Když se mě pan prof. v češtině ptal na obsah básně, odpověděla jsem: "Moc to neřešil a prostě to napsal." Což opravdu beru jako nejpravděpodobnější možnost vzniku jakékoliv básně.
Stojím na žíněnce, ruce a nohy pokryté magnéziem. V tu chvíli mi srdce buší tak silně, že mám pocit, že ho za chvíli uvidím, jak se válí na parketách, protože si právě prorazilo cestu na svobodu skrz můj hrudní koš.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat