Nostalgie

Teď tak nějak všeobecně prožívám nějaký záchvat nostalgie. Zrovna včera jsem v noci poslouchala písničky z lyžáku.
A když už jsem načla to vzpomínání, tak jsem si pak ještě vytáhla canc a vzpomínala na tábory, výlety a soustředění. A najednou se to všechno vracelo. Je to jako koukat na film, ale ještě trochu víc, procítěněji.
Vždycky, když mě chytne tahle nálada, pročítám canc, koukám na fotky a hlavně vzpomínám.
Možná tak moc přemýšlím, protože je teď ve škole taková pohoda. Spousta profesorů je nemocných, a příští týden je ke všemu lyžák. Takže mám spoustu času na čtení, přátele a taky na naposlouchávání nové hudby. Nejlepší je, když máme na devět. Jdeme s M. do nějaké prázdné třídy, tam se zavřem a prokecáme celou volnou.
A jinak se mi zdá, že poslední dobou míň píšu a víc žiju. A taky je brusláková sezóna a navíc jsem začala tento rok hrát volejbal. Ale pořád si ten blog nechávám v záloze, občas není vůbec špatné se ze všeho vypsat.

Když život bolí

Před několika dny jsem dočetla knížku Martin Eden, autobiografický román Jacka Londona. Bylo to docela jednotvárné, ale líbila se mi pointa na konci. Začala bych právě tímto koncem:

Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje.

Abych to uvedla na pravou míru: kniha končí Martinovou smrtí. Je to tak impulsivní, náhlé rozhodnutí, že se mi to nemůže nelíbit. A když k tomu ještě navíc přidají báseň.

Proč se vlastně všichni tak bojí smrti, když je život to jediné co bolí. Ne smrt, život bolí. A proto, když je vám nejhůř, pořád je tady ještě smrt. Ta báseň je vlastně optimistická, dává naději.