Jsem citová masochistka (podobně jako jedna nejmenovaná kráska s načechranými vlasy) a proto se ráda utápím v pocitech úzkosti, beznaděje a smutku. Vždyť už romantici někdy v 19. století tíhli k těmto pocitům a shledávali je přitažlivými a sympatickými. Tenhle rok...tenhle školní rok, byl na tyhle pocity opravdu úrodný. Někdy už toho bylo vážně přespříliš. Bolelo to fyzicky i psychicky. Trochu jako dostat ránu do břicha. Když mě někdo takhle praští, tak se ta rána ozývá hlavně v noci. Ale jak už jsem řekla, jistým divným, zvrhlým způsobem se v tom vlastně docela vyžívám. Kolem dvanácté v noci se zkroutím do postele, jednou rukou pevně sevřu poraněné břicho...vážně pevně, tisknu se k sobě tak prudce, protože mám pocit, že jinak bych se rozbila, druhou rukou si dám do uší sluchátka. Čím více hudba graduje, tím víc se zmocňuji sama sebe.
Když mám možnost výběru, dávám přednost tomu nenávidět sebe. Já to totiž vydržím. Jsem schopná to snést. Jsem dost silná na to, abych slzela do ticha. Mám tu moc se se vším sama vyrovnat. Nenávidět ostatní je těžší...horší. Pocity..tak moc důležitá součást našich životů - nás samých. Našich nocí. Právě v noci jsou nejsilnější, právě v noci je všechno nejsilnější.
Právě z těchto pocitů jsem se potřebovala vypsat. Vznikl z toho článek (pokud se tak tomu vůbec dá říkat), který k mému obrovskému údivu otiskli ve školních novinách. To je ale vedlejší. Důležitější pro mě bylo jej napsat.
Já se sobě totiž vážně někdy ztrácím. Chybí mi...chybí mi to všechno - minulé. Chybí mi to moje jiné já. Mrzí mě mé chyby. Všech nelituji, protože jsem se z nich poučila a naučila se, jak věci dělat správně, nebo alespoň lépe. Mrzí mě mé chyby, ze kterých nic neplyne...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat