2. Takové přátelství

Pelle se svlékl z promočeného oblečení a zachumlal se do teplé mikiny. Přestože doma nikdo nebyl, v krbu hořel oheň. Natáhl se na stůl pro mp3 přehrávač a sluchátka si strčil do uší. Schoulil se na zem ke krbu, zazněly první tóny jeho oblíbené skladby. Objal si rukama kolena a zaposlouchal se.
Najednou se mu vybavilo, jak tady před několika dny, ve stejné pozici seděli s Tobbym. Situace byla úplně stejná, až na to, že tehdy hudba namísto sluchátek vycházela ze starého gramofonu. Vždycky se mu líbilo sledovat, jak jehla klouže po černočerném vinylu. Tobby jeho názor sdílel. Stejně jako spoustu ostatních. Tobby byl jeho spřízněná duše nejen co se týče hudby.
Pelle by mohl Tobbyho nazývat nejlepším přítelem, jenže by to bylo tvrzení lehce nepřesné. Bylo v tom ještě něco víc. Něco malého, co jejich vztahu dodávalo jedinečnost a taky kouzlo. Jenže jak pojmenovat něco, co je víc než přátelství, ale jiné než láska? Možná, že bude stačit, když řekne, že má Tobbyho prostě a jednoduše moc rád.
Zažili toho spolu už hodně. Nespočet dní a ještě víc probdělých nocí. Podle Pelleho názoru se v noci povídá úplně jinak než ve dne. Je to v té atmosféře. Všechno pohltí tma až na malý kousek prostoru, ve kterém světlo vycházející z lampy přebilo všudypřítomnou temnotu. A právě v onom místě poléhavají dvě bytosti, které chtějí co nejdéle zůstat vzhůru a pozdržet ještě chvilku pocit harmonie, který se mezi nimi přes noc vytvořil.
S Tobbym si dokázal povídat celé hodiny. Nejen o hudbě. Stačilo, aby se přes prázdniny neviděli více jak dva týdny a už Pelleho pronásledoval bublající pocit, že je přecpaný informacemi a pokud je co nejrychleji někomu nepoví zaručeně praskne.
jejich přátelství bylo známé i ve škole. Každý věděl o dvojce Pelle-Tobby. Většina lidí si všimlo, že spolu tráví většinu času. Občas na sebe strhávali pozornost hlasitým, pro ostatní nepochopitelným smíchem, který chápali jen oni dva. Byl to je jejich smích. Nezasvěcení po nich vrhali nechápavé pohledy doprovázené pozdviženým obočím. Jim to bylo jedno. Smáli se přece spolu. Ostatní je nezajímali. Nepotřebovali je. Měli jeden druhého.

1. Že voda může dělat dobře i srdci věděl už Malý princ

Pelle se posadil na zem a začal si nazouvat tenisky. Na nic nemyslel. Automaticky, pomaloučku si uzloval černobílé tkaničky.
Přesunul se ke dveřím a vyběhl ven. Úmyslně si nevzal deštník i když věděl, že venku leje. Proběhl brankou, zatímco na něj dopadaly dešťové kapky. Na cestě zastavil, zkřížil nohy v kotnících a dal ruce v bok. Vrhl krátký pohled vpravo i vlevo. Byly to naprosto zbytečné pohyby. Bylo mu jedno kam poběží. Bylo mu dokonce i jedno, že zmokne. V té chvíli na ničem nezáleželo.
Rozběhl se do leva. Běžel. Poslouchal, jak mu podrážky ťukají o asfalt. v podobném rytmu tlouklo i jeho srdce. Cítil, jak se mu kapičky rozprskávají všude po těle. Vlasy už mu vodou ztěžkly stejně jako jeho oblečení. Triko i kraťasy se mu lepily k tělu.
Všude ve vzduchu lítaly cákance vody. Padaly nejen z nebe, ale stříkaly taky z jeho vlasů, bot, rukou... A kolem nikdo nebyl. Sám. Byl úplně sám. Běžel ještě chvíli po cestě a pak zamířil na louku.
Plácl sebou do mokré trávy. Zem byla příjemně rozměklá. Zavřel oči. Představoval si, že společně s vodou, která z něj ztéká ho opouštějí i všechny starosti. Déšť smýval špínu z jeho duše. Úplně ji viděl před sebou. Svou duši.
Bílý obláček podobný kouři motající se kolem malého zářivého jádra. Byla skoro uchopitelná. Možná, že kdyby natáhl ruku...Ale smí se vůbec duše chytat do dlaní? Nevěděl, ale bál se, vypadala tak křehce. Dotkl se jí proto jen myšlenkou a přesvědčoval ji, aby se vrátila zpátky na své místo. Mohla by ještě prochladnout, a co potom s promáčenou duší?
Jemu samotnému se už voda dostala úplně všude. Začínala mu být zima a nevědomky se lehce třásl. Zvedl se a vracel se domů. Šel pomalu. Už neběžel. Nebylo proč. Vlastně všechno, co se odehrálo v předešlých několika minutách nemělo žádný zvláštní důvod.
Prostě se to stalo. Možná proto, že se to mělo stát. A možná taky ne. Komu na tom záleží.