Tak.

Možná, že i já jsem člověk. A pokud nejsem, kým mě to činí? Musím zase brzo něco napsat, nebo prasknu přemírou inspirace (:

williams

A pak jsem se ještě chtěla zmínit o tom, že čtu úžasnou knihu. Římské jaro paní Stonové - Tennessee Williams. Vypráví o postarší bohaté ženě. Vdově, která byla americkou herečkou. Teď už asi dva roky žije v Itálii, aby se odprostila od bývalých známých a žila v částečné anonymitě. Nebo aspoň to je můj dojem.
Koupila jsem si tu knihu v antikvariátu proto, že jsem věděla, že pan Williams byl gay. Už dlouho trpím posedlostí uměním, které produkují muži této orientace.
Zatím jsem přečetla asi 50 stránek z celkových asi 130 a přesto mi ta knížka připadá úžasná. Nevím, zda za to může jeho náklonnost k mužům nebo jeho citlivá povaha samotná, ale dokáže se úžasně vcítit do ženské psychiky. Už jen to, jak líčí, že paní Stoneová nechce slzet, aby si nerozmazala řasenku. Myslíte, že na tohle muži někdy myslí? Nebo strach z otěhotnění. To jak se žena cítí okolo mužů...muže, lásky, touhy. Nechápu, kde k těm "ženským" pocitům přišel...jak je získal, jak se to dozvěděl.
V knize je paní Stoneová sváděná krásným, mladým gigolem Paolem, který se občas taky chová roztomile zženštile.
Když jedu do školy, často si při čtení dávám do uší sluchátka, aby mě nerušilo žvanění spolucestujících. Musím říct, že naprosto dokonalé je poslouchat k tomu Adele. Do té slečny se prostě pořád víc a víc zamilovávám. A poslouchat ji při čtení Tenesseeho Williamse,... všechno je tím intezivnější a kouzelnější.
A taky jsem si uvědomila, že když mě někdo raní, vedu stejně kousavé a jedovaté řeči jako Paolo, který není nic jiného než trošinku lepší krásná kurva.
Těším se až to dočtu, a pokusím se sehnat něco dalšího od téhle "citlivky" -> v dobrém slova smyslu.

Srdce

Moje srdce včera dvakrát vynechalo úder. Poprvé, když jsem zjistila, že jsem prošvihla příležitost vidět na vlastní oči Krchovského, jak předčítá své verše. A po druhé, když jsem se zamilovala. A objektem mojí lásky se stala kavárna.

Lovit ještěrky pro ocásky a medúzy, protože to dělá Patrick

Po tom, co jsem se prokousala trochou nezáživné četby k maturitě (Třeba paní Bovaryovou) slupla jsem mnohem chutnější sousto. - Ještěrčí ocásky/ Juan Marsé

Líbila se mi, i když je to do velké míry četba, která by mohla zapříčinit prohloubení depresí. Vypravěčem je nenarozené dítě, které to nemá lehké už v maminčině bříšku. Maminka je rusovlasá kráska, která ráda čte Vojnu a mír, kouří a pije spoustu kávy. Bratr prenatálního špunta se jmenuje David. Je to jedna z těch knižních postav se kterou byste se chtěli poznat v reálném životě. Chtěla bych ho potkat v temné, špinavé uličce, jak jde s rukama v kapsách a s kopretinou ve vlasech a podívat se mu do těch jeho medových očí.
David je ten, který má v uchu cvrčka. A proto si vymýšlí smyšlené šílenosti a povídá si je nahlas pro sebe i ostatním, aby jeho cvrkot přehlušil.
David má kamaráda Pauliho, který má barevná chřestítka a hledá nejrůznější záminky, aby získal co největší množství lásky. A pak je tady ještě Amanda se svou žlutou sukní s širokými zelenými kapsami, tmavými brýlemi a červeným kolem.
Měla jsem o tom napsat dřív, ale pořád jsem to odkládala a teď nemůžu chrlit čerstvé dojmy. Nicméně takhle to i stačí. A musím říct, že jsem ráda, že jsem napsala aspoň toliko. A taky teď víc maluju. A čtu. A je mi fajn. (:

"Mysli na pole obilí s vlčími máky, kde se prohání spousta paještěráků," říká David. " To dělám před usnutím."

<3

Jemňoučká háďátka myšlenek

Čím blbější náladu mám, tím širší si kreslím černé linky kolem očí.
"Vypadáš zase temněji než minule," říká on.
"To je tím, že nastalo temné období," povídám já.
Taky mi lidi čím dál tím častěji říkají, že se na ně dívám, jako bych je chtěla zabít. On to není úmysl. Já se takhle prostě dívám. Je to moje přirozenost. On to má taky tak. Já mu řeknu, proč se tváří tak zle, a on na to, že je to neutrální výraz. Tak vidíte, jsme si souzení, pohledem potvrzeno.
Nemá to žádnou logickou návaznost na předchozí, ale chybí mi živá Fixa. Už to bude půl roku. A snad ještě víc než jejich tvorba mi chybí Márdi. Celkově on, jeho pozitivita, smích a vlasy.
Poslední dobou se necítím zrovna nejlíp. A ono v takovém citovém deliriu strašně potěší, když za vámi příjde známý, který je očividně úplně mimo, usměje se na vás, vykulí oči s obrovskými zorničkami a pomalu prohodí "ahoooj". Jo, je to divné, že si to myslím. A ještě divnější je, že to takhle napíšu.
Zajímalo by mě, jestli jiné lidi taky tak hluboce ovlivňují osoby, které vlastně ani moc neznají. A o kterých často přemýšlím a v hlavě je rozebírám a snažím se dobrat jejich podstatě. Nebo jenom. Já. Ano a to jsme u dalšího.
A u tamtoho a u toho taky. Je to děsné. Nemůžu se z těch myšlenek vymotat. A psát postupně. Je toho prostě tak moc. Vážně se pokusím to utřídit.
A taky... ono to tak nějak hladí po vlasech, když se vrátíte domů o půl desáté večer a najdete blízké (a skupinku cizinců), jak sedí a poslouchají Nohavicu.
Chtěl jsem ti zavolat a říct, že jsi má milá, jediná na světě, která mi ještě zbyla. A teď se bojím, normálně bojím.
Já si to pamatuju, ty noci pamatuju. Tu hrůzu pamatuju. Ta rána pamatuju.

A stejně nejvíc pomůže hudba, horké černé kafe & Keep calm and party on.

Cvrčci

A slečno, kdy jste si začala povídat sama se sebou?

Od té doby, co mám v hlavě cvrčka.

A co v té hlavě dělá?

Cvrčí. A proto si musím povídat, ale hodně nahlas, abych ho překřičela. A někdy zas úplně stačí šeptání.

A co mu vykládáte?

To je hodně různé. Třeba mu povídám o tom, jak mám až nechutnou chuť jít ven. A že nemůžu, protože prší. A ještě nechutnější chuť si sednout na trávu. Prostě jen tak. A nebo jít lovit ještěrky, protože už mi docházejí ocásky. A nebo lovit medúzy, jako Patrick.
A taky mu povídám o anime. Jak z toho šílím jak malá holka. Hůř. Můžu s čistým svědomím říct, že jsem regulérně závislá. Na všem v tom světě. Lidé tam úplně jinak prožívají jednotlivé emoce, přikládají slovům jinačí váhu a navíc ta hudba. A japonština sama o sobě. Jsem až tak posedlá, že uvažuju, že ji půjdu studovat. Jako na vé eš.
A on to všechno poslouchá. Zná každé moje soukromé vyblití. Vychrstnutí myšlenek. Polyká moje slova, jako můj fialový polštář polyká moje slzy.
A to mi připomíná, že jsem mu taky řekla, že tak nějak cítím, že tyhle prázdniny budou ty nejhorší v celém mém žití, nebo kam si až pamatuju. Už ten začátek..kvůli dešti jsem nemohla stát pod pódiem, a křičet a pogovat v bahně, i když jsem tak moc chtěla. A taky mě štve, že jsem si domluvila MOR, a až dlouho potom se koukla na program RFP. Tohle už cvrček moc nechápe. Ale to mi nevadí. Mě stačí, že poslouchá. A poslouchat doufám bude, dokud se jednoho krásného dne nezadusím těma sračkama, které říkám. A i když mám svého cvrčka, cítím i potřebu psát. A možná je to i proto, že jeden nejmenovaný řekl, že tvoříme jen z touhy nebo úzkosti. A v hlavě a v duši, nebo kdovíkde sídlí, mám spoustu nepříjemných emocí, které potřebuju ze sebe dostat ven. A k tomu obrovská barevná hromada inspirace. Už jen ti cvrčci a ještěrky. No a tak víte kolem a kolem a bla bla bla...

Jen

A když se dlouho nevidíme, zjišťujem, že se vlastně nepotřebujem.

Jedním dechem

A srdce tluče
kofeinu se přepilo
naději na dlouhé žití
zcela zabilo.
A zalilo
slunce tenkým světlým proudem
pihy tvoje
a řasy taky
prudce zakloň hlavu
mraky tam jsou taky.
Vraky
lodí klesnou ke dnu.
Koukej..
vidíš?
Shoď tam ještě jednu.
Blednu
trošku zimou, trošku citem
blednu
nebylo to v březnu ani v lednu.
Blednu.
Světle, světlounce bílá
vykřikla a utopila
SE.

Když člověk dlouho nepíše, tak se v něm nahromadí nějaká nepojmenovatelná energie, kterou pak z nějakého náhlého podnětu vyblije třeba do takové podoby.