Napsala jsem vám, drazí, všechny ty věci, které vám chci říct, ale z nejrůznějších důvodů nemůžu. Buďto si nejsme blízcí prostorově, nebo vás vídám každý den, jen vám prostě některé věci nedokážu říct do očí, nevím jak začít a bojím se, jak by takový rozhovor dopadl. Nevadí, že se to nikdy nedozvíte. Takhle je to nejspíš správně, některé věci by totiž mohly nasměrovat budoucnost úplně jiným směrem. Už to mám dlouho rozepsané a dopisuju to v průběhu celého semestru. Dneska jsem se rozhodla to zveřejnit, protože proč ne. Psát tyhle dopisy nikomu je hrozně uklidňující, budu to dělat častěji.
1. Chybíš mi. Strašně moc. A nechápu, proč ti něco tak obyčejného nedokážu říct. A možná taky právě proto už se tolik nevídáme. Protože si nedokážem říct tyhlety věci. Že si chybíme. Že se máme rády. Děsivě mě mrzí, že to takhle s námi dopadlo. Nikdy bych si nemyslela, že zrovna my dvě dopadneme takhle. A stejně ti nenapíšu. Protože mám strašný strach, že už žijeme příliš rozdílné životy, nemáme si co říct a příliš jsme se odcizily. Ale kdybych se tohle dozvěděla, asi bych to neunesla, protože by to tak bylo ještě bolavější.
2. Nedokážu si představit, jaké to bude bez tebe. Až se nebudeme vídat každý den. Neumím si ani představit, jak strašně mi budeš chybět v životě. Ať se děje cokoliv, vždycky když vidím tvůj nadšený výraz, musím se smát, málem proti vlastní vůli. Často na tebe myslím - častěji než bych měla. Představuju si, co děláš, na co myslíš a co bych ti chtěla vyprávět, kam s tebou jít a podobně. Mám tě moc ráda, víš. Doufám, že to víš. Nedokážu definovat, co je vlastně mezi námi. Každopádně je to něco zvláštního a speciálního. Nikdy jsem se kolem nikoho tak necítila. I když si to sama neuvědomuješ, způsobuješ mi nepatrnými věcmi, které děláš, nesmírné návaly pocitů. Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že se z toho snad nevzpamatuju. Mám šílenou spoustu věcí, které ti potřebuju hrozně moc říct a děsivě se bojím, že se mi to nikdy nepovede.
3. Tobě ve skutečnosti říkám všechno, co chci. Řekla jsem ti, že jsem si kvůli tobě uvědomila, že jsem vždycky měla vlastně docela ignorantské kamarády. Že mě překvapilo, jak dokážeš všechno v pohodě vzít. A ať řeknu cokoliv, nemyslíš si, že jsem divná. Protože, přiznejme si to, sama vyvádíš spoustu hloupostí, což mi ve výsledku dává svobodu, říkat nahlas všechno co si myslím. A prostě vůbec jsi skvělá, jak všechno zvládáš. A lidi, co to dávají a nikdy se nevzdávají, jsou super. Nechápu, jak to děláš. A vím, že když M. říkala, že pravé kamarády můžeš najít jenom na střední, že na výšce už to nejde, a my se na sebe podívaly, tak jsme si myslely to samé, a to, že to jde docela v klidu. Protože my jsme se našly na výšce a teď máme propojené duše.
4. Často se mi o vás zdají sny. Taky si představuju, co bychom si řekli, kdybychom se potkali, jak by ten rozhovor probíhal. A jaké by to bylo, kdybychom překonali tu formální bariéru a bavili se na úrovni přátelství. Opakovaně myslím na to, jak bych si s vámi chtěla povídat o všem, co jsem kdy v životě přečetla. Je to opravdu až absurdní jak často na vás myslím, vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se neviděli. Nakonec jsem to nevydržela a napsala vám skutečné psaní, protože takové věci prostě dělám, když mi někdo chybí v životě. Sama jsem zvědavá, jestli se tohle někdy nějak rozmotá.
Tohle střídavě zveřejňuji a skrývám, protože je to i na mě odkrytí obrovského kusu mojí duše, které zvládám jen někdy.
