Rozpouštím se v dění a už zase nevím, kdo jsem.

Ve vlaku / naproti mně - milá paní s oblačnýma očima v námořnickém tričku.

Jediné, co opravdu chci, je chytat v žitě. Mám toho s Holdenem příliš společného, taky mě děsí imaginární věci a maličkosti, kterých si nikdo nevšímá, mě dostávají do depresí.

Možná to, že máš dětskou duši je základ všech tvých krás i problémů – všeho, co je na tobě půvabné i všeho, co tě ničí – všeho, co mě na tobě rozčiluje i všeho, co na tobě zbožňuju.

Dovolila jsem jí, aby vedla moji ruku se štětcem, takže jsme společně vytvořily perfektní tah tuží.

Dojímá mě láska k jazykům pana Kurody. Nejvíc když vypráví o tom, že samotný jazyk byl k němu vždycky hodný.

Všechno zalévám slzami.

I sama k sobě už mluvím jako blázen, říkám si: „Dám si med do kafe, ale jen 少々.“

Většinu našich zásob v ledničce tvoří vajíčka a alkohol.

Štěstí je – gin s tonikem a grepem.

Napůl sedím v okně, za chvíli začíná škola, čtu Psaní od L. a ve sluchátkách mi zrovna hraje Going to Georgia – jaký krásný a pohlcující okamžik. Raduju se, že se někdo stará o to, abych čas od času udělala pro sebe něco milého. Tuším, že právě psaní dopisů se stane mým novým nejmilejším odlehčením od školy.

Jedu kolem půl deváté večer ze školy tramvají a přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, potkat teď nějaké příjemné lidi a jít si s nimi někam jen tak popovídat. A příjemnými lidmi myslím ty, které už znám, ale průběžně je ztrácím a znovu nalézám. Ale pak si říkám, že musím udělat základní věci – jako najíst se a umýt se a potom jít spát. - takže by to vlastně nešlo.

Chtěla bych některým lidem poskytovat něhu / a za to vůbec nic nazpátek. Dát jim něhu jen proto, že ji potřebují a já jí mám dostatek.

Při mém štěstí – skrz slzy bolesti sleduju, jak se v injekční stříkačce mísí anestezie s mojí krví. Příští návštěva zubaře domluvena na pátek 13.

Jak tiše buší tvoje srdce?

"If a body catch a body coming through the rye."

Kdyby mi ještě zbyly nějaké slzy, tak bych brečela - ne kvůli tomu, že už je po všem, ale proto, že to byl takový boj.

A hned na to první dny školy jako rána baseballovou pálkou.

Sovy ani králíci nejsou tím, čím se zdají být.

S P. jsme p a r t n e ř i a řešíme s k u t e č n é věci, mám z toho dobrý pocit.

Rozkošně rozcuchaný Dylan Moran říká: „Ahoj, chceš ananas?“ A kreslí malinké žebříčky.

Co mi tě připomíná III: Bude tam každý, kdo něco znamená.

Zázvorový čaj a the CATCHER in the RYE. Nedávno jsme s L. nad kapučínem řešily, jestli je běžné říkat: „Rád jsem Tě poznal,“ po velice krátkém čase a i v tom případě, že spolu třeba skoro vůbec nemluvíte. Líbilo se mi, co si o tom myslí právě Holden Caulfield: "If you want to stay alive, you have to say that stuff, though."

Nevím, jestli je to vlivem japonské etikety, ale už vážně nedokážu rozlišit, jestli lidé říkají něco jen ze zdvořilosti, nebo jsou opravu milí. Většinou předpokládám spíš to první. Taky nevím, jestli je to mnou, anebo vlivem japonskosti, ale poslední dobou se za všechno nejméně třikrát omlouvám. I když to třeba není přímo moje vina.

Nejrozkošnější věc na světě: všimnout si, že nějaký muž nosí snubní prstýnek.

Cestou na první hodinu kaligrafie pozoruji první hvězdu, jedinou na indigově modrém nebi, výrazně světlejším nad městem.

Angličtina je eufemismus pro všechno.

