Je mi fakt smutno z toho, že Moje chemická romance je mrtvá. Pozoruju na sobě opravdu zvláštní vliv této události. Začala jsem se v jistém smyslu chovat jako čtrnáctiletá. Totiž vrátila jsem se do doby, kdy jsem je začala poslouchat. Přečetla jsem některé staré slashe, které jsem v té době četla a měla jsem je ráda. Některé jsem četla už víckrát. Taky ponocuju u počítače, což jsem taky nedělala od dob puberty. Zajímalo by mě, jestli je mám tolik ráda i proto, že jsem je znala jako postavy z těch povídek. Určitě částečně ano. A taky proto, že byli úplně první. První skupina, kterou jsem začala milovat celou duší, zajímala se o život členů, snila o nich před spaním. Díky nim jsem si uvědomila, že fandom bude jedna z věcí, které musím už napořád uvolnit kousek místa v srdci. Musím o tom napsat, protože o tom nemám komu říct. Nikoho z mého okolí to příliš nezajímá. I když sestry byly trochu smutné.
(Další důvod, který se sem nehodí je ten, že chci něco napsat podle sebe, dřív než ze mě příprava na maturitu společně s cermatem vytluče poslední zbytky kreativity, které mi zbyly. Už teď písu jak idiot. Stupidní krátké, bezmyšlenkové texty.)
Rozbrečela bych se kdyby to šlo ale nejde to. Musím se přiznat, že jsem celkem slušný detektiv. Propátrala jsem twittry Gerarda a Franka až k prvnímu tweetu, abych se dozvěděla z co nejpůvodnějšího zdroje, co se vlastně stalo. Gerardův dopis na rozloučenou jsem četla taky. Jako asi každý, pro koho MCR něco aspoň trošku znamenali. Nejdřív jsem si myslela, že G. chápu. Znám ten pocit, kdy se probudíte a máte chuť se vším zkoncovat. Ale ještě nikdy to u mě nedošlo do takových důsledků. Ale čím víc o tom přemýšlím, a čím víc poslouchám CW, začínám být na něj naštvaná. Něco vzadu v hlavě mi říká, že Frank by něco takového nikdy neudělal, že žil pro skupinu víc. Na druhou stranu musím chápat, že už to nejsou pošahaní mladí kluci, ale dospělí chlapi, kteří mají svoje životy, šťastné ženy a (někteří) kupu dětí. (Mimochodem, teprve teď jsem zjistila, že Frank má i syna. Stydím se.) Je pro mě tak těžké udržet myšlenku, bojuju s tím celý život. Prostě nevím, jestli v tomhle článku bude nějaké hlubší poselství, ale potřebuju se z toho vypsat..a vyspat. Chybí mi, moc mi chybí. A taky se bojím, že to bude jedna ze skupin, které už nikdy neuvidím živě. A jen co na to pomyslím, cítím svoje srdce, jak se bolestivě svírá. Nikdo nemůže pochopit jaký vztah jsem k nim měla. Dovoluji si říct, že k nim nikdo neměl přesně takový vztah jako já.
Doufám, že se taky tak strašlivě nezměním až mi bude 36. Vždycky jsem si tajně pro sebe říkala, že od té doby, co si začal Gerard barvit hlavu na jinou barvu než černou to s nima šlo stejně z kopce. I když si myslím, že všechno co vydali je dobré. Poslouchám je od 14 a teď je mi..skoro 20. O ničem to nesvědčí. Snad jen..že měli na mě obrovský vliv a že přece nemůžou být tak špatní, když vytvořili něco takového. Jak se vyjádřil sám G. není to skupina, je to myšlenka. Sama sobě se divím, že mi bylo jenom 14, když si vzpomenu, jak jsem se kolem toho všeho cítila. Už začínám plácat nesmysly. Stejně jsem je měla asi nejradši v době Bullet a Revenge, protože s Black Parade přišla velká popularita (o Danger days nemluvě) a já nemám ráda věci, co má ráda většinová společnost. Chápejte, jsem duší věrný fanoušek a nemám ráda ty povrchní.
Uklidňuje mě, že mám možná ještě šanci vidět někde Frankieho, protože ten jak se zdá u hudby zůstane. A stále je členem několika skupin (vím o 2).
Všechny jejich CD poslouchám od té doby, co jsem se to dozvěděla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Budu se muset prohrabat ještě spoustou videí a vzpomínek, abych se z toho nějak vyhrabala.
Navíc, jak znovu čtu ty slashe, mám obrovskou chuť něco napsat. Jsem opravdu zvědavá jestli ze sebe dokážu někdy dostat něco pořádného. Kromě téhle celé věci, která mě tak strašně trápí a kterou taky nikdo tak strašně nechápe, mě štvou další věci.
Jak jsem tak podrážděná, kolem té celé přípravy na maturitu, začínají mi lézt na nervy bezvýznamné věci. Například, když někdo říká něco zřejmého, tak cítím, jak se mi v břiše vzdouvá vztek. O tom, jaké psychické stavy mi způsobují poslední dny na gymlu bych mohla psát hodiny. Ale nechce se mi.
Další věcí je, že The Gazette jedou poprvé world tour, ale staví se jenom do Paříže, Mnichova a Helsinek (pokud si to správně pamatuju), takže nemám nejmenší šanci je vidět. Navíc je mi mizerně a nejspíš na mě leze angína. Jedna z mála věcí, kterou bych teď chtěla dělat, je zajít si s L. na víno a probírat s ní její zvrhlé představy a touhy. Které může říct jen mě, protože už to prostě tak vyplynulo, že jen spolu se bavíme o zakázaných věcech. A teď si musím zacpat pusu, dřív než budu moc osobní.
Slibuji si předem, že po maturitě něco napíšu a nejsem si ani z 50% jistá, že to dodržím. Všecko totiž odkládám na "po maturitě".
Že už tak skáču od jednoho k druhému, mám vlastní malou teorii o tom, proč mimo jiné skončili. Protože Gerardovi už je 36, Bandit roste a třeba nechtěl, aby ho viděla na podiu, jak vzdychá (ano Destroy - if you know what I mean), válí se po pódiu, líbá Franka a dělá s ním další nezveřejnitelné věci. Ale to celé myslím jenom napůl vážně. Napadlo mě to, když jsem šla předevčírem ze školy, v uších mi hrála Gun, měla jsem ruce zabořené do kapes a hlavu obmotanou svojí oblíbenou fialovozelenou šálou.
Taky jsem nevěděla, že se Frankův pes jmenuje Hrášek. Proč taky ne, když se kočka může jmenovat Pomeranč. Inspirativní. A u Franka na twitteru jsem našle ještě další inspirativní věc. Kterou se aspoň pro dnešek chci řídit a to: 'Go fuck yourself things that are hard to do.'
A to je ode mě pro dnešek asi vše. Jednak proto, že mě bolí v krku, neumím nic na zítra a chce se mi spát, a jednak proto, že se musím uklidnit, než napíšu něco nového a než si taky vůbec přečtu po sobě to, co jsem tady z rozhořčení vytvořila. A to rozhořčení by mohlo sežrat celý svět. Jo a taky se chystám podívat na nějaké živáky Mychem. O tom bych konec konců mohla napsat pár řádek. A už vážně poslední věc, kterou musím napsat, protože jinak se mi bude pořád vybavovat v hlavě, jako dotčená, nevyřčená, i když trochu hloupá myšlenka. Ani ne tak myšlenka jako spíš pocit. Při prvním poslechu jsem se do CW zamilovala. Ale postupně jsem začala nemít ráda Ambulance, když jsem zjistila, že byla kompletně napsaná pro fanoušky. A bolí mě ta část: "You don't know a thing about this life..." Protože to chápu jako výčitku. A cítím a slyším ji tam. A tak se mi trochu CW znechutilo, protože mám pocit, že se tam objevují náznaky toho, že už jim sláva opravdu lezla na nervy. Hlavně G. V kytarových akordech se to totiž tolik nepozná. Takže tak. Uvidím, co s tím udělá čas. Se vším. Bye. V.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat