Tak ještě tohle, ať už je to pryč a nemusím na to myslet.
Rivers and roads
Rivers 'til I reach you
Přišla jsi domů s těmi nejčernějšími myšlenkami, sedíš mezi dveřmi, cítíš se hrozně a já ještě hůř, protože s tím nemůžu nic dělat.
Nikdy jsem nezažila, že bys takovým způsobem na všechno rezignovala. Tvoje černá nálada vysála z místnosti naprosto veškeré pozitivní vibrace.
Nepoznávám tě a tak odpovídám jen třesením a bušícím srdcem jako Kafka.
Málo spím a jím a potom nezvládám návaly citů.
Já už ti nebudu nikdy psát. / Ne, prosím, piš mi. Piš mi… / Přivíráš víčka a já už vůbec nechápu, jak to myslíš.
Nemůžeš prostě chvíli jen tak být? / Ne, já to neumím. Jak se to dělá?
Problém byl v tom, že jsi nebyla se mnou. / Stačilo by, kdybys poslechla moje 気を付けて.
Kdybych s tebou ten čas nechtěla trávit, tak jdu do pokoje a dělám všechny tyhle věci sama. / Opravdu nechápu, proč bys se mnou chtěla trávit zrovna tenhle naprosto absurdní čas.
Ty mě můžeš držet za ruku kdykoliv se ti zachce a já ti pomalu nesmím ani uvařit čaj.
Nedokázala jsi ani vyslovit ‚démoni ve mně‘, tak jsi musela říct ‚demons inside me‘. A i v tomhle stavu jsi pořád chtěla, abych ti vyprávěla svůj nejděsivější sen poslední doby. Proč se tak moc držíš těchhle věcí?
Stejně mám pocit, i po tom všem, že mi nikdy neřekneš nic doopravdy upřímného.
„I want you in every way there is to want a person.“
Ve dvě ráno, když jsem konečně zalezla do postele, jsem si uvědomila, jak jsme obě nádherně rozbité. A že mám ráda tvoje démony, protože jsou tvoji a nikdo jiný takové nemá.
Já se nebojím. Ukaž mi je všechny. Už jich nemůže moc zbývat.
Potřebuju kolem sebe nikoho, aspoň na nějaký čas.
Překračovat hranice je možná špatné, ale balancovat na tom rozhraní je ještě horší.
I'll show you mine if you show me yours first.
Let's compare scars, I'll tell you whose is worse.
sobota 30. května 2015
Jsem Jackovo zlomené srdce.
Už to není aktuální. Trvalo mi se s tím srovnat a probrat si to v hlavě ze všech stran. Už to nemůžu mít dál rozepsané. Zveřejnění je pro mě svým způsobem zahození.
Snad ještě niterněji než obvykle. Jestli to vůbec jde. Kde je dno mojí patetičnosti?
Někdo opravdu nespí několik nocí po sobě jenom proto, že se potřebuje vybrečet a nejde mu to?
Náš vůbec první niterný rozhovor. Svíčky, víno, cigarety a jemňoučce prší a najednou je půl čtvrté ráno. (Kolik je? / Půl čtvrté. / Ne… / Nemůžeš takhle odmítat čas.)
Když mi někdo poví: „Můžeš mi říkat patetické věci.“ Tak vím, že stejně nemůžu, protože oni vůbec nechápou, co všechno se za tím skrývá.
Vždycky jsem si myslela, že důvěrné rozhovory jsou krok správným směrem. Teď nevím, jestli toho včerejšího mám litovat nebo ne. Jestli by přeci jen nebylo lepší, kdybychom si pustily ke zbytku vína další film jako vždycky. Snad vůbec poprvé uvažuju nad tím, jestli je vzájemné svěřování správné. Obyčejně po takových rozhovorech cítím úlevu a v sobě hřejivé příjemno. Dnes po probuzení je mi akorát k smrti hořce a smutno.
Ve vnímání mezilidské spřízněnosti jsou propastné rozdíly. To, co někdo jiný vnímá jako vysokou úroveň blízkosti, je pro mě třeba jen ‚normální‘ přátelství. Možná je to ale tím, že jsem já přecitlivělá a potřebuju se dostat do větší hloubky, kterou mi nejspíš ani většina lidí není schopná dát. Samozřejmě je to komplexnější a komplikovanější, tohle je jen nástin.
Měla jsem ti říct, že konkrétně na tom, že ses mi svěřila, není naprosto nic špatného, jen se cítím neskutečně hořce a smutně, že to takhle cítíš a já ti v tom nedokážu nijak pomoct. Vlastně jsem vždycky tušila, že je to nějak takhle, bylo jenom příliš zvláštní slyšet tě to říkat nahlas. Tak jsem jenom šeptala a snažila se nebrečet.
A teď spolu musíme dál bydlet a všechno, co jsme řekly, zůstane mezi námi. どうしよう。Cítím, jak mezi námi ty rozbolavělé věci neviditelně visí. Nejhorší na tom je, že to zahrnuje ty vyřčené i ty, které jsme si nakonec neřekly.
Teď chci nejvíc ze všeho slzet, jak moc nechci tvoje tajemství. Kéž by sis je mohla vzít zpátky.
Z části jsem taky ráda, že jsme ten balkónový rozhovor měly. Připadá mi výborné, že se snažíme budovat náš vztah i přesto, že jsme tak moc rozdílné, takže to dá spoustu práce. Asi poprvé mi přišlo, že jsem cítila tu snahu taky z tvojí strany.
Taky mi třeba mimo jiné následně došlo, že tě nikdy nedokážu d o o p r a v d y obejmout.
Ráno vstávám, dodělávám nejdůležitější věci do školy a potom jdu zas spát a spím tím nejtvrdším spánkem. Po několika hodinách mě budí pískání konvice a všechno je zacelené.
Po mém ‚zdřímnutí‘ a M. uklízení stolu po půl roce koukáme na korejské dorama, ve kterém 장근석 vypadá jako šiška, když má vlasy sepnuté do maličkého culíčku a je zabalený do dečky.
Nemáme zvonek, takže pro návštěvy většinou musíme dolů k hlavním dveřím. Proto nás vždycky vyděsí, když někdo zaťuká na dveře - stalo se nám to zatím asi jenom třikrát.
Po probdělé noci a se srdcem nadopovaným kofeinem to bylo obzvlášť děsivé. Tak jdu otevřít s bušícím srdcem, protože M. si netroufá.
Bizarní víkend.
Snad ještě niterněji než obvykle. Jestli to vůbec jde. Kde je dno mojí patetičnosti?
Někdo opravdu nespí několik nocí po sobě jenom proto, že se potřebuje vybrečet a nejde mu to?
Náš vůbec první niterný rozhovor. Svíčky, víno, cigarety a jemňoučce prší a najednou je půl čtvrté ráno. (Kolik je? / Půl čtvrté. / Ne… / Nemůžeš takhle odmítat čas.)
Když mi někdo poví: „Můžeš mi říkat patetické věci.“ Tak vím, že stejně nemůžu, protože oni vůbec nechápou, co všechno se za tím skrývá.
Vždycky jsem si myslela, že důvěrné rozhovory jsou krok správným směrem. Teď nevím, jestli toho včerejšího mám litovat nebo ne. Jestli by přeci jen nebylo lepší, kdybychom si pustily ke zbytku vína další film jako vždycky. Snad vůbec poprvé uvažuju nad tím, jestli je vzájemné svěřování správné. Obyčejně po takových rozhovorech cítím úlevu a v sobě hřejivé příjemno. Dnes po probuzení je mi akorát k smrti hořce a smutno.
Ve vnímání mezilidské spřízněnosti jsou propastné rozdíly. To, co někdo jiný vnímá jako vysokou úroveň blízkosti, je pro mě třeba jen ‚normální‘ přátelství. Možná je to ale tím, že jsem já přecitlivělá a potřebuju se dostat do větší hloubky, kterou mi nejspíš ani většina lidí není schopná dát. Samozřejmě je to komplexnější a komplikovanější, tohle je jen nástin.
Měla jsem ti říct, že konkrétně na tom, že ses mi svěřila, není naprosto nic špatného, jen se cítím neskutečně hořce a smutně, že to takhle cítíš a já ti v tom nedokážu nijak pomoct. Vlastně jsem vždycky tušila, že je to nějak takhle, bylo jenom příliš zvláštní slyšet tě to říkat nahlas. Tak jsem jenom šeptala a snažila se nebrečet.
A teď spolu musíme dál bydlet a všechno, co jsme řekly, zůstane mezi námi. どうしよう。Cítím, jak mezi námi ty rozbolavělé věci neviditelně visí. Nejhorší na tom je, že to zahrnuje ty vyřčené i ty, které jsme si nakonec neřekly.
Teď chci nejvíc ze všeho slzet, jak moc nechci tvoje tajemství. Kéž by sis je mohla vzít zpátky.
Z části jsem taky ráda, že jsme ten balkónový rozhovor měly. Připadá mi výborné, že se snažíme budovat náš vztah i přesto, že jsme tak moc rozdílné, takže to dá spoustu práce. Asi poprvé mi přišlo, že jsem cítila tu snahu taky z tvojí strany.
Taky mi třeba mimo jiné následně došlo, že tě nikdy nedokážu d o o p r a v d y obejmout.
Ráno vstávám, dodělávám nejdůležitější věci do školy a potom jdu zas spát a spím tím nejtvrdším spánkem. Po několika hodinách mě budí pískání konvice a všechno je zacelené.
Po mém ‚zdřímnutí‘ a M. uklízení stolu po půl roce koukáme na korejské dorama, ve kterém 장근석 vypadá jako šiška, když má vlasy sepnuté do maličkého culíčku a je zabalený do dečky.
Nemáme zvonek, takže pro návštěvy většinou musíme dolů k hlavním dveřím. Proto nás vždycky vyděsí, když někdo zaťuká na dveře - stalo se nám to zatím asi jenom třikrát.
Po probdělé noci a se srdcem nadopovaným kofeinem to bylo obzvlášť děsivé. Tak jdu otevřít s bušícím srdcem, protože M. si netroufá.
Bizarní víkend.
pátek 29. května 2015
Chci být šťastný kaktus.
人が遊んでる時に、自分だけ仕事するのは、気に食わない。
Mám pocit, že kontryhelový čaj je jediná věc, která dokáže uklidnit všechny moje vnitřní orgány. „Zčajuj se.“ od T. byla nejlepší rada za poslední dobu.
Je mi krásně - v dečce u otevřeného okna - se skripty na klíně - v cukrovo-kofeinovém rauši.
Líbí se mi, že jsou v češtině možné dva zápory. Neumím nic - to krásně vystihne tu depresi. V japonštině taky: 何も出来ない。
Naše rozhovory se Širu:
V: *screaming internally*
Š: *screaming externally *
Hlavně se mi líbí vysvětlení 気になる - nemusí být 'vadit', ale táhne mě to k tomu, abych přemýšlel o tom, jestli to je dobré nebo špatné.
V: Dá se otrávit čajem? Už mám od rána tak pátý.
Š: Ne, chlemtám je po hektolitrech. Zatím jsem v pořádku, teda…v rámci možností. NEPIJ TO.
(Proto ji tak zbožňuju.)
“Wearing cute underwear to finals because i’m about to get fucked.” Mg. říkala, že se ještě ráno šla převléct.
Hodně lidí mi slibovalo dneska poslat pozitivní vlny, tak jsem si říkala, že to z nich nějak upletu. Sama sebe bavím špatnými vtípky. Hoho-hohoho.
Š. mi před testem vypráví, co se jí zdálo. Vzplála mi nohavice, protože jsem moc rychle šoupala nohama nad elektrickými kolejemi. Tak aspoň nejsem jediná, komu se zdají děsivé sny.
I když わ先生 předesílal: 試験があまりに難しかったので、泣き出してしまう人もいた。 Nakonec jsem se zvládla nerozbrečet, když jsem ten test viděla.
Chtěla jsem si vylepšit karmu a podělit se s informacemi, tak jsem na třídní skupinu napsala, že „喫“ わ先生 považuje za složitější znak, a proto se neobjeví na testu. Samozřejmě, že tam byl. Doufám, že mě teď někdo přijde zabít ve spánku.
Po testu vycházíme s Š. z učebny, podíváme se na sebe a propukáme v zoufale hysterický smích. Děsíme prváky, kteří čekají na test ze znaků.
První, co jsem řekla, bylo: „Chci se najít a opít.“ Původně jsem se chtěla jít najíst, ale moje podvědomí mi zřejmě chtělo naznačit, že najít se potřebuju víc.
Pak jdeme utopit beznaděj v alkoholu a cukru (mojito, káva, dortíky a palačinky). Stěžujeme si na nespravedlnosti.
Nečekané vyznání od Š., že je nejvíc namotivovaná udělat zkoušky hlavně proto, aby mohla dál studovat s námi. Normálně takové věci neříká a zase dlouho neřekne.
Koupit si za odměnu (i když nemám peníze) Kafkovy Aforismy bylo nejlepší rozhodnutí za poslední dobu. Hned první strana: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“
Cestou domů se mi povedl ještě jeden dobrý skutek. Nechala jsem nějakou cizinku (Francouzsku?) zavolat si ode mě z telefonu. Vypadala ztraceně.
Vracím se do prázdného bytu (když nepočítám Kryštofa spícího na matračce). Po M. mi tady zůstala jen její měkká mikina, což asi taky není úplně normální, aby mi tady nechávala svoje oblečení, abych se k němu mohla tisknout.
Jsou dny, kdy se chci taky vykašlat na školu a učit se se psem zahánět stáda ovcí.
Mám pocit, že kontryhelový čaj je jediná věc, která dokáže uklidnit všechny moje vnitřní orgány. „Zčajuj se.“ od T. byla nejlepší rada za poslední dobu.
Je mi krásně - v dečce u otevřeného okna - se skripty na klíně - v cukrovo-kofeinovém rauši.
Líbí se mi, že jsou v češtině možné dva zápory. Neumím nic - to krásně vystihne tu depresi. V japonštině taky: 何も出来ない。
Naše rozhovory se Širu:
V: *screaming internally*
Š: *screaming externally *
Hlavně se mi líbí vysvětlení 気になる - nemusí být 'vadit', ale táhne mě to k tomu, abych přemýšlel o tom, jestli to je dobré nebo špatné.
V: Dá se otrávit čajem? Už mám od rána tak pátý.
Š: Ne, chlemtám je po hektolitrech. Zatím jsem v pořádku, teda…v rámci možností. NEPIJ TO.
(Proto ji tak zbožňuju.)
“Wearing cute underwear to finals because i’m about to get fucked.” Mg. říkala, že se ještě ráno šla převléct.
