Před několika dny jsem dočetla knížku Martin Eden, autobiografický román Jacka Londona. Bylo to docela jednotvárné, ale líbila se mi pointa na konci. Začala bych právě tímto koncem:
Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje.
Abych to uvedla na pravou míru: kniha končí Martinovou smrtí. Je to tak impulsivní, náhlé rozhodnutí, že se mi to nemůže nelíbit. A když k tomu ještě navíc přidají báseň.
Proč se vlastně všichni tak bojí smrti, když je život to jediné co bolí. Ne smrt, život bolí. A proto, když je vám nejhůř, pořád je tady ještě smrt. Ta báseň je vlastně optimistická, dává naději.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat