1. Že voda může dělat dobře i srdci věděl už Malý princ

Pelle se posadil na zem a začal si nazouvat tenisky. Na nic nemyslel. Automaticky, pomaloučku si uzloval černobílé tkaničky.
Přesunul se ke dveřím a vyběhl ven. Úmyslně si nevzal deštník i když věděl, že venku leje. Proběhl brankou, zatímco na něj dopadaly dešťové kapky. Na cestě zastavil, zkřížil nohy v kotnících a dal ruce v bok. Vrhl krátký pohled vpravo i vlevo. Byly to naprosto zbytečné pohyby. Bylo mu jedno kam poběží. Bylo mu dokonce i jedno, že zmokne. V té chvíli na ničem nezáleželo.
Rozběhl se do leva. Běžel. Poslouchal, jak mu podrážky ťukají o asfalt. v podobném rytmu tlouklo i jeho srdce. Cítil, jak se mu kapičky rozprskávají všude po těle. Vlasy už mu vodou ztěžkly stejně jako jeho oblečení. Triko i kraťasy se mu lepily k tělu.
Všude ve vzduchu lítaly cákance vody. Padaly nejen z nebe, ale stříkaly taky z jeho vlasů, bot, rukou... A kolem nikdo nebyl. Sám. Byl úplně sám. Běžel ještě chvíli po cestě a pak zamířil na louku.
Plácl sebou do mokré trávy. Zem byla příjemně rozměklá. Zavřel oči. Představoval si, že společně s vodou, která z něj ztéká ho opouštějí i všechny starosti. Déšť smýval špínu z jeho duše. Úplně ji viděl před sebou. Svou duši.
Bílý obláček podobný kouři motající se kolem malého zářivého jádra. Byla skoro uchopitelná. Možná, že kdyby natáhl ruku...Ale smí se vůbec duše chytat do dlaní? Nevěděl, ale bál se, vypadala tak křehce. Dotkl se jí proto jen myšlenkou a přesvědčoval ji, aby se vrátila zpátky na své místo. Mohla by ještě prochladnout, a co potom s promáčenou duší?
Jemu samotnému se už voda dostala úplně všude. Začínala mu být zima a nevědomky se lehce třásl. Zvedl se a vracel se domů. Šel pomalu. Už neběžel. Nebylo proč. Vlastně všechno, co se odehrálo v předešlých několika minutách nemělo žádný zvláštní důvod.
Prostě se to stalo. Možná proto, že se to mělo stát. A možná taky ne. Komu na tom záleží.