útržku jejich rozhovorů. Chtěla jsem tomu zabránit, ale když se ke mně na procházce přidalo mé netělesné druhé já, obyvatelé našeho městečka světélkovali a vysílali do prostoru kolem sebe barevné záblesky.
…
A teď jsem tady, procházím se bosýma nohama po louce a přemýšlím nad tím, jaký měl můj život vlastně smysl. Možná to ani nebyl život, jenom sen a já se jednou probudím na druhé straně. Myslím, že k tomu dojde už dnes v noci.
Blížila jsem se k řece. Ještě pár kroků a stála jsem na břehu. Ze země jsem sebrala oválný těžký kámen a dala jsem si ho do kapsy kalhot. Už dnes bude po všem a já se probudím na druhé straně. Ne, tohle nebyl sen, spíš noční můra, ze které se v noci budíte zpocení a vyděšení.
Malými krůčky jsem se posunula až na samý okraj řeky. Odvážila jsem se do ní vnořit jednu nohu až po kotník. Příjemně to chladilo. Napadlo mě, jestli je to vždycky takhle snadné, umírat. Vykročila jsem i druhou nohou. Ani jsem se nenadála a už jsem měla vodu nad kolena. Nebylo to o nic těžší než rozhrnout ráno závěsy a nastavit tvář slunečním paprskům. Opravdu to bylo tak jednoduché.
Když jsem se znovu posunula, ucítila jsem, jak mě voda objímá kolem pasu. Kalhoty se mi přilepily na tělo a mírně znepříjemňovaly pohyb. Blížila jsem se doprostřed koryta. Tam byl nejprudší proud a dno tak hluboko, že jsem nedosáhla na zem. Ještě chvíli jsem postávala a rozvažovala se udělat další krok. Nevím, co mě právě teď víc táhlo ke dnu, jestli to byl kámen v kapse, nebo pouhý pocit tíživé prázdnoty. Teď bych asi měla říct některou z těch otřepaných frází, jako je třeba ta: ‚Sbohem krutý světe‘ nebo ‚Už nemůžu dál‘. Ale neřekla jsem nic, jen jsem udělala krok kupředu. Pak už se všechno dělo strašně rychle. Proud mě strhl pod hladinu a já jsem narazila hlavou na dno. Nebe bylo najednou strašně, nedosažitelně vysoko. Zavřela jsem oči. Vnímala jsem pouze vodní rostlinstvo, jak se mi otírá o nohy a v hlavě mi hrála nějaká melodie. Byla důvěrně známá, přesto jsem ji nedokázala pojmenovat. Čekala jsem, až se probudím do nějakého lepšího zítřku. Voda se mi nejspíš už dostávala do plic. Ne, že bych to cítila, spíš jsem předpokládala, že se to stane. Představovala jsem si, že se stávám součástí svého průhledného, bezmocného já. A potom už jsem nevěděla vůbec nic, ani jsem nic necítila. Řekla bych, že takhle nějak se člověk cítí ve vakuu.
…
Bolí mě hlava. Už zase? Tentokrát to ale bylo z jiné příčiny než obvykle. To jsem zjistila až později, když jsem si sáhla na temeno hlavy a objevila měkké záhyby obvazů. Otevřela jsem oči, ale kvůli příliš velkého množství světla a bílé, jsem je zase rychle zavřela. Na druhý pokus jsem na to silné světlo už byla připravená a vydržela jsem jeho vysávající jas. Vedle mě seděl na posteli manžel a držel mě za ruku. Něco mi mumlal do ucha. Vyprávěl, že mě nějaký malý klouček uviděl, jak mě unáší proud. Pomyslel si, že jsem uklouzla a spadla do řeky a zburcoval půlku naší malé vesničky. Někdo velice odvážný se pro mě vrhl do vln a vytáhl mě na břeh. Stal se z něj místní hrdina. Potom někdo zavolal sanitku a ta mě odvezla do nemocnice. Dech jsem měla plytký a puls slabý, ale jim se podařilo mě oživit. Zaplavil mě pocit zklamání.
Dnes se mi tedy nepodařilo probudit se. Můj únik z tohoto světa se nezdařil. Ale já žiji v naději a zkusím to znova.
