neděle 22. prosince 2013
Zase doma.
Umyla jsem si okno v pokoji, abych lépe viděla na mraky. Poslouchám Kluse po strašně dlouhé době a cítím, jak se mi chvějí víčka. A myslím na to, jak se jí třesou ruce, když si balí cigaretu. Na její prsty. A přemýšlím nad tím, co bych dělala, kdyby byl zítra svět zničen. Vím, že je jediná věc, kterou bych mohla udělat. Utíkala bych co nejdál by to šlo a někde v lukách bych si lehla do trávy pokryté jinovatkou a poslouchala tlukot vlastního srdce.
pondělí 2. prosince 2013
Maybe I should cry for help.
Dotknout se tak jeho úžasných lícních kostí. Přejíždět po nich lehce bříšky prstů. To by se mi teprve rozbušilo srdce a rozšířily zorničky. Myslím na to a koukám z okna na mraky…strašně dlouho a hraju si s vlasy a v hlavě mi hraje Sail… And I blame it on my ADD, baby…
Baby, cuz I'm crazy for you,
It's not your fault. It's not your fault…
A myslím na to, jak moc voníš kávou, když se k tobě přitisknu. A obejmu tě. A nemůžu…dýchat. Protože se moje duše ocitla v oblasti na pomezí snu a reality. A já se z toho nemůžu vzpamatovat. Nemůžu se nadechnout. Povolíme nohy v kolenou a sesuneme se na zem. Tisknu obličej do tvého svetru. A vnímám tvoje teplo. A nechci odsud odejít a žít. Chci tě jen držet. Protože pak uvnitř mě všecko drží pohromadě. A mám v sobě klid. Takhle se mi to líbí.
This is how I show my love…
Baby, cuz I'm crazy for you,
It's not your fault. It's not your fault…
A myslím na to, jak moc voníš kávou, když se k tobě přitisknu. A obejmu tě. A nemůžu…dýchat. Protože se moje duše ocitla v oblasti na pomezí snu a reality. A já se z toho nemůžu vzpamatovat. Nemůžu se nadechnout. Povolíme nohy v kolenou a sesuneme se na zem. Tisknu obličej do tvého svetru. A vnímám tvoje teplo. A nechci odsud odejít a žít. Chci tě jen držet. Protože pak uvnitř mě všecko drží pohromadě. A mám v sobě klid. Takhle se mi to líbí.
This is how I show my love…
sobota 2. listopadu 2013
Once...
Chtěla bych, abyste věděli, že se jednou jeden neskutečně milý kluk zamiloval do jiného kluka jen proto, že nebe změnilo barvu z šedé na modrou. Prostě jen tak. A když jsem se to dozvěděla, měla jsem intenzivní pocit, že ti dva mají mezi sebou něco mnohem úžasnějšího než my všichni ostatní.
pondělí 26. srpna 2013
Norman.
Protože někdo už sám o sobě tak úžasný jako je Norman Reedus je ještě tisíckrát úžasnější tím, že má tlustou černou kočku.
neděle 7. července 2013
Jedině tam.
Přesně vím kam patřím. Tam dolů pod pódium. Stát po kolena v prachu a lapat po vzduchu a křičet z plných plic. Snažit se rukou dotknout ničeho...a co nejvíc to jde...a ještě trochu víc. Stát na té správné straně...na straně evil motherfuckers. Protože se to vždycky dá vydržet, záleží jenom na tom, jak moc to chceš. Nezáleží na tom, jak moc horko je, jak moc slunce pálí ani na tom, kolik potu proleješ.
Pak už na ničem nezáleží. A klidně si můžeš sednout na zem do špíny a prachu.
Protože tam pod pódiem jsem to stejně nejvíc já. Moje nejoblíbenější já ze všech možných.
Pak už na ničem nezáleží. A klidně si můžeš sednout na zem do špíny a prachu.
Protože tam pod pódiem jsem to stejně nejvíc já. Moje nejoblíbenější já ze všech možných.
Silence
Myslím, že podceňujeme hodnotu ticha. Málokdo si uvědomuje, jak moc je cenné. Možná, že je to jen mou labilní osobností, ale cítím, že ticho je něco, co potřebuju v životě v určitých pravidelných dávkách. A propadám panice jen při pomyšlení, že bych své dávky nedostala.
Ticho neodmyslitelně patří k těm letním dnům, kdy sedím na zahradě, čtu Pýchu a předsudek a cpu se cheesecakekem, který jsem upekla. Jen pro představu.
Ticho neodmyslitelně patří k těm letním dnům, kdy sedím na zahradě, čtu Pýchu a předsudek a cpu se cheesecakekem, který jsem upekla. Jen pro představu.
neděle 2. června 2013
Chci se svěřit jako už tolikrát.
Tak je to za námi. A ani nějak necítím pocit nostalgie. Spíš takové nedefinovatelné prázdno. Mockrát jsem snila o tom, jaké to bude. Hlavně před spaním. A stejně to bylo všecko úplně naopak. Proto je lepší nikdy nic neočekávat, pak se aspoň nemusím vyrovnávat se zklamáním.
Ve zprávách ukazovali záběry vší té hučící vody a znělo to jako lidský křik. Asi jenom v mojí hlavě. Jsem divná a tak se mi dějí divné věci. Možná taky proto se mi líbí kraťounké povídky Jasunariho Kawabaty, které teď zrovna čtu. Dohromady se v nich nic nestane, ale způsob jakým to podá a to, jak vybírá ty nenápadné drobnosti, které zachytí - právě v tom je ta síla. Chci taky takhle psát.
Zjistila jsem, že ze všeho nejvíc potřebuji v životě jistotu a bezpečí.
Ve zprávách ukazovali záběry vší té hučící vody a znělo to jako lidský křik. Asi jenom v mojí hlavě. Jsem divná a tak se mi dějí divné věci. Možná taky proto se mi líbí kraťounké povídky Jasunariho Kawabaty, které teď zrovna čtu. Dohromady se v nich nic nestane, ale způsob jakým to podá a to, jak vybírá ty nenápadné drobnosti, které zachytí - právě v tom je ta síla. Chci taky takhle psát.
Zjistila jsem, že ze všeho nejvíc potřebuji v životě jistotu a bezpečí.
pátek 24. května 2013
Náhodný postřeh
Tak nějak mi připadá, že se za jednu pracovní směnu dá vypovědět celý život. To jsem celá já. Neovládám se a z náhlého rozmaru vyklopím náhodnému posluchači něco, co jsem nikdy neřekla ani těm nejbližším. Stává se mi to často.
středa 22. května 2013
Finally
Přála bych všem zažít ten pocit, když se chystáte začít sledovat nové anime asi po půlroční pauze. Tímhle pro mě oficiálně začínají prázdniny. Pokud si potom přečtu ještě kousek nějakého dobrého slashe, tak se moje blaho už nebude moct dát víc stupňovat. A když už jsem u toho blaha - do Prahy v listopadu přijedou Placebo. Nevím jestli mám jít (a jestli na to budu vůbec mít), ale možná by to znamenalo, že nezažiju jeden, ale dva nejlepší koncerty ve svém životě v jednom roce. Přece jen byly časy, kdy pro mě znamenali hodně. Na druhou stranu - vidět Briana a slyšet jeho úžasný, měkký hlas by pro mě mohlo znamenat srdeční zástavu... No, uvidíme.
Not even happy
Tak mám maturitu nebo co. A mám 4x za jedna. (Jako by na tom záleželo) Ale nejsem ani náznakem šťastná. Těším se jenom na to, že teď ulevím svému srdci od záplav kofeinu a od zrychleného bušení z nervozity.
Naposled jsem jedla někdy včera kolem poledne (jeden zmrzlý chlebíček), ale nemám ani hlad.
A chtěla bych poděkovat lidem, kteří se účastnili přednášek loňského a předloňského animefestu a hlavně přednášejícím, protože jsem se na ty přednášky dívala včera dopoledne před maturou a bylo to asi to jediné, co dokázalo upoutat moje myšlenky natolik, abych se nezbláznila.
Předtím jsem nechápala, jak může mít někdo za čtyři. Ale je to prostě o štěstí. Vytáhla jsem si dobrá témata, o kterých se mi dobře mluvilo. A taky jsem to vlastně nakonec fakt uměla. (Taky jsme na to měli tři týdny) Štěstí stálo při mně, protože jsem si všechnu smůlu vybrala před maturitou na pohotovosti. Mezi slzami a bolestí.
Asi tak v polovině zkoušky mi začalo docházet, že tohle už je fakt konec střední školy. Teď asi půjdu uklidit vypracované otázky, sešity a knížky. A pak si začnu plnit pomaturitní plán. Budu se konečně moct dívat na anime, číst si, co budu chtít, a hlavně, hlavně už se nebudu nic učit.
Naposled jsem jedla někdy včera kolem poledne (jeden zmrzlý chlebíček), ale nemám ani hlad.
A chtěla bych poděkovat lidem, kteří se účastnili přednášek loňského a předloňského animefestu a hlavně přednášejícím, protože jsem se na ty přednášky dívala včera dopoledne před maturou a bylo to asi to jediné, co dokázalo upoutat moje myšlenky natolik, abych se nezbláznila.
Předtím jsem nechápala, jak může mít někdo za čtyři. Ale je to prostě o štěstí. Vytáhla jsem si dobrá témata, o kterých se mi dobře mluvilo. A taky jsem to vlastně nakonec fakt uměla. (Taky jsme na to měli tři týdny) Štěstí stálo při mně, protože jsem si všechnu smůlu vybrala před maturitou na pohotovosti. Mezi slzami a bolestí.
Asi tak v polovině zkoušky mi začalo docházet, že tohle už je fakt konec střední školy. Teď asi půjdu uklidit vypracované otázky, sešity a knížky. A pak si začnu plnit pomaturitní plán. Budu se konečně moct dívat na anime, číst si, co budu chtít, a hlavně, hlavně už se nebudu nic učit.
neděle 12. května 2013
Jen to nejdůležitější
- Asi bych začala tím, že nesnáším, když si někdo plní moje sny.
- Zbožňuju Hentai corporation. Na Majáles jsem šla původně kvůli Fixy a HC spíš jen tak omrknout. Ale nakonec to skončilo tak, že jsem měla silnější zážitek z nich. Už dlouho jsem si koncert tak neužila. A bylo mi jedno, že mě třikrát polili pivem. A bylo mi jedno, že mám tak zacuchané a slepené vlasy, že si jich plno vytrhám, až se je budu snažit rozčesat a v tu chvíli mě nezajímalo ani to, že už mám z glád otlačené nohy a začíná mě bolet za krkem. Nikdy jsem neházela hlavou jako tehdy. I přesto, že už to pak bolelo. A to jsem ještě netušila, že to bude bolet další tři dny a ty první dva se nebudu moct ani zvednout z postele. Poprvé jsem zažila, že se někdo v kotli svlíknul do naha. A tančil tam a dělal j-a-k-o-ž-e-n-i-c. A já jsem nevěděla, jestli mám dřív tančit nebo se smát. A jestli je někdo šílený, tak jejich frontman. Jeden z mála lidí, kterým bych věřila, že toho kozla šukal. (Jak pořád řval v mezerách mezi písničkama). A taky jsem nečekala, že to všecko dá tak čistě. A vůbec nikdo asi nečekal, že vyzpívá ty svoje výšky i během kotrmelců a válení se na pódiu. Ale vyzpíval. A bylo to jednoduše úžasné. A stálo to za to. Za všecko. I když měl mikrofon možná častěji v kalhotách než u pusy, ale to vlastně není ani tak podstatné. Jednoduše můj nejoblíbenější mix metalu a jazzu jaký znám.
A Fixa byla po nich. Nezklamala. Bylo to fajn, jako vždy. Akorát už jsem si to tolik neužila, protože už jsem částečně nemohla hýbat hlavou.
- Do koncertu System of a down zbývá 94 dní. Ale ještě si zakazuju se těšit. Ještě né. A doufám, že Serj bude mňoukat.
- Simple plan udělali novou verzi svojí písničky s Takou z One Ok Rock. Zatím nevím jak se kolem toho cítím. Ale jasné je, že Taka a jeho úžasný hlas té písničce přidávají tak 100% atraktivity, protože předtím neměla téměř žádnou.
- V pátek mi příjde tričko s Totorem až z Irska! A těším se prostě na to, že ho budu mít a nezajímá mě, že nikdo nebude vědět, z jakého filmu ta postavička je. Protože trpím nedostatkem otaku přátel.
- Bála jsem se, že už nejsem zamilovaná. Ale trvalo to jen do té doby, než mi došlo, že tam, kde končí zamilovanost, začíná láska.
- Uvědomila jsem si, že ze mě nikdy nebude dobrý řidič. Vážně. To, že se dostanu z místa A do místa B - za to můžou jenom náhody. A jak často se dostávám do situací, které se nebezpečně blíží nehodám!
- Frnk udělal cover Be my baby od The Ronettes. Už dávno. A teď to zmiňuju jenom proto, abych mohla říct, že se mi ta jeho verze líbí víc. A vůbec né proto, že je to Frnk z MCR, ale proto, že ta jeho verze je šeptaná a řvaná.
- A nejvíc mě na maturitě stejně štve to, že jsem kvůli ní nemohla na Animefest.
- A teď už jsem jen zvědavá, co mi řeknou na moji literární práci o Drsňáku Bobovi, který chroustal kaktusy.
To je vše. A nic navíc. (A je tam hodně A, vím to, ale nebudu s tím nic dělat. Nikdy)
V.
- Zbožňuju Hentai corporation. Na Majáles jsem šla původně kvůli Fixy a HC spíš jen tak omrknout. Ale nakonec to skončilo tak, že jsem měla silnější zážitek z nich. Už dlouho jsem si koncert tak neužila. A bylo mi jedno, že mě třikrát polili pivem. A bylo mi jedno, že mám tak zacuchané a slepené vlasy, že si jich plno vytrhám, až se je budu snažit rozčesat a v tu chvíli mě nezajímalo ani to, že už mám z glád otlačené nohy a začíná mě bolet za krkem. Nikdy jsem neházela hlavou jako tehdy. I přesto, že už to pak bolelo. A to jsem ještě netušila, že to bude bolet další tři dny a ty první dva se nebudu moct ani zvednout z postele. Poprvé jsem zažila, že se někdo v kotli svlíknul do naha. A tančil tam a dělal j-a-k-o-ž-e-n-i-c. A já jsem nevěděla, jestli mám dřív tančit nebo se smát. A jestli je někdo šílený, tak jejich frontman. Jeden z mála lidí, kterým bych věřila, že toho kozla šukal. (Jak pořád řval v mezerách mezi písničkama). A taky jsem nečekala, že to všecko dá tak čistě. A vůbec nikdo asi nečekal, že vyzpívá ty svoje výšky i během kotrmelců a válení se na pódiu. Ale vyzpíval. A bylo to jednoduše úžasné. A stálo to za to. Za všecko. I když měl mikrofon možná častěji v kalhotách než u pusy, ale to vlastně není ani tak podstatné. Jednoduše můj nejoblíbenější mix metalu a jazzu jaký znám.
A Fixa byla po nich. Nezklamala. Bylo to fajn, jako vždy. Akorát už jsem si to tolik neužila, protože už jsem částečně nemohla hýbat hlavou.
- Do koncertu System of a down zbývá 94 dní. Ale ještě si zakazuju se těšit. Ještě né. A doufám, že Serj bude mňoukat.
- Simple plan udělali novou verzi svojí písničky s Takou z One Ok Rock. Zatím nevím jak se kolem toho cítím. Ale jasné je, že Taka a jeho úžasný hlas té písničce přidávají tak 100% atraktivity, protože předtím neměla téměř žádnou.
- V pátek mi příjde tričko s Totorem až z Irska! A těším se prostě na to, že ho budu mít a nezajímá mě, že nikdo nebude vědět, z jakého filmu ta postavička je. Protože trpím nedostatkem otaku přátel.
- Bála jsem se, že už nejsem zamilovaná. Ale trvalo to jen do té doby, než mi došlo, že tam, kde končí zamilovanost, začíná láska.
- Uvědomila jsem si, že ze mě nikdy nebude dobrý řidič. Vážně. To, že se dostanu z místa A do místa B - za to můžou jenom náhody. A jak často se dostávám do situací, které se nebezpečně blíží nehodám!
- Frnk udělal cover Be my baby od The Ronettes. Už dávno. A teď to zmiňuju jenom proto, abych mohla říct, že se mi ta jeho verze líbí víc. A vůbec né proto, že je to Frnk z MCR, ale proto, že ta jeho verze je šeptaná a řvaná.
- A nejvíc mě na maturitě stejně štve to, že jsem kvůli ní nemohla na Animefest.
- A teď už jsem jen zvědavá, co mi řeknou na moji literární práci o Drsňáku Bobovi, který chroustal kaktusy.
To je vše. A nic navíc. (A je tam hodně A, vím to, ale nebudu s tím nic dělat. Nikdy)
V.
čtvrtek 9. května 2013
I didn't change, I just found myself.
Kdysi jsem si vyplnila tenhle dotazník. Zkusim to teď znovu, abych zjistila, jak moc jsem se změnila, nebo našla. A taky proto, že prostě chci. Už je pozdě na to se něco učit a nechce se mi spát. A čím víc myslím na budoucnost, tím víc mě to nutí vzpomínat na minulost. Je to jen pro mě. Rozptýlení pro tenhle květnový večer. Částečně taky proto, že jsem si dneska uvědomila, že se to všechno nikdy nenaučím.
1.Tvoje jméno?
V., celé je moc dlouhé, takhle to stačí.
2. A přezdívka?
je jich moc a každá pro něco jiného.
3. Jaké jsi znamení a kolik ti je?
Panna - přesně to sedí. Jsem přesná, puntičkářská, vše chci mít v pořádku, mám silný smysl pro povinnost. Nechci ani vědět, kolik lidí mě kvůli tomu nesnáší. Prostě jsem se s tím narodila, nemůžu to nijak ovlivnit, tečka. Je mi 19, ale pomalu se připravuju na to, až mi bude 20. Už brzo. Trochu se mi zdá, že je to pro mě nějaký životní mezník nebo co. Už mi nebude náct, ale cet. Velká změna! Pryč ze střední a bla, bla, bla...
4. Oblíbené pití (alko/nealko)?
Káva. Černá. Vždycky.
5. Ty a cigarety?
Příležitostně, jak říká jedna naše profesorka: "na společenských akcích". Ale vážně. Když jsem se poprvé přistihla, že mám na cigaretu chuť, řekla jsem si, že to musí přestat.
6. Řekl ti někdy někdo, že tě miluje a ty víš, že to myslel/a upřímně?
Ano. 2x Mohla bych o obou těch lidech psát hodiny. Moc pro mě znamenají. Moc se toho mezi námi stalo.
7. Chtěl/a bys žít někde za hranicemi?
S Londýnem to byla láska na první pohled. Tam bych asi dokázala žít, už jen kvůli tomu, že se tam lidé usmívají na ulici víc než tady. A mým největším snem je podívat se do Japonska. Ale pouza na dlouhé prázdniny. Žít tam natrvalo, by bylo pro cizince víc než obtížně.
8. Jaké lidské vlastnosti nejvíc nesnášíš?
Asi bych to vyřešila diplomatickou odpovědí, že nesnáším lidi obecně.
9. Je nějaký moment v tvém životě, který bys nejradši vymazal/a?
Ano. Mám pár nevyřízencých účtů. Na druhou stranu jsem se ale zase měla z čeho poučit. A zjistila jsem, co jsem udělala špatně, a co už doufám nikdy neudělám. Kdybych to neudělala špatně, tak bych se nenaučila jak to dělat správně. A nebo taky: Bad decisions - make good stories.
10. Déšť, nebo slunce?
Mezi těmihle věcmi se přece nemůžu rozhodovat. Nesmysl.
11. Je snadné získat si tvou důvěru?
Jsem to spíš já, kdo snadno věří druhým.
12. Je na světě někdo, pro koho bys udělal/a cokoliv?
Asi ne. Ale pár lidí na jiných kontinentech by si mohlo dovolit, mě žádat o leccos.
13. Oblíbené roční období?
Léto. Vím, příliš konvenční.
14. Miloval/a jsi někdy někoho k zbláznění?
Mockrát.
15. Je někdo, kdo má tvou plnou důvěru?
Možná sestry.
16. Jsi zamilovaný/á?
Jsem zaláskovaná.
17. Co ti jde fakt dobře?
Vím, co mi nejde. Sebechvála.
18. Čaj, nebo kafe?
Káva. Vždycky.
19. Jaká je tvá oblíbená barva?
Poslední dobou lososová a tyrkysová.
20. Jsi romantická duše?
Jsem romantická. Ale má duše se tak jednoduše, jedním slovem popsat nedá.
21. Je někdo, o kom můžeš říct, že tě nikdy nezradí?
Doufám, že je.
22. První myšlenka po ránu?
Nesnáším vstávání. To už je zas ráno? Budu se ještě chvíli válet v posteli.
23. Jak by sis přál/a, aby se jmenovaly tvoje děti?
To by záleželo na tom, jestli bych někdy nějaké měla. A když jo, jestli by to byla holčička nebo chlapeček.
24. Bouřka, blesky a ty?
Když jsem doma fajn, když jsem venku - ne moc příjemné.
25. Chodíš s někým?
Ano.
26. Co tě vytrvale provází životem?
Hudba.
27. Oblíbený filmy?
Je jich moc. Nechce se mi je vypisovat. Ale mám dlouhý papírový seznam těch, co se mi líbily a těch, které chci vidět.
28. Čeho se nejvíc bojíš?
Teď zrovna budoucnosti. Příšerně moc.
29. Místo, který bys chtěl/a navštívit?
Už jsem říkala Japonsko. Taky Korea...a znovu Londýn.
30. Jak vidíš svou budoucnost?
Uvidím už za necelý měsíc.
31. Máš něco rozečteného?
Bohužel ne. A to je jedna z věcí, které mě na tom všem mrzí nejvíc.
32. Je něco, co na sobě nesnášíš?
Ano. Je toho spousta.
33. Co tě opravdu baví?
Psát, číst, kreslit, tvořit, koukat na anime, poslouchat dobrou hudbu, trávit čas s blízkými,...
34. Umíš mlčet?
Samozřejmě, že umím, jen se mi musí chtít.
35. Trenýrky, nebo slipy / tanga, nebo bombarďáky?
Z téhle nabídky jsem na sobě měla jenom trenýrky. Jednou. Nevím, co víc k tomu mám říct.
36. Na co se těšíš v blízký době?
Na letní večery. Až bude po všem.
37. Tvoje největší dlouhodobější přání?
To nesmím říct, jinak se nesplní.
38. Co ty a deprese?
S ohledem na nejistou budoucnost. Všemožné mezilidské vztahy...asi tak.
39. Koho můžeš označit za kamaráda a bydlí nejdál?
Snažím se jak se dá být nekonkrétní. Jméno nepovím, ale vím to přesně.
30. Co pro tebe znamenají přátelé?
Přátelství pro mě znamená strašně moc.
41. Oblíbené slovo nebo věta?
Zrovna mě nic nenapadá. Snad jen že některá slova jsou hezčí v japonštině nebo v angličtině než v jiných jazycích.
42. Oblíbený jazyk?
Angličtina už dlouho. Ruštinu mám ráda úplně jiným způsobem a japonštnu taky.
43. Umíš líbat?
Zeptejte se těch, které jsem líbala.
44. Můžeš žít bez muziky?
Ne. Bez tohodle bych se vážně neobešla.
45. Snažíš se vyhnout závazkům?
Ta otázka má příliš mnoho významnů a teď zrovna nevim, na který z nich odpovědět.
46. Oblíbená literární postava?
Bobby z Domova na konci světa. První, co mě napadla. Neznamená to, že by byla ze všech nejoblíbenější nebo tak.
47. Nejcennější věc, co máš doma?
Asi album s fotkama přátel. Má pro mě velkou vzpomínkovou cenu.
48. Máš rád/a sny?
Mám ráda hezké sny, asi jako každý. Poslední dobou mám ale spíš plno nočních můr.
49. Co ty a pátek 13.?
Nic zvláštního.
50. Oblíbený cizí výrok?
Find what you love and let it kill you. Teď nevím, kdo to řekl, ale myslím, že se to objevilo na frnkově twitteru.
To bude asi všechno. Nic zajímavého jsem nezjistila, ale docela dobře jsem se bavila.
V.
1.Tvoje jméno?
V., celé je moc dlouhé, takhle to stačí.
2. A přezdívka?
je jich moc a každá pro něco jiného.
3. Jaké jsi znamení a kolik ti je?
Panna - přesně to sedí. Jsem přesná, puntičkářská, vše chci mít v pořádku, mám silný smysl pro povinnost. Nechci ani vědět, kolik lidí mě kvůli tomu nesnáší. Prostě jsem se s tím narodila, nemůžu to nijak ovlivnit, tečka. Je mi 19, ale pomalu se připravuju na to, až mi bude 20. Už brzo. Trochu se mi zdá, že je to pro mě nějaký životní mezník nebo co. Už mi nebude náct, ale cet. Velká změna! Pryč ze střední a bla, bla, bla...
4. Oblíbené pití (alko/nealko)?
Káva. Černá. Vždycky.
5. Ty a cigarety?
Příležitostně, jak říká jedna naše profesorka: "na společenských akcích". Ale vážně. Když jsem se poprvé přistihla, že mám na cigaretu chuť, řekla jsem si, že to musí přestat.
6. Řekl ti někdy někdo, že tě miluje a ty víš, že to myslel/a upřímně?
Ano. 2x Mohla bych o obou těch lidech psát hodiny. Moc pro mě znamenají. Moc se toho mezi námi stalo.
7. Chtěl/a bys žít někde za hranicemi?
S Londýnem to byla láska na první pohled. Tam bych asi dokázala žít, už jen kvůli tomu, že se tam lidé usmívají na ulici víc než tady. A mým největším snem je podívat se do Japonska. Ale pouza na dlouhé prázdniny. Žít tam natrvalo, by bylo pro cizince víc než obtížně.
8. Jaké lidské vlastnosti nejvíc nesnášíš?
Asi bych to vyřešila diplomatickou odpovědí, že nesnáším lidi obecně.
9. Je nějaký moment v tvém životě, který bys nejradši vymazal/a?
Ano. Mám pár nevyřízencých účtů. Na druhou stranu jsem se ale zase měla z čeho poučit. A zjistila jsem, co jsem udělala špatně, a co už doufám nikdy neudělám. Kdybych to neudělala špatně, tak bych se nenaučila jak to dělat správně. A nebo taky: Bad decisions - make good stories.
10. Déšť, nebo slunce?
Mezi těmihle věcmi se přece nemůžu rozhodovat. Nesmysl.
11. Je snadné získat si tvou důvěru?
Jsem to spíš já, kdo snadno věří druhým.
12. Je na světě někdo, pro koho bys udělal/a cokoliv?
Asi ne. Ale pár lidí na jiných kontinentech by si mohlo dovolit, mě žádat o leccos.
13. Oblíbené roční období?
Léto. Vím, příliš konvenční.
14. Miloval/a jsi někdy někoho k zbláznění?
Mockrát.
15. Je někdo, kdo má tvou plnou důvěru?
Možná sestry.
16. Jsi zamilovaný/á?
Jsem zaláskovaná.
17. Co ti jde fakt dobře?
Vím, co mi nejde. Sebechvála.
18. Čaj, nebo kafe?
Káva. Vždycky.
19. Jaká je tvá oblíbená barva?
Poslední dobou lososová a tyrkysová.
20. Jsi romantická duše?
Jsem romantická. Ale má duše se tak jednoduše, jedním slovem popsat nedá.
21. Je někdo, o kom můžeš říct, že tě nikdy nezradí?
Doufám, že je.
22. První myšlenka po ránu?
Nesnáším vstávání. To už je zas ráno? Budu se ještě chvíli válet v posteli.
23. Jak by sis přál/a, aby se jmenovaly tvoje děti?
To by záleželo na tom, jestli bych někdy nějaké měla. A když jo, jestli by to byla holčička nebo chlapeček.
24. Bouřka, blesky a ty?
Když jsem doma fajn, když jsem venku - ne moc příjemné.
25. Chodíš s někým?
Ano.
26. Co tě vytrvale provází životem?
Hudba.
27. Oblíbený filmy?
Je jich moc. Nechce se mi je vypisovat. Ale mám dlouhý papírový seznam těch, co se mi líbily a těch, které chci vidět.
28. Čeho se nejvíc bojíš?
Teď zrovna budoucnosti. Příšerně moc.
29. Místo, který bys chtěl/a navštívit?
Už jsem říkala Japonsko. Taky Korea...a znovu Londýn.
30. Jak vidíš svou budoucnost?
Uvidím už za necelý měsíc.
31. Máš něco rozečteného?
Bohužel ne. A to je jedna z věcí, které mě na tom všem mrzí nejvíc.
32. Je něco, co na sobě nesnášíš?
Ano. Je toho spousta.
33. Co tě opravdu baví?
Psát, číst, kreslit, tvořit, koukat na anime, poslouchat dobrou hudbu, trávit čas s blízkými,...
34. Umíš mlčet?
Samozřejmě, že umím, jen se mi musí chtít.
35. Trenýrky, nebo slipy / tanga, nebo bombarďáky?
Z téhle nabídky jsem na sobě měla jenom trenýrky. Jednou. Nevím, co víc k tomu mám říct.
36. Na co se těšíš v blízký době?
Na letní večery. Až bude po všem.
37. Tvoje největší dlouhodobější přání?
To nesmím říct, jinak se nesplní.
38. Co ty a deprese?
S ohledem na nejistou budoucnost. Všemožné mezilidské vztahy...asi tak.
39. Koho můžeš označit za kamaráda a bydlí nejdál?
Snažím se jak se dá být nekonkrétní. Jméno nepovím, ale vím to přesně.
30. Co pro tebe znamenají přátelé?
Přátelství pro mě znamená strašně moc.
41. Oblíbené slovo nebo věta?
Zrovna mě nic nenapadá. Snad jen že některá slova jsou hezčí v japonštině nebo v angličtině než v jiných jazycích.
42. Oblíbený jazyk?
Angličtina už dlouho. Ruštinu mám ráda úplně jiným způsobem a japonštnu taky.
43. Umíš líbat?
Zeptejte se těch, které jsem líbala.
44. Můžeš žít bez muziky?
Ne. Bez tohodle bych se vážně neobešla.
45. Snažíš se vyhnout závazkům?
Ta otázka má příliš mnoho významnů a teď zrovna nevim, na který z nich odpovědět.
46. Oblíbená literární postava?
Bobby z Domova na konci světa. První, co mě napadla. Neznamená to, že by byla ze všech nejoblíbenější nebo tak.
47. Nejcennější věc, co máš doma?
Asi album s fotkama přátel. Má pro mě velkou vzpomínkovou cenu.
48. Máš rád/a sny?
Mám ráda hezké sny, asi jako každý. Poslední dobou mám ale spíš plno nočních můr.
49. Co ty a pátek 13.?
Nic zvláštního.
50. Oblíbený cizí výrok?
Find what you love and let it kill you. Teď nevím, kdo to řekl, ale myslím, že se to objevilo na frnkově twitteru.
To bude asi všechno. Nic zajímavého jsem nezjistila, ale docela dobře jsem se bavila.
V.
středa 8. května 2013
After all this time, it's still you
Tak jo. Potkala jsem svou bývalou soulmate. Byly jsme si strašně blízké. Ale s postupem času jsme se vídaly méně a méně. A teď jsme se potkaly asi po dvou letech...dvakrát za sebou. A bylo to strašně zvláštní, pořád na to musím myslet. Protože právě když potkáváte staré přátele, tak si uvědomujete, jak moc jste se změnili, a jak moc se změnil váš život. Na jednu stranu jsem cítila, jak moc máme k sobě daleko, a jak jsme se každá za tu dobu dostaly úplně někde jinde, ale na druhou stranu jsem v drobných detailech poznávala, že je to pořád ona. V nepatrných náznacích, úsměvu, větách nebo pohybech.
A teď přemýšlím jestli to mám takhle nechat. U těch dvou nahodilých setkání. Nebo jí mám někam pozvat a zavzpomínat na staré časy a na všechno, co jsme spolu prožily.
A vtipné na tom je to, že se mi o ní v poslední době zdálo. A vždycky to bylo o tom, že jsme se na nějakém náhodném místě potkaly, usmířily a bavily se jako kdysi. V jednu chvíli jsem měla chuť jí to i říct, ale pak stačil jeden pohled a rychle jsem to odsoudila, jako špatný nápad. Byl to prostě strašně zvláštní pocit, na jednu stranu pořád ona, znáte se dlouho, měli jste k době blízko, víte toho o sobě hodně a chcete se spolu bavit jako kdysi, na druhé straně je ale ta propast vytvořená časem, a obavy ať neřeknete něco špatně.
Asi se nechám inspirovat Leibnizem a nechám tomu volný průběh. Znáte to, jako v tom podobenství o dvou hodinách. Což mi připomíná, že je mi neustále na zvracení. Možná se to může zdát jako zvláštní asociace, ale je to tak. Nevím, jestli takhle moje tělo reaguje na druhý týden intenzivního studia (haha - lehký sarkasmus) nebo je to tím, že se teď většinou živím jen kávou a sušenkama.
