Musím se přiznat, že plně propadám Doktorovi a fascinuje mě každá jednotlivá epizoda, navzdory tomu kolik předsudků jsem vůči tomu předtím měla. A během zkouškového, když jsem se zrovna neučila a nelila do sebe kávu hltavými doušky, tak jsem plakala u Doktora, protože ta dojemnost byla vystupňována unaveností a nevyspaností a psychickou vyčerpaností. A teď jsem ráda, že jsem toho součástí. Že patřím k tomu obrovskému kultu Doktora Who.
A nevím, jestli BBC ví, že v lednu je zkouškové, tak nás chce zavalit pocity a schválně vydá nového Sherlocka, abychom se nemohli na nic jiného soustředit, nebo co. Ale tahle kombinace všeho dohromady je opravdu zničující!
A i když teď už mám po zkouškách tak nadále pokračuji v maratónu emočního vypětí a po tom, co jsem dočetla první Hru o trůny, tak jsem se pustila do Lovce draků a mezitím rozkoukala Hořící keř. A až si vypláču všechny slzy u všech dalších příběhů, které mě čekají, tak budu připravená čelit dalšímu semestru.
A mezitím samozřejmě navštěvuju antikvariáty. A odcházím napůl s pocitem štěstí nad těmi krásnými knihami, které jsem objevila a napůl s pocitem zadostiučinění, že jsem se ovládla a nekoupila si půl krámu. A tak se mi v mém napůl vystěhovaném pokoji vrší knihy, které nikdy nebudu mít čas přečíst. Snad kdybych ještě víc ukrojila spánku a věnovala tomu noci, pak možná…
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat