John Grant

I don’t know what to want from this world
I really don’t know what to want from this world…

Teprve teď si uvědomuji, že to bylo jedno z nejkrásnějších představení, jaké jsem kdy viděla. Byla tam skvělá atmosféra a nemusíte mi věřit, ale zdálo se mi, že tak nějak zvláštně sladce voněl vzduch.
Dřív jsem jeho tvorbu neznala, jen jsem si letmo pustila Where Dreams Go To Die než jsem šla z domu, ale stačilo mi jednou slyšet jak vyslovuje baby tím svým hebkým hlasem a bylo mi jasné, že to chci slyšet živě. Potom jsem si už na místě přečetla v programu jeho životní příběh, což mě donutilo chtít ho vidět zpívat ještě víc. Okamžitě jsem se rozběhla k pódiu, kde měl hrát. Stoupla jsem si do druhé řady vedle dvou lesbiček, které se držely za ruce (jedna měla na batohu tři placky s Tegan and Sara). A potom už slunce nad hlavou a spousta tancujících a usmívajících se lidí všude kolem.
Jeho písně jsou tak upřímné. Nevím kolik lidí se v nich dokáže najít. Mně osobně přijde, že většina jeho písní je ve skutečnosti o mně.

心

Mimochodem (není důležité jaké myšlenkové pochody mě k tomu přivedly), to mi připomíná jednu osobu, která o mě kdysi řekla, že jsem hudební guru. A to mi tehdy bylo asi 15 a můj hudební vkus se teprve začínal tvořit a navíc jsme se vlastně ani moc neznali. Prostě to hřeje a je to asi moje nejjasnější vzpomínka na toho člověka. Nic víc. Toto je jedna z těch věcí, o kterých mám prostě pocit, že musí být řečeny. Občas se mi to stává. Něco mě napadne a musím to za každou cenu vyslovit, i když to třeba ve výsledku vyzní hloupě nebo trapně. Prostě musím.

Možná z nás jednou budou královny Dánska.
V.