Útržky z deníků

Nepatrným nakloněním knihy z ní vypadla má záložka. Rychle jsem vstala. Natahovala jsem se k ní a představovala si, jak mi ji náhlý závan větru navždy odnese a s ní i všechny moje poznámky z právě čteného Kafky. Na malou chviličku mě zachvátil až panický strach. A zapadající slunce mi prudce svítilo do očí. Zářilo žluto-oranžově. při jistých úhlech pohledu se nedalo očima paprskům čelit. Jasné světlo a slzy v očích. V divadle opět: Bylo to vtipné, ale já se nebudu smát, protože tě nemám ráda. A moje kolena v černých průsvitných punčochách v matném světle. Muž-umělec nejen na divadelních prknech. Čím je světlo měkčí, tím víc vás objímá. Nejsem-li člověk, kým mě to činí? Pouhou tápající bytostí, která se zachytává mrňavými drápky jednotlivých plynoucích okamžiků. Kdo by to byl řekl, že Charlie Chaplin je tak strašně roztomilý? Musím začít nasávat ještě víc vjemů než jsem zvyklá. Když mě něco trápí kladu otázky, aby nad tím někdo druhý přemýšlel. A když na to nepříjde, nebo mě dál zraňuje - vedu kousavé a jedovaté řeči jako mladý, krásný Paolo, který není nic víc než obyčejná děvka. Stín na zdi od mých rozcuchaných vlasů, ve kterých byla ještě před několika minutami vetknuta černá, nadýchaná růže z jemňounké látky.