V.
A teď přemýšlím jestli to mám takhle nechat. U těch dvou nahodilých setkání. Nebo jí mám někam pozvat a zavzpomínat na staré časy a na všechno, co jsme spolu prožily.
A vtipné na tom je to, že se mi o ní v poslední době zdálo. A vždycky to bylo o tom, že jsme se na nějakém náhodném místě potkaly, usmířily a bavily se jako kdysi. V jednu chvíli jsem měla chuť jí to i říct, ale pak stačil jeden pohled a rychle jsem to odsoudila, jako špatný nápad. Byl to prostě strašně zvláštní pocit, na jednu stranu pořád ona, znáte se dlouho, měli jste k době blízko, víte toho o sobě hodně a chcete se spolu bavit jako kdysi, na druhé straně je ale ta propast vytvořená časem, a obavy ať neřeknete něco špatně.
Asi se nechám inspirovat Leibnizem a nechám tomu volný průběh. Znáte to, jako v tom podobenství o dvou hodinách. Což mi připomíná, že je mi neustále na zvracení. Možná se to může zdát jako zvláštní asociace, ale je to tak. Nevím, jestli takhle moje tělo reaguje na druhý týden intenzivního studia (haha - lehký sarkasmus) nebo je to tím, že se teď většinou živím jen kávou a sušenkama.
V.
úterý 30. dubna 2013
Reality sux.
Já se jen chci svěřit, že jsem za dva dny podtrhla neskutečné množství věcí. Učím se, učím se, občas podrbu kocourky a pak se zas učím. Už ať je to všecko za náma. V.
úterý 23. dubna 2013
Bezvýznamný den.
Nevím, co mám dělat dřív a tak nedělám nic. Stal se ze mě odborník na nicnedělání. Většinu času ležím na posteli se sluchátkama v uších, což jsem dělala naposledy ve 14, když jsem ještě měla něco jako volný čas. A taky čtu haldy slashe. A nejen pro ty postavy. Některé z nich jsou vážně dobré a podle mého soukromého názoru mají slušnou uměleckou hodnotu. Nejsem ten typ, co by hltal povídky typu PWP.
A na zítřejší majáles se těším jak na spásu. Na Fixu. Konečně uslyším Detajly na živo. A taky doufám, že mě to aspoň na nějakou dobu donutí nemyslet na nic, co je spojeno s maturou nebo příjmačkama na VŠ. Jen jestli se toho zítřka vůbec dožiju a přežiju předposlední klasický den ve škole.
Jo, a byla jsem nakupovat. Mám nové, své první a jediné sako, světle růžové triko do něj, tyrkysové kraťasy a úžasnou modrou kabelku. A díky tomu saku mám aspoň jeden titěrný důvod těšit se na maturu. Totiž, že ho budu mít na sobě, což je z předchozího jaksi zřejmé, že.
Tak to je pro dnešek radši vše, abych se tady nezačala rozplývat nad tím jak mi čím dál víc klesá sebevědomí a připadám si naprosto neschopná. Bye.
V.
A na zítřejší majáles se těším jak na spásu. Na Fixu. Konečně uslyším Detajly na živo. A taky doufám, že mě to aspoň na nějakou dobu donutí nemyslet na nic, co je spojeno s maturou nebo příjmačkama na VŠ. Jen jestli se toho zítřka vůbec dožiju a přežiju předposlední klasický den ve škole.
Jo, a byla jsem nakupovat. Mám nové, své první a jediné sako, světle růžové triko do něj, tyrkysové kraťasy a úžasnou modrou kabelku. A díky tomu saku mám aspoň jeden titěrný důvod těšit se na maturu. Totiž, že ho budu mít na sobě, což je z předchozího jaksi zřejmé, že.
Tak to je pro dnešek radši vše, abych se tady nezačala rozplývat nad tím jak mi čím dál víc klesá sebevědomí a připadám si naprosto neschopná. Bye.
V.
sobota 13. dubna 2013
Je to ve mně i když nechci.
Něco ve mě umřelo. A teď to cítím, chápete, tu mrtvou věc v břiše. Takže jsem měla pocit, že potřebuju ničit stopy. Vysypala jsem celý vzpomínkový šuplík a vyházela polovinu věcí. Věci, které mi kdysi připadaly důležité. Mačkání papírů do kuličky bolelo. Vzpomínání bolelo. A taky jsem konečně něco sundala z nástěnky a něco tam přidala. A asi jsem už fakt praštěná, ale uvažovala jsem nad tím, jaké vzpomínky si vezmu s sebou do svého budoucího bytu. Protože jich mám dost. Bojím se, abych na něco nebo někoho nezapoměla a tak pečlivě schraňuju a opatruju všechny vzpomínky. A nejde jen o to album, ve kterém jsou ti...ti..Když nesvítí oni tak ani já. A pak dvě krabice plné lístků z koncertů a jiných akcí, popsaných papírků, přání, drobných předmětů, vizitek...
A u toho všeho jsem poslouchala Frankieho, protože je pro mě poslední nadějí. Poslední nadějí vůbec.
A chtěla jsem to všechno říct sestře. A zjistila jsem, že pro můj stav neexistují slova. Prostě ještě nebyla vymyšlena. Což je smutné, protože tím pádem nikdo nikdy nepochopí, jak se cítím. Protože ani nemůže, to by byl mnou. A když jsem jen lehounce...zdaleka zmínila příčinu, kterou by to čistě teoreticky mohlo být způsobeno. Ona se smála...Je to pochopitelné, když uvážíte výše uvedené příčiny. Takže tak.
A u toho všeho jsem poslouchala Frankieho, protože je pro mě poslední nadějí. Poslední nadějí vůbec.
A chtěla jsem to všechno říct sestře. A zjistila jsem, že pro můj stav neexistují slova. Prostě ještě nebyla vymyšlena. Což je smutné, protože tím pádem nikdo nikdy nepochopí, jak se cítím. Protože ani nemůže, to by byl mnou. A když jsem jen lehounce...zdaleka zmínila příčinu, kterou by to čistě teoreticky mohlo být způsobeno. Ona se smála...Je to pochopitelné, když uvážíte výše uvedené příčiny. Takže tak.
čtvrtek 11. dubna 2013
Burn Bright
Něco jako povídka. A taky jsem se tím, že jsem to napsala, snažila s něčím vyrovnat. Dát tomu nějakou podobu a uzavřít to. Ale to je nepodstatné. Prostě tohle z toho vzniklo.
Snažil jsem se už po páté strčit klíče do dveří a nadělat při tom co nejmenší rámus...Marně. Klíčovou dírku jsem viděl 2x a navíc do ní klíč evidentně najednou nepasoval. Upnul jsem veškerou snahu na koordinaci svých pohybů a klíč konečně zapadl do dveří. Odemkl jsem a po špičkách vešel do předsíně. Při zouvání bot jsem se musel přidržet stěny, abych neztratil rovnováhu a neupadl. Hodil jsem kabát a šálu na věšák a plížil se do svého pokoje. Padl jsem oblečený na postel a zakryl se až po hlavu peřinou. Myšlenky mi vířily v hlavě, ale já jsem nebyl schopný poskládat jednotlivé útržky dohromady. Když jsem zavřel oči, cítil jsem, že se se mnou točí celý pokoj kolem mojí postele. Snažil jsem se ten pocit nevnímat a v hlavě mi probleskl obrázek velkých zelených očí. Pak už jsem do rána o sobě nevěděl.
-
Ráno mě probudilo mňoukání - byl to Koláč, můj kocour, dožadoval se snídaně. Vstal jsem trochu vrávoravě a nalil mu do misky mléko. Shodil jsem ze sebe oblečení ze včerejšího večera, které bylo nepříjemně načichlé cigaretovým kouřem. Oblékl jsem si jiné džíny a přes hlavu přetáhl tmavě modré tričko s krátkým rukávem.
Zoufale jsem potřeboval černou kávu. Pořádně jsem si hltnul, až jsem si spálil horní ret, a cítil jak se mi v těle rozlívá příjemné teplo. Horká káva je jako tekutá dávka života. Ještě pořád mě bolela hlava, ale už jsem se cítil líp.
Koláč se mi otřel o nohu a pak mi vyskočil na klín. Hladil jsem ho na jeho tlustém břiše, zatímco jsem se snažil vybavit si včerejší noc. Hodně jsme toho vypili. Šel jsem na autobusovou zastávku a nade mnou se vznášely rozteklé žluté fleky pouličních světel. Když jsem se do nich snažil dívat, žlutá barva se z nich valila všemi směry a roztékala se na pozadí temného nebe. Na zastávce jsem se svalil na dřevěnou lavičku a koutkem oka sledoval tmavou postavu, která stála kousek ode mě. Byl to kluk s hnědými vlasy - ani ne moc krátkými a ani né tak dlouhými, aby je mohl stáhnout do gumičky. Byl zachumlaný do kabátu a červeno-šedé šály. Zadíval jsem se mu do tváře. Byl mi povědomý. Po chvíli jsme si uvědomil, že jsme se letmo znali na základní škole. Tím myslím, že jsme věděli, že ten druhý existuje, a když jsme měli náladu, tak jsme se ze zdvořilosti pozdravili. Neviděl jsem ho 4 roky, změnil se, ale pořád jsem mohl s určitostí říct, že je to on.
Z myšlenek mě vytrhl přijíždějící autobus. Nastoupilo pár lidí. Stoupl jsem si za ně. Jako poslední se přišoural onen neznámý-známý. Protože byla moje dobrá nálada značně podpořená pivem a protože jsem měl strašnou chuť si s někým povídat, otočil jsem se na něj, roztáhl koutky do zářivého úsměvu a pozdravil ho. Překvapeně zamrkal a pozdrav nesměle opětoval. Ihned jsem se na podpatku otočil zpět. I ve své rozverné náladě jsem si uvědomil podivnost svého chování a najednou se cítil jako idiot. Honem jsem řidiči sdělil cílovou zastávku, zaplatil, proběhl uličkou a zabořil se do jednoho ze sedadel.
Snažil jsem se, aby to vypadalo, že se zaujatě koukám z okna. Začínalo pršet a na sklo dopadaly drobné dešťové kapky. Koutkem oka jsem viděl, jak se ten kluk blíží k mému místu.
Stočil jsem k němu pohled, na panikaření ani na stud mi nezbyl čas. Slabě se usmál. "Můžu si přisednout?" zeptal se tiše. Přikývl jsem a náznak úsměvu opětoval.
"Málem bych tě nepoznal," přiznal. Řekl jsem si, že budu ignorovat fakt, že se sotva známe a doufal jsem, že bude jednat stejně.
"Odkud jedeš?" zeptal jsem se a viděl na něm, že taky není úplně střízlivý.
"Jdu z Shamrocku, toho baru, vrátil jsem se na víkend domů, tak jsem chtěl vidět kámoše z města."
"Ty už nebydlíš u rodičů?"
"Ne, před rokem a půl jsem se odstěhoval."
Fungovalo to, bavili jsme se jako staří známí. Mluvili jsme o sklenicích piva a čínštině, ale souvislosti si nepamatuju. Asi v polovině cesty, když jsme se společně smáli a plácali nesmysly, mi blesklo hlavou, že nechci, aby to skončilo. Venku pořád pršelo a mě napadlo, jak mi je s ním tady příjemně, a že ještě nechci vystoupit.
Všiml jsem si, že upřeně hledí na skupinku vystupujících lidí a oni se na něj pobaveně dívají. "Nezírej na ně tak, je to divné," prohodil jsem se smíchem.
"Dobře, tak se teda budu dívat na tebe." Nevěděl jsem, jestli je to nějaký druh flirtu nebo vtipu, nebo jestli se tak chová ke všem. Vybavuji si jen jeho velké zelené oči blízko u mého obličeje. Oba jsme byli opilí a na okamžik jsme si zírali do očí v pološeru autobusového světla. Nevěděl jsem, jestli mě chce políbit, ale bylo mi jasné, že kdyby to udělal, tak bych se nebránil.
Blížila se moje zastávka. Skousl jsem si ret, když jsem si uvědomil, že nemám deštník. Příliš ostře si nevybavuji, jak jsme se rozloučili ani jak jsem se dostal domů.
Moje nejjasnější vzpomínka se týkala těch jeho zářících očí.
V.
Snažil jsem se už po páté strčit klíče do dveří a nadělat při tom co nejmenší rámus...Marně. Klíčovou dírku jsem viděl 2x a navíc do ní klíč evidentně najednou nepasoval. Upnul jsem veškerou snahu na koordinaci svých pohybů a klíč konečně zapadl do dveří. Odemkl jsem a po špičkách vešel do předsíně. Při zouvání bot jsem se musel přidržet stěny, abych neztratil rovnováhu a neupadl. Hodil jsem kabát a šálu na věšák a plížil se do svého pokoje. Padl jsem oblečený na postel a zakryl se až po hlavu peřinou. Myšlenky mi vířily v hlavě, ale já jsem nebyl schopný poskládat jednotlivé útržky dohromady. Když jsem zavřel oči, cítil jsem, že se se mnou točí celý pokoj kolem mojí postele. Snažil jsem se ten pocit nevnímat a v hlavě mi probleskl obrázek velkých zelených očí. Pak už jsem do rána o sobě nevěděl.
-
Ráno mě probudilo mňoukání - byl to Koláč, můj kocour, dožadoval se snídaně. Vstal jsem trochu vrávoravě a nalil mu do misky mléko. Shodil jsem ze sebe oblečení ze včerejšího večera, které bylo nepříjemně načichlé cigaretovým kouřem. Oblékl jsem si jiné džíny a přes hlavu přetáhl tmavě modré tričko s krátkým rukávem.
Zoufale jsem potřeboval černou kávu. Pořádně jsem si hltnul, až jsem si spálil horní ret, a cítil jak se mi v těle rozlívá příjemné teplo. Horká káva je jako tekutá dávka života. Ještě pořád mě bolela hlava, ale už jsem se cítil líp.
Koláč se mi otřel o nohu a pak mi vyskočil na klín. Hladil jsem ho na jeho tlustém břiše, zatímco jsem se snažil vybavit si včerejší noc. Hodně jsme toho vypili. Šel jsem na autobusovou zastávku a nade mnou se vznášely rozteklé žluté fleky pouličních světel. Když jsem se do nich snažil dívat, žlutá barva se z nich valila všemi směry a roztékala se na pozadí temného nebe. Na zastávce jsem se svalil na dřevěnou lavičku a koutkem oka sledoval tmavou postavu, která stála kousek ode mě. Byl to kluk s hnědými vlasy - ani ne moc krátkými a ani né tak dlouhými, aby je mohl stáhnout do gumičky. Byl zachumlaný do kabátu a červeno-šedé šály. Zadíval jsem se mu do tváře. Byl mi povědomý. Po chvíli jsme si uvědomil, že jsme se letmo znali na základní škole. Tím myslím, že jsme věděli, že ten druhý existuje, a když jsme měli náladu, tak jsme se ze zdvořilosti pozdravili. Neviděl jsem ho 4 roky, změnil se, ale pořád jsem mohl s určitostí říct, že je to on.
Z myšlenek mě vytrhl přijíždějící autobus. Nastoupilo pár lidí. Stoupl jsem si za ně. Jako poslední se přišoural onen neznámý-známý. Protože byla moje dobrá nálada značně podpořená pivem a protože jsem měl strašnou chuť si s někým povídat, otočil jsem se na něj, roztáhl koutky do zářivého úsměvu a pozdravil ho. Překvapeně zamrkal a pozdrav nesměle opětoval. Ihned jsem se na podpatku otočil zpět. I ve své rozverné náladě jsem si uvědomil podivnost svého chování a najednou se cítil jako idiot. Honem jsem řidiči sdělil cílovou zastávku, zaplatil, proběhl uličkou a zabořil se do jednoho ze sedadel.
Snažil jsem se, aby to vypadalo, že se zaujatě koukám z okna. Začínalo pršet a na sklo dopadaly drobné dešťové kapky. Koutkem oka jsem viděl, jak se ten kluk blíží k mému místu.
Stočil jsem k němu pohled, na panikaření ani na stud mi nezbyl čas. Slabě se usmál. "Můžu si přisednout?" zeptal se tiše. Přikývl jsem a náznak úsměvu opětoval.
"Málem bych tě nepoznal," přiznal. Řekl jsem si, že budu ignorovat fakt, že se sotva známe a doufal jsem, že bude jednat stejně.
"Odkud jedeš?" zeptal jsem se a viděl na něm, že taky není úplně střízlivý.
"Jdu z Shamrocku, toho baru, vrátil jsem se na víkend domů, tak jsem chtěl vidět kámoše z města."
"Ty už nebydlíš u rodičů?"
"Ne, před rokem a půl jsem se odstěhoval."
Fungovalo to, bavili jsme se jako staří známí. Mluvili jsme o sklenicích piva a čínštině, ale souvislosti si nepamatuju. Asi v polovině cesty, když jsme se společně smáli a plácali nesmysly, mi blesklo hlavou, že nechci, aby to skončilo. Venku pořád pršelo a mě napadlo, jak mi je s ním tady příjemně, a že ještě nechci vystoupit.
Všiml jsem si, že upřeně hledí na skupinku vystupujících lidí a oni se na něj pobaveně dívají. "Nezírej na ně tak, je to divné," prohodil jsem se smíchem.
"Dobře, tak se teda budu dívat na tebe." Nevěděl jsem, jestli je to nějaký druh flirtu nebo vtipu, nebo jestli se tak chová ke všem. Vybavuji si jen jeho velké zelené oči blízko u mého obličeje. Oba jsme byli opilí a na okamžik jsme si zírali do očí v pološeru autobusového světla. Nevěděl jsem, jestli mě chce políbit, ale bylo mi jasné, že kdyby to udělal, tak bych se nebránil.
Blížila se moje zastávka. Skousl jsem si ret, když jsem si uvědomil, že nemám deštník. Příliš ostře si nevybavuji, jak jsme se rozloučili ani jak jsem se dostal domů.
Moje nejjasnější vzpomínka se týkala těch jeho zářících očí.
V.
středa 10. dubna 2013
Jak shrnout dnešní den?
Přečetla jsem si zsv, usoudila, že Schopenhauer je zakomplexovaný kretén a šla se dívat na Sex ve městě.
úterý 9. dubna 2013
Cause the hardest part of this is leaving you -> MCR ♥
Je mi fakt smutno z toho, že Moje chemická romance je mrtvá. Pozoruju na sobě opravdu zvláštní vliv této události. Začala jsem se v jistém smyslu chovat jako čtrnáctiletá. Totiž vrátila jsem se do doby, kdy jsem je začala poslouchat. Přečetla jsem některé staré slashe, které jsem v té době četla a měla jsem je ráda. Některé jsem četla už víckrát. Taky ponocuju u počítače, což jsem taky nedělala od dob puberty. Zajímalo by mě, jestli je mám tolik ráda i proto, že jsem je znala jako postavy z těch povídek. Určitě částečně ano. A taky proto, že byli úplně první. První skupina, kterou jsem začala milovat celou duší, zajímala se o život členů, snila o nich před spaním. Díky nim jsem si uvědomila, že fandom bude jedna z věcí, které musím už napořád uvolnit kousek místa v srdci. Musím o tom napsat, protože o tom nemám komu říct. Nikoho z mého okolí to příliš nezajímá. I když sestry byly trochu smutné.
(Další důvod, který se sem nehodí je ten, že chci něco napsat podle sebe, dřív než ze mě příprava na maturitu společně s cermatem vytluče poslední zbytky kreativity, které mi zbyly. Už teď písu jak idiot. Stupidní krátké, bezmyšlenkové texty.)
Rozbrečela bych se kdyby to šlo ale nejde to. Musím se přiznat, že jsem celkem slušný detektiv. Propátrala jsem twittry Gerarda a Franka až k prvnímu tweetu, abych se dozvěděla z co nejpůvodnějšího zdroje, co se vlastně stalo. Gerardův dopis na rozloučenou jsem četla taky. Jako asi každý, pro koho MCR něco aspoň trošku znamenali. Nejdřív jsem si myslela, že G. chápu. Znám ten pocit, kdy se probudíte a máte chuť se vším zkoncovat. Ale ještě nikdy to u mě nedošlo do takových důsledků. Ale čím víc o tom přemýšlím, a čím víc poslouchám CW, začínám být na něj naštvaná. Něco vzadu v hlavě mi říká, že Frank by něco takového nikdy neudělal, že žil pro skupinu víc. Na druhou stranu musím chápat, že už to nejsou pošahaní mladí kluci, ale dospělí chlapi, kteří mají svoje životy, šťastné ženy a (někteří) kupu dětí. (Mimochodem, teprve teď jsem zjistila, že Frank má i syna. Stydím se.) Je pro mě tak těžké udržet myšlenku, bojuju s tím celý život. Prostě nevím, jestli v tomhle článku bude nějaké hlubší poselství, ale potřebuju se z toho vypsat..a vyspat. Chybí mi, moc mi chybí. A taky se bojím, že to bude jedna ze skupin, které už nikdy neuvidím živě. A jen co na to pomyslím, cítím svoje srdce, jak se bolestivě svírá. Nikdo nemůže pochopit jaký vztah jsem k nim měla. Dovoluji si říct, že k nim nikdo neměl přesně takový vztah jako já.
Doufám, že se taky tak strašlivě nezměním až mi bude 36. Vždycky jsem si tajně pro sebe říkala, že od té doby, co si začal Gerard barvit hlavu na jinou barvu než černou to s nima šlo stejně z kopce. I když si myslím, že všechno co vydali je dobré. Poslouchám je od 14 a teď je mi..skoro 20. O ničem to nesvědčí. Snad jen..že měli na mě obrovský vliv a že přece nemůžou být tak špatní, když vytvořili něco takového. Jak se vyjádřil sám G. není to skupina, je to myšlenka. Sama sobě se divím, že mi bylo jenom 14, když si vzpomenu, jak jsem se kolem toho všeho cítila. Už začínám plácat nesmysly. Stejně jsem je měla asi nejradši v době Bullet a Revenge, protože s Black Parade přišla velká popularita (o Danger days nemluvě) a já nemám ráda věci, co má ráda většinová společnost. Chápejte, jsem duší věrný fanoušek a nemám ráda ty povrchní.
Uklidňuje mě, že mám možná ještě šanci vidět někde Frankieho, protože ten jak se zdá u hudby zůstane. A stále je členem několika skupin (vím o 2).
Všechny jejich CD poslouchám od té doby, co jsem se to dozvěděla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Budu se muset prohrabat ještě spoustou videí a vzpomínek, abych se z toho nějak vyhrabala.
Navíc, jak znovu čtu ty slashe, mám obrovskou chuť něco napsat. Jsem opravdu zvědavá jestli ze sebe dokážu někdy dostat něco pořádného. Kromě téhle celé věci, která mě tak strašně trápí a kterou taky nikdo tak strašně nechápe, mě štvou další věci.
Jak jsem tak podrážděná, kolem té celé přípravy na maturitu, začínají mi lézt na nervy bezvýznamné věci. Například, když někdo říká něco zřejmého, tak cítím, jak se mi v břiše vzdouvá vztek. O tom, jaké psychické stavy mi způsobují poslední dny na gymlu bych mohla psát hodiny. Ale nechce se mi.
Další věcí je, že The Gazette jedou poprvé world tour, ale staví se jenom do Paříže, Mnichova a Helsinek (pokud si to správně pamatuju), takže nemám nejmenší šanci je vidět. Navíc je mi mizerně a nejspíš na mě leze angína. Jedna z mála věcí, kterou bych teď chtěla dělat, je zajít si s L. na víno a probírat s ní její zvrhlé představy a touhy. Které může říct jen mě, protože už to prostě tak vyplynulo, že jen spolu se bavíme o zakázaných věcech. A teď si musím zacpat pusu, dřív než budu moc osobní.
Slibuji si předem, že po maturitě něco napíšu a nejsem si ani z 50% jistá, že to dodržím. Všecko totiž odkládám na "po maturitě".
Že už tak skáču od jednoho k druhému, mám vlastní malou teorii o tom, proč mimo jiné skončili. Protože Gerardovi už je 36, Bandit roste a třeba nechtěl, aby ho viděla na podiu, jak vzdychá (ano Destroy - if you know what I mean), válí se po pódiu, líbá Franka a dělá s ním další nezveřejnitelné věci. Ale to celé myslím jenom napůl vážně. Napadlo mě to, když jsem šla předevčírem ze školy, v uších mi hrála Gun, měla jsem ruce zabořené do kapes a hlavu obmotanou svojí oblíbenou fialovozelenou šálou.
Taky jsem nevěděla, že se Frankův pes jmenuje Hrášek. Proč taky ne, když se kočka může jmenovat Pomeranč. Inspirativní. A u Franka na twitteru jsem našle ještě další inspirativní věc. Kterou se aspoň pro dnešek chci řídit a to: 'Go fuck yourself things that are hard to do.'
A to je ode mě pro dnešek asi vše. Jednak proto, že mě bolí v krku, neumím nic na zítra a chce se mi spát, a jednak proto, že se musím uklidnit, než napíšu něco nového a než si taky vůbec přečtu po sobě to, co jsem tady z rozhořčení vytvořila. A to rozhořčení by mohlo sežrat celý svět. Jo a taky se chystám podívat na nějaké živáky Mychem. O tom bych konec konců mohla napsat pár řádek. A už vážně poslední věc, kterou musím napsat, protože jinak se mi bude pořád vybavovat v hlavě, jako dotčená, nevyřčená, i když trochu hloupá myšlenka. Ani ne tak myšlenka jako spíš pocit. Při prvním poslechu jsem se do CW zamilovala. Ale postupně jsem začala nemít ráda Ambulance, když jsem zjistila, že byla kompletně napsaná pro fanoušky. A bolí mě ta část: "You don't know a thing about this life..." Protože to chápu jako výčitku. A cítím a slyším ji tam. A tak se mi trochu CW znechutilo, protože mám pocit, že se tam objevují náznaky toho, že už jim sláva opravdu lezla na nervy. Hlavně G. V kytarových akordech se to totiž tolik nepozná. Takže tak. Uvidím, co s tím udělá čas. Se vším. Bye. V.
(Další důvod, který se sem nehodí je ten, že chci něco napsat podle sebe, dřív než ze mě příprava na maturitu společně s cermatem vytluče poslední zbytky kreativity, které mi zbyly. Už teď písu jak idiot. Stupidní krátké, bezmyšlenkové texty.)
Rozbrečela bych se kdyby to šlo ale nejde to. Musím se přiznat, že jsem celkem slušný detektiv. Propátrala jsem twittry Gerarda a Franka až k prvnímu tweetu, abych se dozvěděla z co nejpůvodnějšího zdroje, co se vlastně stalo. Gerardův dopis na rozloučenou jsem četla taky. Jako asi každý, pro koho MCR něco aspoň trošku znamenali. Nejdřív jsem si myslela, že G. chápu. Znám ten pocit, kdy se probudíte a máte chuť se vším zkoncovat. Ale ještě nikdy to u mě nedošlo do takových důsledků. Ale čím víc o tom přemýšlím, a čím víc poslouchám CW, začínám být na něj naštvaná. Něco vzadu v hlavě mi říká, že Frank by něco takového nikdy neudělal, že žil pro skupinu víc. Na druhou stranu musím chápat, že už to nejsou pošahaní mladí kluci, ale dospělí chlapi, kteří mají svoje životy, šťastné ženy a (někteří) kupu dětí. (Mimochodem, teprve teď jsem zjistila, že Frank má i syna. Stydím se.) Je pro mě tak těžké udržet myšlenku, bojuju s tím celý život. Prostě nevím, jestli v tomhle článku bude nějaké hlubší poselství, ale potřebuju se z toho vypsat..a vyspat. Chybí mi, moc mi chybí. A taky se bojím, že to bude jedna ze skupin, které už nikdy neuvidím živě. A jen co na to pomyslím, cítím svoje srdce, jak se bolestivě svírá. Nikdo nemůže pochopit jaký vztah jsem k nim měla. Dovoluji si říct, že k nim nikdo neměl přesně takový vztah jako já.
Doufám, že se taky tak strašlivě nezměním až mi bude 36. Vždycky jsem si tajně pro sebe říkala, že od té doby, co si začal Gerard barvit hlavu na jinou barvu než černou to s nima šlo stejně z kopce. I když si myslím, že všechno co vydali je dobré. Poslouchám je od 14 a teď je mi..skoro 20. O ničem to nesvědčí. Snad jen..že měli na mě obrovský vliv a že přece nemůžou být tak špatní, když vytvořili něco takového. Jak se vyjádřil sám G. není to skupina, je to myšlenka. Sama sobě se divím, že mi bylo jenom 14, když si vzpomenu, jak jsem se kolem toho všeho cítila. Už začínám plácat nesmysly. Stejně jsem je měla asi nejradši v době Bullet a Revenge, protože s Black Parade přišla velká popularita (o Danger days nemluvě) a já nemám ráda věci, co má ráda většinová společnost. Chápejte, jsem duší věrný fanoušek a nemám ráda ty povrchní.
Uklidňuje mě, že mám možná ještě šanci vidět někde Frankieho, protože ten jak se zdá u hudby zůstane. A stále je členem několika skupin (vím o 2).
Všechny jejich CD poslouchám od té doby, co jsem se to dozvěděla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Budu se muset prohrabat ještě spoustou videí a vzpomínek, abych se z toho nějak vyhrabala.
Navíc, jak znovu čtu ty slashe, mám obrovskou chuť něco napsat. Jsem opravdu zvědavá jestli ze sebe dokážu někdy dostat něco pořádného. Kromě téhle celé věci, která mě tak strašně trápí a kterou taky nikdo tak strašně nechápe, mě štvou další věci.
Jak jsem tak podrážděná, kolem té celé přípravy na maturitu, začínají mi lézt na nervy bezvýznamné věci. Například, když někdo říká něco zřejmého, tak cítím, jak se mi v břiše vzdouvá vztek. O tom, jaké psychické stavy mi způsobují poslední dny na gymlu bych mohla psát hodiny. Ale nechce se mi.
Další věcí je, že The Gazette jedou poprvé world tour, ale staví se jenom do Paříže, Mnichova a Helsinek (pokud si to správně pamatuju), takže nemám nejmenší šanci je vidět. Navíc je mi mizerně a nejspíš na mě leze angína. Jedna z mála věcí, kterou bych teď chtěla dělat, je zajít si s L. na víno a probírat s ní její zvrhlé představy a touhy. Které může říct jen mě, protože už to prostě tak vyplynulo, že jen spolu se bavíme o zakázaných věcech. A teď si musím zacpat pusu, dřív než budu moc osobní.
Slibuji si předem, že po maturitě něco napíšu a nejsem si ani z 50% jistá, že to dodržím. Všecko totiž odkládám na "po maturitě".
Že už tak skáču od jednoho k druhému, mám vlastní malou teorii o tom, proč mimo jiné skončili. Protože Gerardovi už je 36, Bandit roste a třeba nechtěl, aby ho viděla na podiu, jak vzdychá (ano Destroy - if you know what I mean), válí se po pódiu, líbá Franka a dělá s ním další nezveřejnitelné věci. Ale to celé myslím jenom napůl vážně. Napadlo mě to, když jsem šla předevčírem ze školy, v uších mi hrála Gun, měla jsem ruce zabořené do kapes a hlavu obmotanou svojí oblíbenou fialovozelenou šálou.
Taky jsem nevěděla, že se Frankův pes jmenuje Hrášek. Proč taky ne, když se kočka může jmenovat Pomeranč. Inspirativní. A u Franka na twitteru jsem našle ještě další inspirativní věc. Kterou se aspoň pro dnešek chci řídit a to: 'Go fuck yourself things that are hard to do.'
A to je ode mě pro dnešek asi vše. Jednak proto, že mě bolí v krku, neumím nic na zítra a chce se mi spát, a jednak proto, že se musím uklidnit, než napíšu něco nového a než si taky vůbec přečtu po sobě to, co jsem tady z rozhořčení vytvořila. A to rozhořčení by mohlo sežrat celý svět. Jo a taky se chystám podívat na nějaké živáky Mychem. O tom bych konec konců mohla napsat pár řádek. A už vážně poslední věc, kterou musím napsat, protože jinak se mi bude pořád vybavovat v hlavě, jako dotčená, nevyřčená, i když trochu hloupá myšlenka. Ani ne tak myšlenka jako spíš pocit. Při prvním poslechu jsem se do CW zamilovala. Ale postupně jsem začala nemít ráda Ambulance, když jsem zjistila, že byla kompletně napsaná pro fanoušky. A bolí mě ta část: "You don't know a thing about this life..." Protože to chápu jako výčitku. A cítím a slyším ji tam. A tak se mi trochu CW znechutilo, protože mám pocit, že se tam objevují náznaky toho, že už jim sláva opravdu lezla na nervy. Hlavně G. V kytarových akordech se to totiž tolik nepozná. Takže tak. Uvidím, co s tím udělá čas. Se vším. Bye. V.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
