Desetikilometrový pochod kolmo vzhůru / kolmo dolů. Teď když se to uleželo, bolí to ještě víc. Při každém kroku mám pocit, že mě něco bodá ostrým předmětem v místech, kde by měly být kyčle.
Nesnáším kopce a z kopce je to ještě horší. Není to zrovna příjemný pocit, když před sebou vidíte jenom sráz a zablácenou pěšinku o šířce deseti centimetrů a ze všech stran se na vás tlačí všelijaký lesní porost a šlehá vás do obličeje. Možná taky kvůli tomu jsme s L. strávily většinu cestu neustálým nadáváním na všechny, kteří vymysleli kopce a kteří dali kameny na ta nejnevhodnější místa.
Chatka - čtyři postele, stůl složený ze dvou desek a díra ve stropě. L. při pohledu na naše nocležiště dostala záchvat smíchu. Taky jsem se smála, ale pravda je, že to bylo spíš k pláči.
Cikánko, mám tě rád jak tunu železa.
Dal bych ti černé z nebe, prahy z kolejí.
Co se děje, les mi hoří? Nebo řádí kuny, tchoři?
A já tu meškám v pantoflích. Klidně si zůstaňte v domácí obuvi, klukům to nevadí, holky vás omluví.
Slibuju za kluky. Slibuju za holky. Za každá strom dáme, sto malých do školky!
Vlakem příště cestujeme jedině s T., protože má jedinečný dar bavit všechny kolem sebe.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat