My heart is my armor.

Musím si znovu přečíst Nekonečnou, téměř průzračnou modř od ‚druhého Murakamiho‘. To jsou temné části mojí duše. Hlavní hrdina má nádherný bordel v hlavě.
Hm, neřekla bych, že to někdy popíšu právě takhle. Asi je to tím, že mám teď v sobě démony, jak říká M.

Čtu si na balkóně zalitém sluncem Murakamiho Dance Dance Dance. Pode mnou kvetou stromy. Balím se do F. dečky. Po strašně dlouhé době kouřím cigaretu. Vůně tabáku, máty a borůvek jako tenkrát s L. - ještě dlouho potom zůstává na jazyku.

Teď se nově chodím na balkón právě jen balit do té vůně.

F. je krásná tím způsobem, že se líbí většině lidí. M. je krásná tím způsobem, že mi z toho buší srdce.

Sometimes you gotta bleed to know, that you're alive and have a soul.

Murakamiho Dance Dance Dance zatím plné Hvězdných válek a Michaela Jacksona s tamburínou. You have but to seek and the Sheep Man shall connect. Not bad.

Je půl jedné ráno a my si stavíme postel.

Š先生: Mišima Jukio si vybudoval vlastní armádičku v rámci domobrany.

君がいるのは素敵なことだ。

Muchomůrky bílé.

人間じゃねえ。

V katalozích univerzitních knihoven je napsáno, že některé knihy jsou k dostání v Kabinetě Dálného východu při katedře romanistiky. Ten ale už neexistuje, protože je z něj naše Katedra asijských studií. Tak jsem si myslela, že je najdu normálně někde u nás na katedře, ale zjistila jsem, že knihy, co patří KASu, nejsou katalogizovány a že většinu si lidi rozebrali kdysi při stěhování. Takže ve všem je chaos a většina těch knih je dávno pryč.

先生、どうして私の名前を覚えませんか。先生は私のことが嫌いかどうかと考えています。

R. měl na sobě fialovou košili a přes ni černý svetr. Strašně mu to slušelo. Pocit blízkosti, když nám vypráví svoji krásnou backstory, jakým způsobem se dostal k japonštině. Včera mi došlo, jak moc ho mám ráda. On vůbec není cool kid, jak jsem si loni myslela. On je úplně stejné trdlo, jako jsme my, což mu hrozně přidává na sympatičnosti.
Musíme se jako on snažit zbavit pocitu, že jsme zodpovědní za ostatní. Za skupinu, ve které se nacházíme.
Taky jsem mu omámená pivem vyprávěla o tom, jak mě děsí temná aura v našem bytě. A zpívala jsem mu melodii z reklamy na たらこ. Byl docela vyděšený. Trochu to chci vzít zpátky, ale trochu taky ne, protože nás to nejspíš někam posunulo v našem vztahu.

Odjet do Japonska by byl krásný útěk z reality. Ale už to nebudu nikomu říkat nahlas, protože to M. vyděsilo. Začínám tím být docela posedlá, nemůžu se zbavit pocitu, že by to byla příležitost udělat si pořádek v životě. Jsem přemožená tou představou, že by se tím všechno zacelilo. A bylo by to důkazem, že všechno moje snažení na vš mělo nějaký smysl.

Olomouc, more like - skladiště všech ztracených existencí.

Už neumím rozlišovat, co se smí říkat nahlas a co ne.

Říkáme: „tohle se nestalo“ a popíráme tím realitu.

Možná nejkrásnější na Honey & Clover je přátelství Mority a Yamady. Když ji Shinobu drží za ruku ušpiněnou od keramické hlíny. Čtyřlístky a ruská kola.

Jaké to asi musí být, když zjistíš, že ten zvuk, co tě už dlouho pronásleduje, je zvuk prázdnoty?

Jak daleko dokážu jet, aniž bych se otočil?

自分探しの旅

Myslím, že nakonec mým životním posláním bude šířit Tvaroháčky, dečkovou pozitivitu a budit Kryštofa ze zlých snů.

Až budu velká, chci být Dylan Moran.

僕は見たよ / 僕は見たよ / あの美しい光

Často teď vídávám わ先生e, jak jde do školy, obklopený skupinkami studentů, kteří jsou skoro všichni větší než on. To mám vždycky hned dobrou náladu a tiše se pochichtávám, jak je droboučký.

Štěstí je: čokoládový dort s jahodami.

Chumáčkový sníh: わたゆき

Můj nový nejoblíbenější moment v japonských dějinách: Edwin O. Reischauer (odborník na dějiny a kulturu Japonska a východní Asie) klečí před prezidentem Trumenem a prosí, aby neshazovali atomovou bombu na Kjóto. (I když není skutečný a funguje asi trošku na způsob legendy.)

Obklopená smetím ze psaní, zmačkanými kousky papíru a rozlitým inkoustem. Takhle chci žít.

Když cokoliv píšu, občas se mi stane, že stvořím nestvůry a pak s nimi musím žít a nejdou vymazat.

Zhmotňování příšer ze snů mě děsí. Mnohem děsivější jsou ale ty příšery, které ze snů nepocházejí.

Jediné, co chci, je válet se na podlaze, křičet: „náhodné znaky!“ hystericky se u toho smát a potom plynule přejít v pláč.

V sobě vím, co to je, ale nahlas to nepojmenovávám.

Chci si nechat patentovat svoji teorii, že tři roky studia japonštiny jsou hraniční. Takže příští rok to přijde. Skutečné šílenství.

Cucui má kredit za přesné vystižení pocitů perfekcionistů.

To je v pořádku, žiju v šíleném okruhu lidí, takže jsem tolerantní k bláznovství lidí z jiných fakult.

Třeba moje deprese taky souvisí s vyčerpáním životní energie.

Emoční inkontinence je moje nové oblíbené slovní spojení. To jsem já v kostce.

我輩は屑である。

V. říká, že s dečkama měním svět. Šířit dečkovou pozitivitu, to jsem vždycky chtěla. #lifegoals
(Většinou všechno, co říkám, myslím z 50 % jako vtípek a z 50 % smrtelně vážně.)

Míjíme se se spolubydlícími. Jsou zmatení z mé přítomnosti / nepřítomnosti na bytě. Jsou vyděšení, že vidí stopy po mém vaření a mizet můj kabát, ale mě samotnou nepotkají. Tak jim píšu, že díky tomu, že čtu Papriku, teď umím cestovat ve snech. A taky, že mi naše bytové duše mrtvých dětí vypraly prádlo a pověsily mi ho v pokoji. Náš byt je opravdová horror show. (A k tomu je víc zajímá, jestli jsem naživu nebo ne, místo toho, že se v Japonsku dají v owl cafe hladit sovy.)

Rozhodla jsem se, že říkat: „Chybíš mi.“ je taky důležité.

Poslouchám hromady japonského indie. Jako by se hudba dala počítat na hromady.

Dát náš zelený, chlupatý kobereček na matračku se ukázalo jako největší legrace.

Keaton Henson zpívá o tom, jak má わ先生 malé ručičky. A taky o všem, co mě bolí.

And my body's weak / feel my lungs giving up on me.

Dívám se na 薔薇の葬列 (Pohřební průvod růží) – Japonsko na konci 60. let, 男と男, ピーター a jeho dlouhé řasy a transvestité v kimonech.

And I am more than these bones / I feel love, I feel alone. / I just wish you would come home.

Neviděly jsme se týden. Když tě konečně potkám, objímám tě vším, co mám. Držet tě za ruku a mít tě na klíně byla ta nejpřirozenější věc na světě.

I'm worried it might just be / something my soul needs.

Být u tebe, být kolem tebe, být s tebou je ta nejpřirozenější věc na světě. Hřeješ, je mi s tebou příjemně a útulně.
Jsem ráda, že tě můžu mít občas na chvilku pro sebe, i když třeba jen na několik hodin od pozdě večer do brzy k ránu.

君なら何という。君ならどうする。
Když přijde na tebe, tak nevím, nemůžu.
Když ty všechno tak klidně přijmeš. Všechno bys přijala.

Všechno co chci, je opít se s tebou vínem a tisknout se k tobě dokud neusnu.

Feel my heart giving up on me.

Všechno co chci, je opít se s milými lidmi vínem a tisknout se k nim dokud neusnu.

我輩は屑である。(Vtípek pro strašně nepatrnou skupinu lidí a můj současný duševní stav.)

And if the world stops believing, I'll keep believing!

Když chceš mít někoho v životě, musíš se zevnitř nutit, abys ho jakýmkoliv způsobem 連絡.

Sedíme s K. na kašně, necháváme se polívat sluníčkem, pijeme kávu a já vyprávím o Lauře Jane Grace. O tom, že ji vnímám jako neskutečně sympatického a odvážného člověka a zbožňuju její hlas. (Navíc je nádherná, ale to neříkám nahlas.) Vždycky bych ji obdivovala, něco tak nedůležitého jako gender v tom nemůže hrát určující roli. Chápu, že to spousta lidí nechápe.

Dala jsem prvákům motivaci, aby se nevzdávali a dostali se do 4. semestru - v konverzaci se objeví obrázek Jandery ve spodním prádle. Vypadali natěšeně. #‎dobréskutky‬

Revoluce, svetříky a proužky (andymori - 革命).

Against me! jedou na tour s Frankiem a já u toho nemůžu být.

Nohavica je to, co je nejvíc "doma" a není to místo. „Já chci poezii. Co mám ze života? Samé přízemnosti.“

Když mluvím s R. hodně zblízka, intenzivněji vnímám jeho obrovské oči a pihy na nose.

K obědu rýže s brokolicí a vzápětí sladké víno v duhových kelímcích.

Po desáté večer se Širu zpátky do Ostravy. Další šílená společná cesta vlakem, smějeme se únavou, vyprchává z nás víno a učíme se znaky.

Horká vana plná pěny a zamlžené zrcadlo. Poslouchám k tomu Plenty. Deep dark touhy.

Jsme vyčerpaní – já a můj bolavý zub – tak si jdeme v sobotu zdřímnout a spíme 4 hodiny.

Chybí mi V.

Nestíhám NIC. ちょっと無理でしょうね。

春が来た。

Štěstí je - káva a horká sprcha.

Nejdřív se div nerozbrečím, že padám na dno kapsy, protože ze semestru zbývají už jen 4 týdny a já mám pořád před sebou 4 seminárky (a nejen to), vzápětí nemůžu usnout rozrušením, že jsem si z ničeho nic nejspíš zvolila téma na bakalářku.

Začala jsem číst Papriku. I přesto, že mě děsí lucidní snění (ve snu něco děláš právě proto, že víš, že je to jen sen), je to příjemnější než Óe. Nevím, jestli mě děsí víc věcí než ostatní, nebo o tom jen příliš přemýšlím. K. říká, že to, čeho se bojím, není vůbec strašidelné. Vzpomínám si, že A. mi kdysi zakazovala vůbec vyslovovat slovo „děsit“. Tak moc se bála.

Tmavé rtěnky a šrámy na duši, to jsi napsala moc hezky.

Nejdřív mě napadlo, že to byl dost zmatený rozhovor, ale pak mi došlo, že všechny rozhovory s R. jsou takové.

Málo doceňuju, jaké je to vlastně štěstí, že jsme se našly. Není to tak snadné najít někoho opravdu blízkého. Právě teď mi tady někdo takový moc chybí.

Už jsem dlouho nepsala a zase cítím, jak to teď nejde z mého úplného středu, ale jenom odněkud z povrchu.

M. se mi směje, že si dávám loupák s hermelínem a jahodami. F. tomu říká ‚bohémská večeře‘.

Zjistila jsem, jak zní moje duše. Zní jako dítě, které se utopilo na letním táboře. Já jsem to dítě.

Znova mě dojímá až k slzám (tentokrát v tramvaji), když Fumia zpívá: „Co si počnu s těmahle rukama?“

Máme výzkumný víkend, čteme japonské pohádky (které jsou na naše poměry docela dost brutální) a prokládáme to dobrotami a kávou. Večer popíjíme gin s tonikem, píšeme dopis pro V. a malujeme jí k tomu dečky.

V. si na trudnomyslnost rozbaluje fortune cookies. Většinou tam jsou pozitivní věty. Like - "Amazing! The others don´t know what to do but you are managing everything." Tak 嬉しい, že mě napadlo jí je přibalit do survival kitu.

Paní profesorka říká tak mile: „Abychom nezůstali bez poezie…“ To by totiž byla opravdu škoda.

Proč znak 色 původně znamenal sex a teď se používá ve významu barva? Jak asi došlo právě k tomuto posunu… Myslím na to, co kdysi napsala Izumi Shikibu:
"In this world
love has no color
yet how deeply
my body
is stained by yours."

Mám ráda, když mám čas dodělat jednu práci a teprve potom začít další. Na VŠ se mi to zatím ještě nepovedlo. Vždycky musím řešit naprosto všechno najednou.

Po dlouhé době jsem se hluboce zamilovala do anime. Koukám na Honey and clover. 森田 忍 (Morita Shinobu) je člověk, který zapůsobil přímo na moje 心. Mimo jiné taky maluje a opět, nevím, co by na člověku mohlo být něžnějšího.
春が来た。A možná taky proto je příjemné, koukat na skupinku lidí, jak se válí v trávě a hledají čtyřlístky. Krom toho všichni nějakým způsobem umělecky tvoří a já si myslím, že k tomu je vždycky potřeba nějaká vnitřní bolest. Možná proto mi připadají tak blízcí. Mám pocit, že lidí, kteří tvoří z radosti je spíše menšina.

君なら何という。君ならどうする。

Štěstí je – bílé víno a jahody.

Mám růžovo-žlutý hrníček na kávu s sebou, špinavé boty a červené rty.

Depresivní D. si kreslí prstem po tváři slzičky. Tak nesměle si poposedl blíž ke mně, když se ostatní začali bavit tak nahlas, že jsme se málem neslyšeli. A tak stydlivě se připomínal, že si dá ten cider s námi.

Myslela jsem si, že když tady nebudeš, tak do dvou dnů umřu steskem. Zjistila jsem, že bez tebe mám akorát větší k l i d v životě.

Ve vinárně hrají Nohavicu, což mi dává nejkrásnější ujištění, že jsem zase doma.

Pod okny rozkvétají sněženky a na čerstvě zelenou louku zvolna dopadá sníh. Mám pocit, že něco takového vidím prvně v životě a nemůžu se odtrhnout od okna. Jaro doma je úplně jiné než ve městě.

すみれは何も言わずに僕の手を取ってそっと握った。

Někdy je důležité říct: „ Nikdy si nemysli, že bych tě za něco odsoudila. Já budu vždycky na tvojí straně.“

Já a moje krátké vlasy se těšíme na P., který jako jediný už strašně dlouho snáší moje absurdní smutky.

Někdy mám pocit (a možná taky chci trochu předstírat) že neexistuje nic mimo náš pokoj (byt) v Olomouci.

Asi jsem vážně taková, že střídavě dávám nezměrné množství lásky a střídavě jsem chladná jako led.

Líbí se mi, jak L. používá slova, ale to už odvždycky.

Na lovu mě kousla liška, zlomila mi tak dva prsty.

私はちょうど何が重要か見つけようとしている。

One has to celebrate the party as it comes.

Už se nedivím, že Japonci přirovnávají ženy k vistáriím, když teď vím, jak jsou nádherné.

Uprostřed noci - kouří se z horké vany, mám prázdno nejen v hlavě, ale jsem taky prázdná všude jinde po těle.

Texty Plenty jsou všechno a Enuma Fumiya je Beautiful Cinnamon Roll Too Good For This World, Too Pure.

Jak jen můžu být šťastná s těmahle rukama? Co jsem byla schopná ochránit a co jsem byla schopná dát? Používala jsem je k tomu, abych si zakryla uši, zavřela dveře. A stejně nic nezmůžu. 何もできない。Ty svoje ruce používáš k tomu, aby sis zakryla oči, pohladila mě po vlasech.
今はわかんない。

Na mostě vůně rzi a čokolády. Vracím se potmě domů po další Klubové akci. Z nějakého důvodu mě uklidňuje, že v kapse u bundy hladím origami krabičku. Únavu opět vynahradilo to, že jsem si při vysvětlování instrukcí mohla popovídat s dalšími milými lidmi.

R. občas působí tak droboučce – ne tím jak vypadá, ale tím jak se chová – že bych ho celého umačkala. Září jako dítě, když říká: „Počkejte, ještě nemůžeme končit, ještě si musím vyrobit krevetu z brček.“

Teď mě mrzí, že jsem ti neřekla, že si ke mně můžeš přijít pro objetí, když to budeš potřebovat. Občas je důležité říct něco nahlas, i když máš pocit, že to musí všichni chápat i beze slov. Měla jsem ti říct, že je to v pořádku, že tak můžeš zůstat, když ses ke mně přitulila. Moje teorie o tvojí dětské duši byla správná. A tak tě objímám a říkám: „Vrať se.“ a doufám, že chápeš, co je v tom všechno obsaženo.

Sen: Jsi kůň v malé ohradě, chodím tě pozorovat jak spíš ve stínu rozvětveného stromu. Myslím na to, že musíš trpět, když jsi zavřený na tak malém prostoru. Už to nevydržím, beru tě ven, dávám ti svobodu, plánuju, že spolu utečeme. Najednou je z tebe chlapec, tisknu tě k sobě, říkám, že jsem na tebe čekala nekonečně dlouho. Ty se mi omlouváš, říkáš japonsky: „久しぶり、気にしないで、すみません“ pořád dokola, jakoby to byla tvoje vina. Hladím tě po kudrnatých vlasech, tulím se k tvojí drobné hrudi - držet se tě je nejkrásnější pocit.

Mám buď extrémně děsivé, nebo výjimečně krásné sny, nic mezitím.

Ve snu mám nutkání vzít si s sebou ráno knížku do koupelny a pak už ji s sebou nosit napořád, jen pro ten pocit, že ji mám u sebe.

Po dlouhé době chci obejmout určitého člověka jen pro to, abych cítila konkrétně jeho lidské teplo. Jaké to asi je?