Hodně lidí mi slibovalo dneska poslat pozitivní vlny, tak jsem si říkala, že to z nich nějak upletu. Sama sebe bavím špatnými vtípky. Hoho-hohoho.
Š. mi před testem vypráví, co se jí zdálo. Vzplála mi nohavice, protože jsem moc rychle šoupala nohama nad elektrickými kolejemi. Tak aspoň nejsem jediná, komu se zdají děsivé sny.
I když わ先生 předesílal: 試験があまりに難しかったので、泣き出してしまう人もいた。 Nakonec jsem se zvládla nerozbrečet, když jsem ten test viděla.
Chtěla jsem si vylepšit karmu a podělit se s informacemi, tak jsem na třídní skupinu napsala, že „喫“ わ先生 považuje za složitější znak, a proto se neobjeví na testu. Samozřejmě, že tam byl. Doufám, že mě teď někdo přijde zabít ve spánku.
Po testu vycházíme s Š. z učebny, podíváme se na sebe a propukáme v zoufale hysterický smích. Děsíme prváky, kteří čekají na test ze znaků.
První, co jsem řekla, bylo: „Chci se najít a opít.“ Původně jsem se chtěla jít najíst, ale moje podvědomí mi zřejmě chtělo naznačit, že najít se potřebuju víc.
Pak jdeme utopit beznaděj v alkoholu a cukru (mojito, káva, dortíky a palačinky). Stěžujeme si na nespravedlnosti.
Nečekané vyznání od Š., že je nejvíc namotivovaná udělat zkoušky hlavně proto, aby mohla dál studovat s námi. Normálně takové věci neříká a zase dlouho neřekne.
Koupit si za odměnu (i když nemám peníze) Kafkovy Aforismy bylo nejlepší rozhodnutí za poslední dobu. Hned první strana: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“
Cestou domů se mi povedl ještě jeden dobrý skutek. Nechala jsem nějakou cizinku (Francouzsku?) zavolat si ode mě z telefonu. Vypadala ztraceně.
Vracím se do prázdného bytu (když nepočítám Kryštofa spícího na matračce). Po M. mi tady zůstala jen její měkká mikina, což asi taky není úplně normální, aby mi tady nechávala svoje oblečení, abych se k němu mohla tisknout.
Jsou dny, kdy se chci taky vykašlat na školu a učit se se psem zahánět stáda ovcí.
úterý 26. května 2015
I'm inside out.
Myslela jsem, že si za odměnu po zkoušce dám něco dobrého, sladkého. Nakonec to stejně vyhrál zelený čaj, protože mám pocit, že nic jiného právě teď ani nedokážu pozřít.
Sdílené smutky jsou poloviční.
Úplně nový druh povzbuzení od V.: ‚Nebudeš to mít tak špatné, protože máš mozek a učíš se.‘ Tak si teď před zkouškou vždycky říkám: „Máš mozek!“ a působí to jako největší uklidnění.
Vyprávím, co se mi o tobě zdálo. Mluvily jsme o příběhu, který se týká dvou dětí, co spolu utekly do lesa. Mně to připadalo děsivé a na tebe to působilo jako krásný příběh. Přiznáváš, že tvoje snová verze zní jako ty.
„Forgive me for not holding you in my arms.“
Znepokojivý sen: F. přinesla domů krabici, ve které byly malé kačky, že je budeme chovat. Jenže byly všechny strašně droboučké, jako by byly jenom z tenkých, světlých nitek. Potom se koupu ve vaně naplněné až po okraj (to mě chce podvědomí varovat, že si příliš často dopřávám dlouhé, horké koupele). Najednou vana uprostřed praská a voda zaplavuje celý byt. Tak se balím do klubíčka a objímám si kolena.
A do třetice ten nejděsivější sen ze včerejší noci. Kolem dvou ráno jsem pořád v takovém tom divném polospánku. Nevím, co je realita a co sny. O hodinu později se budím tak vyděšená, že si musím jít rozsvítit, abych se vzpamatovala. Nejradši bych se šla tisknout k M. měkoučké mikině, abych se uklidnila.
Možná jsem to vždycky já, kdo si udržuje lidi v životě, protože sama nejsem pro nikoho doopravdy důležitá.
Co jsem zjistila o sobě: Pokud někoho nejdřív zbožňuju já a potom to začne být vzájemné, tak je všechno v pořádku. Pokud ale má někdo jako první city pro mě, nejsem schopná mu to pořádně věřit (a nejspíš ani vrátit).
Pokud budu často spávat sama, pravděpodobně umřu na svoje ledové nohy.
„I wanna be known by you.“
Tohle jsou démoni, které mám všude kolem sebe i v sobě.
絶対に合格する od R. Pláču dojetím. (jenom uvnitř)
Musím do sebe dostat do pátku šílené množství informací. Už teď mám hlavu jako horkovzdušný balón.
Poslouchám hudbu bez ostrých hran, abych se u ní zvládla učit.
Nevím, jestli je to jenom tím, že jsem ve studijním rauši, ale poslední dobou mi tak moc mixů na 8tracks připadá tak strašně dobrých a všeobsahujících.
Já tě chci nechtít.
Sdílené smutky jsou poloviční.
Úplně nový druh povzbuzení od V.: ‚Nebudeš to mít tak špatné, protože máš mozek a učíš se.‘ Tak si teď před zkouškou vždycky říkám: „Máš mozek!“ a působí to jako největší uklidnění.
Vyprávím, co se mi o tobě zdálo. Mluvily jsme o příběhu, který se týká dvou dětí, co spolu utekly do lesa. Mně to připadalo děsivé a na tebe to působilo jako krásný příběh. Přiznáváš, že tvoje snová verze zní jako ty.
„Forgive me for not holding you in my arms.“
Znepokojivý sen: F. přinesla domů krabici, ve které byly malé kačky, že je budeme chovat. Jenže byly všechny strašně droboučké, jako by byly jenom z tenkých, světlých nitek. Potom se koupu ve vaně naplněné až po okraj (to mě chce podvědomí varovat, že si příliš často dopřávám dlouhé, horké koupele). Najednou vana uprostřed praská a voda zaplavuje celý byt. Tak se balím do klubíčka a objímám si kolena.
A do třetice ten nejděsivější sen ze včerejší noci. Kolem dvou ráno jsem pořád v takovém tom divném polospánku. Nevím, co je realita a co sny. O hodinu později se budím tak vyděšená, že si musím jít rozsvítit, abych se vzpamatovala. Nejradši bych se šla tisknout k M. měkoučké mikině, abych se uklidnila.
Možná jsem to vždycky já, kdo si udržuje lidi v životě, protože sama nejsem pro nikoho doopravdy důležitá.
Co jsem zjistila o sobě: Pokud někoho nejdřív zbožňuju já a potom to začne být vzájemné, tak je všechno v pořádku. Pokud ale má někdo jako první city pro mě, nejsem schopná mu to pořádně věřit (a nejspíš ani vrátit).
Pokud budu často spávat sama, pravděpodobně umřu na svoje ledové nohy.
„I wanna be known by you.“
Tohle jsou démoni, které mám všude kolem sebe i v sobě.
絶対に合格する od R. Pláču dojetím. (jenom uvnitř)
Musím do sebe dostat do pátku šílené množství informací. Už teď mám hlavu jako horkovzdušný balón.
Poslouchám hudbu bez ostrých hran, abych se u ní zvládla učit.
Nevím, jestli je to jenom tím, že jsem ve studijním rauši, ale poslední dobou mi tak moc mixů na 8tracks připadá tak strašně dobrých a všeobsahujících.
Já tě chci nechtít.
neděle 24. května 2015
やる気が出ない。
Iwan Rheon je ultimátní skřítek.
Telefonní rozhovory s mámou jsou duševní očista.
Když budeš nenávidět lingvistiku, bude tě nenávidět zpátky.
„If rendaku isn’t a rule, what in the world is it?“
KY = 空気読めない
イン・ザ・パーク -> přes to se nikdy nebudu moct přenést.
„Used to be one of the rotten ones and I liked you for that.“
I když jsem ti řekla, že jsem přecitlivělá, nepřestáváš si hrát s mými prsty.
Asi bych už měla přestat předpokládat, že lidi mají stejné srdce jako já.
Nejněžnější verze All I Have To Do Is Dream od Awolnation. Bolí mě až na samém dně duše, vzdychám, a kdybych mohla tak pláču.
I need you so, that I could die.
Zítřek vyřeší a rozhodne spoustu věcí.
Telefonní rozhovory s mámou jsou duševní očista.
Když budeš nenávidět lingvistiku, bude tě nenávidět zpátky.
„If rendaku isn’t a rule, what in the world is it?“
KY = 空気読めない
イン・ザ・パーク -> přes to se nikdy nebudu moct přenést.
„Used to be one of the rotten ones and I liked you for that.“
I když jsem ti řekla, že jsem přecitlivělá, nepřestáváš si hrát s mými prsty.
Asi bych už měla přestat předpokládat, že lidi mají stejné srdce jako já.
Nejněžnější verze All I Have To Do Is Dream od Awolnation. Bolí mě až na samém dně duše, vzdychám, a kdybych mohla tak pláču.
I need you so, that I could die.
Zítřek vyřeší a rozhodne spoustu věcí.
pátek 22. května 2015
合格 or die trying.
„Should I kill myself, or have a cup of coffee?“
Estetika toho, že si někdo asociuje D-galaktosu se mnou.
through the woods we ran (Moje srdce!)
Musím opravdu přestat prokrastinovat, už jsem na tumblr došla k postům jako: „Do fish know they’re wet?“ nebo: „Imagine if giraffes had 2 legs.“ Kdyby mě K. nevysvobodila z prokrastinačního pekla, nikdy bych se na tu zkoušku z moderních dějin nenaučila.
Problém letního zkouškového je v tom, že vždycky přijde náhle, nikým nezpozorováno. A pak najednou zase všichni sedíme nad třetí kávou a brečíme si do skript. Potřebovala bych vždycky na začátku letního zkouškového dostat facku: „Prober se! Už je to tady!“
Pokud jde o nezdravé požitky, moje vůle je slabší a slabší. Nedokážu odmítnout téměř jakýkoliv alkohol ani borůvkové cigarety. Taky nedokážu odolat měkkým věcem a krásným lidem.
Máma mi dovezla hromady jídla. Širu na to reaguje: „Teď máš zas půl roku z čeho žít. Už nebudeš muset fotosyntetizovat.“ (Nejdřív jsem si myslela, že M. při pohledu na máminu zelňačku jen září oči jako nikdy. Ve skutečnosti jí opravdu vyhrkly do očí slzy.)
Ve zkouškovém vždycky přijde chvíle, kdy mi najednou začne hrát na 8tracks mix s country hudbou.
Fun fact: wagahai se může psát 我輩 i 吾輩, už jsem to viděla na více místech. (Co je se mnou špatně, že mi tohle připadá fun?)
A ve snech polibky prokládané básničkami.
Co mě mimo jiné naučil Adventure time: Nejlepší sendvič na světě obsahuje lobster soul.
Proč všichni nemůžou být upřímní jako Cinnamon Bun? (Možná je tak upřímný jenom proto, že má v sobě démony, které do něj vložil Peppermint Butler.)
The rest of me is a version of man built to collapse in crumbs.
(Google překlad je občas tak něžně nesprávný: „Zbytek mě je verze člověka postaveného ke zhroucení v drobky.“)
Plavat tak daleko nebo tak dlouho dokud neuvidíme na břeh? Co je víc určující?
Estetika toho, že si někdo asociuje D-galaktosu se mnou.
through the woods we ran (Moje srdce!)
Musím opravdu přestat prokrastinovat, už jsem na tumblr došla k postům jako: „Do fish know they’re wet?“ nebo: „Imagine if giraffes had 2 legs.“ Kdyby mě K. nevysvobodila z prokrastinačního pekla, nikdy bych se na tu zkoušku z moderních dějin nenaučila.
Problém letního zkouškového je v tom, že vždycky přijde náhle, nikým nezpozorováno. A pak najednou zase všichni sedíme nad třetí kávou a brečíme si do skript. Potřebovala bych vždycky na začátku letního zkouškového dostat facku: „Prober se! Už je to tady!“
Pokud jde o nezdravé požitky, moje vůle je slabší a slabší. Nedokážu odmítnout téměř jakýkoliv alkohol ani borůvkové cigarety. Taky nedokážu odolat měkkým věcem a krásným lidem.
Máma mi dovezla hromady jídla. Širu na to reaguje: „Teď máš zas půl roku z čeho žít. Už nebudeš muset fotosyntetizovat.“ (Nejdřív jsem si myslela, že M. při pohledu na máminu zelňačku jen září oči jako nikdy. Ve skutečnosti jí opravdu vyhrkly do očí slzy.)
Ve zkouškovém vždycky přijde chvíle, kdy mi najednou začne hrát na 8tracks mix s country hudbou.
Fun fact: wagahai se může psát 我輩 i 吾輩, už jsem to viděla na více místech. (Co je se mnou špatně, že mi tohle připadá fun?)
A ve snech polibky prokládané básničkami.
Co mě mimo jiné naučil Adventure time: Nejlepší sendvič na světě obsahuje lobster soul.
Proč všichni nemůžou být upřímní jako Cinnamon Bun? (Možná je tak upřímný jenom proto, že má v sobě démony, které do něj vložil Peppermint Butler.)
The rest of me is a version of man built to collapse in crumbs.
(Google překlad je občas tak něžně nesprávný: „Zbytek mě je verze člověka postaveného ke zhroucení v drobky.“)
Plavat tak daleko nebo tak dlouho dokud neuvidíme na břeh? Co je víc určující?
úterý 19. května 2015
I've been thinking too much.
泣く泣く je lepší než 涙と供に
Vždycky když v té písničce slyším: ごめんごめんありがとう, tak si pomyslím, že to výborně shrnuje celou japonštinu.
„Já vím, že to je tvůj blog, protože je celý černý jako tvoje duše.“ (Navzdory tomu mám ponožky s bonbóny.)
F. a její agresivní láska k bábovce.
Nevím, jestli je to tím, že jsem si konečně vyvěsila plakát Free!, který jsem dostala od M., ale mám záchvat ultimátně dobré nálady. Chci se jenom smát a tancovat a říkám lidem, aby se nevzdávali a že je zbožňuju. (Je normální říkat lidem, že je zbožňujete?)
Co je krásné: fialově podbarvená víčka po noci s nedostatkem spánku.
M: měla jsem takový ten pocit, kdy zhasneš, zavřeš dveře a běžíš do postele, protože se bojíš. Normálně to nemívám, ale včera jo, protože jsi nebyla doma, abys mě mohla chránit před démony. (Moje srdce!)
