To bylo proto, že jsem byla sama.

Už se dávno setmělo. Černou nocí pronikalo jenom světlo z pouličních lamp. Nejdřív jsem si myslela, že je to zábava. Ale potom, když to vybouchlo těsně vedle tebe, jsem věděla, že je něco špatně. Viděla jsem, jak jsi zmatený, nevíš, co se děje a zoufale se snažíš vytřepat si z vlasů ty jedovaté hvězdičky. Padaly na zem jako zlatý déšť. Běžela jsem k tobě, chytla tě do náruče, zběsile a bez dechu ti vyčesávala rukou z vlasů ty malé třpytivé věci, až jsem si popálila prsty. Ztrácel jsi zrak, a já jsem ti říkala, že všechno bude dobré, i když jsem věděla, že ses nadýchal toho jedovatého kouře. Plno jedovatých hvězdiček všude kolem a ty nevidíš a dusíš se. A já křičím a pláču. A tisknu tě k sobě, jako by tě snad pevnější sevření mohlo zachránit.

Všichni jsme slunečnice.

A Ginsberg, jediný skutečný mystik, pod hvězdami všech měst světa a před očima vize všech životů minulých i budoucích s hlavou přeplněnou představami o celém nekonečném vesmíru, po tom, co sežral srdce všech svých milenců a obklopen šílenstvím, skládá básně...

Začla sezóna koncertů venku, tak je zase všechno v pořádku.

Včera po škole šlápnout na plyn a uííí do Brna a tam prší do piva a Xavi se svým punk triem a pak se ujišťujem s Visáčema, že prezident je buzna a večer Hives a hromadná exploze srdcí a myslí a plnou pusu prachu.