How is my heart suppose to beat without you?

Taky se občas bojím, že si nechtěně rozdrtím srdce.

Tohle je vlastně takové moje zamyšlení nad vztahy s lidmi, kteří jsou mi nejblíž, co se týká tohoto momentu v prostoru a čase.

Objetí, znovushledání, dlouhé rozhovory o všem. Nezáleží na tom, po jak dlouhé době se vidíme, nakonec je z toho pokaždé seance jako za starých časů. Pocit, že jsem zase na střední a žádné starosti z mého nového života neexistují. Spousta kávy, dobrot a alkoholu. Lov kešek a procházky městem. Všichni chtějí naši válecí, bytovou matračku.

Chybí mi L., kromě ní kolem mě nikdo trvale nemluví o vagínách.

Já tě mám moc ráda a vím, že je to vzájemné, i když jsme to nikdy nedávaly nijak zřetelně najevo, jen skrytě.

Dalí a jeho motýli antihmoty. Pro L. asi spíš jen náměty na noční můry a pro M. cesta na konec lžičky.

A nakonec: „Dík a čau.“, aby nebyly žádné slzy a co nejmíň emocí.

Myslím, že už spolu asi zestárneme.

Raduju se z fyzické únavy, protože po dlouhé době nahradila tu psychickou.

Doma posouvací rozhovor s F. Řekly jsme si navzájem: „Můžeš mi to říct.“ Nikdy by mě nenapadlo, že F. může chápat určitě skutečnosti.

Že se mi s takovým klidem s tímhle svěříš, že se ti tak bez přemýšlení svěřím na oplátku.

„Občas tě někdo prostě okouzlí.“, to je krásně řečeno.

Některé vztahy musíš dlouho a třeba úplně novými způsoby budovat, abyste se někam společně posunuli.

Proč jsem vůbec napsala panu -orovi Skutečné Psaní? Co mě vede k tomu, že se mu potřebuji svěřovat? Že mám potřebu mu psát o maličkostech z mého
nezajímavého života? Možná to vím a nechci to přiznat ani sama sobě.

Jenom tobě můžu říct svoje deep dark touhy.

Chci se s tebou nehlídat, ale nakonec si to stejně nikdy nedovolím.

Zkouším, jak daleko můžu zajít, dokud nespolknu krokoměr.

Tenkrát bylo o hodně více hvězd.

Plnou vahou na mě doléhá: „Když se dlouho nevidíme, zjišťujeme, že se vlastně vzájemně nepotřebujeme.“

Stále čtu Kenzabura Óeho a patlám se v nepříjemných věcech. Slíbila jsem svojí duši, že už se brzy budu zabývat něčím příjemnějším, ale zatím se mi to moc nedaří.

自殺サークル – Promítáme mrazivý snímek v chladné Kapli. Nepřekonatelná atmosféra. Opět objevuji nové oblasti strachu. 54 japonských středoškolaček se vrhá pod vlak. Máš vztah sám se sebou?

Překročila jsem hladinu nepříjemna v životě za jednotku času.

Krásný rozhovor s panem Heřmanem o pivu a lásce k Japonsku.

Vždycky jsem nesnášela otázku: „Proč se učíš japonsky?“ Teprve nedávno jsem konečně rozluštila proč. Lidem, kteří o Japonsku nic neví, nejsem schopna popsat všechny jeho krásy. A nejvíc mě na tom trápí právě ta frustrace, která z toho vyplyne.

Pan H. to výborně vystihl. Buď to cítíš, anebo ne. Buď to tam je, anebo není. A nijak to nedokážeš ovlivnit ani ty pocity popsat jiným. Asi to opravdu budou pozůstatky z minulých životů.

R. je nejmilejší člověk, jakého jsem kdy poznala. Bez ohledu na to, jak moc je unavený, nebo jak moc všechno nestíháme, pořád rozdává úsměvy, slova vděčnosti a mezitím ještě stíhá tropit hlouposti. Zbožňuju jeho gesta. I ty nejobyčejnější věci v jeho podání působí rozkošně.
Nový poznatek - R. je dokonce tak moc miloučký, že je mi jedno, jestli to je vše jen hrané.
(Dneska mě krmil matchovými sušenkami.)

Nové uvědomění: polibek bych vždycky brala jako projev náklonnosti. Vůbec by nezáleželo na situaci ani na tom, od koho by byl.

W-sensei mluví na hodině japonštiny o dečkách, nevím, co víc bych si mohla přát. Nové oblíbené slovní spojení: dečka をかける.

Prof. Š. na hodině moderní literatury: „Vydal se na cestu jako Kerouac a jeho kumpáni.“

Sen: Telepaticky vím, že jsi mi nechala doma k přečtení Čechovovu knihu, která se jmenuje „Human 人形“ (lidská loutka) a vůbec mě nepřekvapuje, že se nazývá právě takto. Všechno to je z nějakého důvodu neskutečně děsivé.