Výborné přednášky profesorů z kanadské univerzity. Japonci začali psát čínskou poezii plni sebevědomí like: "To hell with you, we can do it too." Pán, který se specializuje na japonskou poezii waka, nám přečte pár básní a potom říká: "I don't really know what it means, but it's poetry so it's good enough for me."

Chci na hodinu do skákacího hradu a potom hladit sovy.

Zase doma, takže mrazivé ráno, studené slunce a hromady jiskřivého sněhu.

Důležité je to, co vybereš, na tom stojí veškeré umění.

Někdy zapomínám, jak moc mi chybíš a na to, že jsme mohly mít propojené duše, i když jsme toho vlastně neměly ani tolik společného. Měly jsme se prostě rády a to stačilo.

Chci ti vemluvit díru do duše. Možná právě takhle si získávám lidi.

Náš sensei mi říká tak něžně: „To si nepamatujete 放送? Takový jednoduchý znaky… Nepamatujete 失敗?“ Sedí vedle mě, vypadá unaveně, má rozcuchané vlasy a občas si schová hlavu do dlaní.

Poprvé za vždycky káva přestala fungovat, i když do sebe naliju dva hrníčky, pořád spím.

Sto roků samoty je prostě o tom, jak z nebe občas padají drobounké žluté kytičky. A o tom, jak si nemůžeš sáhnout na vznášející se Remedios.

Benedict a Sophie budou mít krásné děti s nejprůzračnějšíma očima, ve kterých budou obsaženy všechny barvy oceánu.

Chci častěji používat slovní spojení: kočírovat kočár.

„Vlnovka neboli tilda (~) je grafém, který má několik funkcí…“ Vlnovce se říká tilda, můj nový nejoblíbenější fakt.

Když chci napsat tvorečkové, Word mi místo toho nabídne: čtverečkové, výrečkové, vzorečkové, vařečkové, dvouročkové.

Přeju si, aby mi ruce zase jednou voněly jablečným kouřem.

Proč cukrárna není to místo, kde se prodává cukr?

In the space between dream and reality I tried desperately to stand.

現実と夢の狭間で必死に立っていようとした。

Cecil Baldwin je moje duševní dvojče.

K. se ptá, jestli mě neděsí poslouchat Welcome to Nigt Vale. Tak odpovídám: „Jo děsí, ale po čase mě to začalo uklidňovat.“

Dneska se mi kromě dalších děsivých snů zdálo, že jsem vyplnila jenom jednu stranu testu z japonštiny. Pak mi to došlo, když jsem byla za dveřmi a zaplavila mě hrůza, že jsem tam nenapsala ani to 滞在.

A M. mi píše, že to je pravda, že tie testy sú úplne nezmyselné.

Potom ve snové zoo v jednom výběhu Kryštof, náš bytový kocour.

P. si pamatuje všechny základní věci z japonštiny. Třeba to, že znak pro ženu má dva růžky a znak pro bratra má růžky jenom někdy.

Co mi tě připomíná II: Kluci jsou na hraní. To nemůže dopadnout špatně, však se známe, ne?

Ve snu se lidé vzájemně proplétají.

Někdy se strašně bojím, že potkám někoho z dřívějšího života. Jak se s tím poperem.

Vážně nechápu, jak fungují Lukovy oči. To přece není normální, takové nemá nikdo druhý. Jak můžou být tak výrazné, nádherné a zároveň děsivé. A o řasách ani nemluvím, ty taky vůbec nejsou z našeho světa.

V. mi slibuje, že mi bude říkat ššš a zabalí mě do dečky. Mojí.

Poslední dobou se kolem jedné v noci začaly ze sousedního bytu, kde bydlí šílená paní s kočkou, ozývat docela děsivé zvuky. Kdybych to měla k něčemu co nejpřesněji přirovnat, řekla bych, že to znělo, jako by přistávalo UFO.

Když jednou začneš takhle psát, tak už nemůžeš nikdy přestat.

A už tradičně po zkouškách se s V. koukáme na takové filmy, aby nám dorozsápaly poslední zbytky emocí.

Je mi prázdně a nevím, čím to zaplnit. Snad dokážu vystoupit z mlhy zkouškového a zregenerovat do původního stavu.

And I am coming home to you
If it's the last thing that I do