Poprvé v cizí zemi.

Už pro Memorin, a taky pro to, že je to podle mého názoru to nejlepší, co jsem kdy napsala. A proto, že se to líbí sestrám, češtináři, a Markétce. Tak proto.

Začal školní rok. Protože jsem prožívala už třetí rok studia na gymnáziu, žití rychle sklouzlo do známého, přes prázdniny zapomenutého stereotypu. Čas se líně převaloval ze dne na noc, podobně jako člověk ve spánku z levého na pravý bok. Z pondělků se stávaly úterky a trvalo celou věčnost než se z pátku stala sobota a nastal vymodlený víkend.
Všichni si uvědomovali, že jsme teprve na začátku a už z dálky na nás cení zuby dlouhý, dlouhý, dlouhý školní rok. Vypadá asi jako obrovská černá potvora, celá střapatá a chlupatá, z pusy jí visí zmíněné zahnuté tesáky a v poloprůhledném břiše jí plavou věci, které nás děsí ze všeho nejvíce - písemky, testy, zubař, trapné chvíle ticha, okamžiky, kdy je na vás, abyste smečovali balón na volejbalovém zápase proti holce, která je nejmíň o metr větší než vy. přesně takhle tu potvůrku vidím, na tváři má ironický úšklebek, protože ví, jak se kolem toho všeho cítím. Tipla bych si, že ji mám dokonce i pod postelí, tak jak to většinou strašidla dělávají. Ale možná je ona i se svým pelíškem pod mou postelí jen v mojí hlavě. Opravdu nevím.
Jednou jsme si tedy s kamarádkou řekly, že už je na čase onen stereotyp rozbít aneb dát příšeře do zubů (protože položit na lopatky se nám ji asi nepovede. Taky těžko říct, kde vůbec má takové stvoření lopatky. Pokud vůbec nějaké má, třeba ji horní končetiny podpírají listy papíru s otázkami a odpověďmi A,B,D,C, z nichž je více možností správných. Pokud vůbec má nějaké horní končetiny.) Tak jsme si tedy nasadily červené rukavice ´domluvily se, že půjdeme na koncert dlouho zbožňované, báječné skupiny Vypsaná Fixa.
Přípravy probíhaly s nadšením a běžnými komplikacemi spojenými s koupí lístků a dopravou. Když bylo vše domluveno stačilo už se jen těšit.

V den D jsem ráno radostně vyskočila a začal tančit po pokoji, což byl obrovský rozdíl oproti jiným ránům, kdy se malátně, šnečí rychlostí hrabu z postele. Ve škole to bylo k nevydržení. (Vždycky je to k nevydržení, tentokrát myslím abnormálně nesnesitelné.) Nadšení a těšení se v nás pulzovalo jako časovaná bomba, nastavená na 20:00, kdy byl oficiální začátek koncertu. Když jsme přečkaly den, konečně se setmělo a my byly už s hodinovým předstihem na místě. Všechno v sále dýchalo kouzelnou atmosférou a bylo cítit napětí.
Předkapely vzbuzovaly u posluchačů pouze padesátiprocentní zájem. Když se na pódiu mihly blonďaté vlasy Márdiho-zpěváka, dav propukl v nekontrolovatelné veselí. Pak nastoupil zbytek kapely a bylo to. Začala zvuková zkouška (Mimochodem má oblíbená část většiny koncertů. Líbí se mi, když zvučí a mezitím do mikrofonu plácají nesmysly.)
Světla zablikala. Nejdříve absolutní tma a vzápětí totální světlo spojené s prvními kytarovými tóny. Nastalo šílenství. Dav byl jako příliv a odliv zmítající se v chumlu lidských těl k pódiu a zpátky. Jediná šance jak se udržet na nohou bylo skákat - což nikomu na rockovém koncertě problémy nedělá.
Někde uprostřed skoků, lidí a zpěvu mi došlo, že právě tohle je mé poprvé v cizí zemi. Koncert totiž zaručeně je jiná země. Platí tam jiný prostor a čas. Cizinci - lidé, kteří se mezi sebou neznají a přesto je něco spojuje. Sdílí energii společné noci. Možná to nedokážu přesně popsat, ale každý, kdo to někdy zažil pochopí. Ví jaké to je, když necháte bubeníka, aby vám vytřískal pomocí tónu paliček starosti z hlavy. Tak jako všem ostatním. Co je to země nebo stát? To jsou přece hlavně lidé, kteří ji tvoří a které něco spojuje. Tak jako koncert. Možná bych dokonce řekla, že je to má nejoblíbenější cizí země. Tam se cítím nejlíp a jsem tam s těmi, které mám ráda. Tak co víc si přát?
Až se mě někdo zeptá, jak bych definovala koncert, řeknu, že je to jako cizí země, území nikoho, kde všichni tančí, zpívají a mají se báječně.