Tak je to za námi. A ani nějak necítím pocit nostalgie. Spíš takové nedefinovatelné prázdno. Mockrát jsem snila o tom, jaké to bude. Hlavně před spaním. A stejně to bylo všecko úplně naopak. Proto je lepší nikdy nic neočekávat, pak se aspoň nemusím vyrovnávat se zklamáním.
Ve zprávách ukazovali záběry vší té hučící vody a znělo to jako lidský křik. Asi jenom v mojí hlavě. Jsem divná a tak se mi dějí divné věci. Možná taky proto se mi líbí kraťounké povídky Jasunariho Kawabaty, které teď zrovna čtu. Dohromady se v nich nic nestane, ale způsob jakým to podá a to, jak vybírá ty nenápadné drobnosti, které zachytí - právě v tom je ta síla. Chci taky takhle psát.
Zjistila jsem, že ze všeho nejvíc potřebuji v životě jistotu a bezpečí.
neděle 2. června 2013
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
