Hodiny

Autor: Michael Cunningham

Přála jsem si ji k Vánocům. Tři příběhy plné bezmoci, smrti, lásky a obětavosti. Na konci se všechny propletou. Zamilovaná do pomatených řečí Richarda. To jak nedokázal rozpoznat sen od skutečnosti a minulost od budoucnosti. Šílené stavy Virginie, hlasy, bolesti hlavy a červeně světélkující blízcí. Asi nejhezčí část je hned prolog, který popisuje sebevraždu Virginie. Hned za ním v žebříčku oblíbenosti je část, ve které umírá Richard.

Sním? nebo bdím?

Kanadská noc. Děj byl sice z části předvídatelný, ale stejně strhující. Nejvíc jsem se rozplývala u Janovy měkké angličtiny. Tak úžasně měkké a hebké souhlásky!

Nijaký život. Tuším, že španělský. Mělo to netradiční děj a takový ten začátek vpádem rovnou do děje. Bylo to o chlápkovi, který celý svůj život lhal, lhal o své práci, lhal manželce a synovi, přátelům, rodičům, všem do jednoho. Vylhal si celý svůj život.

Svému jedinému synovi vyprávěl pohádku o potápěči v bublině, a tím metaforicky vykresloval sám sebe. Bylo to o potápěči, který žil v bublině na dně moře, ale musel si dávat pozor na všechny ostré předměty, protože kdyby bublina praskla, utopil by se a jeho příbuzní a přátelé by byli moc smutní.

The Locust

Po prvním poslechu jsem zůstala sedět s otevřenou pusou. Páni. Něco takového jsem opravdu ještě neslyšela. V některých chvílích jsem nedokázala rozpoznat, co je hlas a co zvuk elektrické kytary. Podivné zvuky a nelidský jekot, místy dokonce zpěv. Přiřítí se jako smršť a vám nezbývá než zaraženě koukat. Jednoduše kobylky, přeženou se přes pole a v minutě po nich nezbude nic jiného než spoušť.
A na koncertech kukly, kožešiny a síťky.

"Co tě nezabije, to není The Locust."

Už je mi 15.

Když se mě pan prof. v češtině ptal na obsah básně, odpověděla jsem: "Moc to neřešil a prostě to napsal." Což opravdu beru jako nejpravděpodobnější možnost vzniku jakékoliv básně.

Stojím na žíněnce, ruce a nohy pokryté magnéziem. V tu chvíli mi srdce buší tak silně, že mám pocit, že ho za chvíli uvidím, jak se válí na parketách, protože si právě prorazilo cestu na svobodu skrz můj hrudní koš.

Tentokrát o lidech

Je to vlastně tak strašně nepopsatelné! Dokonalé večery u nás na pokoji. Například tu poslední noc před odjezdem. Nejdřív nás tam bylo sedm, zapovídaly jsme se a najednou byly tři ráno. Pak odešla Inka a zbylo nás tam šest. Nikomu se nechtělo pryč, tak jsme si všichni nějak pospolu zalezli do postele. Na třílůžkovém pokoji. Pak jsme postupně odpadávali. Když jsem usnula já, bylo přibližně po půl páté. Budíček na službu ke koním byl v sedm. Doháněla jsem spánek ještě dneska.

Vzpomínám, jak jsme se s Andy smály ve sprše reklamám. Na Katy - opravdovou osobnost. Tak strašně hodná a tolerantní. Chtěla bych se někdy podívat na její konzervatoř. Podle jejího vyprávění tam musí být plno zajímavých lidí. Neznám nikoho podobného jako je ona. Anet si nejvíc vybavuju, jak se cpe vextami a sušenkami, které chutnaly jako oves. Inka - taky jedinečná, ale zase úplně jiným způsobem. Strašně se mi líbí způsob, jakým mluví. Uvízly mi v hlavě jednotlivé věty, které vypustila z úst. Taky má strašně úsměvné historky. Když něco vyprávěla, visela jsem na každém jejím slově. Už teď mi chybí, že neuslyším to její: Tak já za chvilku přindu. Bylo mi najednou tak strašně smutno, když mi řekli, že už odjela a já jsem se nestihla ani rozloučit. Takové zvláštní prázdno. Znala jsem ji sice už z loňského tábora. Ale loni to pro mě byla spíš jen vedoucí. Proto mě letos překvapilo, že za námi sama přišla a chtěla si povídat. Laura - Její smysl pro humor. Její oči. Na první pohled mi připadala jako barbie. Ale ukázalo se, že taková vůbec není. K ní se zase hodí slovo: dokonalé. Často ho říkala a odůvodňovala to tím, že to jinak nejde, když jsou poblíž koně.

