Sněhové vločky tiše padají a když se srazí s tabulkou okenního skla, rozpouštějí se. Uvnitř je šero, možná působí trochu ponuře, ale jinak ze všeho okolo vyzařuje příjemně teplá atmosféra. V krbu dohořívá oheň, ale chladno tady není. Po tmavých koutech tancují poslední plamínky ohně. V místnosti není mnoho nábytku, jen ten krb, stůl a pár židlí, několik skříněk a před krbem křeslo. Na krbu unaveně postávají dva staré svícny a pár rodinných fotografií. Je tu takové ticho, že by se zdálo, že v pokoji není živé duše. Ale přece! Před krbem v křesle sedí starý pán. Na spodním rtu má posazenou dýmku ze které se líně vinou obláčky kouře. Pod ústy pánovi až pod krk splývá závoj bílých vousů zářivých jako venkovní sníh. Staré ruce klidně odpočívají na opěradlech křesla. Starý pán tiše sedí, oči má zavřené a nic ho neruší. Možná jen staré hodiny s kyvadlem po babičce nebo snad po babičce babičky , které si broukají to svoje: „tik tak“.Všechno působí tak klidně jakoby se tady na chvíli zastavil čas. „Tik, tak. Tik tak.“ Oheň hoří, hodiny tikají, z dýmky stoupají obláčky kouře a starému pánovi se klidně zvedá hrudník s nádechy a výdechy. „Tik, tak. Tik, tak.“ Oheň dohořel a místo tančících plamínků je v krbu jen tma. Hodiny už netikají, zmrazily tuhle chvíli. Z dýmky už nestoupá kouř. Starému pánovi se hrudník nezvedá ani neklesá...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat