The Locust

Po prvním poslechu jsem zůstala sedět s otevřenou pusou. Páni. Něco takového jsem opravdu ještě neslyšela. V některých chvílích jsem nedokázala rozpoznat, co je hlas a co zvuk elektrické kytary. Podivné zvuky a nelidský jekot, místy dokonce zpěv. Přiřítí se jako smršť a vám nezbývá než zaraženě koukat. Jednoduše kobylky, přeženou se přes pole a v minutě po nich nezbude nic jiného než spoušť.
A na koncertech kukly, kožešiny a síťky.

"Co tě nezabije, to není The Locust."

Už je mi 15.

Když se mě pan prof. v češtině ptal na obsah básně, odpověděla jsem: "Moc to neřešil a prostě to napsal." Což opravdu beru jako nejpravděpodobnější možnost vzniku jakékoliv básně.

Stojím na žíněnce, ruce a nohy pokryté magnéziem. V tu chvíli mi srdce buší tak silně, že mám pocit, že ho za chvíli uvidím, jak se válí na parketách, protože si právě prorazilo cestu na svobodu skrz můj hrudní koš.