Ne -

- Nesnažte se hladit potkana, když spí.
- Nesypejte si sůl do čaje.
- Nešlapejte na připínáčky, a když už na něj šlápnete, tak ho pak zvedněte, abyste na něj nešlápli znova.

Porcelain and the Tramps

Ve skutečnosti se jmenuje Alaina Christal Beaton a narodila se 1. 10. 1985 v Detroitu. Začínala s hip-hopem a chodila s nevlastním bratrem od Eminema Natem, který ji jednou vyzval na hip-hopový souboj. 'Odzpívala' tří minutovou píseň o tom jak je těžké být modrookou blondýnkou a získala si spoustu fanoušků a málem vydala cd. V 16 odešla z domova do New Yorku, kde ji objevil manažer Marvin Howel.
Začala vystupovat pod názvem "Porcelain and the tramps" spolu s kytaristou "Snakem", basákem Rokko a keyboardistkou Megan. Změnila styl z hip-hopu na industriální rock.
Na začátku roku 2007 oznámila, že pouze ona je PATT a nikdo další nebude brát peníze za její hudbu. Všechny texty si skládá sama a právě pracuje na svém cd.

Vždycky znova žasnu, kolik jsem toho schopná vydržet

Desetikilometrový pochod kolmo vzhůru / kolmo dolů. Teď když se to uleželo, bolí to ještě víc. Při každém kroku mám pocit, že mě něco bodá ostrým předmětem v místech, kde by měly být kyčle.

Nesnáším kopce a z kopce je to ještě horší. Není to zrovna příjemný pocit, když před sebou vidíte jenom sráz a zablácenou pěšinku o šířce deseti centimetrů a ze všech stran se na vás tlačí všelijaký lesní porost a šlehá vás do obličeje. Možná taky kvůli tomu jsme s L. strávily většinu cestu neustálým nadáváním na všechny, kteří vymysleli kopce a kteří dali kameny na ta nejnevhodnější místa.

Chatka - čtyři postele, stůl složený ze dvou desek a díra ve stropě. L. při pohledu na naše nocležiště dostala záchvat smíchu. Taky jsem se smála, ale pravda je, že to bylo spíš k pláči.

Cikánko, mám tě rád jak tunu železa.
Dal bych ti černé z nebe, prahy z kolejí.

Co se děje, les mi hoří? Nebo řádí kuny, tchoři?

A já tu meškám v pantoflích. Klidně si zůstaňte v domácí obuvi, klukům to nevadí, holky vás omluví.

Slibuju za kluky. Slibuju za holky. Za každá strom dáme, sto malých do školky!

Vlakem příště cestujeme jedině s T., protože má jedinečný dar bavit všechny kolem sebe.

Andy Goldsworthy

Ve škole jsme si zmiňovali umělecký styl, kterému si říká landart. V podstatě se to překládá jako umění v krajině. Landart vlastně znamená, že se postaví nějaký umělecký objekt pouze s přírodního materiálu a potom se počká, co s tím udělá příroda. A tomuto směru se právě věnuje jeden úžasný pán jménem Andy Goldsworthy. Ve vv jsme se dívali na dokument o něm a jeho práci. Například staví kamenné stavby na pláži a potom počká až přijde příliv. Kameny pokládá pouze na sebe, nijak je nelepí nebo nesvazuje. V jeho knihách je vždy uvedeno, kde ta díla vytvořil, kolikrát je stavěl, který pokus byl úspěšný a jak dlouho to dílo vydrželo. Například stavěl kameny na špičku, což vydrželo jen několik sekund.
"Uvidět něco co tu vždycky bylo, ale člověk byl pro to slepý."
"Magicky mě přitahují okamžiky, ve kterých vnímám, že žiji."

Barvy v nás

Nevím, jestli jste někdy přemýšleli nad tím, že každý vnímá barvy trochu jinak. Projeví se to například tím, když se zamyslíte jakou barvu mají podle vás písmena nebo čísla.
Tak třeba moje písmeno K má barvu červenou, moje číslo 7 tmavě modrou. Je zajímavé to srovnávat s ostatními lidmi. Zkoušela jsem to s několika lidmi a ukázalo se, že když mají naše písmena podobnou barvu máme k sobě blíž, víc si rozumíme.

Harry Potter a Já

Právě jsem dočetla Relikvii smrti! Trvalo mi to pět dnů, můj osobní rekord. Byla to nejuplakanější knížka, kterou jsem četla. Právě kvůli potterovským knihám jsem začala číst. Bylo to krásné čekat na každou novou knížku a film. Pamatuju se, jak jsem v den svých jedenáctých narozenin čekala sovu z Bradavic. Společně se sestřenkou a bratránkem jsme vymýšleli vlastní šílené teorie o kouzelnickém světě.
Každou knížku jsem četla nejméně desetkrát. A pokaždé jsem znova slzela, když někdo zemřel.

K samotné Relikvii:
Jak už jsem řekla, docela často jsem plakala. Když zemřela Hedvika, Moody, Lupin, Tonksová, Dobby, Fred nebo když Harry šel do Zapovězeného lesa, v ruce Kámen vzkříšení a všichni se tam začali objevovat. Takhle jsem snad nikdy neplakala, slzy se mi koulely po nose jedna za druhou a ta smutná slaná voda rozmazala i pár písmenek v knížce. Taky tam bylo spoustu šoků, to ale určitě nemusím vysvětlovat. Například samotný kousek duše v Harrym, nebo to, že měl Snape Harryho rád a Lily miloval. Zarazil mě taky Kráturův obrat a Brumbálova minulost. Je dokonalé jak i nejmenší maličkosti do sebe zapadají už od prvního dílu. Jak dokázala vymyslet tak propletený příběh, promyšlený už od první chvíle? Taky to bylo jako vždy napínavé a zábavné. Když bylo pět minut před půlnocí, nebo když sochy a brnění začaly seskakovat z podstavců, dech se mi zrychlil a srdce mi tlouklo, že jsem se musela párkrát zhluboka nadechnout. Dále rozvinutí vztahu mezi Ronem a Hermionou, který se rozrůstal tuším tak od 3. knihy. Jak to prostě mohla všechno tak dokonale promyslet? Zůstávám fascinovaně stát s otevřenou pusou a popadá mě nostalgie při pohledu na těch sedm knížek seřazených v poličce.

Teď bych se chtěla ještě rozloučit s některými postavami.

Harry: Nesmím ho obcházet. Samozřejmě, že ho mám ráda, ono to snad ani jinak nejde. Vždycky jsem měla pocit, že ho znám a že s ním nejsem tak sama. I když občas už mi vadilo to jeho "čisté srdce" a hrdinská dokonalost.

Sirius: Má nejoblíbenější postava. To bylo slz, když propadl závěsem! Fascinuje mě celý jeho život. Líbí se mi jeho chování a přístup k životu. (A závidím mu Klofana.)

Remus: Jsem ráda, že se s Tonksovou dali dohromady. Ti si nezasloužili zemřít. Když jsem se dozvěděla, že je vlkodlak, přemýšlela jsem jaké to asi je. Ta touha po úplňku. Ubližovat nevědomky svým přátelům.

Brumbál: Pamatuji si, jak jsem si ho představovala ještě před filmem. Vždycky se mi vybaví půlměsícové brýle, bílé vlasy a křivý nos. Tak moudrý a přitom tak hloupý. Genius a přitom blázen. To by byl ředitel! Když už jsme u toho, náš pan ředitel ve volném čase dělá kouzelníka.

Lenka (Střelenka) Láskorádová: Taky ji mám moc ráda. Představovala jsem si ji jinak než ve filmu. Aspoň, že neopomenuli oranžové ředkvičky místo náušnic. Muchlorozí chropotalové určitě existují!

Snape: Vždycky se mi líbilo, jak za ním vlál ten černý plášť. Fredův (nebo Georgův?) vtípek, že se "toho bojí jak Snape šampónu".

Nakonec Protivova slova:

Radujme se, veselme se, Potřík jim dal nářez.
Starouš Voldy už má utrum, tuhej jako pařez.

O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách

Autor: Ivan Olbracht

Neuvěřitelně pravdivá kniha. Moudra jsou sice připodobněna na zvířatech, ale každý ví, že to je o lidech. Viděli jste někdy, že by třeba zajíc promyšleně chystal pomstu, nebo zradil nejbližšího přítele?

Freddie Mercury, Bohémská rapsodie jednoho života

Po přečtení mám pocit jako bych ho skutečně znala osobně. Miluju na něm všechno, nejvíc nejspíš to, že v každé druhé větě řekne darling, my dears a nebo zlato:
"Nejdůležitější věc, darling, je mít báječnej život. A pokud je báječnej, je mi fuk, jak je dlouhej." Už jako malý kluk všem ve škole říkal drahoušku. A později to změnil na: ó dalling. "Čím usilovněji pracuješ, darling, tím větší štěstí tě čeká."
Překvapilo mě, jak jistý si byl tím, že jednou prorazí: "O tom nikdy nebylo pochyb, darling, nikdy. Já prostě věděl, že se prosadíme a naservíroval jsem to každýmu, kdo si o to řek."
Lidé o něm často říkali, že je perfekcionista, že drží svoje sliby a je hrozně slušně vychovaný. Také poukazovali na obrovský rozdíl v chování na pódiu a v civilu. Sám sebe charakterizoval takto: "Hledám, drahý, hledám." Na kritiku kašlal: "Ser na ně, darling, oni tomu prostě nerozumí." Freddieho oblíbenou zábavou bylo pomačkat všechny knoflíky ve výtahu a potom zastavovat v každém patře. Jindy organizoval závody po celé délce chodby. A historky, které vyprávěla Barbara Valentinová! Například jednou když už byl Freddie nemocný, dostal záchvat a ona nevěděla co dělat, tak zavolala svého gynekologa. A když se Freddie probudil a ptal se, kdo to je a dozvěděl se, že gynekolog, začal vyvádět: "Proboha, nejsem ale těhotnej, že ne?
Ach, jak krásně mluvil o Bohemian rhapsody: "Ať jdou do prdele, darling. Neřeknu nic víc, než co by řekl každej slušnej básník, kdybys měl tu drzost chtít po něm, aby rozebral svoje dílo. Jestli to v tom vidíš, zlato, pak to tam je."
Taky mě pobavilo, že si dávali mezi sebou dívčí jména. Tak třeba Freddieho asistent Peter Freestone byl Phoebe, Freddie Melina a Elton John (ano, znali se) byl Sharona.
Naprosto úžasné, rozplývám se.

Zmatený sen a vůbec...

Začalo to minulý týden. Máma mě vezla domů v 6 hodin (to byla ještě docela tma), když v tom se na cestě objevil zajíc a já jsem vykřikla: "Bacha klokan!". Máma se nelekla ani tak toho zajíce jako spíš mého zoufalého výkřiku. Tak strhla volant doleva doprava a už to bylo dobrý, jeli jsme v klidu dál. - Potom jsem si doma nasypala do čaje místo cukru sůl… a celkově jsem měla nějaké pomatené období, které završil sen, který se mi dnes v noci zdál. Byl strašně dlouhý, ale některé části jsem už zapomněla. -> S A. jsme byly na stavbě, kde se ke škole přistavuje nová tělocvična a uviděly jsme tam mého tátu. A já na něho křičím: "Tati, pojď domů, prosím, prosím, pojď domů." A on na to: "Ale oni mě tady potřebují, potřebují." (Byla z toho ozvěna)... Potom jsem se nějak záhadně přesunula do nějakého zábavního centra nebo něčeho podobného. Bylo tam plno různých kolotočů a houpaček. A uprostřed toho všeho byla obrovská plocha nádherného, hustého trávníku a u ní cedule, že se na něj nesmí šlapat. No a právě na tom trávníku, všem před očima, se válel Frankie. A já jsem na něj zavolala tuhle větu: (je to divné, ale pamatuji si ji přesně) "Zelená omítka znamená nervově vytížené kuře, které se ještě nevylíhlo." A Frank na to jako že rozumí a šel z toho trávníku pryč. Když jsem si na to ráno vzpomněla, nemohla jsem smíchy ani mluvit. Asi je něco ve vzduchu.

Blink 182 - I miss you

Klasika naší generace.
Znám už tu písničku tak dlouho a teprve teď jsem si uvědomila, že narážejí na Nightmare before Christmas! We can live like Jack and Sally if we want! Mám tu skladbu ještě radši než dřív!

Krysař

Autor: Viktor Dyk

Ano, úžasný příběh co dodat, přečetla jsem to jedním dechem.

„A vaše jméno?“
„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“

Slunce a světlo ji lekalo; prchala před ním jako noční pták.

Říkali, že se usmívá a pláče až příštího dne.

„Co zde činíte, krysař? Co chcete vůbec v Hammeln?“
Krysař naklonil se k růžovému keři a utrhl jeho nejkrásnější květ. „Co činím, vidíte. Voním k růži.“

Stál jako socha, jako přízrak. Ale jeho sežehl mráz jedné vteřiny. Nebylo v něm nežli krutá bolest.

Přežitá smrt

Autorka: Olga Scheinpflugová

Příběh se odehrává za války, kdy starý dědeček vypráví v klubu pěti lidem zamotaný příběh. Je o mladém chlapci, který si v sedmnácti letech nechal vyložit osud z ruky od mladé cikánky. Ta mu předpověděla, že se nedožije více než třiceti let…

Co mě zasáhlo:

Nejistota je na lidském životě to nejjistější.

Místo, aby žil, díval se, jak uplývá čas.

V té chvíli nevysvětlitelného pláče byla nejkrásnější.

Pod hrudním košem leželo cosi těžkého, rozdrceného a oteklého, co zásobovalo tělo i duši tlakem a bolestí, asi to bylo srdce.

Šla vedle něho rovně a bez hlesu, cítil, jak ho nenávidí celým svým tichem, i tady teď seděla jako ze skla, nedotýkal se, někdo něco pukne, něco se rozbije na kousíčky, a už to nikdy neslepíš.

Klidné, tiché a zbytečné

Sněhové vločky tiše padají a když se srazí s tabulkou okenního skla, rozpouštějí se. Uvnitř je šero, možná působí trochu ponuře, ale jinak ze všeho okolo vyzařuje příjemně teplá atmosféra. V krbu dohořívá oheň, ale chladno tady není. Po tmavých koutech tancují poslední plamínky ohně. V místnosti není mnoho nábytku, jen ten krb, stůl a pár židlí, několik skříněk a před krbem křeslo. Na krbu unaveně postávají dva staré svícny a pár rodinných fotografií. Je tu takové ticho, že by se zdálo, že v pokoji není živé duše. Ale přece! Před krbem v křesle sedí starý pán. Na spodním rtu má posazenou dýmku ze které se líně vinou obláčky kouře. Pod ústy pánovi až pod krk splývá závoj bílých vousů zářivých jako venkovní sníh. Staré ruce klidně odpočívají na opěradlech křesla. Starý pán tiše sedí, oči má zavřené a nic ho neruší. Možná jen staré hodiny s kyvadlem po babičce nebo snad po babičce babičky , které si broukají to svoje: „tik tak“.Všechno působí tak klidně jakoby se tady na chvíli zastavil čas. „Tik, tak. Tik tak.“ Oheň hoří, hodiny tikají, z dýmky stoupají obláčky kouře a starému pánovi se klidně zvedá hrudník s nádechy a výdechy. „Tik, tak. Tik, tak.“ Oheň dohořel a místo tančících plamínků je v krbu jen tma. Hodiny už netikají, zmrazily tuhle chvíli. Z dýmky už nestoupá kouř. Starému pánovi se hrudník nezvedá ani neklesá...

Jeffree Star

Kouzelně hermafroditní stvoření, které mě kdysi fascinovalo, protože je u něj otázka pohlaví tak neurčitá, že by klidně mohl být holkou, klukem, ničím, obojím, jednorožcem nebo taky mořskou pannou. Kdyby mě nezaujal už tímto, pak je tady ještě ten jeho příjemný, hebký, neuvěřitelně jemný hlas. Zbožňovala jsem způsob, jakým vyslovuje slovo "Plastic".