Útržky z deníků

Nepatrným nakloněním knihy z ní vypadla má záložka. Rychle jsem vstala. Natahovala jsem se k ní a představovala si, jak mi ji náhlý závan větru navždy odnese a s ní i všechny moje poznámky z právě čteného Kafky. Na malou chviličku mě zachvátil až panický strach. A zapadající slunce mi prudce svítilo do očí. Zářilo žluto-oranžově. při jistých úhlech pohledu se nedalo očima paprskům čelit. Jasné světlo a slzy v očích. V divadle opět: Bylo to vtipné, ale já se nebudu smát, protože tě nemám ráda. A moje kolena v černých průsvitných punčochách v matném světle. Muž-umělec nejen na divadelních prknech. Čím je světlo měkčí, tím víc vás objímá. Nejsem-li člověk, kým mě to činí? Pouhou tápající bytostí, která se zachytává mrňavými drápky jednotlivých plynoucích okamžiků. Kdo by to byl řekl, že Charlie Chaplin je tak strašně roztomilý? Musím začít nasávat ještě víc vjemů než jsem zvyklá. Když mě něco trápí kladu otázky, aby nad tím někdo druhý přemýšlel. A když na to nepříjde, nebo mě dál zraňuje - vedu kousavé a jedovaté řeči jako mladý, krásný Paolo, který není nic víc než obyčejná děvka. Stín na zdi od mých rozcuchaných vlasů, ve kterých byla ještě před několika minutami vetknuta černá, nadýchaná růže z jemňounké látky.

Tři tečky

Vlastně ani nevím jak, jsem si najednou vzpoměla, že mám blog. A protože, je mi teď tak nějak divně...a částečně možná právě proto. Protože píšu vždy, když jsem sama. A to nemyslím doslova, spíš tak nějak vnitřně. A možná proto, že poslední dobou čím dál tím víc uvažuju, jestli bych se neměla nechat vyšetřit, jestli jsou moje projevy normální a nebo je ze mě psychicky labilní osoba. Nevím, jestli mám právo se vůbec začít tolik třást. Jestli je normální pocit, že se nedokážu nadechnout. A zkouším to pořád dokola. Nadechnout se. Nabrat do plic co nejvíc vzduchu. A ještě jednou. Překonávám ten tlak, co mi drtí hrudník. A potom to najednou praskne. A po lících mi tečou slzy. A jakoby se ta tíha, co mi seděla na hrudníku proměnila v slzy a tiše odtékala pryč. A já už nevnímám, jen stojím, nebo jdu, nebo dělám to, co je potřeba. A přes slzy vidím zamlženě a nevadí mi to. Jsem jen ráda, že se můžu nadechnout. Vím, že je to jen díky té nehodě. Ale zajímalo by mě, jestli by takhle reagoval každý. A zajímalo by mě, jestli to znamená, že je to pouto natolik silné. A jestli mi někdo uštědřil ránu mezi oči, abych si to konečně uvědomila. Ta nehoda. Nevím jestli o tom psát nebo raději ne. Už vím, že mluvit o tom nechci. Ale psát? Radši taky ne. Prozatím. Chci říct, že nevím, co bude dál, ale byla bych ráda, aby to už bylo za mnou. Nejradši bych přeskočila do června příštího roku. Aby už bylo po všem. Zvláštní, je to skoro rok, co jsem nic nenapsala. Připadá mi to tak strašně dávno. A jsem ráda, že ten blog mám. A nebudu mazat nic, co jsem kdy napsala. (Jakkoli mi to z dnešního pohledu připadá trapné nebo hloupé) Všechno je to součást mě.