Jiná

Připadám si starší. A myslím, že to není věkem. Spíš bych řekla, že je to tím, že čtu The Dove keeper. Nemůže to nechat nikoho chladným a nezměněným. Je to strašně zvláštní pocit, tohleto psychické ostaršení.

V poslední době jsem taky přečetla tři knihy od Raymonda Moodyho a to Život po životě, Úvahy o životě po životě a Světlo po životě. Jak název napovídá, týká se to posmrtného života. Pravděpodobně to mělo pozitivní vliv na moje pocity kolem smrti. Už jsem se to snažila číst dřív, ale protože mě ty myšlenky vyděsily, nechala jsem toho. Možná tím důležitým bodem bylo právě to, že jsem překonala strach a dokázala to přečíst.

Jednou v noci mě úplně spontánně napadla myšlenka, že duše je jako zápalka a tělo jako krabička. Sirka se zdánlivě zdá na krabičce nezávislá, ale potřebuje ji k tomu, aby o ni mohla škrtnout a zapálit se. Poté, až sirka shoří, neboli přemění se na kouř, pořád existuje, ale pouze v jiném stavu. Až později mi došlo, že moje mysl vyprodukovala napůl geniální myšlenku. Říkám napůl, protože na druhou stranu je to vlastně docela hloupost.