Chci, aby se mi už nezdály tak znepokojivé sny. Chci, aby se mi zase zdálo o houpacích sítích a horké čokoládě.

Už dlouho nic nebylo zuřivě krásné.

Konečně píšu panu -orovi Skutečné Psaní a zkoumám, jak velká názorová propast mezi námi je.

Když jsme na balkóně, náš bytový kocour na nás čeká za dveřmi v klubíčku.

Moje první slohovka v japonštině:

Kryštůfek v klubíčku:

Everything will be 大丈夫.

Nejspíš jsme si blízké, když mám potřebu ti říkat i ty nejděsivější sny.

Spontánní filmový maratón a whiskey s ledem. Koukám na rozcuchané vlasy Rivera Phoenixe, nádherného Ezru Millera a zpívám si: „Science fiction, double feature, Doctor X will build a creature.“ Tima Curryho v roli Franka budu navždycky obdivovat, přísahám.

Mám snad první opravdu úspěšný týden tohoto semestru:

Večer plný vřelostí a japonských sladkostí. Chika na mě byla moc hodná, pořád mi říkala: „気にしないで.“

Nejmilejší známka blízkosti – když mi někdo upraví kapuci u bundy.

Nejlepší bytová rodinka jakou jsem si mohla přát. Přijít večer domů po náročném dni a stulit se na matračku – je mi měkce a teplo a máme hostinku s šálečky čaje a dobrotami. (Čím víc jsem unavenější, tím víc se projevují moje návaly něžností k nejbližším.)

První kompletně jarní den. Nevím, jestli je vše opravdu zahaleno oblaky mlžného, zlatého prachu, nebo mám jen unavené oči, nebo jen opravdu propadám šílenství. Do Druhého domova teď asi nově začneme pravidelně chodit na výbornou kávu, domácí limonádu a na klid.

Klíčem je šest hodin spánku a dvě kávy. Byla jsem pochválena na kaligrafii. Úplně nová zkušenost, nepamatuji se, že by mě někdo jiný ve škole pochválil za cokoliv jiného.

Každý potřebuje někoho, kdo by ho balil do dečky v obdobích temna.

K. mi dělá ‘pat pat‘ a utěšuje mě, že všechno bude v pořádku. Říká, že to teď musí dělat ona, když tu není V.

Jsem pořád zaneprázdněná a stejně vůbec nic nestíhám a všechny povinnosti se na sebe nabalují jako obrovská sněhová koule. (Zatím aspoň nejsem pod lavinou.)

Pomáhám v Klubu – jsou to všechno milé a nepříliš náročné věci a za vděčnost lidí, kterým tím pomáhám, to vše stojí. I to obětování trošek z mého „volného času“ (který vlastně nemám) za to stojí.

Vnitřně se raduju a pochechtávám: „chichichi“, když pozoruju W-senseie, jak si zapíná knoflíčky u svojí bílé košile. Přejde mě to někdy?

Nové oblasti rozkošnosti:
Když Urai-sensei říká „Dášeňka“.
Když Yuji-sensei vypráví o tom, jak zvedneš obrovský kámen a pod ním se shromažďují broučci.

Znovu Postmodern jukebox živě – nádherná Morgan James, Haley a její zářící víčka.

Mykal Kilgore je ztělesněním duhy a pozitivity.

Myslela jsem, že Scott byl loni roztomile nesmělý jen proto, že to bylo jejich první tour. Ukázalo se, že je takový prostě pořád. Celou dobu jen lehoučce mával, děkoval a něžně se usmíval.

A potom v náruči Caseyho – nejkrásnější medvědí objetí, jaké jsem kdy dostala. Nejdřív jsem ho objala jen něžně, abych se tolik nevnucovala, ale pak mi řekl: „Squeeze me harder“ a stiskl mě tak moc, že jsem to málem neustála. Tak jsem se to potom snažila ze všech sil opětovat. Takhle by se měli objímat všichni a pořád. Navíc se díky němu Cristina Gatti dozví, že ji zbožňuju.

Teď trochu lituju, že jsem jim nevrátila víc lásky a pozitivní energie.

Další den obdivujeme Warhola a cukrárnujem v Opavě. Mini prázdniny - čt večer a pá dopoledne - naplněny natolik příjemnými věcmi, že jsem načerpala dostatek životní energie, abych se nevzdávala a dokázala přežít následující kousek semestru.

"Sometimes death seems better than the migraine in my head."

"But I know we've made it this far, kid."

Kluk, který sedí přede mnou, si na přednášce jen tak pro sebe maluje secesní květiny.
Na téhle přednášce jsem po dlouhé době dostatečně vyspaná, takže mě nebolí hlava, můžu se soustředit a vidím ostře.

Čteme si pohádku o myším paláci a hnětenkách (Omusubi kororin), odpoledne se pak docela náhodou ocitám v kapli, kde hraje maličká Japonka na piano. Zajímalo by mě, jestli se i ostatním na VŠ dějí tak bizarní věci.

Už příští týden budu mít možnost poslechnout si mimo jiné to, jak Cristina Gatti nádherně deformuje slova.

Děsivé sny o tom, jak se mě snaží pohltit temná síla. Třese s celým domem, přivolává postapokalyptické bouřky s tmavými mraky a blyštivými záblesky, rozráží mi okna v pokoji, rve mi polštář a peřinu na kusy, které potom následně rozhazuje na zahradě. Jsem vyděšená a nemám kam utéct.
Pak v podchodu děsivé dlouhonohé, dlouhoruké, mužské postavy (ale lidé to nejsou). Všichni předvádí různé kousky, chtějí za ně od lidí odměnu a zpomalují je v chůzi. Spěchám, chci honem domů, nemůžu se z nich vyplést. Poslední část - na světě existují dvě rasy - malí a velcí, já jsem malá, obklopená obry (v porovnání se mnou asi trojnásobně většími). Jsem stíhána pro domnělý zločin. Nakonec mě chytnou, odvedou do výslechové místnosti, ale nejdřív se musím umýt. Před sebou vidím nádrž pokrytou ledovou krustou, policista do ní hrábne, vytáhne z ní kostru a strčí mě do nádoby namísto ní. Nemůžu nic dělat, pohltí mě ledová voda, nevnímám.

K. říkala, že se jí snad nikdy nezdají tolik děsivé a detailní sny. Já jsem měla vždycky pocit, že moje sny obecně jsou o něco děsivější než noční můry ostatních.

Možná mě temná strana už pohltila:
V: Nechceš mi to ukázat teď? Co když se už zítra neuvidíme...
M: Ale já se zítra vrátím domů.
V: Ale co když se ti něco stane? (Vůbec nevím odkud to přišlo nebo kde se to ve mně vzalo. Možná kombinace vlivu našeho děsivého bytu, přednášky o Murakamiho románech, OITNB a Kenzaburó Óeho) M. mi nikdy neodpustí.

Moje dvě mocné zbraně k boji se znaky jsou téměř pryč. Potřebuji novou duhovou gumu.

(Pořídila jsem si novou, není duhová, je na ní změť chaotických barev, ale za to je na ní napsáno MAGIC.)

Když už jsme u toho - korejština je taky magický jazyk. (Ne tolik jako japonština, ale stejně...)

Doufám, že mimozemské děti našly moje balónky, které mi uletěly, když jsem byla dítě.

"I met Kafka and he jumped over a building to get away from me."

Peter Orlovsky

I am going to make it through this year semester
If it kills me

Zásadní část je probrečet se skrz. (Je klidně možné, že tohle pravidlo platí jen pro mě.)

M. je pořád krásná. Ale ne M., ale moje M., odvždycky moje M. Vůbec se nechápu, proč jsem se už několikrát bála znovushledání s ní, když to nakonec vždycky bylo tolik milé. Tak překvapivě milé, že jsem ani nestihla zareagovat na: "To bylo hezké...zase tě vidět."

Dojímá mě tisíc maličkostí v Orange is the new black.
"Yeah 'you gonna die' is really vague. Like totally open for interpretation."
Slzím, protože Suzanne musí hlídat čas.

Opravdu jsem nevěděla, jak se máme náležitě rozloučit. Tak prostě 行って来ます, jako příslib toho, že se zase vrátí.

Momentálně se bojím, že se rozsypu, více než kdy jindy. A že se rozpadnu na tak maličké kousky, že už nebudu nikdy schopná složit se zase dohromady.

Jenom P. dokáže snášet moje absurdní smutky.

Já primárně nechci nikoho zahlcovat svými přehnanými smutky...ale co když to je moje nejhlouběji zakořeněná součást? Co když se toho nedokážu nikdy zbavit? Kolik lidí to se mnou takhle vydrží?

Poznámka pro sebe: shromažďovat obaly od čokolády, abych měla na co psát dopisy pro Klárku.

Poprvé se mi stalo, že nevím, jak ty znaky vypadají, ale píšu je, protože si je zapamatovala moje ruka, jak předpovídal W-sensei.

Je dobré mít sen, mít kam směřovat a vůbec, to taky každý nemá.

Víš vůbec, jak těžké je utopit se?

Teď budu žít už jen z toho, jak si W-sensei svýma malinkýma ručičkama upravuje svůj limetkový svetřík.