あなただけ私の声が聞こえたら
Bojím se, že se spolu s Širu a K. brzo utopíme v sarkasmu. Krásná smrt.
Poprvé od doby, co tady studuju, si čtu ‚Jak přežít na KAS‘. Zábavička. Zeleně tam zvýraznili: „chceme se hlavně vyvarovat chaosu“. Chaotičtější prostředí než je KAS jsem v životě nezažila.
Normální lidský člověk - takhle poslední dobou popisuju ostatní lidi (外), kteří nestudují japonštinu. Tak by mě zajímalo, co jsme potom my.
„Za těch pár dní tam zvlčíš.“
„Já už jsem zvlčená.“
Ten nejdivnější pocit na světě, když Širu řekne: „Láska“.
な先生 je tak výborná. Vůbec si nehlídá, co a před kým říká. Tak nám třeba náhodně vypráví, že nemá ráda kapry koi, že jsou děsiví, protože vypadají jako mimozemšťané.
‚Rozhlídnu se kolem sebe. Je noc.‘
Je krásné, že žijeme v době, kdy existuje tak výborné slovo jako je ‚misgender‘.
Vždycky když v té písničce slyším: ごめんごめんありがとう, tak si pomyslím, že to výborně shrnuje celou japonštinu.
„Já vím, že to je tvůj blog, protože je celý černý jako tvoje duše.“ (Navzdory tomu mám ponožky s bonbóny.)
F. a její agresivní láska k bábovce.
Nevím, jestli je to tím, že jsem si konečně vyvěsila plakát Free!, který jsem dostala od M., ale mám záchvat ultimátně dobré nálady. Chci se jenom smát a tancovat a říkám lidem, aby se nevzdávali a že je zbožňuju. (Je normální říkat lidem, že je zbožňujete?)
Co je krásné: fialově podbarvená víčka po noci s nedostatkem spánku.
M: měla jsem takový ten pocit, kdy zhasneš, zavřeš dveře a běžíš do postele, protože se bojíš. Normálně to nemívám, ale včera jo, protože jsi nebyla doma, abys mě mohla chránit před démony. (Moje srdce!)
あなただけ私の声が聞こえたら
Bojím se, že se spolu s Širu a K. brzo utopíme v sarkasmu. Krásná smrt.
Poprvé od doby, co tady studuju, si čtu ‚Jak přežít na KAS‘. Zábavička. Zeleně tam zvýraznili: „chceme se hlavně vyvarovat chaosu“. Chaotičtější prostředí než je KAS jsem v životě nezažila.
Normální lidský člověk - takhle poslední dobou popisuju ostatní lidi (外), kteří nestudují japonštinu. Tak by mě zajímalo, co jsme potom my.
„Za těch pár dní tam zvlčíš.“
„Já už jsem zvlčená.“
Ten nejdivnější pocit na světě, když Širu řekne: „Láska“.
な先生 je tak výborná. Vůbec si nehlídá, co a před kým říká. Tak nám třeba náhodně vypráví, že nemá ráda kapry koi, že jsou děsiví, protože vypadají jako mimozemšťané.
‚Rozhlídnu se kolem sebe. Je noc.‘
Je krásné, že žijeme v době, kdy existuje tak výborné slovo jako je ‚misgender‘.
sobota 16. května 2015
寝不足
Před zkouškou z korejštiny jsem chtěla zůstat ve vaně tak dlouho, dokud nezapomenu, kdo jsem. (M: Chtěla jsi utopit svůj žal ve vaně?)
울고싶어요 „Chci plakat.“
Po zkoušce jsem se nějakým způsobem ocitla na garden party anglistů. Utrácím poslední peníze za víno a nakonec jdu domů až v jednu ráno, jen tak v saku a v sukni bez punčoch.
H. je skutečně rebel. Nedá se. (Tuhle vlastnost bych taky chtěla.) Zbožňuju naše česko-korejsko-japonsko-anglické rozhovory. Rozpouštím se, když cizinci vyslovují české zdrobněliny. (lavička, nožičky)
Rozebírání korejské fonetiky a transkripce nad třetí skleničkou vína.
Tvaroháčky jsou na KASu R-ovky. Takže je to jasné, R. je mistr Tvaroháčků a vůbec o tom neví.
Psaní dopisů je duševní očista.
わ先生 v lososové košili a šedém svetříku na knoflíčky, ve kterém jeho ramena působí neskutečně drobně.
JV má překvapivě motivační řeči: „A na co dáš víc, na to, co si myslíš sama, nebo na to, co ti řeknou ostatní?“
R. se vždycky tak upřímně směje, když mu říkám, že mu nechci ničit život.
Roztomilost 日本の先生 je něco, co nikdy nebudu schopná s klidem přijmout. / Takže i když máme překlad Žert, ten překlad zní žertovný. (hoho-hohoho) / Pohádky, samý pohádky. / To je literatura o psíkovi a kocourovi. / Asi moc nečtete, tak já vám čtu. / Proč jste si vybral českou
literaturu? - Proč ne?
Když Japonec vysloví Fuksovo: něžná, drahá, nebeská.
Konstantní bolest za levým spánkem vyléčil klobouk proti sluníčku.
울고싶어요 „Chci plakat.“
Po zkoušce jsem se nějakým způsobem ocitla na garden party anglistů. Utrácím poslední peníze za víno a nakonec jdu domů až v jednu ráno, jen tak v saku a v sukni bez punčoch.
H. je skutečně rebel. Nedá se. (Tuhle vlastnost bych taky chtěla.) Zbožňuju naše česko-korejsko-japonsko-anglické rozhovory. Rozpouštím se, když cizinci vyslovují české zdrobněliny. (lavička, nožičky)
Rozebírání korejské fonetiky a transkripce nad třetí skleničkou vína.
Tvaroháčky jsou na KASu R-ovky. Takže je to jasné, R. je mistr Tvaroháčků a vůbec o tom neví.
Psaní dopisů je duševní očista.
わ先生 v lososové košili a šedém svetříku na knoflíčky, ve kterém jeho ramena působí neskutečně drobně.
JV má překvapivě motivační řeči: „A na co dáš víc, na to, co si myslíš sama, nebo na to, co ti řeknou ostatní?“
R. se vždycky tak upřímně směje, když mu říkám, že mu nechci ničit život.
Roztomilost 日本の先生 je něco, co nikdy nebudu schopná s klidem přijmout. / Takže i když máme překlad Žert, ten překlad zní žertovný. (hoho-hohoho) / Pohádky, samý pohádky. / To je literatura o psíkovi a kocourovi. / Asi moc nečtete, tak já vám čtu. / Proč jste si vybral českou
literaturu? - Proč ne?
Když Japonec vysloví Fuksovo: něžná, drahá, nebeská.
Konstantní bolest za levým spánkem vyléčil klobouk proti sluníčku.
pátek 15. května 2015
Jemně a neostře
Štěstí je - číst si na balkóně s šálkem čaje.
U nás na bytě už se ničemu nedivím.
Toxická hladina prokrastinace v mém životě si vyžádala vyvěšení nových motivačních vět.
U nás na bytě už se ničemu nedivím.
Toxická hladina prokrastinace v mém životě si vyžádala vyvěšení nových motivačních vět.
čtvrtek 14. května 2015
Your heart is not able
Let me show you how much I care
Rozhodla jsem se, že podívat se spolu na Pocahontas je 必要.
Takový ten pocit, když běžíte do kuchyně vypnout plyn pod pískající konvicí a přeskakujete balónky zaplňující podlahu a říkáte si 'Kam jsem se to dostala?' a 'Přesně kterými zlými skutky jsem si zasloužila, že musím teď takhle žít?'.
Taky máme v cukru mravence. Já už se ničemu nedivím. Prostě je vyndám a osladím si kafe.
Objevila jsem blog kluka, který je totální víla. Napůl Portorikánec a napůl Korejec. Má světle fialové rozcuchané vlasy a chce být čarodějem s širokým kloboukem. Když byl malý, chtěl být pirátem - jednoznačné souznění duší. Navíc píše a maluje. Jeho blog je nebe plné rozpatlané barvy a nejkrásnějších deníků. I’m so in love right now. How are those fairies even real? Obětovala bych pro takové lidi všechno. Vílí lidi mě jednou zničí. Ne, že by to byla obecně primární vlastnost, kterou hledám v lidech, ale občas je někdo prostě ultimátní víla a pak se z toho nemůžu vzpamatovat.
Největší pocit bezpečí: když je moje lícní kost u tvojí klíční.
Milý projev přátelství: když si někdo zapíše roztomilé věci, které dělá jejich 先生 jen proto, aby vám potom o nich mohl říct.
Širu :) Proč jsi tak moc plná démonů? :) Proč je tenhle smajlík :) čím dál tím děsivější?
Navzdory všemu je teď Theon tak strašně nádherný - jak se mám přenést přes jeho dlouhé zvlněné vlasy padající do těch obrovských očí zalitých slzami? What is this magic? Odkdy je tak krásný?
Další životní cíl - šířit všude slovo „hladkat“.
Já chci něhu, ale takovou, jakou mi nemůžeš dát.
Kryštof mi za celé dva roky, co tu bydlíme, poprvé usíná v náručí. Nejspíš jsou naši démoni konečně v harmonii.
Někdy mám pocit, že prostě jenom zkoušíš, jak daleko můžeš zajít.
Je to tím, že jsi to ty, nebo tím, že jsme to ty a já?
Píšu čím dál víc roztříštěně.
Rozhodla jsem se, že podívat se spolu na Pocahontas je 必要.
Takový ten pocit, když běžíte do kuchyně vypnout plyn pod pískající konvicí a přeskakujete balónky zaplňující podlahu a říkáte si 'Kam jsem se to dostala?' a 'Přesně kterými zlými skutky jsem si zasloužila, že musím teď takhle žít?'.
Taky máme v cukru mravence. Já už se ničemu nedivím. Prostě je vyndám a osladím si kafe.
Objevila jsem blog kluka, který je totální víla. Napůl Portorikánec a napůl Korejec. Má světle fialové rozcuchané vlasy a chce být čarodějem s širokým kloboukem. Když byl malý, chtěl být pirátem - jednoznačné souznění duší. Navíc píše a maluje. Jeho blog je nebe plné rozpatlané barvy a nejkrásnějších deníků. I’m so in love right now. How are those fairies even real? Obětovala bych pro takové lidi všechno. Vílí lidi mě jednou zničí. Ne, že by to byla obecně primární vlastnost, kterou hledám v lidech, ale občas je někdo prostě ultimátní víla a pak se z toho nemůžu vzpamatovat.
Největší pocit bezpečí: když je moje lícní kost u tvojí klíční.
Milý projev přátelství: když si někdo zapíše roztomilé věci, které dělá jejich 先生 jen proto, aby vám potom o nich mohl říct.
Širu :) Proč jsi tak moc plná démonů? :) Proč je tenhle smajlík :) čím dál tím děsivější?
Navzdory všemu je teď Theon tak strašně nádherný - jak se mám přenést přes jeho dlouhé zvlněné vlasy padající do těch obrovských očí zalitých slzami? What is this magic? Odkdy je tak krásný?
Další životní cíl - šířit všude slovo „hladkat“.
Já chci něhu, ale takovou, jakou mi nemůžeš dát.
Kryštof mi za celé dva roky, co tu bydlíme, poprvé usíná v náručí. Nejspíš jsou naši démoni konečně v harmonii.
Někdy mám pocit, že prostě jenom zkoušíš, jak daleko můžeš zajít.
Je to tím, že jsi to ty, nebo tím, že jsme to ty a já?
Píšu čím dál víc roztříštěně.
neděle 10. května 2015
Flood of blood to the heart
Čarokrásné vlny od Alt-J a učení na zkoušku z konverzace. (試験勉強しています。I když to zní zvláštně.)
Píšu o svých obavách Širu a ona na to: „si jako deep dark fears kaiwa version pls staph“.
Konstantní bolest za levým spánkem.
scratch scratch, now I’m bleeding.
Proč já spoustě lidem říkám věci vytažené z mého naprostého středu, z opravdu velké hloubky a mi na oplátku nikdo neřekne nic doopravdy upřímného? Proč se všichni tak moc bojí mluvit o svých duších?
Mayamovy ruce a Takemotovy slzy.
V. mi říká tak neskutečně mile: „já chci psát pohledy jenom tobě, můžu používat mainiči tanošii and so…“
A já zase chci mluvit jen s ní, protože spolu se můžeme bavit o krásných Korejkách.
A taky se mi líbí, že i když už je tak dlouho pryč, stejně si pořád píšeme o nejvíc náhodných věcech, jako je třeba to, že mají nutellu ve slevě.
Jaký mělo význam to zvláštní přitulení toho chlapce z klubu? - už dávno nejsem zvyklá na blízkost cizích lidí.
Poprvé za dva roky, co tady bydlíme, věším prádlo venku. Když ho usušené sundávám, voní jako domov.
Vzpomínka při prohlížení fotek: Jedna nejmenovaná kočka při svém honu na neviditelné nepřátele vylila kafe na celoživotní dílo V.
„Píšeš dopis a kreslíš do něho duhu, co může být víc.“ Nejsem normální, že mi takové věci přijdou nejvíc.
Já chci jen pro teď na chvilku zpátky svoje modré tenisky, vytahanou černou mikinu a dlouhé vlasy.
Někdy se na něco ptám, jen proto, abych to napsala, a někdy se ptám, protože chci odpovědi. Je těžké to rozeznat.
Líbí se mi, že F. pozná, kdy se nemá ptát.
Potřebuju jít brzo vstát. Teď, když začíná zkouškové, tahle věta kompletně vystihuje můj život.
Když umíráte na démony, kteří vám požírají vnitřní orgány a žádné prášky nepomáhají, dejte si horkou vanu. Zůstaňte tam, dokud se všichni démoni neuvaří a pak běžte vyčerpaní spát.
Píšu o svých obavách Širu a ona na to: „si jako deep dark fears kaiwa version pls staph“.
Konstantní bolest za levým spánkem.
scratch scratch, now I’m bleeding.
Proč já spoustě lidem říkám věci vytažené z mého naprostého středu, z opravdu velké hloubky a mi na oplátku nikdo neřekne nic doopravdy upřímného? Proč se všichni tak moc bojí mluvit o svých duších?
Mayamovy ruce a Takemotovy slzy.
V. mi říká tak neskutečně mile: „já chci psát pohledy jenom tobě, můžu používat mainiči tanošii and so…“
A já zase chci mluvit jen s ní, protože spolu se můžeme bavit o krásných Korejkách.
A taky se mi líbí, že i když už je tak dlouho pryč, stejně si pořád píšeme o nejvíc náhodných věcech, jako je třeba to, že mají nutellu ve slevě.
Jaký mělo význam to zvláštní přitulení toho chlapce z klubu? - už dávno nejsem zvyklá na blízkost cizích lidí.
Poprvé za dva roky, co tady bydlíme, věším prádlo venku. Když ho usušené sundávám, voní jako domov.
Vzpomínka při prohlížení fotek: Jedna nejmenovaná kočka při svém honu na neviditelné nepřátele vylila kafe na celoživotní dílo V.
„Píšeš dopis a kreslíš do něho duhu, co může být víc.“ Nejsem normální, že mi takové věci přijdou nejvíc.
Já chci jen pro teď na chvilku zpátky svoje modré tenisky, vytahanou černou mikinu a dlouhé vlasy.
Někdy se na něco ptám, jen proto, abych to napsala, a někdy se ptám, protože chci odpovědi. Je těžké to rozeznat.
Líbí se mi, že F. pozná, kdy se nemá ptát.
Potřebuju jít brzo vstát. Teď, když začíná zkouškové, tahle věta kompletně vystihuje můj život.
Když umíráte na démony, kteří vám požírají vnitřní orgány a žádné prášky nepomáhají, dejte si horkou vanu. Zůstaňte tam, dokud se všichni démoni neuvaří a pak běžte vyčerpaní spát.
sobota 9. května 2015
Where did this semester even go but also why is it not over.
Tancování ve spodním prádle je řešením všech problémů.
and we're lost at sea
Ach, Kráso a Lásko, nádherný Dane DeHaan s průzračnýma očima v promočené košili v posteli na dně jezera v klipu Imagine Dragons!
Nakonec je kompletně na mě všechno, co se týká účasti Klubu na Majálesu. Takže celé odpoledne bez odpočinku v parku na sluníčku. Ale potkávám milé lidi (hlavně ty z ostatních neziskovek a studentských organizací), čímž se to jako vždy vyvažuje.
Potom běžím domů na dva doušky čaje a zase zpátky na Nádraží vyzvednout G., která přijela na otočku ze Slovenska do Olomouce jen kvůli koncertu The Feud, i když (nebo právě proto, že) má před státnicemi. Celkem punk.
Celý Majálesový program se nějakým způsobem posunul o hodinu, takže 嬉しい, protože stíhám Xaviho.
Hrají Kamp! - jsem mořská řasa a plavu v jejich synth-popových melodiích. Party Party Party a Afterparty s The Feud. Jamie v tmavě fialové košili. Zbožňuju, když se mu zajíká hlas. Poprvé si užíváme jejich klubový zvuk – nemá se to kam rozléhat, jak někdo výstižně poznamenal. (T?) Včetně výborného, hrubého, asi půlhodinového jamu. Jamie říká tak roztomile: „Ahoj“ a „Na zdraví!“.
„Girls! Where are you going?“
„Home.“
„But…home is where your heart is!“
Domů o půl třetí ráno, vybírám si delší, ale osvětlenější cestu.
Taky bych si v životě přála více světla jako Óe. Líbí se mi, že v češtině můžeme psát „více“ a nemusíme to s ničím porovnávat.
Paradoxně právě ti, kteří jsou mi vzdálenější (F. a M.), mi říkají tak něžně a mile - Ve-ru / Ve-run-ko.
Myslím, že jsem ještě nikdy nenapsala nic o T. Což je zvláštní, protože je to jeden z mála sympatických lidí ze třídy. Navíc je mým spojencem v Klubu a už několikrát mě různými způsoby zachránila. Vždycky jsem měla pocit, že je mi blízká, i když ve skutečnosti jsme si toho spolu tolik neprožily, abychom se do té fáze dostaly. Nevím, jestli to dává nějaký smysl. Prostě tam ta blízkost byla bez předchozího budování.
Zřejmě nejsem jediná, kdo si schovává vzpomínky do krabice od bot.
Je půl desáté,
piju zelený čaj a
kreslím ovečku.
and we're lost at sea
Ach, Kráso a Lásko, nádherný Dane DeHaan s průzračnýma očima v promočené košili v posteli na dně jezera v klipu Imagine Dragons!
Nakonec je kompletně na mě všechno, co se týká účasti Klubu na Majálesu. Takže celé odpoledne bez odpočinku v parku na sluníčku. Ale potkávám milé lidi (hlavně ty z ostatních neziskovek a studentských organizací), čímž se to jako vždy vyvažuje.
Potom běžím domů na dva doušky čaje a zase zpátky na Nádraží vyzvednout G., která přijela na otočku ze Slovenska do Olomouce jen kvůli koncertu The Feud, i když (nebo právě proto, že) má před státnicemi. Celkem punk.
Celý Majálesový program se nějakým způsobem posunul o hodinu, takže 嬉しい, protože stíhám Xaviho.
Hrají Kamp! - jsem mořská řasa a plavu v jejich synth-popových melodiích. Party Party Party a Afterparty s The Feud. Jamie v tmavě fialové košili. Zbožňuju, když se mu zajíká hlas. Poprvé si užíváme jejich klubový zvuk – nemá se to kam rozléhat, jak někdo výstižně poznamenal. (T?) Včetně výborného, hrubého, asi půlhodinového jamu. Jamie říká tak roztomile: „Ahoj“ a „Na zdraví!“.
„Girls! Where are you going?“
„Home.“
„But…home is where your heart is!“
Domů o půl třetí ráno, vybírám si delší, ale osvětlenější cestu.
Taky bych si v životě přála více světla jako Óe. Líbí se mi, že v češtině můžeme psát „více“ a nemusíme to s ničím porovnávat.
Paradoxně právě ti, kteří jsou mi vzdálenější (F. a M.), mi říkají tak něžně a mile - Ve-ru / Ve-run-ko.
Myslím, že jsem ještě nikdy nenapsala nic o T. Což je zvláštní, protože je to jeden z mála sympatických lidí ze třídy. Navíc je mým spojencem v Klubu a už několikrát mě různými způsoby zachránila. Vždycky jsem měla pocit, že je mi blízká, i když ve skutečnosti jsme si toho spolu tolik neprožily, abychom se do té fáze dostaly. Nevím, jestli to dává nějaký smysl. Prostě tam ta blízkost byla bez předchozího budování.
Zřejmě nejsem jediná, kdo si schovává vzpomínky do krabice od bot.
Je půl desáté,
piju zelený čaj a
kreslím ovečku.
pondělí 4. května 2015
No hate under the rainbow.
死ぬほど疲れた, lezu do postele pod peřinu a Kryštůfek se mi choulí v klubíčku k nohám.
Sen: Máme tvůrčí kroužek, který vede わ先生. Má vlasy v culíku a na sobě černé legíny a dlouhou, volnou košili. Něco malujeme a on se celý zacáká barvami. Potom nám předvádí baletní figury.
Celý KAS je propojený ve snech.
Mám ráda lidi, kteří iniciují objetí.
Já tě budu navždycky zbožňovat, bez ohledu na to, co je v tobě rozbité, bez ohledu na to, co je rozbité ve mně.
Omámená borůvkovým kouřem ti chci najednou říct úplně všechno.
Nikdo na bytě, tak ležím ve vaně a poslouchám japonské indie dokud mi nezchladne voda.
Cítím, že mi černé myšlenky postupně požírají vnitřní orgány, tak pospíchám ke K., abych je utopila v japonských textech.
「全部やるよ」
「しゅうちゃんはきっと私の雨だ。」
„Byly to dny, na které budu vždycky vzpomínat se sladkou bolestí v srdci.“ ～ „I neopětovaná láska má smysl.“ Jak moc ho chápu.
스모우크핫커피리필
Všechno co chci, je odjet do Japonska a procházet se pod opadávajícími sakurami dokud se nezblázním. (Už jsem to někdy napsala a zveřejnila?)
Širu je katalyzátor k tvorbě démonů
Chci puntíkatou košili a sluníčkové vlasy jako má G.
Povídka a stylová, tekutá energie s róninem.
Sen: Máme tvůrčí kroužek, který vede わ先生. Má vlasy v culíku a na sobě černé legíny a dlouhou, volnou košili. Něco malujeme a on se celý zacáká barvami. Potom nám předvádí baletní figury.
Celý KAS je propojený ve snech.
Mám ráda lidi, kteří iniciují objetí.
Já tě budu navždycky zbožňovat, bez ohledu na to, co je v tobě rozbité, bez ohledu na to, co je rozbité ve mně.
Omámená borůvkovým kouřem ti chci najednou říct úplně všechno.
Nikdo na bytě, tak ležím ve vaně a poslouchám japonské indie dokud mi nezchladne voda.
Cítím, že mi černé myšlenky postupně požírají vnitřní orgány, tak pospíchám ke K., abych je utopila v japonských textech.
「全部やるよ」
「しゅうちゃんはきっと私の雨だ。」
„Byly to dny, na které budu vždycky vzpomínat se sladkou bolestí v srdci.“ ～ „I neopětovaná láska má smysl.“ Jak moc ho chápu.
스모우크핫커피리필
Všechno co chci, je odjet do Japonska a procházet se pod opadávajícími sakurami dokud se nezblázním. (Už jsem to někdy napsala a zveřejnila?)
Širu je katalyzátor k tvorbě démonů
Chci puntíkatou košili a sluníčkové vlasy jako má G.
Povídka a stylová, tekutá energie s róninem.
sobota 2. května 2015
30. 4. 2015
V. mi poslala duhu z Amsterdamu. 虹の絵葉書ありがとうございました。
Loučím se s M. – objetí – a dávám jí lísteček k udržení optimismu během toho týdne, co se neuvidíme.
Pak šlápnout na plyn a vžuuuum do Brna. Jedu 140 a polykám kilometry.
Dáváme si s K. ovocné pivo, společně s ním do sebe lijeme koncentrovanou festivalovou atmosféru.
Zase tancuju s Ráďou z HC a tentokrát i křičím do mikrofonu. Stala se z toho tradice.
Feud změnili intro na melodii z Johnny's on the rooftop. Tancuju a to ze mě vyhání démony. Feel my hurt a já jsem seaweed.
Po koncertě Feud jsem se nejdřív trochu bála, že když ze sebe vyženu všechny démony, tak ze mě nic nezbyde.
Jazzové předělávky / Is it love? Is it love that you want from me? / And music is my aeroplane.
Potom najednou Vojtěch Dyk v ruce drží ‚Já písnička‘ a všichni zpíváme: / U stánků na levnou krásu postávaj a smějou se času. / a / Chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let / a / Z rozmlácenýho kostela v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla. U Kryla už skoro brečím. „Některé hodnoty jsou opravdu neměnné.“ A na závěr velice nečekaně Killing in the name od Rage against the machine.
Vzápětí krásní, svalnatí Švédové se svým prvním koncertem sezóny, do kterého dávají všechno. Už strašně dlouho jsem takhle nekřičela, celou svojí duší: It's time to go C-C-C-C-CRAZY! / And all because of you / It's all I want to do
Akustická část koncertu Roal Republic byla tak intenzivní, že mi z toho explodovalo srdce. Celé to bylo natolik nádherné, že mě opustili všichni démoni. Cítím, že jsou pryč. Pak zůstalo jen prázdno. Ale v dobrém smyslu. Naprosto vyrovnaná, pozitivní prázdnota.
*bubeník hází do davu paličku* Fight to death! No, no, stop fighting, start kissing!
Follow the sun a já si říkám, že Márdi měl stejně pravdu, že hudba je to nejlepší, co kdy lidi vymysleli. Nevím, co může být půvabnějšího, než když lidi tancují a navzájem sdílejí svoji energii.
A nakonec 花火。
Píšu si bezprostřední dojmy v autě do diáře jen při světle kolemjedoucích aut a občasného dálničního osvětlení. Taky ti píšu zprávu, že moji démoni jsou pryč. Nejdřív jsem si myslela, že tě to nezajímá, ale ono došlo jen k posunu v čase.
Jeden z nejkrásnějších momentů v celé mé koncertové historii. Je tam slyšet můj sugestivní, hysterický nářek.
Loučím se s M. – objetí – a dávám jí lísteček k udržení optimismu během toho týdne, co se neuvidíme.
Pak šlápnout na plyn a vžuuuum do Brna. Jedu 140 a polykám kilometry.
Dáváme si s K. ovocné pivo, společně s ním do sebe lijeme koncentrovanou festivalovou atmosféru.
Zase tancuju s Ráďou z HC a tentokrát i křičím do mikrofonu. Stala se z toho tradice.
Feud změnili intro na melodii z Johnny's on the rooftop. Tancuju a to ze mě vyhání démony. Feel my hurt a já jsem seaweed.
Po koncertě Feud jsem se nejdřív trochu bála, že když ze sebe vyženu všechny démony, tak ze mě nic nezbyde.
Jazzové předělávky / Is it love? Is it love that you want from me? / And music is my aeroplane.
Potom najednou Vojtěch Dyk v ruce drží ‚Já písnička‘ a všichni zpíváme: / U stánků na levnou krásu postávaj a smějou se času. / a / Chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let / a / Z rozmlácenýho kostela v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla. U Kryla už skoro brečím. „Některé hodnoty jsou opravdu neměnné.“ A na závěr velice nečekaně Killing in the name od Rage against the machine.
Vzápětí krásní, svalnatí Švédové se svým prvním koncertem sezóny, do kterého dávají všechno. Už strašně dlouho jsem takhle nekřičela, celou svojí duší: It's time to go C-C-C-C-CRAZY! / And all because of you / It's all I want to do
Akustická část koncertu Roal Republic byla tak intenzivní, že mi z toho explodovalo srdce. Celé to bylo natolik nádherné, že mě opustili všichni démoni. Cítím, že jsou pryč. Pak zůstalo jen prázdno. Ale v dobrém smyslu. Naprosto vyrovnaná, pozitivní prázdnota.
*bubeník hází do davu paličku* Fight to death! No, no, stop fighting, start kissing!
Follow the sun a já si říkám, že Márdi měl stejně pravdu, že hudba je to nejlepší, co kdy lidi vymysleli. Nevím, co může být půvabnějšího, než když lidi tancují a navzájem sdílejí svoji energii.
A nakonec 花火。
Píšu si bezprostřední dojmy v autě do diáře jen při světle kolemjedoucích aut a občasného dálničního osvětlení. Taky ti píšu zprávu, že moji démoni jsou pryč. Nejdřív jsem si myslela, že tě to nezajímá, ale ono došlo jen k posunu v čase.
Jeden z nejkrásnějších momentů v celé mé koncertové historii. Je tam slyšet můj sugestivní, hysterický nářek.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
